Trest smrti a deset let k tomu

Přivítal mě s českou knihu o motýlech v ruce. „Potřebuju se pocvičit v češtině a nejdřív bych chtěl umět pojmenovat motýly, kteří nám v létě létají na zahradě,“ prozradil s klukovským úsměvem. Když odešel pro skleničky vína, jeho partnerka Hana podotkla, že úsměv ho opouští na konci dne. Aby usnul, dává si pásku přes oči. Následek prožitků z Chomejního kriminálu, z něhož se neměl vrátit.  

Na české knižní pulty přichází vaše kniha Rozsudek: Trest smrti a deset let. Popisujete v ní své věznění v Íránu. Kdy jste si poprvé uvědomil, že je vaše situace bezvýchodná?

Když mi můj vyšetřovatel prvně sundal z očí pásku, kterou jsem musel vždycky při výslechu mít. Zezadu mi před obličej natáhl ruku a v ní držel propisovačku. Zeptal se: „Co to je?“ a já řekl: „Pero.“ „Správně. Jestli někdy zahlédnete moji tvář, vrazím vám tohle pero do ucha tak, že vám z druhého vyleze ven.“ Na ta slova mi hrot propisovačky zasunul do pravého ucha. Pochopil jsem, že je to primitiv s rozpolcenou osobností a nesmím ho provokovat. Když mě při výslechu srazil ze židle, dokonce se mi omluvil. Ale při dalším výslechu to udělal znovu. Kdybych se na něj podíval, určitě bych měl pero v hlavě.

Neříkal jste si, že jako rodilému Londýňanovi by vám bylo lépe doma? Že ten světoběžnický způsob života, který jste si zvolil, vlastně nebylo to pravé?

Ne. U nás v rodině máme hodně světoběžníků. Část mých příbuzných žije mimo rodnou vlast. Například čeští čtenáři určitě znají mého přímého strýce Roberta Gravese, spisovatele, který napsal známou knihu Já, Claudius. A ten prožil podstatnou část svého života na Mallorce. To, že jsem se vydal do Íránu, nebylo pro moji rodinu nic zvláštního.

Odkdy jste tam žil trvale?

Od začátku šedesátých let. Usadil jsem se v Teheránu a vzal jsem si za ženu Peršanku Gítí. Máme spolu dceru Gísú. Pak jsme se sice rozvedli, ale zůstali jsme přáteli. Pracoval jsem v Íránu hlavně jako novinář a překladatel na volné noze. Moje láska jsou jazyky. Umím jich asi dvanáct, mezi nimi právě perštinu a arabštinu. Vlastně jsem byl jednou nohou v Íránu a jednou v Británii a při tom jsem si odskakoval i jinam. Než mě zatkli, pracoval jsem v Dubaji pro americkou společnost McDermott International, přední světovou firmu v oboru námořních konstrukcí. Naší hlavní činností byla stavba těžních věží na širém moři. Do Iránu jsme jezdili na obchodní jednání, protože tam firma uzavřela řadu smluv ještě před Chomejního revolucí. Jednal jsem pochopitelně v perštině. Hodně se mi ten jazyk líbí.

Čím si vás právě perština tak získala?

To se musíme vrátit do doby po druhé světové válce. Moje maminka byla lékařka. Mimo jiné měla v úvazku poskytovat lékařskou péči děvčatům z dívčí školy. Většina žákyň byly Angličanky, ale studovaly tam i tři dívky z Íránu. Když byly prázdniny, anglická děvčata jela domů a ty tři Peršanky tam zůstaly. Nádherné holky. A já a moji dva bratři jsme byli taky tři. To se ví, že jsme se jim věnovali. Hráli jsme s nimi tenis, mně se líbila ta nejstarší.

Chodili jste spolu?

K tomu nedošlo, protože její rodina přešla z islámu na křesťanství. Jakmile začala chodit do kostela, už to nebylo nic pro mě. Nerozuměl bych si s ní. Víte, naše rodina byla protestantská, jeden strýc dokonce působil jako biskup v Limericku. Mně se tohle náboženství prostě nelíbí už od mládí. Je v něm jeden bůh, který se vlastně skládá ze tří bohů, a jednoho z nich ukřižují, to mi nedává smysl.

A islám?

Pro mě je logičtější. Muslimové mají jednoho boha a ten to všechno řídí. Studoval jsem islám a jeho filozofii. Když k němu muslimové přistupují v mírné formě bez toho odporného fanatismu a výzev k terorismu, jako teď hlásá Islámský stát, je to podle mě intelektuální náboženství. Nejsem ale muslim a nikdy mě nelákalo vyznávat boha. Přesto si myslím, že nás všechny přesahuje cosi, co nedokážeme pojmenovat. Považuji se za humanistu a snažím se pomáhat tam, kde na tom jsou špatně. Účastním se projektů pomoci chudým oblastem nebo zemím, kde se nedodržují lidská práva. Tyhle aktivity mám od mládí.

Proč jste vlastně studoval islám?

Protože mě nadchla stará perská poezie. Abych jí dobře porozuměl, bylo třeba pochopit i islám. A přiznám se vám, že když jsem v Londýně poznal ty tři Peršanky, už jsem myslel i na to, že bych si jednou vzal Peršanku za ženu. Írán byl pro mě tajemnou zemí, protože tehdy se o něm málo psalo a lidé skoro nic nevěděli o tamním skutečném životě. Lákalo mě to poznat.

Jak tehdy vypadala situace v Íránu?

Zajímavě. Já tam přijel poprvé v roce 1958, bylo mi třiadvacet. Zaučoval jsem se právě v torontské redakci agentury United Press. V Íránu vládl prozápadně orientovaný šáh Rezá Pahlaví. Ale lidé tam ještě měli v živé paměti vládu svérázného charismatického ministerského předsedy Mosaddeka. Ten v roce 1951 znárodnil britské ropné společnosti v Íránu. CIA zorganizovala puč, který ho zbavil moci a znovu nastolil šáha. Následovalo pětadvacet let vzrůstající prosperity, jenomže byla spojená s narůstajícím despotismem a nerovným rozdělováním bohatství.

Říkáte narůstající despotismus. A v takových podmínkách jste chtěl pracovat jako novinář?

Přesněji jako zahraniční dopisovatel. Ano, brzy jsem zjistil, že to nebudu mít lehké. Šáhova tajná policie Savak měla prsty všude. Dělali mi potíže, když jsem pro New Statesman napsal článek o politické opozici a nedodržování lidských práv. Na druhou stranu jsem měl i štěstí. Nevypověděli mě kvůli tomu ze země. Ale situace se přiostřovala. Znám případy novinářů, kteří byli vyhoštěni jen kvůli tomu, že místo Perský záliv napsali Arabský záliv nebo jen Záliv.

Ale vy jste zůstat chtěl. Už kvůli své tehdejší manželce.

Proto jsem se musel vzdát záměru psát o politickém dění. Orientoval jsem se na ekonomiku, kulturu a postupně jsem k tomu přidal překlady a výuku. Měl jsem ale novinářský sen, kterého jsem se nehodlal vzdát. Udělat interview se samotným šáhem.

Podařilo se vám to?

Až v době, kdy už to měl v Íránu nahnuté. Nikdo netušil, co se mu honí hlavou, protože odmítal poskytovat rozhovory. Já jsem vždycky pracoval jako novinář na volné noze, a když se takovou prací chcete uživit, musíte být houževnatý a umanutý. Tak dlouho jsem o interview žádal, až se jeho kancelář uvolila, že by to možná šlo. Ale museli by u toho být aspoň tři ministři. Ti budou jeho mluvčí, zatímco šáh tam jenom bude sedět.

Tohle vám přece nemohlo stačit.

To víte, že ne, ale aspoň se mi tím potvrdilo, co se mezi lidmi o šáhovi šeptalo. Že se z něho stal slaboch a i zdravotně je na tom bídně. Tisk už dlouho nepřinášel jeho aktuální fotky, nikde jste si nepřečetl jeho přímé názory. Pokračoval jsem dál ve svém naléhání, až si mě všiml britský ambasador. Britové totiž byli nesví z toho, že nic nevědí o jeho současných postojích. Takové interview by si rádi přečetli.

Pro které noviny jste ho chtěl udělat?

Buď Sunday Telegraph nebo Sunday Times, už si přesně nepamatuju, psal jsem pro oba tituly. Důležité bylo, že ambasador věděl, jaké zapojit páky. Nakonec šáh svolil. Směl jsem se ptát přímo jeho. Nikdo jiný u toho nebyl.

Jak na vás Rezá Pahlaví působil?

Šok! Nejmocnější muž velké říše? Vůbec. Přede mnou seděl zlomený, nevýrazný člověk. Dal mi na rozhovor celou hodinu. Oslovil mě dobrou angličtinou a určitě by v ní zvládl rozmlouvat. Já na něj ale promluvil persky. Vycházel jsem z toho, že si ho získám, když budu mluvit jeho mateřskou řečí. Trochu se mi to vymstilo. Šáh ke mně brzy pocítil důvěru, a když mi zodpověděl několik otázek o podmínkách v Íránu, nevědomky otočil role a začal se ptát mně. Jestli nevím, co si obyvatelstvo myslí o něm a jeho vládě.

Prozradil jste mu pravdu?

Neřekl jsem mu o magnetofonových kazetách, které právě kolovaly mezi obyčejnými lidmi. Ale nesmlčel jsem, že obyvatelé nejsou spokojeni s ekonomickou situací. Na to šáh zhrzeně řekl, že on sám za to přece nemůže. Posteskl si, že když se zemi vedlo ekonomicky dobře, všichni ho chválili, a teď, když je to špatné, odsuzují jen jeho. V podobném duchu proběhl celý rozhovor, ale věřím, že britská strana si z něj odvodila, co potřebovala vědět. A sice že šáh svou pozici neudrží.

Jako člověk od novin se nemůžu nezeptat: Vyžadoval šáh, abyste mu poslal text rozhovoru k autorizaci před otištěním v novinách?

Ne. Tohle v těch dobách nebylo obvyklé vyžadovat. Řeknu vám perličku. Když moji kolegové dělali rozhovory třeba s lidmi z Hollywoodu, umělci jim pak s úsměvem říkali: „Napiš, co chceš, ale hlavně napiš dobře moje jméno.“

Zmínil jste, že jste šáhovi neřekl o nějakých kazetách. O co se jednalo?

Neřekl jsem mu to, protože by mě to mohlo za jeho vlády ohrozit. Já už jsem totiž předpokládal, co Britové netušili. Ano, teď věděli, že šáhova vláda skončí. Jenomže kdo po něm? Mysleli si, že se do sedla vyhoupne zase někdo jako Mosaddek. Že kapitalismus vystřídá přesný opak. Jenže já měl výborný kontakt s běžnými lidmi. Nesnášeli šáha hlavně kvůli korupci. V co největším utajení poslouchali nahrávky Chomejního kázání. Rúholláh Chomejní už měl titul ajatolláha čili nejvyššího znalce a vykladače koránu. Nahrávky se pašovaly na magnetofonových kazetách z Iráku, kde byl ve vyhnanství. Hlásal, že šáhova vláda musí skončit a místo ní má vzniknout náboženský islámský stát.

To by bylo něco, udělat rozhovor i s Chomejním…

Napadlo mě to. Saddám Husajn ho právě vyhostil z Iráku a našel útočiště ve Francii. Ubytoval se v obci Neauphle-le-Château poblíž Paříže. I to jsem se dozvěděl od lidí kolem sebe. Vypravil jsem se tedy do Francie.

Kdo vám jako nezávislému novináři zaplatil cestu?

Obrátil jsem se na BBC, se kterou jsem dlouhodobě spolupracoval. Nabídl jsem jim: „Dejte mi nějaké peníze, dojedu do Paříže a vyzpovídám Chomejního.“ „Kolik na to chceš?“ „Udělám to levně. Sto liber.“ „Dáme nejvíc padesát. Najdi si někoho, kdo dá zbytek.“ Věděli, že Chomejní novinářům nedává rozhovory. Proto se takhle pojistili, aby nepřišli o celou stovku, kdybych neuspěl. Zkusil jsem oslovit Financial Times. Čekal jsem, že od nich uslyším: „Jdi s tím někam,“ protože nám, co jsme externě pracovali pro BBC, říkali posměšně „tetky“. Ani jsem si nebyl jistý, jestli o Chomejním vůbec něco vědí. Ve Financial Times se zájmem vyslechli, jak mě odbyli v BBC, a pak mi řekli: „Pošli BBC do háje. My ti věříme, že to zvládneš. Dáme ti tu stovku a uděláš to pro nás.“ A tak jsem jel.

Jak jste postupoval? Teď jste se nemohl spolehnout na přímluvu žádného ambasadora.

Na ambasadora ne, jen na svoji umíněnost. Ubytoval jsem se v Paříži v levném hotelu a každý den jsem jezdil vlakem do Neauphle-le-Château. Chomejní tam bydlel v domě, ze kterého vůbec nevycházel. Stráž mu dělali jeho věrní, bylo mezi nimi dost studentů. Dům doslova obléhali západní novináři, ale neměli šanci.

Nebylo to tím, že nemluvili persky?

Tuhle strategii jsem zkusil. U šáha se osvědčila. Ale na Chomejního ochranku to neplatilo. Jezdil jsem tam už několik dní a kapesné se ztenčovalo. Pak se nade mnou ustrnul jeden strážce. Slíbil, že Chomejnímu aspoň předá můj vzkaz. Napsal jsem tedy několik otázek a strážce řekl: „Přijďte zítra.“ Předpokládal jsem, že Chomejního moje otázky v perštině zaujmou a povolí audienci. Druhý den jsem přijel, strážce mi podal jiný papírek a suše prohlásil: „Tady jsou odpovědi. Na shledanou.“

Teď jsem napnutý, jak jste si poradil…

Opáčil jsem: „Tohle není rukopis ajatolláha Chomejního.“ Strážce vykulil oči. „Jak to víte, že to nepsal?“ „Ajatolláh nepíše propisovačkou.“ Muž se rozesmál a povídá přátelsky: „Heleďte, dneska to opravdu nejde, on už je hodně unavený. Zkuste to zítra hned ráno.“ Přijel jsem tedy další den ráno a strážce připustil: „Tak dobře. Ale jenom na pět minut.“

Dá se za pět minut udělat rozhovor pro Financial Times?

Na to jsem v té chvíli nemyslel. Hlavně že mě uvedli do domu a já ho spatřil na vlastní oči. Jaký kontrast oproti zlomenému šáhovi! Na zemi seděl stařec, nohy zkřížené, ale energie z něj přímo sršela.

Byl jste tam s ním sám, jako s šáhem?

Ne, měl kolem sebe strážce. Spolu se mnou k němu pustili ještě redaktory švýcarské televize. Pomohlo jim, že jsou z neutrální země. Stál jsem za nimi. Švýcaři směli položit několik kratičkých otázek. Chomejní zrovna tak kratičce odpověděl, a už redaktory odváděli pryč. V tu chvíli jsem vyběhl kupředu. To nikdo nečekal. Než se strážci vzpamatovali, poklekl jsem před Chomejním a políbil jsem mu ruku. Překvapeně řekl: „Kdo jsi?“ Představil jsem. „Jak to že mluvíš persky?“ „Žiju v Iránu a vzal jsem si za manželku Peršanku.“ Probudila se v něm zvědavost a začal se vyptávat, kdy jsem do Íránu přišel, co tam dělám...

Jenomže při tom utíkalo těch pět minut.

A strážci mě zezadu kopali do nohou, abych už zmizel. Najednou si toho všiml Chomejní. „Ne! Nechte tohoto muže, já si s ním budu povídat.“ Povídal si se mnou skoro půl hodiny. Když se na všechno vyptal, bylo jasné, že na moje otázky nezbývá mnoho času.

Na co jste se rychle zeptal?

Nejdřív musím prozradit, že Chomejnímu bylo nutné říkat imám a v otázce ho přímo neoslovovat. Takže první otázka zněla: „Co si imám myslí o naftařství v Íránu?“ Chomejní se zachmuřil: „Velmi špatné! Velmi špatné!“ Viděl moje překvapení, vždyť Írán je naftařská velmoc, a proto dodal: „Před patnácti lety mě šáh vyhostil do Turecka. Turecko nemá žádnou naftu, žádný plyn. Ale mají lepší věci. Zemědělství. To je lepší než nafta.“ Mělo to logiku. Až dojde nafta, nebude mít jeho země nic. Ale Turecko bude mít pořád zemědělství. Další otázka: „Co si imám myslí o rozvoji průmyslu v Íránu?“ Průmyslem jsem měl na mysli třeba strojírenství, hutnictví a tak. Chomejní se rozjasnil: „Velmi dobré! Průmysl by měl být v každém domě, aby si lidi mohli vyrábět koberce.“ Z toho jsem pochopil, že pro Chomejního znamená průmysl výrobu koberců. Další otázka: „Lidé říkají, že šáh brzy opustí Írán. Když odejde, vrátí se imám do Íránu?“ Chomejní se znovu zachmuřil: „Jestli šáh odejde nebo zůstane, to se mě netýká.“ Podíval se na strážce, že moje audience je u konce, a vyvedli mě.

Jak jste z tohohle sestavil exkluzivní článek pro Financial Times?

Stačilo, že aspoň něco řekl. Zakomponoval jsem to do dalších faktů o ekonomické situaci v Íránu. Článek jsem udělal, ale na titulní stranu se nedostal.

Je zajímavé, že Chomejní neprozradil svoje plány na převzetí moci.

A přece to v plánu měl. Poměrně brzy po téhle příhodě šáh uprchl a Chomejní se vrátil a stal se neomezeným vládcem Íránu. Psal se rok 1979.

A váš další předpoklad?

Že to nebude dobré. Prostí Íránci ho vítali v obrovském nadšení. Mně stačilo, když jsem viděl, že si ponechal šáhovu policii Savak, jen jí dal název Savama. Dceři Gísú bylo šestnáct let a studovala francouzskou školu v Teheránu. Očekával jsem fanatismus, který se rozpoutá proti střední prozápadní třídě. Radši jsem Gísú převezl do Anglie, aby pokračovala ve studování tam. Mně se pak v třiaosmdesátém roce naskytla možnost pracovat u firmy McDermott v Dubaji. Do Íránu jsem jezdil jen obchodně. Ale i tak jsem se objevil v hledáčku Chomejního tajné policie. Netušil jsem to.

Žádný náznak?

Jenom jednou jsem měl divný pocit. V Teheránu jsem si zašel do knihkupectví. Jen tak potěšit oči. Íránští knihaři totiž dělají nádherné knižní vazby. Jak se tak v obchodě rozhlížím, najednou si přes výklad všimnu, že na ulici stojí muž a pozoruje mě. Znal jsem ho. Za šáhovy éry pracoval v bezpečnostních složkách. Vyběhl jsem za ním, ale po něm jako by se slehla zem. Pustil jsem to z hlavy.

Kdy vás zatkli?

Sedmého prosince 1985. V mých padesáti letech. Zrovna jsem byl v Teheránu několik měsíců, abych vyřídil co nejvíc věcí. Bydlel jsem na hotelu Hilton. Toho den ráno jsem si vzal hotelové taxi a jel jsem na schůzku. Najednou se na nás nalepilo elegantní dvousedadlové BMW. Takové auto bylo v porevolučním Íránu neobvyklé. Přinutilo nás zastavit. Z auta vyskočili dva mladíci, přiběhli k okýnku a řekli, že jsem zatčen. Myslel jsem, že se spletli, že chtějí zatknout taxikáře kvůli nějakému dopravnímu přestupku. Jemu ale řekli, aby se vrátil do hotelu a v recepci oznámil, že mě odvezl na schůzku. Nesmí nikomu prozradit, co se stalo. Postrašili ho, že i kdyby to řekl před vlastní rodinou, dozvědí se to. Mě naložili do BMW a odvezli na cizineckou policii. Svitlo mi, o co jde. Propadlo mi vízum. Dali mi několik běžných otázek a pak jeden policista přátelsky řekl, že to bude trvat asi hodinu nebo dvě, než se budu moct vrátit do hotelu.

Na jak dlouho se ty dvě hodiny protáhly?

Na pět let, tři měsíce a dvacet pět dní. Zavázali mi oči a někam mě odvezli. Nevypadalo to jako vězení, spíš jako nějaký objekt armády. Ale já z toho všeho směl vidět jen svoji celu. Malou kobku bez záchodu. Pokaždé, když mě někam vedli, dávali mi pásku na oči. Nevěděl jsem, kdo mě vlastně vězní. Můj vyšetřovatel na mě vybalil, že vědí, že jsem britský špion. A je v mém zájmu se ke všemu přiznat. Když jsem odporoval, že to není pravda, křičel na mě, vztekal se a někdy mě bil.

Jakým způsobem?

Rukou. Dával mi většinou facky. Pamatuji se, že když mě praštil poprvé, měl jsem sto chutí mu to vrátit. Ale ovládl jsem se. Jednak jsem ho přes pásku na očích neviděl a jednak mi bylo jasné, že bych mohl hodně špatně dopadnout. Dokud se nedostanu na svobodu, bude mít tenhle člověk absolutní moc nad mým životem.

Dozvěděl jste se někdy, kdo vás tam vlastně uvěznil?

Ne. V tom zvláštním, neznámém objektu mě nechali, jak se říká, vydusit až do 3. února dalšího roku. Toho dne mi vyšetřovatel jednoduše oznámil, že mě odvezou do věznice Evin. „Budete tam mít podmínky možná horší než tady, možná lepší. Bude záležet na vás,“ řekl mi vyšetřovatel. Teprve tam to bylo jako v klasickém vězení. Přeměřili mě, vyfotili a sejmuli mi otisky prstů.

Věděl jste předtím o existenci Evinu?

Ó, ano. Tuhle věznici nechal šáh postavit pro politické vězně a teroristy, prostě ty nevážnější zločiny proti režimu. Každý se jí obával. Měla pověst asi jako ruská Lubjanka. Evin se nachází v severozápadním Teheránu na úpatí pohoří Alborz. Chomejní ho využíval ke stejnému účelu jako před ním šáh.

Co jste si první pomyslel, když jste se dozvěděl, kde jste?

Že je to vlastně dobře. Konečně vím, kde jsem. Předtím mě drželi v nějakém neidentifikovatelném prostoru. Zato Evin bylo oficiální vězení, měli mě tam řádně vedeného a britská ambasáda mohla vyvíjet snahy o moje propuštění. Alespoň takhle jsem si to představoval. Jenomže mezinárodní situace v té době se zamotávala a britská strana byla neúspěšná.

A vaše provinění?

Žádného jsem si nebyl vědom. Vyšetřovatel ale trval na tom, že jsem britský špion a musím se ke všemu přiznat. Buď se ptal pořád na to samé anebo mi dával dotazníky, kde jsem se měl vyjadřovat k různým, třeba i banálním věcem. Zřejmě z toho něco chtěl odvodit. Myslím si, že můj průšvih spočíval v tom, že jsem do Íránu jezdil jako Brit ve službách americké společnosti. Pochopil jsem, že vyšetřovatel si na mém případu chce udělat jméno za každou cenu. Dal mi podivný návrh. Když prý se přiznám, budu s nimi moct spolupracovat proti Britům. A kdyby na to Britové přišli, Íránci mě uklidí do Ruska.

A co mu tedy napovídat nějaké nesmysly?

Usoudil jsem, že něco říct musím, ať to bude, co bude. Začal jsem si vymýšlet takovou story, aby ten, kdo je inteligentní, pochopil, že jsou to nesmysly. Doufal jsem, že pak někdo přijde a řekne mu: „Vždyť tohle není žádný špion. Copak jste hlupák, že jste to nepoznal?“ Tehdy měli Íránci úplnou paranoiu z Margaret Thatcher. A tak jsem vyšetřovateli vyprávěl, že paní Thatcher ode mě potřebuje mít každý den zvláštní zprávu o dění v celém Íránu. On si to zapsal, ale nic se tím pro mě nezměnilo.

Co pro vás bylo v Evinu nejhorší?

Že jsem netušil, jak dlouho tam budu. Rok jsem neviděl slunce, protože moje první cela byla na sever. Když nás někam hromadně převáděli, zavázali nám oči a my jsme museli dát ruku jeden druhému na rameno a rychle napochodovat, kam nás nasměrovali. Tomuhle způsobu přesunu říkali „krokodýl“. Jídlo jsme měli bez masa, jen svátečně byl vývar z kostí. Rychle jsem hubnul.

A bití?

V Evinu běžná praktika. Vyžívali se v takzvané baštonádě, bičování přes chodidla. Říkali tomu „kabl“, protože původně bili vězně silným elektrickým kabelem. Když jsem tam byl já, používali silný hnací řemen větráku. Mě toho ušetřili, ale rádi tím psychicky vydírali. Třeba mě nechali ve výslechové místnosti samotného a na zemi ležel „kabl“ pokrytý zaschlou krví. Nebo mě vedli okolo pootevřených dveří a já zahlédl, jak tam vězeň leží na zádech, má nohy připevněné k prknu a bičují ho. Chodidla pak kromě bolesti a krvácení otekla do téměř dvojnásobné velikosti. Vyšetřovatel mi občas hrozil, že už na mě má „kabl“ připravený.

Kdy jste tam měl největší strach?

Když jsem slyšel, jak dozorce na chodbě otevřel celu a řekl vězni: „Sbal si věci a půjdeme.“ Mohl ho odvést do jiné cely. Ale taky na popravu. Popravovalo se tam hodně.

A oni vám neřekli, jaký vám vyměřili trest?

Neřekli. Ta nejistota byla hrozná. Výjimečně se ke mně dostala korespondence. Na jaře roku 1988 mi předali dopis od mého otce. Asi jen proto, že nedokázali rozluštit jeho rukopis. Psal mi, že četl v Daily Telegraphu, že mě odsoudili k smrti. Moje první reakce byla, že to není možné. Rozsudek přece musí soud sdělit nejdřív obžalovanému v soudní síni, kde se to dozvědí i novináři. Ale pak jsem si uvědomil, že jsem v zemi, kde je všechno jinak. Můj případ v Íránu medializovali a třeba odtud britská média zachytila nějakou zprávu. V té době začali ti horší dozorci trousit divné zlomyslné poznámky: „Coopere, jestli někdy dostaneme rozkaz k vašemu propuštění, oběsíme vás v cele a řekneme, že jsme vykonali váš rozsudek.“

Mohl jste se někoho odpovědného zeptat, jak to s vámi vlastně je?

To jsem se neodvážil. Ale v polovině roku 1988 ke mně pocítil určité přátelství ředitel věznice. Bystrý a inteligentní člověk. Rád se mnou debatoval o politice. Kandidoval ve volbách, ale neuspěl. Jednou se za mnou zastavil v cele a rozebíral příčiny volebního neúspěchu. Vysvětlil jsem mu, že se jeho jméno objevilo v novinách jen jedinkrát. Že si měl sehnat sponzory a zviditelnit se. Přikývl a prozradil mi, že brzy odejde z Evinu a nastoupí jinam. „Můžu vám říct něco, co byste měl vědět, i když bych to neměl sdělovat. Chcete vědět, jaký jste dostal trest?“ zeptal se. „Samozřejmě!“ „Dostal jste dva tresty. Smrt oběšením a deset let vězení.“

Jak jste zareagoval?

Podlomila se mi kolena. Vypravil jsem ze sebe: „Který trest bude první?“ Ředitele to překvapilo. Po chvilce řekl: „Dobrá otázka.“ Slíbil, že až se vrátí do ředitelny, napíše do spisu doporučené pořadí trestů. Nejdřív deset let vězení a pak oběsit. Dokonce se usmál: „Za deset let se přece může stát spousta věcí.“ Pokusil jsem se taky usmát a řekl jsem: „Prosím, hlavně neměňte pořadí.“

Naděje, kterou vám dal, nakonec vyšla. Kdo vás dostal z Evinu?

Člověk, o kterém skoro nic nevím. Před íránskou ambasádou v Londýně demonstrovali Íránci. Jeden z nich byl agresivní a někoho tam brutálně zmlátil. Snad to byl spolupracovník ambasády. Britská strana vyřídila s íránskou, že ho nebudou v Británii věznit, ale pošlou ho do Íránu výměnou za můj návrat. To já ale nevěděl. Prvního dubna 1991 mě odvedli do části věznice, kde jsem nikdy předtím nebyl. Vyzvali mě, abych si sundal pásku z očí. Pak mě odvezli na letiště a strčili mě do letadla. Do první třídy. Nechápal jsem, co se děje. Letadlo letělo a já z okýnka uviděl horu Ararat. Jsem nad Tureckem! Mířím domů! V Londýně na letišti čekali moji blízcí. Skoro mě nemohli poznat. Byl jsem hubený, bledý, shrbený. Ale nevýslovně šťastný.

Prozraďte na závěr ještě jednu svoji cestu. Jak jste se objevil v Sezimově Ústí?

Díky tomu, že jsem našel půl pomeranče.

Půl pomeranče?

Ano, tak se v perštině říká životní partnerce. Začalo to v době, kdy jsem žil v Blanes ve Španělsku. Svůj dům jsem pronajímal. Jednoho dne mi přes internet napsala neznámá paní Hana z České republiky, že potřebuje ubytovat. Ale jen na jednu noc. To mě zaujalo a napsal jsem: Proč? Že prý razantně mění svůj způsob života. Dává výpověď v Komerční bance v Praze a hodlá se ucházet o práci zahradnice v botanické zahradě v Blanes. Doslova napsala, že chce okopávat palmy. Odpověděl jsem, že pokud za tímhle účelem opravdu přijede, má u mě pobyt zdarma. Přijela! Práci jí v botanické zahradě sice nedali, ale mezi námi dvěma přeskočila jiskra. Už jsme spolu jedenáctým rokem. Před třemi lety jsme si v Sezimově Ústí postavili dům. A já, světoběžník, konečně našel svůj domov, kde se cítím nejlépe na světě.