Odemykám 14. komnatu

Jste duchovní matkou 13. komnaty, která se vrátila na televizní obrazovky coby speciální třináctidílná série 14. komnata. Někdejší „třináctníci“ pustí znovu diváky do svého světa.

Jde vlastně o takové čtrnácté komnaty již portrétovaných třináctkářů. Tedy lidí, kteří se v cyklu už objevili, ale prošli či právě procházejí dalšími zlomovými momenty svého života a opět cítí potřebu o nich vyprávět. V nových dílech tak svou třináctou komnatu znovu odemknou Tereza Pergnerová, Veronika Žilková, Michal Viewegh, Naďa Urbánková, Kamila Magálová, Vendula Svobodová, Chantal Poullain, Wabi Daněk, Věra Martinová nebo Radek Jaroš.

Plánujete i knižní vydání?

Ano. Knížka s názvem Z 13. do 14. komnaty a podtitulem Další rány osudu by se měla na trhu objevit v květnu.

„Zkoumala jsem svoji duši….“ Otevřela jste se sama v jednom rozhovoru, kde jste vzpomněla ne příliš jednoduché období v době dospívání. I proto jste přišla s projektem 13. komnata?

Inspirovala mě vlastně moje maminka. Kdysi vážně ochořela, sáhla si na opravdové dno. Ale protože je velkou bojovnicí, dostala se z toho. Navíc se přihodila zvláštní věc. Lidé z okolí, kteří trpěli podobnými potížemi, si k ní začali chodit pro rady. Prostě nechtěli slyšet jen teoretická doporučení doktorů, ale vyprávění a návod člověka z masa a kostí, který si sám prošel těžkou životní zkouškou a obstál v ní. A o tom to je. Prostřednictvím příběhu statečného jednotlivce ukázat cestu ostatním.  

V jedné „moudré“ knížce jsem se dočetla a poznamenala si, že v duši začíná každá nemoc i léčba. Věřím tomu. Pomůže, když jde to, co vás tíží, ven. Pomohla proto jistě i 13. komnata. Máte důkazy?

Jistě. Dej drakovi jméno a tím ho zkrotíš, říká se. Nebo jinak, vytáhni své stíny a strachy ven, podívej se na ně, pochop je a uleví se ti. Funguje to ale i opačně. Jako léčba příběhem někoho jiného. A ta je stará snad jako lidstvo samo. Ještě dávno předtím než se člověk naučil psát, předávali stařešinové rodů všechny nabyté zkušenosti a poznatky svým blízkým formou vyprávění u planoucích ohňů. Byla v nich moudrost věků, jich samotných i jejich předků. A právě o to nám ve 13. komnatě šlo. Nabídnout skrze vyprávění známých osobností, jimž cestu zkřížila nějaká nepříznivá událost, lék všem těm, jimž se přihodilo cosi podobné, a zatím nevědí, jakým směrem by měli či mohli kráčet dál.

Povedlo se?

Na jedné z besed například vystoupil pán, který nám řekl, že mu pořad dodal odvahu začít řešit své deprese. Teprve po zhlédnutí jednoho z dílů totiž pochopil, co se s ním vlastně děje. A dokonce nás oslovilo několik léčeben s žádostí, zda by mohly používat vybrané díly v rámci psychoterapie. Dojemný byl i příběh herce Michala Zelenky, jehož dítě trpí cystickou fibrózou a navíc ho podvedla realitní kancelář, kvůli které se dostal do obrovských dluhů. Nikdo z nás nečekal takovou vlnu solidarity, která se po odvysílání zvedla. Na popud diváků jsme nakonec i my tvůrci uspořádali sbírku na Michalovu podporu.

Které příběhy s vámi zamávaly?

To nelze takhle říct. Každá z portrétovaných osobností je jedinečná. Vždyť řada z nich vyhrála tu nejtěžší bitvu, sama nad sebou. Třeba taková Jana Šulcová. Jedné z našich nejkrásnějších hereček se po krachu jejího manželství doslova rozpadl život. Útěchu hledala v alkoholu, což si následně vyžádalo tvrdou daň. Dvě zákeřné nemoci ji pak navíc připravily o práci, takže se před kameru vrátila až po letech. Dnes opět hraje divadlo i točí. Nebo Luba Skořepová. Těžká autonehoda znemožnila nestorce českého divadla mít vytoužené dítě. Přesto se s tím vyrovnala, prožila život naplno a svým herectvím i knížkami přináší nám všem radost i poučení. Stejně tak Regina Rázová, jejíž osud je na román. Možná dokonce na thriller.

O čem by byl?

O ženě obdivované i zavrhované, jejíž příběh připomíná jízdu na horské dráze. Narodila se jako druhé vymodlené dítě po smrti své starší sestry. Její otec byl střídavě ve vysoké stranické funkci a střídavě na indexu, když třeba v roce 1968 odsoudil vpád sovětských vojsk na naše území, což mělo dopad na celou rodinu včetně dcery. Po pádu železné opony byla odejita z Národního divadla a živila se i tím, že prodávala v bufetu chlebíčky. A pak se vrhla na byznys, který skončil v roce 1998 její jedenáctiměsíční vazbou a následně letitým kolotočem soudních líčení. O tom všem v našem dokumentu otevřeně mluvila.

Je odvaha veřejně mluvit o tom, co v sobě člověk skrývá. Jak se dařilo přesvědčovat mediálně známé osobnosti, aby se před kamerou „svlékly do naha“?

Mezi prvními, s nimiž jsme točili, byli třeba Tereza Pergnerová, Daniel Landa, Richard Müller, Jan Nedvěd, Eva Holubová, Martin Kocián, Mirka Čejková, Eva Pilarová, Kamila Moučková, Boris Hybner, Jaroslav Hutka či Vendula Svobodová. A nebránili se. Naopak. Byli rádi, že jim konečně dá někdo šanci, aby sami o svém problému promluvili. Většina z nich se totiž stala terčem bulváru, který o jejich selhání či potížích velmi rád psal, ovšem také často bez nich. Zkresleně, skandálně, neuctivě. My jim nabídli prostor k vlastní, autentické, nekašírované, citlivé zpovědi. A to kvitovali s povděkem.

V televizním světě jste také „tulačka“. I ve svém?

Samozřejmě. Jsem vysloveně výletní typ. Už odmala. Miluji to. Jinak bych přece takový pořad vůbec nemohla dělat. Jsem šťastná, když můžu sbalit batoh nebo rovnou kufr a někam zmizet. Škoda jen, že se mi to na delší dobu poštěstí maximálně dvakrát do roka. Ale takzvané prodloužené víkendy si snažím „naordinovávat“ poměrně pravidelně. Považuji je za velmi účinný způsob duševní hygieny. Nedávno jsme třeba odjeli do Lázní Jeseník. Není nad kombinaci čisté, krásné přírody, turistiky a wellness.

Kdy jste se naposledy toulala po jižních Čechách, kde jste se narodila, prožila dětství, vystudovala a začala kariéru v médiích?

K rodičům na Šumavu jezdím pravidelně. A zrovna minulý víkend jsme byli s přáteli v Krumlově. Zajeli jsme i na známé poutní místo Svatý kámen nad Malší. To je nádherný kout naší země. Zdánlivě bohem zapomenutý, přesto plný spirituality, bouřlivé historie a tajemství.

Kde jste se naučila žurnalistickou práci?

V Českém rozhlase, v Denících Bohemia a Rádiu Faktor. V roce 1994 jsem pak vyhrála konkurz do České televize a stala se krajskou zpravodajskou z jižních Čech. Události jsem moderovala od roku 1999 třináct let.

Jaké to bylo stát se ze dne na den známou osobností z obrazovky?

Známá jsem byla i předtím. Když točíte pět, někdy i víc dní v týdnu reportáže do pořadů, jako jsou Události či Večerník, tak se zkrátka do povědomí lidí zapíšete. Práce v terénu mě ale nesmírně bavila. Je akční, obohacující, pro ostatní smysluplná. Jenže také poměrně náročná na přípravu. Vezměte si, že každý den zpracováváte jiné téma, točíte s jinými lidmi všemožných profesí i z různých sociálních vrstev. Zjednodušeně řečeno s prezidenty i bezdomovci. Navíc práce reportéra vyžaduje i přísnou sebereflexi a korekci. Vždyť vyprávíte i o lidských potížích, selháních a je tak snadné někoho poškodit. Byť ne úmyslně.

Co všechno jste točila?

Tak to by vydalo na hodně dlouhý seznam. Jen namátkou. Neshody kolem Temelína, naše vojáky v Kosovu, povodně či havárie vojenských migů v Českých Budějovicích, když naletěly přímo do jednoho panelákového domu. Pět týdnů jsem taky strávila v Innsbrucku, když tam operovali exprezidenta Václava Havla. Několikrát denně jsem odtamtud v živých vstupech referovala o jeho zdravotním stavu.

Takže sednout si do studia byla trochu úleva.

Po pěti letech neustálého brázdění po naší zemi a nepřetržitého zápřahu jsem se cítila unavená, vyhořelá, takže jsem nabídku moderovat Události vcelku přivítala. Říkala jsem si, že se trochu zklidním a hlavně to bude změna.

A co vás při nástupu do hlavní zpravodajské relace nejvíc stresovalo?

Asi tým mediálních „profesionálů“, kteří na mě po nástupu okamžitě naběhli. Vizážisti, psychologové, hlasoví odborníci. Ti všichni se v dobré víře snažili odstranit některé mé chyby a podtrhnout přednosti. Jenže jejich kontinuální masáž ve mně vyvolala jen pocit ztráty pevné půdy pod nohama. Nehledě na to, že nemluvili jednotnou řečí. Jeden říkal hot, druhý čehý, a pak se v tom vyznejte. Tak jsem si nakonec začala jít po svém a vybrala si z nich jen ty, kteří mi k něčemu skutečně byli. Bez ohledu na to, jaké renomé v oblasti showbyznysu mají či o jaké „celebrity“ se starají.

Ale nakonec jste uspěla a patřila mezi oblíbené ikony zpravodajství České televize, dokonce se vaše loučení s Bohumilem Klepetkem stalo na internetu hitem. Čekala jste to?

Ne. Ani jsme neměli s Bohoušem v úmyslu vyvolávat nějaké emoce. Prostě jsme jen považovali za slušnost se s diváky Událostí rozloučit. Pak ale skutečně následovala smršť mailů a dopisů, což nás oba potěšilo a dojalo zároveň. Byl to kus života. A dlouhá doba, během níž jsme pravidelně vstupovali do obýváků lidí a stali se jejich stálými návštěvníky.

A stýská se vám po tom?

Vůbec. Mám asi šťastnou povahu v tom, že se nerada vracím do minulosti. Prostě byla to jedna z etap mého života a jde se dál. Ostatně rozhodla jsem se sama, že se konkurzu na nové Události nezúčastním. Víte, tenkrát jsem si řekla, že asi přišel čas na změnu a tohle je jasný signál. A když jsem si pak na misky vah dala, co mě baví víc, zda být moderátorkou hlavní zpravodajské relace, na jejíž podobu ale nemám téměř žádný vliv, či vymýšlet si věci vlastní, za něž následně i zodpovídám, to druhé výrazně převládalo.

Vzpomenete si na nějakou horkou chvilku před kamerou?

Těch bylo vícero, trpkých i úsměvných, tak sáhnu raději po těch druhých. Třeba jednou se mi podařilo říct místo „podpora Václava Havla“ „potvora Václava Havla“. Chudák Bohouš! Ale on mi to brzy nechtěně vrátil, protože amerického exprezidenta Billa Clintona překřtil na Blila Clintona. Průšvih je, když to pronesete v takzvaném kraťasu, který trvá zhruba dvacet vteřin a čtete ho vy ze studia na obrázky, takže pořád svítí červená a vzápětí jde do obrazu váš kolega. Pokud ho v tomto mezidobí chytne záchvat smíchu, má problém. Utéct totiž není kam, ani zakašlat si nemůžete, vše jde rovnou do éteru.

A jaké to je prožívat třeba nějaké osobní drama a pak večer zasednout za moderátorský stolek Událostí?

Přímý přenos je vlastně úžasným trenažérem sebeovládání, protože i když vám zrovna není nejlíp, z jakéhokoli důvodu, a nejraději byste zalezla někam do kouta, nezbývá vám nic jiného než se překonat a plně koncentrovat na práci. Divák nesmí nic poznat. Musíte spoutat všechny emoce a naplno zapojit mozek. A to je škola k nezaplacení. Skvělý autogenní trénink.

Jste autorkou velmi úspěšných televizních projektů. 13. komnata, Toulavá kamera, Rub a Líc, Gejzír. Kam chodíte na nápady?

Mezi lidi. Zajímá mě, o čem přemýšlí, sní a co je trápí. Ráda jim naslouchám. Oni jsou mojí jedinou inspirací, protože pro ně ty pořady vyrábím.

Který pořad byl první?

Toulavá kamera.

Jak vznikla?

Upřímně?

Jak jinak.

Protože jsem se nudila. Ruku v ruce s nabídkou moderovat Události totiž přišel i zákaz dál točit v terénu, a já se po čase cítila tvůrčím způsobem nevyužitá. Začala jsme si proto v uvozovkách hrát a stvořila námět na Toulavku i 13. komnatu. Jenže je nikdo nechtěl. Až v listopadu 2002 ve zpravodajství zjistili, že neplníme zákon o vysílání z regionů, měli jsme málo příspěvků z krajů, a můj nápad by jim vytrhl trn z paty. Oslovili mě, dali šibeniční termín spuštění leden 2003, a já to vzala jako výzvu s tím, že potřebuji měsíc navíc, abych dala dohromady lidi, vytvořila koncepci pořadu a nastavila celý systém výroby. Byl to závod s časem, ale vyplatil se. Televizi a především divákům.

A kdy přesně se virtuální studio Toulavé kamery poprvé roztočilo? Pamatujete si to?

Jasně. Bylo to v neděli 2. února 2003 v deset hodin. Odehráli jsme tehdy jen pět reportáží, teď už jich máme šest, protože jsme o pět minut delší. A to o známém poutním místě Hoře Matky Boží v Králíkách, modeláři, který dokáže ze sirek postavit i zmenšeniny starověkých chrámů, tajemném jihlavském podzemí, medvědech autora známých večerníčků Vaška Chaloupka a ropácích, jak lidé říkali muflonům, kteří se usadili v bývalém hnědouhelném dole na Litvínovsku.

Někteří experti tvrdí, že jste Čechy opět naučila toulat se po Česku. Co tomu říkáte? 

I to jsem slyšela. Pokud by to byla pravda, tak je to super, ne?

Můj otec je sběratel Toulavých kamer, má jich v knihovně pěknou řadu. Přiznám se, že jsem přestala mít přehled, jaké pořadové číslo je aktuální.

21. a 22. se klube. Vycházejí totiž dvě do roka, S nadsázkou říkám, že už jsme skoro jak Ottův slovník naučný, vyjma dodatků. I když, jak vtipně glosoval jeden můj kamarád, ty by byly možná ještě zajímavější. Obzvlášť, kdybychom v nich proprali náš vlastní života běh. Ale teď vážně. Takový čtenářský úspěch knižní podoby Toulavé kamery jsme skutečně nečekali. Je to milé překvapení, nezastírám. Jen má rodina a přátelé vždy na jaře a na podzim brblají, že je šidím. Protože, každý den po práci zalézám nekompromisně do své nory a po nocích sepisuji jednotlivé kapitoly.

Určitě znáte úsloví Dobrá zpráva – žádná zpráva. Když jste vymýšlela nový pořad Gejzír, ovlivnila vás tato zkušenost?

Ve zpravodajských relacích se opravdu objevuje málo pozitivních informací, a tudíž tak trochu přispíváme k tomu, že svět se zdá lidem černější, než ve skutečnosti je. Nápad na dobré zprávy jsem nosila v hlavě dlouho. A když mě ředitel vývoje nových formátů Jan Maxa vyzval k tomu, abych vymyslela zajímavý magazín do hlavního vysílacího času, udělala jsem si takový svůj vlastní průzkum, kolik příspěvků s kladným vyzněním nabízíme třeba v Událostech. Počítala jsem je celý týden a zjistila, že to nebyly v průměru ani dvě denně.  A to je hodně málo.

Jaké je poslání Gejzíru?

Ukazujeme v něm výjimečné lidi, mimořádné objevy, splněné sny, unikátní operace, zajímavé sportovní disciplíny, nové trendy a fenomény, připomínáme zajímavá výročí anebo přinášíme takové „malé 13. komnaty“ neznámých lidí. Prostě neobyčejné příběhy obyčejných lidí. Úspěšná byla třeba reportáž o ženě, která se rozvedla, odstěhovala na venkov, a jelikož neměla peníze, začala si vyrábět spoustu věcí sama: jogurty, prášek na prádlo, krémy, tablety do myčky, šampóny. Její zajímavé návody se zalíbily kamarádkám, tak vytvořila web a vydala o tom knížku, která se stala bestsellerem. Bavila mě i terapie tmou, kterou si naše kolegyně Silvie Dymáková na vlastní kůži vyzkoušela. Nechala se po vzoru tibetských mnichů či egyptských kněží zavřít na celý týden do prostor, kam nepronikne ani paprsek světla, a sama sebe natáčela na speciálně upravenou kameru. To byl silný zážitek. Škoda, že se vše, co prožila, nedalo do vyhrazených pěti minut vměstnat.

Nakonec se vám tedy povedlo realizovat váš kladný přístup ke zprávám.

Podívejte, svět není černobílý, hraje všemi barvami. Jen je důležité nedívat se pouze na omezenou výseč onoho spektra, ale vnímat jej v plné šíři a pestrosti. Když se zaměříte toliko na černou a její okolí, spatříte maximálně padesát odstínů šedi.

Jan Kraus vám ve své knize děkuje, že jste mu pomohla přivést na svět jeho úspěšný pořad Uvolněte se, prosím. Je to pravda?

Ano, je. Společně s kreativním producentem Janem Šternem. Svedli jsme tehdy o Honzu i Uvolněte se lítý boj. Jsem ráda, že jsme vyhráli. Škoda jen, že už není na ČT. 

Hlídáte si i postavu, prý chodíte obden cvičit.

Považuji pohyb za nejlepší antidepresivum. Když si dám pořádně do těla, vyčistím si hlavu a ta pak přijde na jiné myšlenky. Skvělá antistresová terapie. Nepotřebuji zhubnout ani mít svaly jako Xena bojovnice. Starověcí čínští lékaři tvrdili, že tajemství zdravé lidské mysli tkví v nohách člověka. A tato jejich slova jsem si v praxi potvrdila.

Máte ještě při tom vašem kolotoči čas na normální život? Byla jste vůbec loni na dovolené?

Budete se divit, ale dokonce na dvou. První jsme s kamarádkou pojaly jako takový zevling. Prostě jsme se plácly ve Španělsku u moře. A ta druhá s přítelem byla spíš puťákem. Odletěli jsme do Řecka na Lefkádu, půjčili si tam auto a celý ostrov jsme si pěkně projeli. Je krásný. Navíc jsme tam byli až v září, takže nebyl plný turistů. Vřele doporučuji.  Ale už mě zase svrbí chodidla. Zrovna přemýšlím, kam bych na pár dní frnkla.

A kam?

Ještě nevím, ale přemýšlím o Florencii. Nebo odjedu do Lince. Kousek od něj žije moje nejlepší kamarádka z dob vysokoškolských studií. Byla jsem tam za ní všehovšudy třikrát. Přitom si to pořád slibujeme. Stále si do telefonu říkáme někdy příště, někdy příště, jako v té písničce od Katapultu. A to jsme se kdysi tomuto přístupu k životu obě vysmívaly. Hrůza. I nás takhle zpovykaná doba dostala.

Co s tím hodláte dělat?

Zamyslím se a příště vám to povím, ano? Možná už jen to samo uvědomění si stavu věcí, je prvním krokem k nějaké změně. Uvidíme.

Jste úspěšná žena. Zalitovala jste někdy něčeho? Přála byste si například, aby se některá vaše rozhodnutí vrátila zpět a mohla jste se rozhodnout znovu a jinak?

Ne. Minulost nezměníte. Můžete se z ní ale poučit, je škoda dělat stejné chyby dvakrát.

Co vám pomáhá, když je vám opravdu zle?

Pět P. Příroda, pohyb, přátelé, práce a postel.

... CELÝ ROZHOVOR ČTĚTE V BŘEZNOVÉM ČÍSLE JIHOČESKÉHO ČASOPISU BARBAR! V TRAFIKÁCH V PRODEJI ZA 49 KČ.

Předplatné můžete pořídit zde.