Koukej, koukej…

V srpnu roku 2002 jel se svými rodiči na dovolenou do Chorvatska. Autobus zastavil na odpočívadle naproti benzinové pumpě. Roman šel nejdřív společně s ostatními na záchod. Vrátil se k autobusu, a protože se mu líbila jedna z účastnic, chtěl se před ní vytáhnout.

„Víš, jak se v Praze přechází silnice?! Tak dávej pozor, protože teď se všichni zastaví,“ řekl tehdy. Významně zamrkal na dívku svého srdce u krajnice chorvatské dálnice a skočil doprostřed vozovky.

Následoval náraz a Roman se probudil o několik týdnů později v pražském Motole. Pak absolvoval roční rehabilitaci, ale kvůli špatné úvodní péči od chorvatských lékařů se nepodařilo vrátit vše do původního stavu. Roman se rozhodl, že nerezignuje. Za pomoci rodičů se pere se svým osudem.

Romane, jaké jste byl dítě?

Prý divoké, zlobivé a neposlušné. Hyperaktivní. Hodně živé. Rodiče se mou aktivitu snažili korigovat sportem, takže mě táta přivedl k hokeji a hrál jsem asi od šesti let v té době krajský přebor ve Strakonicích. Až do úrazu. Trénoval jsem pětkrát týdně. O víkendu zápasy. Na nic jiného už jsem pak neměl čas. Hrál jsem v obraně, občas zaskakoval na křídle.  Rád jsem chodil do turistického oddílu, začínal jsem s florbalem, zkusil fotbal. 

Jak jste se učil?

Nebyl jsem premiant jako moje mamka. Ale učil jsem se normálně. Myslím, že trojku na vysvědčení jsem neměl. Problém jsem ale měl s chováním, protože v šesté třídě před úrazem jsem z něj měl dvojku. Třídní a ředitelské důtky rodiče neřešili. Už to se mnou nešlo dál, moje prohřešky se nastřádaly a přišel trest. Je pravda, že jsem byl magnet na průsery. U všeho jsem byl, nic mi nebylo cizí. Měl jsem spíš starší kamarády a od těch jsem se asi ledacos přiučil.

Vy máte bráchu Jirku, kterého si rodiče pořídili po vašem úraze.

Uvědomili si, že kdyby o mě přišli, tak zůstanou sami. Předtím mi sourozence neplánovali, ale pak se všechno změnilo. Jirka je můj pravý opak. Je spíš introvertní, rád se učí. Teď ale byli rodiče na jeho třídní schůzce a učitel jim hlásil, že je vše v pořádku, protože Jirka začíná zlobit.

Vzpomeňte na dobu před 13 lety a na okolnosti, za jakých se vám stal úraz.

Bylo to v Záhřebu, ne počkejte, v Karlovaci v Chorvatsku. Jeli jsme autobusem na dovolenou, který zastavil na odpočívadle. Šel jsem na záchod. Normálně jsem se vrátil. Ale pak jsem chtěl zamachrovat, byl jsem tehdy v tom blbém věku. Líbila se mi tam jedna holka, tak jsem se jí zeptal, jestli ví, jak se přechází silnice v Praze. Jeden kamarád mi vyprávěl, že v Praze se vletí do silnice, skočí na ostrůvek, všechna auta zastaví a pak se zase skočí zpátky.

Problém byl, že to byla dálnice.

Skočil jsem do silnice a pak jsem se probudil o pár týdnů později v Motole. Následující okamžiky po úraze znám z vyprávění. Mamka už seděla v autobuse a viděla, jak po srážce s autem letím vzduchem a padám přímo pod náš autobus. Tam mě křísil taťka. Měl jsem úplně přeraženou ruku, ta visela jen na kůži, z nohy mi koukala kost. Všude spousta krve. Vytáhnul mi jazyk, protože jsem nedýchal.

To musel být pro vaše rodiče strašný zážitek.

Šílený. Až v Motole jsme se dozvěděli, že jsem měl hned dostat umělé dýchání, neokysličil se mi mozek. Pak všechno dorazili lékaři v Karlovaci, protože mi nedali intubaci. Podle lékařky z Motola byla prý péče o mě průser. Já nevím. Mozek měl celou dobu nedostatek kyslíku a nemohl správně pracovat. Převezli mě do Záhřebu. Po třech týdnech letadlem zpátky do Čech. Celou dobu jsem byl v umělém spánku.

Jak pokračovala péče?

K životu jsem se probral asi po dvou a půl měsících. Vůbec nic si z té doby nepamatuji. Prý jsem reagoval na světlo a stín. Měl jsem zavedenou hadičku do žaludku a uměle mě vyživovali. V Praze jsem měl problém s proleženinami, mazali mě mastmi. Navíc byl rok 2002 a povodně. Naši se za mnou nemohli dostat, protože všude byla voda. Hodně mi pomohla hyperbarická komora a následná péče v lázních. K nějakému poškození mozku došlo. Mám pořád třesy v rukou, dostávám křeče. Musím být stále pod dohledem. Každopádně mi lékaři nejdřív říkali, že budu ležák a do normálního života se nevrátím, což se nepotvrdilo.

Celou dobu byl s vámi otec?

Do Motola za mnou jezdili oba rodiče. Cvičil jsem. Pamatuji, jak mi jeden doktor slíbil, že mi udělá dlahy na stabilizaci achilovek, protože jsem spadnul z míče na paty. Jak jsem neuměl mluvit, tak jsem jen skučel a říkal: „Au, au, bolí moč. Moč bolí.“ Táta se hrozně smál, chechtal se, až se držel za břicho. Já jsem brečel bolestí. Táta měl ale radost, že žiju. Neuměl jsem nic, mluvit, počítat, chodit. Měl jsem ochablé svaly, byl jsem jen kost a kůže. Všechno jsem se učil znovu. Postupně lékaři zjistili, že umím číst. Pak se můj stav začat hodně zlepšovat.

Co lékaři v Motole, jak se o vás starali?

Většinou dobře, ale i tam se našel jeden arogantní doktor. Reoperovali mi ruku, to bylo všechno v pořádku. Ale s nohou nic nedělali. Táta je pořád upozorňoval, že to určitě není v pořádku. Nakonec mi noha dokonce začala smrdět. Táta odřezával sádru, mazal mě olejíčkem. Když sádru konečně sundali, tak mi málem odpadávalo maso. Silné proleženiny. Dodnes mám velké jizvy na noze. Táta pak jel s jedním doktorem ve výtahu. On nepoznal, že je můj táta. Sestra se ho ptala: „Pane doktore, co s tím Šejnou?“ A on prý řekl. „Ále uvidíme, toho necháme bejt. Buď to vydrží, nebo ne.“

Kdy se vše začalo zlepšovat?

Při lázeňských pobytech. Nejdřív kroky, písmenka. Pomocí lízátka mě rodiče učili polykací reflex. Myšlení mi naštěstí zůstalo. Pravou stranu těla jsem měl dlouho ochrnutou. V levé ruce jsem měl třas, který mi zůstal. Nosem jsem měl zavedenou sondu až do žaludku. Nechtěl jsem to, pořád jsem naznačoval, že se chci najíst pusou, vytrhával jsem sondu. Byl jsem řádně poškrabaný. 

Kdy jste se vrátil do školy?

Rok jsem vynechal, léčil jsem se. Stalo se mi to v červenci a do školy jsem šel v září o rok později, ale chodil jsem s o rok mladšími. Měl jsem k sobě asistenta, který mi pomáhal. Byl to civilkář. Pak civilka skončila. Pomáhala mi družinářka. Vůbec jsem ale nestíhal psát. Bylo to složité. Já píšu, umím psát. Ale napíšu slovo, a ostatní okolo mě dvě věty. Jak mám ten svůj třas, tak mě to vyvede z míry, rozčílím se a už se mi nechce. Základní školu jsem ale dokončil, hodnotili mě ústně.

Hlásil jste se na střední školu?

Ano, informatika v ekonomice. Mamka mě vozila na autobus a já jsem pak jezdil s ostatními. Nechtěl jsem, aby mě ostatní brali jako mrzáka a chtěl jsem vše zvládnout s ostatními. Jenže to nešlo. Neuroložka mi řekla, že už se můj stav nemůže zlepšit. To mě tehdy zničilo. Všechno se nějak zastavilo. Nechtěl jsem se zlepšovat, pracovat na sobě. Táta mě nutil, abych skládal puzzle, abych napsal dvě věty. Ale nešlo to...

Otec s matkou poslouchají náš rozhovor a tady se otec rozhodne vstoupit do příběhu:

Tehdy to bylo rozcestí. Rozmýšleli jsme se, jestli zvolit normální vzdělávání nebo nějaké ústavní pro handicapované děti. Přemýšleli jsme i o Jedličkárně, o Obchodní akademii v Janských Lázních pro handicapované. Tehdy se nám to nezdálo. Dnes jsou takové ústavy na úplně jiné úrovni. Hlavní problém byl ten, že Roman nikam nechtěl. On chtěl chodit s ostatními zdravými dětmi. Líbila se mu tam zase nějaká holka a nechtěl na ni zapomenout. Teď máme známou, které dala svou postiženou dceru do Janských Lázní. Ta tam rozkvetla, byla mezi svými. Z uzlíčku nervů byla spokojená holka.

Matka:

V prváku žil z toho, co se naučil na základce. Ještě to šlo, ale jak se objevily odborné předměty, tak byl konec. Tehdy se ale o integraci zdravotně postižených nic nevědělo. Pro všechny to byl exot, koukali na něj. Což byl problém. Integraci tehdy brali tak, že vozíčkáře přisunou a odsunou od stolu. I já jsem měla v sobě to staré myšlení. Jedličkárna byl tehdy ústav, kam bych své dítě nikdy nedala. Nelíbilo se mi to. Roman se také bránil, říkal, že je zdravý, ale nebyl. Dnes bych vše řešila jinak. Navíc tehdy nikdo neměl zkušenosti s klukem, který má poškozený mozek. Tu rychlou unavitelnost nikdo nezvládal. Roman se nakonec sesypal.

Od toho se začaly odvíjet i vaše psychické problémy?

Zhroutil jsem se a skončil v psychiatrické léčebně. To bylo v roce 2010. Celkově na tu dobu nevzpomínám moc rád. Odjel jsem na reprezentační soustředění cyklistů. Ale tam už pro mě musel přijet táta, trenéři nevěděli, co se mnou. Byl jsem mimo, blábolil jsem. Ani minutu jsem nevydržel v klidu. Pořád jsem něco dělal, nějaké nesmyslné úkony. S každým jsem chtěl něco řešit. Třeba jsem pořád pral prádlo. V umyvadle a úplně cokoliv.

Co jste si vymýšlel?

Takové fantasmagorie. Než jsme odjeli do Španělska, tak zemřela naše kamarádka. Měla nádor na mozku, který vyléčila, ale pak se vrátil a ona zemřela. Já jsem všem vykládal, že žije. Chtěl jsem natáčet video na její podporu. Udělat reklamu na její vyléčení. Řešil jsem neřešitelné. Trenér poznal, že něco není v pořádku a volal rodičům SOS.

Otec:

Volal mi trenér a ptal se, co je s Romanem. My jsme nevěděli. Takže jsem jel pro něj – dva a půl tisíce kilometrů. Roman byl úplně mimo. Rozjela se psychóza. Nikdo nevěděl, co s ním je. On si vymýšlel. Střídali jsme doktory. Nedokázali jsme si přiznat, že takový stav je po těžké bouračce normální. Je to takový celoživotní problém, který se objevil. Naučili jsme se s tím žít.

Co pomohlo?

Prášky. Trvalo dlouho, než lékaři našli správnou kombinaci, než vše zabralo. Ale nakonec se to podařilo.

I po úraze jste začal sportovat. Dotáhl jste to až do reprezentace. Jakých úspěchů jste dosáhl?

Nemůžu dělat nic jiného než jezdit na speciálně upraveném kole, takové tříkolce. S mojí nemocí nic jiného nepřipadá do úvahy. V Blatné jsem měl asistentku, která se kamarádila s mojí první trenérkou Hanou Kolínskou, ta měla zkušenosti se spastiky (spasticita je chorobně zvýšené svalové napětí, pozn. red.). Trénovala nás asi tři. Celé naší rodině odkryla obzory. O tom, že existuje taková tříkolka pro spastiky, jsme netušili. První vyrobil táta z normálního kola. Hned v roce 2007 jsem byl vyhlášený jako objev roku mezi tělesně postiženými sportovci. Jezdil jsem evropské, světové poháry. V roce 2011 jsem vyhrál světový pohár v Římě. Byl jsem druhý u nás na silničním závodě v mistrovství ČR, vyhrál jsem časovku. Vše v kategorii spastiků. Většinou ale, když o něco šlo, tak jsem to pokazil. Každopádně jsem soutěžil s nejlepšími na světových šampionátech. Pak přišla psychóza a roční pauza.

Ale k závodění jste se vrátil

V takové okleštěné podobě. Navíc v letech 2012 a 2013 zase přišly psychické problémy. Teď je naštěstí vše v pořádku. Ta světová úroveň už je ale pryč, to nikdy nedoženu.

Co zimní sporty?

Začal jsem navštěvovat strakonický stacionář a probojoval se na zimní speciální olympijské hry. Byl jsem v Krkonoších na pětidenních nominačních závodech. Nakonec jsem byl ještě s jednou holčinou vybraný a příští rok pojedu do Rakouska. Ona pofrčí na běžkách a já na sjezdovkách. Vše organizuje České hnutí speciálních olympiád.

Jak jste na tom s materiálním vybavením?

S tím je dost problém. Táta se mnou zůstal doma, stará se o mě a nechodí do práce. Minulý rok jsem najel s tátou osm tisíc kilometrů, což je docela málo. Rok předtím to bylo dvanáct tisíc. Jeli jsme letos i Opel handy cyklomaraton, což je cyklistická pouť napříč Českou a Slovenskou republikou. Sto jedenáct hodin nonstop, kde jedou spolu zdraví sportovci i ti s handicapem. Myšlenkou závodu je spojit tyto dvě skupiny cyklistických nadšenců a vytvořit fungující týmy, schopné fungovat i v extrémních podmínkách.

Máte ještě další koníčky?

Já bych toho chtěl hodně. Ale problém je, že toho moc nezvládnu. Ten třas mně nic nedovolí. Zkoušíme kolečkové brusle, lyže, chodím plavat. Rád se dívám na televizi a mám počítač.

Otec:

My jsme si už zvykli. Romanův stav nám přijde normální. Ale je pravda, že jsem potkal hodně párů, které to rozdělilo. Kvůli úrazu dítěte se nakonec rozvedli, šli od sebe. Nás to s manželkou semklo. Chceme, aby měl Roman nějaký život, aby si ho užíval. Přehodnotili jsme priority, jen tak nás nic nerozhází. Díky úrazu máme Jirku, my jsme už další neplánovali, ale nakonec je vše jinak.  

Co děvčata?

Kvůli jedné jsem se málem zabil. Ale určitě mě holky nepřestaly bavit. Každopádně je to všechno o moc složitější. Rád bych nějakou poznal! Teď mám kamarádku Ivušku a Markétku. Obě jsou to vozíčkářky. Obě po obrně, spastičky. Tak uvidíme.

Roman Šejna je spastik, od nehody má trochu poškozený mozek. Kosti srostly, ale že něco není v pořádku, u něj poznáte na první pohled. Mluví nahlas, specifickým tónem. Často se přidává neovladatelný třas ruky i nohy. Ale to, co Roman řekne, je v pořádku. Sami byste při rozhovoru neřekli nic jiného, jen ta Romanova forma bývá trochu zvláštní.

Otec Jiří Šejna pracoval v ČSAD Strakonice, nejprve jako učitel odborných předmětů a potom jako mistr. Po Romanově úraze je s ním doma.

... CELÝ ROZHOVOR ČTĚTE V BŘEZNOVÉM ČÍSLE JIHOČESKÉHO ČASOPISU BARBAR! V TRAFIKÁCH V PRODEJI ZA 49 KČ.

Předplatné můžete pořídit zde.