Hledám šestý element

Nová kolekce, co model, to originál. Kde berete múzu?

Múza je život. Co život dal, kam se člověk dostal. Každý má šanci, a nemyslím, že se má člověk vydat do světa. Vyrůstala jsem v době totality, která nás naučila dívat se. V životě jsem nebyla na dovolené, ale jezdím na edukační nebo pracovní cesty. Miluji letiště, protože se tam posadím a pozoruji, jak se lidé chovají, co nosí, jaké mají batohy, v čem se cítí dobře, nebo jak reagují, co je obtěžuje. Múza je i o pozorovacím talentu. Mými klienty jsou nejbohatší, nejmocnější lidé a moje profesní povinnost je odpozorovat, jak se chovají, co jim bude příjemné. V jejich prostředí s nimi musím umět vést dialog.

Zmínila jste dobu totality, ve které jste vyrůstala, v pozitivním slova smyslu.  

Nepatřím mezi lidi, kteří si na tu dobu stěžují, protože ji považuji za nesmírně přínosnou v tom, že nás naučila kreativitě. Naučila nás reflektovat něco, co bylo nedostupné, nedosažitelné, zdánlivě nefungující. A naučila nás používat mozky, rychle reagovat. Dala možnost projevit se, i když si zdánlivě všichni stěžují, že je ta doba sekala právě v té kreativě. V totalitní době jsem vystudovala sklářství a oděvní výtvarnictví. Školy byly v té době na obrovské úrovni, a lidé si to neuvědomovali. Ale samozřejmě vidím i negativa totality. Je mi líto, že dnešní doba lidi tak trošku zlenivěla.

Jak to myslíte?

Usnadňuje jim dostat se k jakékoliv informaci. Když mně v osmdesátých letech někdo přivezl z ciziny časopis o módě, naučila jsem se jej zpaměti včetně gramáže, vazby a designové úpravy. V širokém záběru toto dnes lidé nevnímají. Je to možná škoda, protože to celou společnost zpohodlňuje. Ale na druhou stranu je spousta mladých lidí, kteří dokážou vymyslet něco, co neexistovalo, a jsou sebevědomí. Osobně jsem měla vždycky dost sebevědomí, což třeba českým ženám chybí. I to možná způsobila minulá doba. Já jsem vždy měla ambice, velké představy. Rodiče mi říkali, že jsem se s tím narodila, že jsem se i v rodině chovala úplně jinak. Žili jsme na venkově, bydleli na radnici a v šedesátých letech měli první televizi. Lidé se k nám chodili dívat na zprávy. Maminka říkala, že jsem je sledovala s nimi, že už v té době jsem byla dospělácká.

Musíte být dobrý psycholog?

Odhadnout ženu je součástí mé práce.

Nastudovala jste to, nebo jste k tomu dospěla praxí?

Všechno dohromady. Talent se nedá nastudovat ani koupit. Určitý záblesk kreativity lze v člověku vybudovat. Proto jsou nějací lidé výjimeční, někam se posunují. Je to nekonečný boj. Kreativita a tvůrčí práce jsou trápení. Musíte se pořád namáhat, být ve střehu, protože se to od vás očekává. Nějakým projevem jste se stala známou a svět žije v očekávání, s čím přijdete. To je ale úžasné, protože to je ten akumulátor, zpětná vazba, která člověka nabíjí.

Vaším akumulátorem pro práci je tedy práce?

V jednom rádiu se mě ptali, kde beru energii. Energii vám vrací reflexe na vaši tvorbu – když se lidem líbí, reagují pozitivně. To, že já dávám, nabízím a mohu dělat radost, je největší zdroj inspirace. Největší inspirací jsou mi lidé, pro které tvořím, ať je to v kterémkoli státě nebo pro kterékoliv etnikum.

Máte dvě profesní zaměření – sklářství a oděvnictví. Sklářství je tvrdé řemeslo, mužská práce. Se svou tvrdou prací jste dospěla až ke křehkosti návrhu šatů?

Ano, sklářství je tvrdá práce, kterou ale miluji. A já jsem tvrďoch. Sklářství pro mě znamená možnost odběhnout si z tepla našich dílen mezi ženami, kde tvoříme pro ženy, do úplně jiného prostředí. Ráda si odběhnu mezi muže a k mužské práci do skláren, protože mám ráda tyto kontrasty.

Jste tvrdá k sobě i ke spolupracovníkům?

Musíte být neustále ve střehu a poučit se z úspěchu ostatních. Mrzí mě, když někdo někomu nepřeje. Nechci použít slovo závist. Myslím si, že by si lidé měli vzít to, co si beru já. Když je někdo v něčem úspěšný, poučím se z toho a budu se snažit přijít s něčím podobným a vytěžit z toho, že dostávám nějaký zdroj informací. Pracuji s lidmi v Libanonu a musím s nimi pracovat tak, abych jim usnadnila nelehký život. I tím, že děláme krásnou práci, která nás musí bavit. To je dílčí část úspěchu – umět motivovat a obklopit se dobrým týmem lidí.

Podle čeho si spolupracovníky vybíráte? Dáváte personální inzeráty?

Ano, dáváme, vybíráme si, musí tam být zkušební doba. Někdy člověk zklame. Zdá se být stoprocentní, mluví jazyky, a pak se ukáže, že není disciplinovaný. Někdy dám na instinkt, bezprostřednost. Poznáte, že člověk je inteligentní, chápavý a rychlý. I to je o náhodě a o štěstí, jako ve všem. Buď práce člověka baví, nebo je brzda.

Když jste se přestěhovala do Bejrútu, reagovala jste také na inzerát?

V osmdesátých letech, kdy jsem vycestovala, byly jenom tištěné noviny. Nedostali jsme se do Saúdského království, a tak jsme přijeli do Libanonu, kde můj muž řediteloval stavební firmě. V Libanonu byla nejistá doba a muž chtěl zpátky do Prahy. Namítala jsem, že tam chci bojovat, protože jsem bojovník. Zůstali jsme, a já si začala hledat práci, pročítala inzeráty. Natrefila jsem na úžasnou firmu. Druhý den po nástupu mě poslali do Paříže, hodili mě do vody. Věřili mi. Vybrala jsem materiály na první kolekci, ušila jsem šaty a firma měla úspěch. Později jsem se osamostatnila a vypracovala se, začala jsem dělat pro VIP osoby, pro podnikatelky, manželky architektů a architektky. Libanonky patří k nejnáročnější klientele, libanonští tvůrci jako takoví jsou na úrovni. Libanon je lídr v módě a dalo by se říci, že předbíhá Paříž.

Vy jste si tehdy otevřela salon. Za války?

Média, tištěná i televize, podpořila moji odvahu otevřít salon ve velmi kruté a nebezpečné době, protože všichni z Libanonu odcházeli a opouštěli jej. Uspořádala jsem úžasnou přehlídku, která obletěla celý arabský svět. Dostala jsem se na titulní stránky nejčtenějších časopisů, měla jsem tam dveře otevřené.

Jsou mezi klienty a vámi čistě profesionální vztahy, nebo vznikají i přátelství?

Mnoho Čechů by možná řeklo, že jde o přátelství. Jde ale o profesní přátelství. A to si myslím, že je hodně vzácné, a pro mě mnohdy významnější než například obléknout hvězdu na červeném koberci. Mám soukromá čísla klientů, zavolají mi v kteroukoli denní či noční hodinu. V mé profesi neexistuje na noc nebo na víkend vypnout telefon.

Vaše návrhy působí velmi romanticky, jsou ale decentní, střídmé a jednoduché.

Důležitý je nápad. Třeba v případě svatebních šatů se musíte strefit do srdíčka. Každé šaty mají příběh.

Mají ženy, které se oblékají do šatů od vás, také vaše designérské věci?

Ano. Jedna sběratelka umění si ode mě objednala do svých rezidencí porcelán a lustry. Občas provázím svou výstavou v Obecním domě, nepodceňuji jakákoli setkání s potenciálními zákazníky a snažím se vyhovět jejich přáním. Dva lidé si koupili skleněné šaty. Jedna paní s dcerou projevila přání, zda bych jí neudělala něco na téma žito. Klidně a co byste si představovala? Něco ze skla. Fajn. Kolik byste do toho chtěla investovat? Kolem dvou set tisíc. Co by vám bylo příjemného? Třeba lampy… Tak se vedl náš dialog. Do šesti týdnů jsem jí poslala návrhy. Zákaznice si nakonec pořídila tři lampy a jednu malou plastiku na téma žito. Psala mi, že se s takovou profesionalitou nesetkala.

Jedny z vašich skleněných šatů jsou černobílé. Je tato kombinace vaše oblíbená? Použila jste ji i u čajové a kávové soupravy či koupelnové předložky?

Ano, dualismy mě zajímají v čemkoliv. Jsou i v pražské kanceláři, jejíž zařízení působí jako kontrast k secesi Obecního domu. Op-art jsem chtěla posunout někam jinam.

Je barva, kterou byste nepoužila, případně ji používáte minimálně?

Nemám takovou. Barvy si maluji, nevycházím z prvoplánových barev, vždycky je tam nějaký podtón, dotónování. Černou miluji pro její odstíny k šedé po bílou, dala by se tam namíchat i stříbrná. Každá základní barva je nosná. Snažím se ji posunout do nějakých příjemnějších designových tónů. A inovovat je, to je výzva. V tom je digitální svět úžasný. Namaluji tvar a zkouším jej na počítači v různých tónech, což je fantastické. Dá se hrát s elementy voda, moře, vzduch. Inspiruje mě, co propojuje svět, zajímavosti, pohledy z kosmu, z družic, proto dělám kolekci Element. Chci díky ní ukázat nový šestý živel. Dokázat, že existuje.

Chcete po sobě zanechat stopu. V rodném Česku. I proto jste koupila vilu v Praze na Ořechovce?

Chtěla bych postavit něco, co by po mně zůstalo státu a mělo punc Blanka Matragi. A to lidé a společnost asi nepochopili, protože mi všichni začali házet klacky pod nohy. Původní malorolnický domek, který tam stál, jsem nechtěla zbořit, ale naopak povýšit o nové technologie, ale nechat tam trošku tradicionalismu. Měla jsem na to stavební povolení. Stala se katastrofa, přišla vichřice, spadl strom a základy byly nepoužité. S památkáři se domluvilo, že se začne jednat o novostavbě. Žádost se stále prodlužuje, trvá další dva roky získat povolení. Protože nemám dědice, přála bych si, aby to, co po mně zůstane na stole, tam zůstalo. Aby to něco řeklo a ukázalo dalším generacím.

Akademická malířka Blanka Matragi

Studovala na Střední odborné škole sklářské ve svém rodišti ve Světlé nad Sázavou a na Střední uměleckoprůmyslové škole sklářské v Železném Brodě. Už na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze, ateliéru oděvního výtvarnictví, zaznamenala jako studentka úspěchy.

Po promoci v roce 1980 odjela s manželem Libanoncem Makramem Matragi do jeho země, kde žije dodnes.

I přes probíhající občanskou válku začala návrhářka okamžitě tvořit. Nejdříve u rodinné firmy Mekkawi, později na vlastní pěst. V roce 1982 otevřela vlastní salon Blanka Haute Couture.

Díky doporučením spokojené klientely se dostala i do královských paláců v Perském zálivu. Pro královské rody a manželky ropných magnátů tvoří šaty dodnes. Navrhla ale i uniformy pro policejní a vojenské složky Abú Dhabí.

Od roku 1997 se Blanka Matragi pravidelně vrací do České republiky, v roce 2011 v Praze založila studio Matragi Design. V Obecním domě byla loni obnovená premiéra výstavy Timeless.

Blanka Matragi navrhla i exkluzivní kolekce. Například koupelnové předložky pro společnost GRUND, porcelánový servis „Butterfly“ pro firmu Thun a kolekce šperků „Klávesy“ a „Octopus“ pro D.I.C.

... CELÝ ROZHOVOR ČTĚTE V ÚNOROVÉM ČÍSLE JIHOČESKÉHO ČASOPISU BARBAR! V TRAFIKÁCH V PRODEJI ZA 49 KČ.

Předplatné můžete pořídit zde.