Už trochu na nohou

„Pavel Hronek,“ oznamuje moderátor maturitního plesu, kdo další si má jít pro šerpu. Lidé v sále vědí, co Pavla Hronka potkalo. Před třemi lety náhle ochrnul. Zánět míchy. Příčina? Neznámá. Od pasu dolů nevnímal svoje tělo. Mohl jen ležet. Neuroložka v nemocnici uzavřela léčbu zápisem v lékařské zprávě: „Přeleze sám z vozíku na postel.“

Takhle už to mělo zůstat po celý jeho život. Zvládl jen maličko pohnout nohou v kotníku, nepatrně pokrčit pravou nohu, museli ho cévkovat. Chmurné vyhlídky pro šestnáctiletého kluka.

VSTAŇ A CHOĎ

Letos je mu devatenáct, má před maturitou a právě na něj přišla řada na plese. Sedí na invalidním vozíku mezi stojícími spolužáky. Všichni očekávají, že si na něm dojede pro svou šerpu. Náhle se ozve píseň podle jeho přání. Skupina Queen: Don't Stop Me Now – Teď mě nezastavuj.

K Pavlovi přistupují tři spolužáci. Dva ho uchopí pod rameny a pomůžou mu vstát. A teď krok dopředu, druhý, zvládneš to, jistíme tě. Třetí spolužák za Pavlem veze jeho vozík, pro jistotu. Pavel to zvládl! Bylo to sice jen několik kroků přes taneční parket, než pak s šerpou usedl zpátky do vozíku, ale dokázal to.

Diváci neskrývají dojetí. Pláčou ženy i muži. A také Pavlovi rodiče, Marcela Hronková a Stanislav Hronek. Nebýt jejich hluboké lásky k synovi, která v dobrém slova smyslu hraničí s umanutostí, Pavel by se na vlastní maturitní ples díval doma z postele přes sociální síť.

ČLÁNEK V BARBAROVI

„Není to jen naše zásluha,“ připomíná Marcela Hronková. „Děkujeme všem dobrým lidem, kteří nám finančně pomohli. Po několika pokusech o hledání léčby jsme zjistili, že Pavlíkovi pomáhají jen terapie v soukromém neurorehabilitačním centru Adeli ve slovenských Piešťanech. Jenže tři týdny intenzivní léčby tam stály dvě stě tisíc korun.“

Manželé Hronkovi dali na tyto léčebné pobyty veškeré úspory. Viděli pokrok: Chlapci se zpevnilo břicho, dokázal rozkročit nohy. Na další léčbu už neměli. Marcela Hronková psala známým osobnostem, oslovovala organizace, avšak s minimálním výsledkem. Pavel už byl na prahu dospělosti, čímž pro okázalou charitu ztratil přitažlivost. Loni v dubnu nešťastná maminka svěřila své starosti stránkám časopisu Barbar.

Stalo se něco, co by v dnes čekal málokdo. Objevil se člověk, který na nějaký čas všechno vyřešil, protože věřil, že se lidé pořád ještě dokážou spojit pro dobrou věc. Veronika Gulašová, manželka hokejisty Milana Gulaše, se zrovna trochu nudila v kadeřnictví, když jí padl do oka článek v časopise Barbar. Během tří měsíců dokázala spolu s kamarádkou Lenkou Hanzalovou zorganizovat velkou akci s názvem Na nohou bez nohou.

ZA VŠÍM HLEDEJ ŽENU

„Paní Gulašová s paní Hanzalovou mě přišly navštívit domů a řekly mi, že se o všechno postarají,“ vypravuje Pavel. „Když mě pak taťka přivezl 11. července na E.ON stadion v Roudném, nestačil jsem se divit. Kvůli mně tam sehráli benefiční fotbalové utkání známí fotbalisté a hokejisté, akcí provázeli vtipní moderátoři, dýdžejové, zpěváci, dokonce vystoupila i česká miss Nicol Švantnerová. Neuvěřitelně pestrý program, všechno výborně zorganizované. Odhaduji, že diváků přišlo asi osm set.“

„A vybralo se skoro tři sta tisíc,“ doplňuje Pavlova maminka. „Peníze předali Pavlíkovi, nenechali si ani korunu. Jsme celá rodina těmto lidem velice vděční a samozřejmě i všem, kteří nám v průběhu doby přispěli na charitativní účet. Všechny tyto peníze, plus celý Pavlíkův invalidní důchod, jdou pouze na jeho léčbu. Teď z nich zaplatíme pětitýdenní léčebný pobyt na Slovensku, kam Pavlík pojede ve dvou turnusech na jaře a v létě. Pak zase budeme na nule, ale už teď se snažíme ušetřit, co se dá.“

POMÁHAT LIDEM

Pavel má ze své dosavadní léčby radost. „Díky terapiím dokážu pomalu projít se čtyřbodovými berlemi chodbu u nás doma tam a zpátky. To bych ještě loni nezvládl. Pokaždé, když se mnou lékaři udělají pokrok, já pak podle jejich návodu denně cvičím. Předpokládám, že budu potřebovat jezdit do Piešťan tři roky a pak už na sobě budu intenzivně pracovat jen sám. Uzdravování jde pomalu, ale já vydržím a budu bojovat.“

Tak jako dnes bojuje sám se sebou, chce jednou pomáhat bojovat těm, které postihne podobná rána osudu. „Můj cíl je stát se lékařem v oboru fyzioterapie. Po maturitě hodlám studovat biologii na Jihočeské univerzitě. Až se můj zdravotní stav zlepší, abych zvládal cestu do Prahy, rád bych nastoupil na Lékařskou fakultu na Univerzitě Karlově. Myslím, že svým pacientům budu dobře rozumět,“ říká s odhodláním maturant budějovického gymnázia v České ulici Pavel Hronek.

... CELÝ ČLÁNEK ČTĚTE V BŘEZNOVÉM ČÍSLE JIHOČESKÉHO ČASOPISU BARBAR! V TRAFIKÁCH V PRODEJI ZA 49 KČ.

Předplatné můžete pořídit zde.

Pavla Hronka lze podpořit darem na transparentní účet č. 107-9396700257 / 0100, případně se spojit s jeho rodinou na telefonním čísle 774 034 615.

Loňský článek o příběhu Pavla Hronka si můžete přečíst ZDE