Chtěla jsem zachránit svět

Na schůzku přiletěla jako vítr. Právě skončila zkoušku v divadle a po rozhovoru měla namířeno někam za filmem. Jakmile ale usedla, celý svět okolo přestal existovat a veškerou svou energii soustředila jen na přítomnou chvíli. A té energie bylo tolik a tak bezprostřední, že jsem ani neotevřel sešit s otázkami a nechal se unášet atmosférou okamžiku. Jeden rozhovor by pro vyjádření jejího života stejně nestačil. A to je jí teprve dvacet devět.  

Vaše jméno znám, a přece teď, když jsme se setkali, byl jsem chvíli nejistý, jestli se jmenujete Nesvačilová, nebo Nesnídalová. Jsem jediný takový, nebo je nás víc?

Jé, takových vás je! Nedávno jsem měla premiéru filmu o Václavu Klausovi a pak mi jeden pán poslal svoji knížku o politice. Na obálku napsal Nesvačilová, ve věnování v knížce mě oslovoval Nesnídalová a ještě k tomu připojil lísteček se vzkazem a tam zase napsal Nesvačilová.

V čem já se ale určitě nespletu, je to, že jste v seriálu Druhý život mistra Jana Husa, který běžel nedávno v televizi, říkala, že váš tatínek pochází z Tábora. A že je na to hrdý. To se mi jako Táborákovi líbilo.

Nejen tatínek pochází z Tábora, ale i maminka. A já se tam narodila, i můj brácha Radek. Celé příbuzenstvo máme v Táboře a okolí, od Sezimova Ústí přes Čelkovice a Měšice až k Borotínu. Vlastně jsme Tábor obšancovali podobně jako kdysi husiti.

A to je ten důvod, proč jste seriál o Janu Husovi provázela právě vy?

Ne, za to mohla náhoda, ale fakt je, že Tábor pomohl. Česká televize dělala konkurz na holku, která bude mít roli průvodkyně seriálem a bude zastupovat laickou veřejnost. Když jsem přišla na řadu, vyprávěla jsem jim, že jsem z Tábora a že jsem i tak trochu patriot. A najednou mi řekli, že ta role je moje.

Podle energie, kterou vysíláte, ale nemohli počítat s tím, že se budete držet přesně textu.

Já se vždycky držím přesně textu. Celkově ta moje role byla složitá, jelikož ani sami autoři ji neměli přesně pojmenovanou, a tak občas vznikala lehká improvizace.

Čím jste seriál obohatila?

To přesně nevím. Ale snad určitou ohebností. Vím, že dějiny jsou složitá, vážná věc, ale zároveň existuje Švejk, který skrze humor dává pro mě nejlepší pohled k pochopení dějin. Když jsem mluvila s historiky, snažila jsem se je přimět, aby nepřednášeli jako pro odborníky, ale aby všechno vysvětlili co nejsrozumitelněji. Chtěla jsem, aby bylo vidět, jak i já těm věcem postupně přicházím na kloub. Proto jsem mluvila lidovou češtinou, bezprostředně jsem gestikulovala. Vážné historiky to opravdu ovlivnilo a místo přednášek vznikala poutavá vyprávění.

Takže kdybyste se octla v Čechách v pozdním středověku, přidala byste se k husitům?

Jasně že jo, ale musela bych i myslet jako v patnáctém století a vůbec neznat současnost. Protože jinak by na mě Hus jako takový a jeho přístup působil příliš fanaticky. Jenže v kontextu té doby měly jeho názory jasný důvod a význam. Dokonce v nich byly i prvky svobody a tu zase oceňuje až naše doba. Nad touhle otázkou je zajímavé uvažovat i z hlediska dneška. Kdyby se teď vytvořily dvě takové názorové strany, jako tehdy byli husité a katolíci, nepřistoupila bych ani k jedné.

A důvod?

Protože jde o Boha a pro mě je Bůh jen jeden. Nepotřebuji, aby mi ho někdo určoval v systémech s pevnými hranicemi. Bralo by mi to svobodu, jak ho můžu vnímat. Jako hranice mi v životě stačí ty úplně obyčejné, které vytvořila například příroda, třeba že řeka má svůj břeh a že každý den končí půlnocí. A samozřejmě rozumím, proč ty systémy jsou vytvořeny. Díky historikům v seriálu vím, že v době husitství se člověk mohl přidat jen k jedněm, nebo k druhým. To nebyla doba kompromisů.

Vy byste tedy byla husitka. Jakou zbraň byste si vybrala? V husitských řadách bojovaly i ženy.

Naštěstí ne všechny. Já jsem spíše pacifistka, zrovna jako tehdy byl Petr Chelčický. Místo bojování bych dala dohromady kolegyně husitky a založily bychom špitál nebo školu.

Jenomže radikální táborští kněží zakazovali divadlo, které k vám bytostně patří…

Tak to ne! To já bych se s nimi domluvila, aby mi v Táboře udělali výjimku.

S tím vaším hraním v Táboře by mě to zajímalo. Narodila jste se tam, ale ať jsem se ptal, kde jsem se ptal, v žádném místním ochotnickém souboru jste nehrála.

Protože jsem se v Táboře jenom narodila. Vyrostla jsem v Českých Budějovicích. Můj taťka je ekonom a zároveň hrál fotbal. V momentě, když jsem se narodila, dostal angažmá do Budějovic. Celá rodina jsme se tam odstěhovali z Brna, kde hrál předtím, takže já už pak vyrůstala v Budějovicích a do Tábora jsme jezdili jen na návštěvy. A nyní zase naši žijí v Táboře.

Kdy se u vás projevily sklony k herectví?

V pěti letech. Přála jsem si být herečkou a režisérkou.

V pěti letech? To snad není možné…

Je. Vůbec to nedokážu vysvětlit. Neměli jsme v příbuzenstvu žádného herce, natož režiséra. Mám na to mnoho důkazů.

Jaké?

Plno magnetofonových kazet. Odmalička jsem všechen volný čas trávila tím, že jsem si nahrávala svoje rádio. Jmenovalo se Rádio Petra. Byla jsem schopná sama pořídit i pětihodinovou nahrávku.

Co na ní bylo?

Pořady jako v rádiu. Vymyslela jsem zprávy, pohádky, soutěže, reportáže, dokonce i reklamy. Na všechno jsem si vystačila sama, jen když jsem potřebovala s někým udělat rozhovor, šla jsem za taťkou, mamkou nebo babičkou.

A to jste si už i nějak připravovala scénář?

Ne. Prostě jsem si sedla k magneťáku, zapnula jsem rec. a už jsem jela. Když nahrávky dneska poslouchám, mají dramatický oblouk jako od Aristotela. Rádio Petra jsem nahrávala až do třinácti let. To už jsem do něj zařazovala i svoje písničky.

Na vašem místě bych se už tehdy osmělil a donesl ty nahrávky do budějovického rozhlasu, aby s takovým talentem něco podnikli.

Jenže já chtěla být herečkou. Od deseti let jsem chodila na dramaťák. A tak jsem se osmělila k něčemu jinému. Když mi bylo čtrnáct a základní škola se chýlila ke konci, zavolala jsem panu řediteli Hrzinovi z Jihočeského divadla. Řekla jsem mu, že bych tam chtěla angažmá.

A jak jste na to přišla, volat hned řediteli krajského divadla?

Já myslela, že ty věci takhle fungují. Že když chci být herečka, tam musím hrát v profesionálním divadle. Že tam člověk získává zkušenosti. Vůbec mě nenapadlo, že by to mohlo být jinak.

Tohle nemohlo dopadnout dobře.

A dopadlo. Pan Hrzina na sobě v telefonu nedal nic znát a pozval mě do divadla do své kanceláře. Vlídně mi vysvětlil, že je pěkné, když jsem na dramaťáku hrála v kusech jako třeba Loupežnická pohádka, ale abych se stala herečkou krajského divadla, musím se toho ještě hodně naučit. A hned mi doporučil správného člověka. Herečku Lenku Krčkovou, která právě vedla dramatický kroužek na budějovické základní umělecké škole. Tam jsem pochopila, jak je cesta k herectví ve skutečnosti složitá a co všechno musím pro svůj sen udělat.

Pak skončila základní škola a co dál? Herecká konzervatoř?

No, já jsem na ni nebyla myslím vyzrálá a myslím, že rodiče by nebyli pro. I když já bych si ji určitě prosadila, kdybych opravdu věděla, že ji chci studovat. Naši vždy chtěli řádné studium. Završené vysokou školou. A tak jsem si vybrala gymnázium. A sama jsem i cítila, že se potřebuji ještě vzdělávat. Takže jsem maturovala na Biskupském v Budějovicích.

A váš herecký sen?

Ten jenom sílil. K Lence Krčkové jsem chodila tři roky a najednou Divadlo Na Zábradlí vypsalo konkurz. Jela jsem do Prahy, že to zkusím, a oni mě vzali. Ne jako na stálé angažmá, ale na hostování na šest let.

Tím se vám splnil sen. Stala jste se herečkou. A hned v jednom z nejznámějších divadel v Praze, mezi slavnými herci, které známe z televize. Jak vám bylo v té chvíli?

To bylo absolutno. Dřív jsem tam jezdívala i s kamarádkou z dramaťáku Julií Goetzovou, zbožňovaly jsme Petra Lébla. A najednou tam jsem! A navíc s lidmi, které jsem obdivovala – Josef Vinklář, Kristina Maděričová, Pavel Liška, Leoš Suchařípa, Majda Sidonová… a já s nimi na stejném pódiu. Fakt pro mě absolutno.

Když pominulo absolutno, neozvala se tréma, že jste mezi hereckými esy?

Ano. Ale byla to taková pozitivní tréma. Nešlo ani tak o kolegy, jako o to, že prostě mám trému a tu jsem měla odjakživa. Věděla jsem, že i když jsem mezi takovými herci, pořád se ještě musím učit, ale na druhou stranu mi to dodalo sebevědomí, že když už mě mezi sebe vzali, že to opravdu dělat můžu. Sen se změnil v realitu. Ta sice někdy umí být i tvrdá, ale já ji chtěla.

Jestli dobře počítám, do té nové reality pořád ještě patřilo vaše studování na gymnáziu. Jak se to dařilo skloubit?

No, škola haprovala. Naštěstí profesoři byli vstřícní, zařídili mi individuální učební plán. Nebyla jsem tam taková jediná. Do třídy se mnou chodil Jirka Mádl a ten na tom byl úplně stejně. Spolu jsme i maturovali.

A co doma?

Měli radost. Chodili na mě i do kina, hrála jsem v Pusinkách a dalších filmech. A už od sedmnácti let jsem věděla, že chci jít studovat i na FAMU. Původně jsem chtěla studovat herectví na DAMU a pak jít na FAMU na dokumentární tvorbu. Ale protože už jsem hrála, DAMU jsem vynechala a přihlásila se na FAMU. Je to pětileté studium a já si ho rozložila do osmi let, protože ho prokládám herectvím a filmem. Teď na podzim budu skládat státnice, na které se hlavně těší moje rodina a především babička Vlastička.

Stane se z vás filmařka, která na to má i „papíry“. Ale vy už dokumentární filmy dávno točíte. Co vás na dokumentu láká?

Lidi. Jejich osudy v jejich světě, který se protíná se světem dalších lidí. Popravdě já ten dokument nedělám jen proto, abych přinesla svědectví o lidech a jejich světě, ale abych dál studovala herectví. Pozoruji, jak se chovají v různých situacích, co přitom říkají, jakou mají v té chvíli intonaci hlasu, jak mluví jejich tělo. Občas se přistihnu, že si v duchu říkám: Jo, to je dobrý, to použiju do další role.

A už ve svých sedmnácti letech jste to měla tak promyšlené, že budete dokumentární tvorbu používat jako studijní materiál pro svoje herectví?

Tehdy to mělo úplně jiný důvod. Ale ten byl tak naivně srandovní, že ani nevím, jestli ho můžu prozradit...

Zkuste to, budu shovívavý jako pan ředitel Hrzina.

Já chtěla zachránit celý svět. Myslela jsem si, že se lidi u mých filmů zamyslí sami nad sebou a budou pak lepší a lepší a svět bude bez válek.

To je přece krásný sen. Já bych si moc přál, aby vám vyšel.

Jenomže já už pochopila, že svět se dokumentární tvorbou zachránit nedá. Ale i tak věřím, že když o něm přinesu upřímné svědectví, že to pomůže. Že to je hodnota. Ne celému světu, ale jednomu konkrétnímu člověku. Dokument dokáže v divákovi vybudit otázky, které tam režisér ani záměrně nedával. Já to tak mám. Vyplynou samy z toho, že člověk sleduje osud jiného člověka a najednou vidí nějakou spojitost s tím, co sám prožíval a nenacházel řešení. A teď ho třeba najde díky tomu druhému osudu. Že člověk má možnost nadhledu.

Které oblasti lidského života vás zajímají?

Nemám stanovenou žádnou tematiku, kterou chci celoživotně rozebírat. Najednou mě něco zaujme a čím víc se o to začnu zajímat, tím víc mě to fascinuje. Není to fascinace ve smyslu obdivu, ale že chci té věci přijít na kloub, že to chci zkoumat. Teď třeba připravuji s Českou televizí a kolegyněmi dokumentární seriál o ženách ve vědě. Nikdy jsem to neplánovala, najednou mě to napadlo.

Jak vás to napadlo? Setkala jste se s nějakou vědkyní a zjistila jste, že život vědkyň je oblast nezmapovaná?

To ne, ale vždy mě zajímala věda a Marie Curie-Skłodowska. Když mě to napadlo, rozhodla jsem se to nejdřív zpracovat na divadle. A tak jsem oslovila Halku Třešňákovou, Jarku Pokornou a Evu Prchalovou. Eva napsala velice abstraktní text, aby se do něj daly přidávat další nápady. Všechny jsme začaly studovat různé vědecké pokusy, ty jsme implantovali do divadelního představení a skrze ně jsme i rozkreslovaly svoje postavy. Byl to experiment pro scénu NoD.

A hraje se ještě?

Hráli jsme ho jen jednou. Divákům se představení líbilo, ale my se rozhodly, že ho ještě necháme uležet a časem vylepšíme. Mezitím jsem se začala zajímat, jak se žije vědkyním ve skutečném světě a vypadá to na šestidílný dokument. Scénář připravuje Kristína Nedvědová, moje nejlepší kamarádka z Budějovic, která studuje na FAMU scenáristiku.

Připravujete i další dokumentární filmy?

Střihám nyní kratší magisterský snímek, ze kterého potom budu se střihačem Josefem Krajbichem připravovat celovečerní film. Ale je to tajný a náročný projekt. A samozřejmě mám mnoho témat, které si zpracovávám a připravuji k možné realizaci. Teď hlavně jsem se vrátila po měsíci z USA z Utahu, kde režisér Benjamin Tuček s producentem Zdeňkem Janáčkem natáčel svůj celovečerní hraný film Mars. Je to skvělý projekt. Natáčel se přímo na místě – Mars Desert Research Station, který vědci vytvořili pro simulaci života na Marsu. Je to nová česká scifi-komedie, kde hraji výbornou roli Wendy. Premiéra bude až za rok. Takže já doháním mnoho restů. Jako například psaní diplomové práce. Ale čeká mě ještě natáčení celovečerního hraného filmu s režisérem Robinem Kvapilem a potom s Tomášem Vorlem. Tak se těším.

Sedíme v pražské kavárně Slavie a z okna se díváme na Národní divadlo. Kdy vás tam uvidíme hrát?

Kdyby nabídka přišla, tak bych do toho šla. Vlastně nevím. Ale je to jistě výzva! Tak uvidíme, jestli někdy přijde.

Kde v současnosti působíte?

Především v Divadle Ungelt. Teď v představení Mezi úterým a pátkem. Hraji tam dceru Sofii, takovou hodně divokou dívku. Moji maminku ztvárnila Regina Rázlová, tatínka Milan Hein. A ještě je tam role milenky a tu hraje Jitka Čvančarová. Složení postav jistě naznačuje, že divák se nebude nudit. Tak určitě všichni přijďte!

Petra Nesvačilová

Narodila se roku 1985 v Táboře, ale dětství a dospívání prožila v Českých Budějovicích.

První roli na profesionální scéně získala v pražském Divadle Na Zábradlí ve hře Gazdina roba. Na filmovém plátně na sebe poprvé upoutala ve filmu Pusinky v jedné z hlavních rolí.

Od roku 2007 natáčí dokumentární filmy. Z jejích dokumentů jmenujme například snímek Řekni, kde ti Němci jsou, za nějž získala čestné uznání na mezinárodním festivalu v Řecku a čestné uznání ceny Stankoviče od Karla Vachka.

V rámci projektu Crew 154 se zúčastnila jako členka posádky třítýdenní mise v USA.

V současnosti hraje v divadelní hře Mezi úterým a pátkem v Divadle Ungelt. Zhostila se role divoké dcery Sofie.

Je tváří módní návrhářky Josefíny Bakošové.