Na Hegerovou vždycky pláču

Setkaly jsme se před jejím posledním divadelním představením uplynulé sezony. „Jistě, pane premiére!“ je jedním z jejích sedmi představení v Divadle bez zábradlí. Těšila se na novou sezonu i s „Jakubem a jeho pánem“ a Jiřím Bartoškou. A předtím alespoň na tři týdny prázdnin, včetně cyklistických dní v Rakousku. Teď už je zase v běžném pracovním rytmu a do toho natáčí nový film.

„S jižními Čechami mám spojené dětství a mládí. Babičku a dědu, jezdila jsem k nim každý rok na prázdniny, na malinkou vesničku Měkynec, milovala jsem to tam. S holkama a klukama jsme lezli po stromech, chytali žáby, blbli jsme, měla jsem kočky, koťata, pejsky. Prázdniny jsem prožívala jako venkovské děti,“ vybavuje si Dana Morávková.

Máte v jižních Čechách „svoje“ místa?

Celé jsou krásné, Písek, České Budějovice. Tím, že mám hodně práce, nestíhám nikam jezdit. Většinou s divadlem, přijedu hodinu před představením a jdu hrát.

Kdy jste naposledy hrála v Písku?

Už je to docela dlouho, naposledy snad loni v listopadu.

Z jihu pochází režisér Zdeněk Troška, se kterým jste několikrát točila.

To ale nebylo v jižních Čechách. Se Zdeňkem jsem točila „Z pekla štěstí“ I a II, „Andělskou tvář“ a „Kameňák“. Spolupráce s ním je bezvadná, je moc hodný.

V jednom rozhovoru jste řekla, že se vám líbí věta Adiny Mandlové: „Člověk by se neměl zaobírat minulostí ani budoucností, ale žít přítomností“.

Je mi strašně sympatické, co Adina Mandlová řekla, líbila se mi celá její knížka „Dneska už se tomu směju“.

Žijete přítomností?

Snažím se, protože nikdo svoji budoucnost neznáme, nedá se naplánovat. A také se mi líbí, co řekl Woody Allen: „Chceš-li rozesmát Boha, řekni mu své plány do budoucna.“

Byla jste někdy u kartářky?

Těmhle věcem se programově vyhýbám. Jednak nepoznám, kdo to umí a kdo ne. A jednak si myslím, že vás to ovlivní, zůstane vám to v hlavě a stane se to. Kartářky absolutně nevyhledávám. Ale nevysmívám se nikomu, kdo k nim chodí. Myslím, že to není rozumné, babičky a prababičky by řekly, že to jsou ďáblovy obrázky.

Když mluvíme o přítomnosti, napadá mě, zda nesáhnete po takových knihách, jako jsou „Moc přítomného okamžiku“ nebo třeba „Čtyři dohody“?

Jednu takovou jsem se snažila číst, ale nedočetla ji. Mám pocit, že na nic neexistuje jedna rada, která by se dala aplikovat pro všechny. Kdyby to bylo tak jednoduché, všichni jsou krásní, úspěšní, vdaní, mají velké rodiny, jsou multimilionáři. Nevím, jestli čtení takové knížky někomu pomůže, ale asi je k zamyšlení.

Jste hodně pracovitá…

Mě to strašně baví.

… umíte odpočívat?

Ano. S knížkou. Ale s jiným typem. S manželem (klavíristou Petrem Maláskem, pozn. red.)chodíme rádi do kina, do divadel, na koncerty, rádi cestujeme. Je pravda, že miluji práci, bez ní bych nemohla žít.

Dokážete při odpočinku úplně vypnout, na nic nemyslet?

Určitě také, ale většinou poslouchám nějakou muziku nebo si stavím choreografii. Asi zase odpočívám prací. A také v domácnosti musí člověk pořád něco dělat.

Vaše platonická láska je americký herec Jack Nicholson.

My se přetahujeme s Janou Švandovou, která ho má ráda víc, ale máme dost smůlu. 

Není nemožné se s ním nesetkat?

Myslím, že se s ním nedá setkat, že třeba nikdy nepřijede do Karlových Varů. Strašně se mi líbí jeho herectví, jeho náboj, v každém filmu je výborný. V Evropě nemáme takového herce, jako je Jack Nicholson.

Líbí se mi s Diane Keaton ve filmu „Lepší pozdě nežli později“.

Mně se líbí i v „Čarodějkách z Eastwicku“, výborný byl v „Přeletu nad kukaččím hnízdem“, v „Shiningu“.

Imponuje vám jako herec, nebo jako muž?

Obojí. Nabíjí mě. Představuji si totiž, že je s ním strašná sranda. Třeba se pletu. Myslím si, že miluje život a k tomu patří ženský a alkohol a všecko.

Sama jste herecká osobnost. Začínala jste v Činoherním studiu v Ústí nad Labem a současně jste hrála v Divadle Na zábradlí.

Hned po škole jsem dostala nabídku z Divadla Na Zábradlí. Protože jsme s ročníkem přecházeli do Činoherního studia Ústí, dohrávala jsem s ním představení, které jsme brali z Disku, ale už jsem tam nic nového nezkoušela. U Petra Lébla Na Zábradlí jsem zkoušela nové inscenace. Pak se s Petrem Léblem bohužel stalo, co se stalo (v divadle spáchal v roce 1999 sebevraždu, pozn. red.). Když jsem byla na mateřské, zavolala mi Hanička Heřmánková z Divadla bez zábradlí. Péťovi je dnes sedmnáct a já jsem v divadle šestnáct let.

Říkala jste, že každé hraní berete jako práci. Přesto se zeptám. Nepřepadne vás nostalgie, když hrajete v Ústí?

Patří k mému mládí, ale všechna angažmá jsem měla ráda, protože jsou vždy spojená s lidmi. Každá profese je o lidech. Sledovala jsem, co se s Činoherním studiem dělo, a jsem ráda, že zase hraje. V jednou rádiu se mě ptali, do jakého angažmá chci vzít posluchače. Samozřejmě do Činoherního studia v Ústí, protože potřebovalo a asi stále potřebuje pomoc.

Na představení jezdíte o hodinu dřív. Hana Hegerová měla čtyř- až pětihodinový náskok, aby nasála atmosféru.

Paní Hegerová ano. Můj muž ji doprovázel, dělali vždycky zkoušku, která byla zkrácenou verzí koncertu. Ona neříkala koncert, ale představení. A milovala koncerty v divadle. Mně osobně paní Hegerová strašně chybí. Oceňuji, že uzavřela pěveckou kariéru jako dáma. Obdivuji, že uměla odejít včas, ale chybějí mi její koncerty. Myslím, že nikdo druhý tady není. S Petrem ji máme strašně rádi. Miluji její písničky, zrovna tak Hapky a Horáčka. Paní Hegerová je pro mě úžasná v tom, že nikdy nezpívala hloupou písničku. A tím, že je herečka, má krásný projev. Petr ji doprovázel asi pětadvacet let. Jsem s ním dvacet let a Hanu Hegerovou jsem zažila živě na koncertě asi devatenáctkrát. Vždycky mě rozplakala.

Je to Šansoniéra s velkým Š, ačkoli to označení nemá moc ráda. O vás se dá říct, že jste žena mnoha profesí. Herečka, choreografka, návrhářka.

Návrhářka nejsem, to by se na mě české návrhářky zlobily. Toto povolání respektuji, strašně mě baví. Dostala jsem nabídku, že bych mohla vymyslet svoji kabelku. Přišlo mně to úplně báječné. Mně hodíte rukavici, a já ji hned zvednu. Už máme tři kolekce a připravujeme čtvrtou, večerní kabelky.

Nosíte jenom kabelky, které jste navrhla?

Nosím je často. Až budou i společenské, budu nosit jenom ty svoje.

Cítíte deformaci, koukáte, jaké nosí ženy kabelky?

Koukám nebo s nimi konzultuji, co v kabelce potřebují.

V jaké pozici se cítíte nejlépe?

Nejlépe se cítím doma s klukama.

Málokdo ví, že jste dvojnásobná mistryně republiky v krasobruslení, v tancích na ledě.

To už je hodně dávno, to jsem byla ještě na gymlu.

Děláte choreografii moderním gymnastkám. Sportujete?

Chodím si ráda zatancovat, ale třeba posilovny nemusím. Na běhání po ránu nemám čas. Velmi často vstávám v pět a jedu točit seriál.

Jak dlouho se dá vydržet takový zápřah, když máte třeba ještě večer představení?

Někdy jsem unavená, ale pak si řeknu: Nerouhej se, buď ráda, že máš práci.

Vedete syna ke sportu?

Ano, hraje tenis. Lendl z něho nebude, ale baví ho.

A syn a klavír?

Na klavír nechodí, ale má rád hudbu a divadlo. Myslím, že to manžela nemrzí. Jsme ambiciózní na sebe. Ať si Petr zvolí, co chce dělat, aby byl šťastný.

V posledních letech jste i seriálová herečka. Začala jste v „Rodinných poutech“ a od roku 2009 hrajete v „Ordinaci v růžové zahradě“.

Ani nevím, že to je od roku 2009, to už je pěkně dlouho, šest let.

Čím vás práce v seriálu naplňuje?

Možná jsem díky vrcholovému sportu běžec na dlouhou trať. Tím, jak jsem workoholik, to je přesně platforma pro mě. Nejšťastnější jsem, když mám hodně práce. A mám díky seriálu, divadlu, choreografii. Byla bych nešťastná, kdybych neměla práci.

Jak časově náročné je natáčení seriálu?

Je to nárazové, někdy mám třeba v bloku deset dní, někdy dva dny. Točíme po čtyřech dílech, vždycky čtyři scénáře. Je to velmi různé. Mám ráda kolegy, Honzu Čenského, Ivu Hüttnerovou, děti jsou milé.

Když jsem pořizovala rozhovor s Lukášem Hejlíkem, doktorem Jáchymem Kalinou z Ordinace, ptala jsem se ho, zda má díky seriálu u lékařů protekci. Máte ji vy díky roli doktorky Zdeny?

Jenom u těch, co se dívají na Ordinaci.

Nekritizují lékaři seriál ze svého prostředí?

Doktoři odborníci nám radí na sále, sestřičky podávají operační nástroje. Anesteziologa hraje doktor Ota Dosoudil z motolské nemocnice. V momentě, kdy točíme ošetření, jsme na sále, nebo když jede záchranka, je s námi vždycky doktor jako dozor, což je dobře. Text se dá upravit nebo mi poradí při operaci, aby to vypadalo profesionálně co nejlépe. 

Sledujete se v televizi?

Když mám volno a nehraji, tak si ji pustím. Je těžké koukat se na sebe, ale patří to k profesi. Člověk se na sebe musí umět podívat. 

„Jistě, pane premiére!“ bylo poslední představení minulé sezony v ústeckém divadle. V polovině srpna už se zase hrálo v Divadle bez zábradlí. Co vy a politika?

Nesleduji ji, v politice jsem asi naivní. Mně byl třeba ze začátku sympatický pan Nečas. Říkala jsem, jak je to bezvadné, vyřešený chlap, s jednou paní čtyři děti, a hele ho. Přiznám se, že na zprávy se radši moc nekoukám, protože to je samé neštěstí a mně to nějak nedělá dobře. Nevím, co se nám to děje. Asi dlouho nebyla válka. Jednu dobu jsem politiku sledovala poctivě, ale dnes se jí v programu úplně vyhýbám.

Dana Morávková

Herečka, moderátorka, choreografka, dabérka.

Rodačka z Písku, vystudovala herectví na pražské DAMU a choreografii na HAMU.

Po studiích získala angažmá v Divadle Na Zábradlí, hostovala v Činoherním studiu v Ústí nad Labem, účinkuje v Divadle bez zábradlí.

Poprvé si zahrála ve 14 letech Doru ve filmu „Veronika“.

Seriáloví diváci ji znají jako doktorku Zdenu z „Ordinace v růžové zahradě“.

S hudebním skladatelem a klavíristou Petrem Maláskem má syna Petra.