Cikánský experiment

Říjen 1950, Krumlov, okresní národní výbor. „Přišla mi ze západních Čech tvoje žádost o přeložení k nám na Krumlovsko,“ říká okresní školský inspektor Boubelík. „To abych byl blíž k domovu,“ vysvětluje žadatel. Inspektorovi je ten pětadvacetiletý učitel s bydlištěm ve Zlivi sympatický. Koukne do lejster a nabízí: „Co bys říkal těmhle školám? Mám místo v Horní Plané, v Černé v Pošumaví…“

Náhle zatají dech. „A pak tu mám ještě jednu. Tam tě ale posílat nebudu, řeknu ti ji jen pro úplnost. Škola v Květušíně, ve vojenském prostoru Boletice. Je tam statek a na něm pracují Cikáni. Kapitán Pohl tam pro jejich děti založil školku. Má v ní děti od dvou let až do patnácti. Základní škola by se z toho dala udělat, jenže to nemá budoucnost. Dám tam radši kantora, co tam slouží na vojně.“ Podívá se na hodinky. „Dej si patnáct minut na rozmyšlenou, jestli do Plané nebo do Černé, a přijď mi říct.“

Čtvrthodina uplynula. „Já bych chtěl na tu školu pro cikánské děti.“ Tohle inspektor nečekal. „Člověče, ty jsi buď ideální humanista nebo blbec…“ Barvitě líčí, jak je to tam beznadějné. Mladík zdvořile čeká, až domluví, a pak odhodlaně opakuje: „I tak tam chci.“ Inspektor už v duchu vidí, jak mu v Květušíně jeho nadšení rychle vezmou. „No, tak já tě tam teda pošlu. Cikáni se za pár měsíců zvednou a zmizí i s dětmi. A pak tě dám, kam budeš chtít.“

CIKÁNI V DOBRÉM

K povídání o květušínské škole si na konci září 2015 povídali s redaktorem časopisu Barbar tři lidé. Miroslav Dědič, který školu v padesátých letech proslavil jako její tvůrce. Jeho pětaosmdesátiletá manželka Anežka, která tam pracovala jako učitelka v mateřské škole. A jejich dcera Šárka, která se sice narodila v době, kdy květušínská škola už neexistovala, ale přesto její život výrazně ovlivnila. A nyní ožehavá otázka. Jakým slovem budeme označovat národnost lidí, které tehdy Miroslav Dědič vyučoval?

„Nepovažuji tradiční slovo Cikán za nikterak pejorativní,“ říká Miroslav. „V době květušínské školy je nikdo jinak nenazýval a i oni sami si tak mezi sebou říkali: Cigános. Pod pojmem Cikáni je vidím lépe než pod pojmem Romové. Souhlasím s názorem, že když se někdo přejmenuje, nevyřeší se tím příčiny jeho problémů.“ Jeho manželka i dcera přikývly. Budeme tedy v tomto článku používat slovo Cikáni a myslíme to jen v dobrém.

PŘIJELI ZE SLOVENSKA

Ponořme se znovu do října 1950. Proč si vlastně Miroslav zvolil školu, od níž ho zrazoval i sám inspektor? „Řekl jsem si: Já si vezmu tu školu pro Cikány, protože už mě ve školství nemůže nic překvapit. Jako mladého učitele mě pořád umisťovali v oblastech, kde proběhl odsun německých obyvatel. A tam to v té době byl úplný mizerábl. Noví osídlenci byli reemigranti nebo chudina z vnitrozemí. Učil jsem české děti, které se přestěhovaly s rodiči z Ukrajiny, z Balkánu a někde ještě zůstaly i německé děti. Ale učit Cikány? To by mě do té doby ani nenapadlo.“

Pro Cikány tehdy neplatila povinná školní docházka. Kočovali, někam přijeli, pak odjeli, lidé jimi opovrhovali, považovali je za asociální, nečisté. „Z dob první republiky, když jsem byl ještě kluk, si je pamatuju, jak přijeli s kobylami a vozy a lidé říkali: Schovejte před nima slepice. Vesměs jezdili ze Slovenska,“ vzpomíná Miroslav. „Za první republiky se občas našel někdo, kdo s nimi soucítil. Bral je, jací jsou, s tím, že se jim pomoct nedá. Po válce a ani v těch prvních letech po nástupu vlády komunistů se pro ně nic nezměnilo. Ti, co právě byli v Květušíně, taky přijeli ze Slovenska. Jejich děti žily v hrozných podmínkách.“

MASO Z MRTVOL

Do hovoru se vkládá paní Anežka: „Cikáni, kteří zrovna pobývali a pracovali v Květušíně, dostali jednoduché ubytování. Ale když kočovali a někde se zastavili, tak jejich děti běžně spaly na zemi. Jako matraci jim rodiče naházely na zem trochu slámy. Nevadilo jim, že děti chodí bosy, v nedostatečném otrhaném oblečení. Doma vůbec žádná hygiena. Když pak jejich rodiče dostali na statku výplatu, rodina celý týden hodovala. Chlapi se opíjeli, ale ženské ne. No a pak do další výplaty neměli co jíst. Děti hladověly tři týdny. Zažila jsem rodiny, které v tomhle období jedly i zdechliny.“  

Miroslav hovoří i o horších věcech. „Nebylo ještě dlouho po válce a po okolí se válely mrtvoly v rozkladu. Děti mi ve škole vyprávěly, že jejich rodiče vyhrabávali za vsí mrtvoly a obírali maso z kostí.“ Tahle divná výchova měla však jednu nečekanou stránku. „Svoje děti nikdy netrestali. Neviděl jsem, že by Cikán bil dítě.“ Anežka připojuje: „Ale někdy na něj zapomněl nebo ho i odložil. Naše pracovnice našla chlapečka ležícího ve vlastních výkalech, který si z hladu okousal prsty. I takové případy se stávaly.“ Miroslav souhlasí, ale hned připomíná: „Jenomže tohle nebyla norma jejich chování. To se stává i mezi českými lidmi.“ 

KDE VZÍT RADU?

Jednoho říjnového jitra stanul Miroslav těmto dětem tváří v tvář. Bylo to v období, kdy měly rodiny po výplatě. Děti působily bezstarostně a dělaly si, co chtěly. Mladý učitel ještě nevěděl, co ve svých rodinách také zakoušejí. „Přiznám se, že jsem nejdřív měl o Cikánech romantickou představu, že putují světem a na nikoho se nevážou. Ale najednou vzaly všechny romantické představy za své. Děti mě v ničem neposlechly, nechtěly se učit, plivaly po sobě. Vůbec neznaly pojem autorita. Výrostkové křičeli: Taký vôl učiteľ nám bude porúčať? A chtěli utéct. Zalehl jsem dveře. Oni se ušklíbli a vyskočili oknem. Třída totiž byla v přízemí.“

Miroslav v té chvíli vzpomínal na svého předchůdce, Josefa Pohla, který byl vojenským správcem Boleticka. Ani on se nejspíš dříve nezajímal o Cikány. Ti mu prostě jednoho dne přišli přímo do vojenského prostoru. „Byl to velice kultivovaný člověk a humanista,“ vystihuje ho Miroslav. „Když viděl, jak žijí a že s sebou mají děti, nabídl jim práci na statku a jednoduché bydlení v Květušíně. Využil prázdného domu kilometr od Květušína a zřídil v něm školku, aby se Cikáni usadili.“ Teď Miroslav dostal veslo jako v pohádce O převozníkovi, ale jak veslovat? S takovými dětmi za pět let své dosavadní praxe neměl žádnou zkušenost.

UČITEL HRAJE NA HOUSLE

První myšlenka, která ho napadla, byla: „Z těch dětí nic nebude. Nebudu z toho dělat žádnou vědu. Zahraju si na housle. Přinesl jsem hudební nástroj a děti volaly: „Učitelis te bašáve prelavúto! To znamená: Učitel hraje na housle! Zahrál jsem jim písničku a poslouchaly.“ Když dohrál, děti pořád ještě seděly. Využil toho, rozdal jim slabikáře, rychle napsal na tabuli písmena a začal je učit číst. Chvíli to vydržely. A pak začaly řádit znovu. A znovu přišly ke slovu housle. „Tak mě naučte nějakou svoji písničku, řekl jsem dětem. Hned začaly zpívat a já chytil jejich melodii. Byly spokojené a já zase mohl chvíli učit.“

Díky zážitku s houslemi Miroslav pochopil, že tyhle děti mají duši a cit. V té chvíli si děti zamiloval. Když poznal, jaké poměry vládnou v jejich rodinách, rozhodl se, že udělá všechno pro to, aby se měly lépe. S rodiči nebyla řeč. Vzdělání pro ně nic neznamenalo. Ale děti se díky houslím na několik chvil učily a bylo vidět, že mají radost, že se před nimi otevírá nový svět, o kterém neměly tušení. „Jako pedagog jsem se neměl čeho chytit. Zbýval mi jen selský rozum a intuice. Nejdřív jsem třídu přesídlil do vyššího patra, aby je přešly choutky na vyskakování z oken.“

Housle byly pořád v pohotovosti. „Děti, když se nebudete učit, nebudu hrát,“ varoval je. Zabralo to. Ale pozornost dětí, které nikdy nepoznaly ani náznak disciplíny, měla křehké hranice. Miroslav vymýšlel další motivace. „Tehdy ještě nebyla televize. Rádio neměli. A tak jsem mohl nabídnout další odměnu. Kdo se vydrží učit celý týden, může jít v neděli do ředitelny poslouchat pohádku z rozhlasu. Pro kluky jsem koupil fotbalový míč. Pán učiteľ, pôjdeme na ihrisko? Půjdeme, ale nejdřív se budeme učit, ano? Áno!“

HOUSÁTKA V KABÁTĚ

V době, kdy děti neměly volnočasová vyžití jako dneska, to byla úžasná odměna. Zvlášť když učitel koupil ještě velkou hračku auta. To už si jeho úspěchů všimly i učitelky v mateřské školce, které se staraly o nejmenší děti. Jedna z nich, Anežka, mu nejspíš pomáhala víc než ostatní. „Viděl jsem, že je nejpečlivější a nejpracovitější, proto jsem si ji v roce padesát pět vzal za ženu,“ směje se Miroslav.

Anežka ráda vzpomíná na vlastní zážitek, kdy si znovu ověřila, že cikánské děti mají v sobě i lásku. Souvisí s tím její svatba. „Moji rodiče byli chudí a jako věno jsem dostala sedm malinkých žlutých housátek. Malí kluci z nich byli jako u vytržení a hádali se, kdo bude dělat housátkům maminku. Ten, co vyhrál, si sedl do trávy, rozepnul kabát a bez hnutí čekal, až se housátka napasou. Housátka pak k němu přišla a schovala se mu pod kabát. Ten kluk vydržel sedět i dvě hodiny a měl radost, jak ho housátka zahřívají.“

KDYŽ TRESTÁ MAKARENKO

To jsme ale předběhli. V pětapadesátém už byla škola přestěhovaná z Květušína do Dobré Vody. Důležité je připomenout, že v Květušíně to na přelomu let 1950 a 1951 nebyla jenom selanka. Děti sice poslouchaly, jenže některé to nevydržely dlouho a odměny ani napomínání nezabíraly. Učitel musel použít to, co děti z domova neznaly a co současná pedagogika neuznává. Tělesný trest.

„Když si někdo nedal říct, vzal jsem rákosku a švihnul ho přes dlaň,“ říká Miroslav bez okolků. „Dával jsem pozor, aby to příliš nebolelo. Šlo o tu potupu, že se na něj při tom dívají ostatní, kteří se chovají dobře. A když ani to nepomohlo, na skobě u dveří visel řemen od kalhot. Jmenoval se Makarenko, podle sovětského vychovatele Antona Semjonoviče Makarenka.“

Makarenkem ale nikdo před ostatními nedostával. Učitel odvedl darebáčka do ředitelny a tam se s ním nejdřív domluvil na výši trestu, který by mohl zabrat. Pak zavřel dveře ředitelny a žáka vyplatil. „Zase jsem dával pozor, aby to nebolelo. Za dveře ředitelny se nahrnuly děti a pro ně to bylo povyražení. Když nezbedník vyšel, smáli se mu: Musel si sa pred učiteľom ohnúť, hej? Právě tohle mělo největší výchovný účinek.“

DOMOV VE ŠKOLE

Rodičům se vůbec nelíbilo, že děti chodí do školy a začínají být jiné než dřív. Někdy si děti musely dělat domácí přípravu do školy tajně, aby to jejich mamky a ockové neviděli. Často při tom měly hlad. „A tak jsem dětem ukázal, že škola jim může dát to, co jim u rodičů chybí,“ prozrazuje Miroslav. „Nejdřív jsem jim za svoje peníze nakupoval jídlo. Pak jsem se domluvil s vojáky, aby nastěhovali do školy postele. Kdo z dětí chtěl, mohl přijít a bydlet ve škole. Pak vojáci dětem zařídili i celodenní stravování.“

Děti chodily domů míň a míň. Někteří rodiče si to s učitelem neváhali jít vyřídit pěstmi. A učitel, mladý silný muž, jim to vrátil úplně stejně. V té době už dětem věnoval veškerý svůj čas. „Říkala jsem si, že to nemůže dlouho vydržet,“ povzdychla si Anežka. „Do půlnoci dětem hrál na housle a učil se s nimi.“ Přetěžování žáků? „Kdepak,“ oponuje učitel na penzi, „oni to chtěli. Opravdu je škola bavila a žadonili, že budeme spolu dělat úkoly a opakovat.“

JEDNOU BUDEŠ RODIČ

V té škole, kde Miroslav dělal učitele, ředitele i občas i uklízečku v jedné osobě, ale nebylo jen učení. Nechtěl z dětí vyhnat jejich cikánství. Jen z nich vybíral to společensky dobré. Věděl, že mají cit pro hudbu, a tak s nimi hrál i cikánské písničky. Poznal, že mají v genech lásku k přírodě. Proto důležitou součástí výuky byla práce v přírodě. Nejen přírody užívat, ale taky se o ni starat, aby děti měly radost z plodů, které se urodily jejich přičiněním.

„Chodil jsem s nimi do lesa, sbíraly tam lesní plodiny a pak měly radost, když jim z nich kuchařky připravily oběd. Staraly se o zahradu. A později jsme v novém působišti pořídili kurníky pro slepice a čtyřicet včelích úlů.“ „Padesát,“ opravuje ho Anežka. „Já myslím, že čtyřicet, ale to je jedno,“ usmívá se Miroslav. „Hlavní je, že děti se o včelstva staraly samy. Zvládly udělat úplně všechno, i sklepávání roje. Odměnou pak bylo stáčení medu.“

Když děti předvedly i zarytým pochybovačům, že Cikán dokáže být šikovný v poctivé práci, tu vytáhl Miroslav nejdůležitější eso z rukávu. „Podívej, jak si všechno dokážeš zařídit. Jednou budeš mít svoje děti. A viď že je povedeš k tomu, aby uměly to, co ty? Abyste si společně dobře žili a lidi okolo si vás vážili?“ nabádal je. A žáčci slibovali, že přesně takoví jednou budou.

KVĚTUŠÍNSKÝ ZÁZRAK

Zase předbíháme. Nejdřív musel přijít ten den. Den, kdy zima už vzala do zaječích a slunce roku jednapadesát prohřívalo stráně. To je pro kočovné Cikány signál k přesunu. Tihle ale neměli koně a vozy. Cestovali vlakem. Tentokrát se s nikým nedohadovali. Prostě vzali děti s sebou. S nimi ale šel i učitel. „Doprovodil jsem je do Květušína na náves a rozloučili jsme se. Řekl jsem jim: Děti, půjdete teďka s maminkou a tatínkem. Ale kdybyste přišly na to, že tady ve škole to bylo lepší, než jaké to bude tam, kde budete, tak čtrnáct dní na vás počkám.“

Dny plynuly. Učitel neměl koho učit, a tak chodil pomáhat do lesa. „Dvanáctý den přijel školský inspektor s komisí, že budou likvidovat školu. Přece mi to říkal, že Cikáni odjedou. Otevřeme dveře, a třída je plná! Inspektor a komisaři kroutili hlavami a říkali: To snad není pravda, děti utečou od mámy a od táty do školy.“

Děti už ve škole zůstaly. Naposledy v životě si zkusily život kočujících předků a vyprávěly o tom učiteli. „Utekly někde v Podkrušnohoří. Jely načerno vlakem, a když je vyhodili, šly kus pěšky a zase nasedly na vlak nebo si stoply náklaďák a jely na korbě. Říkali lidem, že jdou do školy do Květušína a potřebují jen ukázat směr. A protože tehdy kočující Cikáni nebyli nic divného, lidem nepřišlo podezřelé, že krajinou jde skupina cikánských dětí. Cesta jim trvala asi týden. Spaly pod širým nebem, nějaké jídlo vyžebraly, nějaké ukradly.“   

DO CHOMOUTU

Zpráva o události v Květušíně se rozletěla do všech. Přijížděli novináři, psali oslavné články, že učitel Dědič udělal z Cikánů socialistické lidi. Takový už byl slovník doby. Miroslav se oficiálně stal ředitelem školy. Někteří lidé se na něj začali dívat skrz prsty, že všechno své úsilí vyvíjel jen proto, aby se blýskl v komunistické straně. „To byl ale nesmysl. Mně rodiče vychovávali v křesťanské víře, která je důležitá v celém mém životě. Její poselství zní: Milujte bližního svého jako sebe sama. To byl ten důvod, proč jsem chtěl pro svoje žáky jen to nejlepší a dělal jsem to tak, jak to podle mého názoru bylo v daných podmínkách možné.“

Zároveň Miroslav netají, že do komunistické strany nakonec vstoupil. Důvodem ale nebyl osobní prospěch. „V pětapadesátém roce se stala členkou KSČ naše uklízečka ve škole. Všude vykládala, že je tam jediná stranička. Já ve škole komunisty nechtěl. Když se k nám nějaký hlásil, vždycky jsem našel způsob, aby nenastoupil. A teď přišel příkaz, že minimálně jeden učitel musí vstoupit do strany. Kolegové mi říkali: Ukaž si prstem, na koho z nás chceš, a ten teda do toho chomoutu půjde. Já si myslel: No jo, a jednou mi budeš vyčítat, žes tam šel kvůli mně. A tak jsem tam vstoupil.“

JAK TO BYLO S DOPISY

V té době už květušínská škola neexistovala. Úřady celý projekt přesunuly do větších prostor na Dobrou Vodu. A změnily původní Miroslavovu koncepci. Z cikánské školy se stal dětský domov se školou, kde měli Cikáni převahu. Děti už tam nechodily svobodně, ale umisťovaly je tam úřady, když je odebraly z rodin. Rodiče směli za dětmi jen na povolenku. Miroslav musel zajistit, že podnětů k útěkům bude co nejméně. Tehdy přikročil k dalšímu opatření, které by v současné době neprošlo.

„Zastupoval jsem jim tam tátu. A jako táta nezletilých dětí, které mají velké potíže, jsem nejdřív četl, co jim jejich rodiče píšou v dopisech. Většinu dopisů jsem dětem předal. Nedal jsem jim jen ty, ve kterých jim rodiče psali vzkazy ve stylu: Vyser se na školu a uteč odtud. Takové dopisy jsem spálil.“ I Anežka si na problematické dopisy vzpomíná. „Nebylo jich z těch několika set mnoho, asi jen takhle,“ ukazuje šířku palce. „Všechnu ostatní korespondenci děti dostaly.“

NA RASE NEZÁLEŽÍ

V roce 1960 úřady zrušily školu. Podle jejich názoru byl v Československu cikánský problém vyřešen. Miroslav Dědič ve školství zůstal. Dál se vzdělával, vystudoval pedagogiku a psychologii na Karlově univerzitě a v závěru profesní kariéry obhájil doktorát z filozofie. Po sametové revoluci sesbíral materiály, které se týkaly jeho působení v Květušíně a Dobré Vodě, a předal je do Muzea romské kultury v Brně. „Dal jsem jim nejen svoje deníky, ale i dopisy od rodičů, které jsem našel při uklízení ve škole, protože děti bývaly nepořádné a dopis prostě pohodily.“

Staré písemnosti už Miroslav nepotřebuje. Těší ho jiná věc. „Ať se dneska říká o mojí metodě, co chce, v tehdejší době vyšla. Všichni z žáků, kteří prošli mou školou a o kterých jsem se pak dozvěděl, uspěli v životě. Každý podle svých možností. Někdo třeba jako pracovník v zemědělství nebo vyučený řemeslník, jiný jako středoškolák a vím i o vysokoškolácích. Založili rodiny a jejich děti vyrůstaly v dobrém prostředí.“

Poslední slovo si bere dcera Šárka. Narodila se sice pět let po uzavření školy v Dobré Vodě, ale žáky odtud i z Květušína dobře zná. „Dodnes nás jezdí navštěvovat. Vyhledávají taťku, aby se mu pochlubili, jak se jim v životě daří. Odmalička jsem byla mezi nimi. Díky tomu jsem nikdy v životě neměla potřebu rozdělovat lidi podle rasy. Když jsme s manželem chtěli adoptovat dítě, napsali jsme do podmínek, že je nám jedno, jakou bude mít rasu. První holčičku, kterou nám z dětského domova nabídli, jsme si vzali. Spolu s ní jsme dostali i informaci, že je z poloviny romská. A to je úplně to poslední, co je pro nás důležité.“

ŘÍJNOVÉ ČÍSLO ČASOPISU BARBAR! V PRODEJI ZA 49 KČ

Předplatné časopisu je možné pořídit ZDE