Krása zániku

Inspirací pro tento text se stala kniha Urbex: Krása zániku, kterou koncem loňského roku vydalo nakladatelství Paseka. Představuje opuštěné a zanikající objekty v celé zemi, má ovšem přesah i za hranice republiky. Přibližuje nový fenomén – toulání se po místech, kde se většinou člověk pohybuje „na cizí půdě“, nejzajímavější jsou ovšem velkoformátové fotografie. To je také základ urbexu – vidět, prožít, a v poklidu odejít. Výraz „urbex“ vznikl sloučením slov „urban exploration“ a znamená poznávání běžně nepřístupných domů, továren či jiných objektů, které vznikly lidskou činností.

1. POŘÍČÍ

Ještě před pár lety tu žili lidé, zámek byl rozdělený na několik bytů. Dnes chybějí dveře, jsou vytrhané elektrické rozvody, může sem kdokoliv. Kolem vznikly nové rodinné domy. Mají fascinující výhled: na poříčský zámek na kraji Boršova nad Vltavou, jehož jádro tvoří gotické zdi, kde měl sídlo podnikatel Vojtěch Lanna nebo budějovický starosta Claudi, kde válka zastihla židovskou rodinu Pollakových, aby za sebou naposledy zamkli dveře a nasedli na vlak do koncentračního tábora. Traduje se, že jedna z dívek neodešla a v domě se oběsila.

To všechno se člověku honí hlavou, když prochází zámkem, slyší, jak pod podrážkou praská sklo, míjí mrtvou myš, která si naposledy ustlala na parapetu v patře, nebo sestupuje do černého sklepa a otevírá tam dřevěné bedny s nápisem Made in Austria, ve kterých je uskladněný jen prach a plíseň.

V horním patře levitují zdi – zmizela podlaha, která podpírala příčky, a tak je drží jen obvodové stěny, cihly se vznášejí a pod nimi fouká vítr.

Na oknech zůstaly původní kličky, většinu dveří někdo ukradl nebo spálil. Dům se pomalu bortí, ale pořád existují lidé, kteří mu ještě chtějí dát naději, a tak praskající klenbu podpírá trám, aby ještě alespoň chvíli vydržela. Zborcené je celé jedno schodiště, dům zarůstá, ale je tak velký, že ho příroda tráví pomalu, potrvá jí to ještě dlouhá desetiletí.

2. OMLENIČKA

Parkujeme na prostranství za hospodářskými budovami zámku, vedle nás stojí rezivějící kontejner s nápisem Die Küche zum Leben – Kuchyně pro život. V sutinách se pak objeví další text, cedule: Padá omítka, přejděte na druhou stranu vozovky. Přitom tu padá celý zámek. To je Omlenička na Kaplicku.

Původní tvrz se v době baroka proměnila na pohodlné sídlo, které roku 1778 zakoupil cisterciácký klášter ve Vyšším Brodě. Církev spravovala objekt až do roku 1945 – podle starých fotografií tu fungoval hostinec. Dalších téměř padesát let užívaly areál státní statky, až se dostal do soukromých rukou – majitel tu pořádá v létě brigády a momentálně žádá ministerstvo kultury o peníze na opravu střechy.

Čas se ale zakusuje do zámku každým dnem. Je to vidět třeba v místnosti, kde se zřítila část trámového stropu: dřevo se tam sype jako pudr. Po střeše kloužou staré pálené tašky a cihly z komína, v jedné místnosti je díra do stropu, jako by tudy právě proletěl čert s doktorem Faustem. Poslední, co ještě nesklouzlo po střeše a nerozbilo se dole o kamení, je naděje.

3. LOUČOVICE

Ještě v létě se tu dalo volně procházet, teď už je objekt zabezpečený – část dveří je zazděná, do oken se dostalo dřevěné bednění. Protože většina hostů tu ničí a neodchází s prázdnou. Po nás tam zůstaly jen stopy v prachu a jediné, co jsme si odtud odnesli, jsou naše fotografie.

Porákova vila v Loučovicích je dům neuvěřitelných rozměrů a nepřeberného počtu pokojů. Ve 20. letech 20. století si ji nechal postavit Eugen Porák, viceprezident akciové společnosti Továrna na lepenku Vltavský mlýn. Projekt investor zadal významnému pražskému architektovi Karlu Járayovi. Ten se inspiroval barokními sídly, a tak i tady dominuje celému domu ústřední pavilon a z něj vybíhají další křídla.

Stojíme v majestátní hale, kterou host továrníka Poráka vstupoval dovnitř, na slavné časy upomíná zdobný krb. Všude je černo, špína, před pár lety tu hořelo. Kudy se vydat z haly nejdřív? Do místností po levé části, pravé, zadní, nebo po schodišti do patra? A pak po schodech do dalšího podlaží? A odtud ještě výš? Kolik lidí by tu dokázalo žít, aniž by o sobě vůbec věděli? Dvacet? Padesát?

I tady jsou propadlé stropy, ale některé detaily zůstaly zachované – masivní zábradlí, dlažba v technických místnostech, okna. Člověk tu musí opatrně našlapovat a především se dobře rozhlížet. Některé podlahy jsou ukotvené už jen do jedné nosné zdi, druhá polovina je zřícená, takže hrozí, že průzkumníka už konstrukce neudrží. Jako zjevení působí lustry v několika místnostech a soška mimozemšťana, který si hoví u okna a jeho oči hypnotizují každého, kdo vejde do místnosti.

Prší, kapky bubnují do plechové střechy, vracíme se dolů kolem zadní verandy, dveře jsou pootevřené, jako by nás místní duchové zvali, abychom se zastavili a dali si s nimi kávu. Člověk tu brzy pochopí, že dům žije vlastním životem: Je slyšet skřípění pantů z místností, kde nikdo právě není, ale to jen proto, že někde okna chybějí nebo netěsní, v domě zůstalo jen pár původních dveří, a tak tu může vítr závodit a otevírat hostům. Jako za časů, kdy tu majitelé i návštěvníci procházeli vznešenou knihovnou, hernou, hudebním kabinetem, dámským budoárem, velkou i malou jídelnou, salony, pokoji majitelů i služebnictva.

Němec Eugen Porák užíval vilu do roku 1945, pak musel opustit republiku. Z objektu se stala ubytovna a hotel. V 90. letech přešla do soukromých rukou, projekty ale krachovaly, a tak Porákova vila pomalu, ale s noblesou zaniká.

4. ROŽMITÁL

Ruka člověka, která tu desítky let ničila, konečně začala zahlazovat stopy devastace. Na kopci nad Rožmitálem na Šumavě dostal opuštěný kostel střechu. Ještě před devíti lety popisoval průvodce místo takto: Osmiboký kostel na kopci v lese… bez střechy, krovů a stropu… zůstalo pouze obvodové zdivo téměř do původní výše, nahoře z něj vyrůstají stromky.

Barokní kostel s kopulí a lucernou vznikl v letech 1732–1733, uvnitř visel obraz Panny Marie Pomocné z roku 1755. Ještě v roce 1933 tu probíhaly opravy, ale po druhé světové válce všechno rychle zchátralo, až se nakonec propadla střecha. Rekonstrukce začala, zatím zajistila to, aby se stavba zcela nezřítila, i když její stav zůstává havarijní.

Vystoupali jsme přes strmý kopec, na kamenných stěnách se právě vyhřívali ptáci, kteří se po našem příchodu rozletěli do všech stran. Překračovali jsme trosky secesní dlažby poházené kolem chrámu a vnímali ticho opuštěného místa, stranou od obce, v obklíčení stromů. Kdysi sem chodila celá procesí, aby tu našla útěchu, dnes se tu vznáší hlavně šance, kterou nabízejí evropské fondy. Že nový krov nebude tím posledním, čeho se kostel dočká.

... ČLÁNEK NAJDETE V ÚNOROVÉM ČÍSLE JIHOČESKÉHO ČASOPISU BARBAR! V TRAFIKÁCH V PRODEJI ZA 49 KČ.

Předplatné můžete pořídit zde.