Otec Mádl

Pavle, váš syn Jiří je oceňovaný herec, režisér, teď i dramaturg. To má po vás?

Moje mamka a také moje bývalá manželka Hanka dost často říkaly, že jsem dobrý herec, každá to myslela určitě jinak, ale já jsem nikdy komediální vlohy a předpoklady neměl. Určitě ne takové, že bych někde v něčem jako herec vystupoval.

Ani jako dítě jste nikde nevystupoval na vánočních besídkách?

Kdysi dávno jsme na základní škole nacvičovali se spolužáky, asi v 6. třídě, divadelní hru O Kulihráškovi, kde jsem měl ztvárnit dokonce hlavní roli. Představení se nakonec nehrálo, odešly nám dívčí role, děvčata to nakonec vzdala. Ambici zahrát si ve filmu jsem neměl a ani nemám, přestože, díky poměrně jasné podobě s Jirkou, mi někteří kamarádi a přátelé říkají, že Jirku v nějakém filmu mohu alternovat. To je ale jen legrace a hec. Snad kdyby Jirka měl ve filmu zestárnout, to by mohla být moje šance. Jinak si ale myslím, že moje hraní by pro český film nebylo dobré a že se český film beze mne určitě obejde.

U Jirky se tyhle komediální vlohy projevovaly odmala?

U něj ano. Jednou s námi, tedy celou rodinou, hrál asi čtyři dny pěknou komedii. To mu bylo nějakých osm let, nechtěl nám říct, který pes ho kousl. Nemínil totiž prozradit kamarádova psa. Když zjistil, jaká možná léčba mu hrozí, kápl božskou a vysypal to. Přiznám se, že já jsem jeho herecké vlohy nedokázal tak odhadnout jako jeho maminka, spíš jsem vnímal jeho zaujatost a touhu prosadit se ve sportu, především v hokeji.

Jaký byl Jirka hokejista?

On tím strašně žil a snažil se. Jeho cílevědomost a zarputilost byla až strašidelná. Byl poměrně slušný hokejista na svůj věk, ale limitovala ho jeho tělesná konstituce a výška, přesto se dokázal prosazovat i mezi staršími. 

Pak ale přišlo zranění ruky.

Ano. Všechno zlé je ale k něčemu dobré. Díky tomuto zranění se mohl zúčastnit castingu na svůj první film a tím pak začala jeho kariéra filmová. Ostatně zarputilý byl ve všem, co dělal. Pamatuji si, jak se asi v 15 letech dokázal učit celou noc, protože chtěl dokázat profesorce na gymnáziu, že to prostě dokáže. Večer jsem šel spát, Jirka se učil, ráno jsem vstával, Jirka se učil, napil se, nasnídal a šel do školy a uměl. Dokázal to. Tady vidím v Jirkově studijním zaujetí určitou analogii.

Jakou?

Já a můj bratr Petr jsme kdysi museli hodně bojovat s tehdejším režimem a nakonec jsme po velkých peripetiích a útrapách dosáhli vysokoškolského vzdělání, byť nás nepustili soudruzi na školu, kterou jsme chtěli. Dnešní generace vůbec neví, co má za možnosti

S bratrem Petrem jste se jednou dostali do velkých problémů, které skončily soudní tahanicí za zneužívání informací v obchodním styku. Jak na tu dobu vzpomínáte?

Tohle období nebylo vůbec příjemné a komfortní. Člověk najednou hodně lidí nepoznává, nebo naopak najednou jednání a činy některých lidí je hodně čitelné a příznačné, odpovídající jejich povaze a naturelu.

Poznamenalo to váš vztah s Jirkou?

Určitě ano, jednoznačně poznamenalo. Nebylo to příjemné, hlavně některé články v bulváru. Chování a činy pracovníků (pro mě to totiž novináři nejsou a nebudou) v těchto denících bylo zákeřné a sprosté. Vadilo mi to především kvůli Jirkovi, pro ně to samozřejmě bylo sousto.

Mnohem více náš vztah poznamenal opakovaný rozvod s bývalou manželkou a okolnosti, které k tomu vedly. V tom mám vůči své bývalé rodině resty a vím, že to všechny tři syny dost mrzelo, což je jasné, logické. Věřím, že některé záležitosti se mi podaří napravit a v tomto se normalizovat.

Jak to Jirka bral?

S nadhledem a přehledem, už nějaké zkušenosti měl a spíš mi radil, ať se na ně vykašlu, že to je jejich hra. Chtějí, abychom se bránili, což je jejich vítězství. Po nějaké době jsem mu vysvětlil, jak a proč to vzniklo, kdo tam měl jakou roli a je to v normálu. Už to nijak zvláště neřešíme.

Kdy jste si poprvé všiml, že z Jirky se stává herecká hvězda?

Asi když přijel z prvního natáčení Snowboarďáků, kde byl týden. Byl nadšený a strašně spokojený. Když pak vyprávěl, kdo tam všechno s ním bude hrát, tak jsem si říkal, že to asi fakt bude opravdový film.

Poznal jste některé jeho herecké kolegy? Co například Vojtu Kotka?

S Vojtou jsem se viděl několikrát, ale vždycky jsme se jen pozdravili, prohodili několik vět a tím to skončilo. Mám pocit, že jsou s Jirkou poměrně dobří přátelé, ale jsou každý trochu jiný a každý má jiné cesty pro své touhy a umělecké ambice. Znám se například s Luckou Vondráčkovou, jednak díky Jirkovi, ale i přes mého přítele a kamaráda Ivana Hoffmanna, který je dlouholetý přítel rodiny Vondráčků.

Jak často se teď se synem vídáte?

Vidíme se poměrně málo, poslední dobou čím dál méně, ale když napíšu SMS nebo mail, tak vždy odpoví, alespoň zatím. (smích) Do Vodňan za mnou nejezdí, po rozvodu jsem se nastěhoval na naši bývalou rekreační chaloupku. Byl tu za několik let jen dvakrát třikrát, více jezdí do Budějc k mamince a za bratry a dnes už i dalším příbuzenstvem. Nejstarší syn Honzík má už dvě dcerky, tak Jirka dost často míří i za nimi. Starší vnučka Karolinka je velmi spokojená v jeho přítomnosti. Nepochybuji o tom, že půlroční Kristýnka bude taky.

Při natáčení filmu Probudím se včera se seznámil s Evou Josefíkovou, letos se rozešli. Přiveze vám Jirka představit svou přítelkyni, aby se pochlubil?

Tak tohle určitě ne. Od toho tátové nejsou. Od toho jsou maminky, ale pochybuji, že by si Jiřík do toho nechal mluvit. Možná by se pochlubit mohl, ale nevěřím, že je v tomto směru chlubílek. Takže ne, nechlubí se mi.

Jaké byl Jirka dítě? Hádám, že velmi živé.

Jako je v dospělosti, takový byl i jako dítě. Má schopnost jednat s lidmi, získat si je a přesvědčit. Uměl být neuvěřitelně milý a vstřícný a taky empatický. Že byl velmi živý a aktivní od prvních školních dní, vedlo k tomu, že byl až protivný své paní učitelce v první třídě. Ta si mi při třídní schůzce stěžovala, že je třeba jeho nekontrolovatelnou hyperaktivitu léčit.

Jak jste reagovali?

Manželka v té době studovala dálkově vysokou školu a hned odhadla spíše její nedostatek a neschopnost učit aktivní dítě. A tak jsme vymysleli s dětským psychologem malou lest na paní učitelku. Řekli jsme jí, že je Jura v léčení. Nosil si do školy dózičku s léky. Ale byly to bonbony Lipo a vždy o přestávce je „užíval“. Za měsíc nám paní učitelka s radostí sdělila, že léčba zabírá a Jirka už se zlepšil.

Jaké ho v dětství provázely záliby?

Nejdřív to byl kdejaký filmový hrdina, třeba indián, později Michael Jackson, toho uměl skvěle napodobovat včetně tance a dokonalého převleku. V roce 1996 jsem s ním musel na koncert Michaela Jacksona na Letnou. Tam jsem Juru měl celý jeho koncert, včetně předskokana DJ Boba, tedy tři a půl hodiny na ramenou, aby něco vůbec viděl. Já z koncertu neviděl vůbec nic, ale Jura byl moc spokojený. A o to šlo. Taky miloval Supermana a jeho představitele Christophera Reeva. Hodně ho sledoval až do jeho smrti. A pak samozřejmě hokejisty. Myslím, že Jaromír Jágr a Robert Lang byli jeho hlavní favoriti, ale i řada dalších. Hokej je jeho velká záliba a miluje ho, ale protože jsme byli fotbalová rodina, tak sleduje i fotbal.

Kdy se osamostatnil?

Osamostatnil se prakticky tím, jak se vydal na první casting a tam uspěl. Samozřejmě že se to neobešlo bez asistence dospělých, především maminky, která se mu velmi věnovala a mnoho času s ním strávila na cestách. Jirka byl ale lidsky velmi vyspělý a samostatný od začátků své kariéry. Určitě měl slabší okamžiky a chvilky, ale on si, myslím, vytkl cíl, že ve filmu uspěje a tomu vše podřizoval. Já to sledoval už spíš z povzdálí, v té době jsme se s jeho maminkou rozváděli a k Jirkovi jsem měl i kvůli tomu trochu dál.

Vy sám jste nadšený fotbalista. Jirka sestavuje svůj „Mádl tým“ při charitativních akcích. Hrál jste aktivně fotbal?

Nadšený fotbalista jsem byl, hlavně v mládí, ale díky studiu na vysoké a taky díky tomu, že jsem pak neměl tolik času na trénink, jsem skončil fotbalově na krajské úrovni, i když pár mistrovských zápasů jsem si v divizních Prachaticích zahrál. Věnoval jsem se pak kariéře rozhodčího a dostal se až do II. ligy, ale nakonec jsem všechno sám a dobrovolně skončil. Dnes se fotbalem jen bavím, hlavně jako funkcionář.

Proč jste skončil s kariérou rozhodčího?

Ztráta motivace, vztahy mezi některými kolegy rozhodčími a tehdejší situace ve vedení soutěží a jejich řízení, kde jsem působil. Nechtěl jsem být s některými lidmi spojovaný. Taky jsem myslel, že se budu moci více věnovat klukům, ale z důvodů druhého rozvodu jsem to už nezachránil.

První ligu pískal váš bratr Petr. Je známý tím, že dal první červenou Tomáši Řepkovi. Pak se z ligy vytratil. Hodně se povídalo, že se o to postaral tehdejší sparťanský boss Petr Mach.

Petr byl výborný a kvalitní rozhodčí. Neřekl bych, že se o něj postaral jen a jen boss Mach. Těch lidí bylo víc. Petr začal pak funkcionařit a hlavně jeho zásluhou se tehdejší průměrné Prachatice dostaly na dvě sezony až do II. ligy. Dnes se věnuje rodině a pracuje jako projektový manažer.

Váš synovec Josef se věnuje modelingu, dokonce byl jedním z adeptů na Muže roku 2015.
Pepino je moc fajn kluk a hrozně jsem mu přál, že se dostal do užšího finále téhle soutěže. A vím, že je to hodný, příjemný a kamarádský člověk, to je víc než to, že byl úspěšný v této soutěži.

Jirka je herec, režisér. Má za sebou celou řadu zajímavých projektů. Souhlasil jste vždy se všemi jeho uměleckými aktivitami?

To, co dělá, chápu prakticky všechno. Například akci Přemluv bábu jsem pochopil jako výraz snahy lidi rozhoupat k nějaké aktivitě, a ne jako dehonestaci seniorů. Vím, že i někteří lidé z mého okolí to tak pochopili. Byli dokonce pohoršení. Překvapilo mě, že šlo o lidi poměrně vnímavé, chytré a vtipné, přesto to nepochopili. Ale to se stává. Já tomu porozuměl. Jsem přeci jeho táta.

Mnoho úspěchů sklidil film Pojedeme k moři. Jezdili jste i vy s Jirkou k moři?

Samozřejmě jsme jezdili, nejradši do Itálie a vím, že kluci to tam mají stále moc rádi a tráví tam snad každé léto. Film se mi líbil moc a skoro jako u každého snímku, na kterém se Jirka podílel herecky či autorsky, mi bylo líto, když skončil. Koukal bych se dál.

Máte celkem tři syny. Mladší Pavel hraje v seriálu Ulice. Jak se od Jirky liší?

Pavlík se sám přihlásil na casting. Až když byl vybrán, tak to teprve oficiálně oznámil. Je to také šikulka, přestože je jiný typ než Jirka. Povahově i vzhledem je Pavlík taková směs mezi Honzíkem a Jiříkem.

Jaký je váš syn Jan?

Honzík je jiný, není tak zarputilý. Trochu hřeší na svoji inteligenci a přehled, ale právě ten jeho inteligenční potenciál, si myslím, by mu mohl Jura závidět. Jirka má zase velmi vysoké schopnosti jazykové a komunikativní. No a Pavlík je taková správná kombinace obou jeho starších bratrů. Na svých synech si moc cením mnoha věcí, ale nejvíce toho, jak dokážou držet při sobě a jaký mají k sobě nádherný vztah. Vím, že je to i výchovou, především maminky. Jejich vztahy a sounáležitost navíc zocelily dva naše rozvody s jejich matkou.

Dvakrát se oženit a rozvést se stejnou ženou je zvláštní věc. Je to citlivé téma, ale jak to tehdy vnímali vaši synové?

To téma není příjemné pro nikoho a vím, že jim to příjemné taky nebylo. Myslím, že to tak vnímají dodnes. Určitá část jejich dětství a dospívání nebyla veselá. A já to vnímám jako určitý rest a důvod to neveselé období nějak vynahradit. Maminka mých synů je stále moc půvabná, chytrá, pečlivá, úzkostlivá hospodyně, nejlepší kuchařka, co znám. Ale prostě nám to nešlo a nevyšlo. Ten rozchod beru na sebe, asi jsem nebyl dobrý manžel.

Komu je Jirka povahově podobný?

Jirka je hrozně podobný rodu Mádlů, hlavně mému otci a má, stejně jako on, výrazné lingvistické schopnosti, zvládl státnici z němčiny i angličtiny, můj otec ji měl dokonce ze čtyř jazyků. Naopak po své mamince má umělecké sklony. Byla a je šikovná na všechno, co s kumštem souvisí. Hudba, hraní na klavír, zpěv, malování, estetické cítění. Jirka to v sobě objevuje taky. Honzík je zase velmi dobrý organizátor, manažer, má skvělé nápady a hlavně jeho schopnost dávat lidi dohromady je obrovská. Jirka si umí získat lidi bezprostředností a schopností bavit, ale Honzík si lidi získá i svou povahou a lidskostí. Mám syny tři a nedělám mezi nimi žádný rozdíl. Málokdo ale ví, že jsem díky jednomu krátkodobému vztahu také otcem dcerky Sofie, které jsou už tři roky. Žije se svojí maminkou Dášou v Českých Budějovicích a já doufám, že se s ní budu vídat častěji a že se v budoucnu dost užijeme.

Doplním, že váš nejstarší syn Honza se živí jako farmaceutický reprezentant. Vy už jste řekl, že je ženatý. Jaký jste dědeček?

Ano, jsem dvojnásobný „dědek“. Honzík se svojí krásnou manželkou Gábinkou mají dvě nádherné dcerky. Karolince je dva a půl a Kristýnka má půl roku. Rodina se pomalu rozrůstá a já se těším, že spolu strávíme co nejvíce času. Zatím jsem si děvčátka moc neužil, ale díky pracovním aktivitám v Budějcích se snad uvidíme častěji a budu ten správný dědeček. Jednou jsem byl na návštěvě u Honzíka a on povídal Karolince: Podej to dědovi. Já se otáčel a hledal toho dědu… Nějak se tím dědou ještě necítím.

... CELÝ ROZHOVOR ČTĚTE V ÚNOROVÉM ČÍSLE JIHOČESKÉHO ČASOPISU BARBAR! V TRAFIKÁCH V PRODEJI ZA 49 KČ.

Předplatné můžete pořídit zde.