Rádio Pepy Goebbelse
„Škoda že už můj kamarád Toník Brodňanský není mezi námi,“ povzdechl si při uvítání Jan Winzig, správce muzea. Bez sběratelské umanutosti Antonína Brodňanského by totiž byli milovníci starých rádií chudší o mnoho zážitků. Muzeum, které sídlí v Kulturním domě v Hořicích na Šumavě, představuje veřejnosti 186 historických rádií.
KDYŽ BYL ROZHLAS KRÁLEM
„Máme tady krásnou rozhlasovou klasiku, lampové přístroje především ze třicátých až padesátých let minulého století,“ představuje Jan Winzig. „Pro zajímavost jsme sbírku ještě rozšířili o tranzistoráky z pozdějšího období. A taky vystavujeme dva první typy československých televizorů.“ Ty symbolizují konec éry, kdy rozhlas byl mediálním králem.
Vstupujeme do místnosti muzea, kde mladší návštěvníci obdivují technický důvtip předků, zatímco pamětníci se slastně noří do vzpomínek z mládí. Jan Winzig, ročník 1942, si na některá rádia pamatuje ještě z dob jejich slávy. Ostatně najdeme tu přístroje, které nepřišly odnikud zdaleka. Oblast Hořicka patřila před válkou do Sudet a její německé obyvatele (byla jich na Hořicku většina) československá vláda v letech 1945 a 1946 odsunula do Rakouska nebo Bavorska. Směli si s sebou vzít jen základní věci do padesáti kilogramů. Jejich rádia zůstala v chalupách a používali je noví usedlíci. Předtím ale Hořicko osvobozovala americká armáda. Také Američané měli svá rádia.
KANAĎAN PŘEPLUL ATLANTIK
V muzeu se zastavíme u několika exponátů, na které jsou v Hořicích pyšní. Nejprve u nejoblíbenějšího rádia Antonína Brodňanského. „Říkáme mu Kanaďan, protože pochází z Kanady. Vyrobila ho v roce 1933 firma Ontario. V pětačtyřicátém ho přivezli američtí vojáci, takže s nimi přeplavalo Atlantik. Jeho cena v době pořízení byla sto dolarů. Za nějakých sto padesát dolarů se tehdy dalo pořídit docela solidní ojeté auto,“ podotýká Jan Winzig.
Typově se jedná o takzvané kapličkové rádio, ale tohle je opravdu pořádná kaple v lakovaném dřevě. Dneska už nikdo nezjistí, proč s sebou vojáci táhli do pole právě tak velké a těžké rádio, které už bylo v jejich době zastaralé. Nakonec ho nechali ve vesnici Světlík, nějakých pět kilometrů od Hořic. Tam čekalo na svou příležitost dobrých padesát let, než se světlický starosta setkal u piva se sběratelem Brodňanským. „Ty sbíráš rádia? Já ti dám našeho Kanaďana,“ nabídl starosta a podělil se i o historii přístroje.
„Ve Světlíku na něj určitě hráli, a kupodivu ho nespálili,“ vypravuje dnes Jan Winzig. „Kdosi technicky zdatnější si včas všiml, že přístroj má napájení 110 voltů, a proto mu nějakým trafem zredukoval přívod ze současné sítě. Když rádio pouštěl Toník, srážel napětí pomocí dvouvařiče. Chtěl k rádiu nainstalovat transformátor, protože dvouvařič by v muzeu nepůsobil hezky, ale bohužel už to nestihl. Proto dneska Kanaďana jen ukazujeme. Návštěvníci obdivují hlavně jeho kruhovou ladicí stupnici. Říká se jí sluníčková.“
ZE DVOU JEDNO
Mnoho exponátů v muzeu je funkčních. Na tom si Antonín Brodňanský zakládal. „Většinou nenahrazoval původní součástky,“ připomíná Jan Winzig. Elektrotechnice sice nerozumí, ale svému kamarádovi často při práci koukal přes rameno a obdivoval jeho šikovnost. „Toník vlastnoručně opravil, co se dalo. A když některá součástka opravit nešla, počkal si, až se k němu dostane další stejný typ rádia, které bylo většinou taky poškozené. Pak ze dvou udělal jedno funkční. Jenom tam, kde nebylo zbytí, použil novější, třeba teslácké součástky.“
S vnějškovou úpravou pomáhal Antonínu Brodňaskému jeho kamarád, který byl stejný nadšenec, avšak do dřeva. „Zatímco Toník opravoval vnitřek rádií, kamarád vytvořil na bedničkách krásné dýhování podle dochovaných prospektů nebo fotografií. Pak Toník vzal pajšl, jak říkal sestaveným součástkám, zasadil ho do opravené bedničky a najednou měl člověk pocit, že se ocitl třeba v roce 1935 a právě si to rádio koupil v obchodě. Vnějškově zářilo novotou.“
NA ZKUŠENÉ V TŘEŠTI
Muzeum historických rádií vzniklo v roce 2001, když se potkaly dvě okolnosti. Antonín Brodňanský se už skoro nevešel se svou mnohaletou sbírkou do bytu a tehdejší hořický starosta Václav Haleš potřeboval něčím zaplnit budovu bývalé školy. Měl už tam muzeum místních pašijových her a historie obce, pobočku pošty, knihovnu a ještě mu zbývaly dvě místnosti volné. „Do jedné bychom dali muzeum rádií, ve druhé bys měl dílnu. Co ty na to?“ Antonín rád přijal nabídku.
„Pak se jel se starostou podívat do muzea historické radiotechniky do Třeště, aby si podle toho vzali mustr,“ vzpomíná Jan Winzig. Mělo to jednu potíž. Hořice na Šumavě, posazené v příkrém kopci, nejsou běžným turistickým cílem. Kdo vlastně bude do muzea chodit? „Tahle otázka zmizela, když se u nás konaly další pašijové hry. Těmi Hořice po revoluci navázaly na předválečnou tradici. Návštěvníci her se pochopitelně podívali i do muzea, byli okouzleni a předávali zprávu dál. Pak přijela televize a natočila o muzeu reportáž do Toulavé kamery. Mezitím další starosta přesunul muzeum do kulturního domu, kde jsme získali hezké prostředí v bývalé obřadní síni.“
LUXUSNÍ STAŘENKA SE SLUCHÁTKY
Televizní reportáž zažehla věhlas hořického muzea. Lidé z celé republiky dodnes nabízejí muzeu stará rádia a hlavně se na ně chodí dívat. Skoro všichni pokládají otázku: A co tu máte nejstaršího?
Jan Winzig ukazuje na přístroj, který sice vypadá jako klasické rádio, jenže nemá reproduktor. Je to krystalka značky Radioglob roku 1927. Pro její poslech se musela použít sluchátka. A protože jde o luxusní výrobek, z přístroje vedou dráty ke dvěma sluchátkům pro společný zážitek z poslechu ve dvou. „Několik návštěvníků už mě upozornilo, že by to mohl být typ rádia, které se objevilo ve filmu Postřižiny, v sekvenci, kdy prodejce poprvé předvádí rozhlasový přístroj zástupcům nymburského pivovaru. Tehdy zvuk zesilovali tak, že přiložili talíře k membránám sluchátka,“ říká Jan Winzig.
Další vývojový typ rádia představuje přijímač Philips 2531 A, vyráběný v letech 1930 a 1931. Přijímal střední a dlouhé vlny. Novinka, která usnadňovala poslech, upoutá na první pohled. Reproduktor je totiž zvlášť, vypadá jako dokulata rozevřený vějíř a s rádiem ho spojuje kabel. Přístroj trůní v bakelitové skříni s odklopným víkem. „Výrobce už tehdy myslel na bezpečnost uživatele. Když si někdo potřeboval v přístroji něco opravit nebo jen vyměnit elektronky, otevřel jeho horní část a do rádia automaticky přestal proudit elektrický proud. Obvod se obnovil až ve chvíli, kdy uživatel zaklapl víko a tím se spojily kontakty.“
SVOBODNÁ EVROPA Z CONDORA
Ke starým rádiům má Jan Winzig stejně silný vztah jeho kamarád Antonín. Rád vzpomíná na staré rádio Telefunken Condor jejich rodiny, z něhož ještě začátkem 60. let poslouchal písničku, když mu k svátku nechal zahrát jeho bratr František. Věc, která dneska vypadá úplně obyčejně, se však tehdy nesměla vyzradit. František zrovna sloužil na vojně v Budějovicích a na opušťáku dostal nebezpečný nápad. Napsal dopis na P. O. Box do Mnichova, aby jeho bratru Janovi zahráli rockovou skladbu v pořadu písniček na přání. Dopis nadepsal: Radio Free Europe – Svobodná Evropa. Pak František přijel domů a Janovi pošeptal: „Poslouchej rádio, budou ti hrát. Heslo Šumava.“
Vpodvečer hlasatel na Svobodné Evropě skutečně ohlásil, že hrají „pro bratra Jana ze Šumavy“. Jan se nebál. Jednak nebyl jediný Jan na Šumavě, a jednak i kdyby někdo pojal podezření, vyzradil by tím na sebe, že i on poslouchal Svobodnou Evropu. „Co vím, Svobodnou Evropu a Vatikán tady poslouchali úplně všichni, i komunisti,“ říká Jan Winzig. „A když si moji rodiče povídali s místními Němci, než odtud museli odejít, říkali jim, že za války tajně poslouchali Londýn. Tady na Šumavě má poslouchání zakázaného rádia tradici,“ dodává s úsměvem.
NOVINKA, NA KTEROU SE ZAPOMNĚLO
Přicházíme k přístroji, o němž Jan Winzig prozrazuje, že je to jeho mazel. Philips Credo 750A-14 s pěti elektronkami z let 1937 a 1938. „Poznáte, co je na něm jedinečného?“ Moment… No jasně, na rozdíl od podobných přístrojů, které mají přední desku plnou ovládacích knoflíků, tahle philipska má jen jedinou páčku na veškerá ovládání. „Je to joystick na nejstarším přístroji, který jsem kdy viděl. Lidé si myslí, že joysticky jsou až záležitost posledních desetiletí, ale je to jinak. Tohle rádio je důkazem,“ prohlašuje s uznáním Jan Winzig.
Starodávný přístroj pohybem páčky nahoru zesiluje zvuk, pohybem dolů zeslabuje, doprava jsou výšky, doleva hloubky, točením páčkou se ladí. „Když tohle rádio viděl jeden starý opravář s Budějovic, rozpomněl se právě na jejich joysticky, které kdysi opravoval. Z toho jsme odvodili, že rádia s joysticky se u nás před válkou prodávala, ale pak se na tuhle technickou vymoženost ovládání na dlouhá léta zapomnělo.“ Exponát je pro muzeum o to cennější, že se jedná o dar od paní z Jeseníků. Nabídla ho, když uviděla reportáž v televizi.
CHTĚL ROZŠTÍPAT KRÁLOVNU
Stejným způsobem přibyl i exponát, který je v muzeu největší. „Kdosi, tuším, že z Pardubicka, nám napsal, že má po tatínkovi krásný kus nábytku, že je to hrací skříň se vším možným, i s televizí. Jeho tatínek si ji přivezl za hlubokého socialismu z Rakouska a zaplatil za ni 13 tisíc cla. On ji má teď v garáži a překáží mu tam. Když o ni nebudeme mít zájem, vezme sekyru a rozštípe ji.“
A tak ji přivezli. Zjistili, že se přístroj vyráběl v letech 1960 a 1961. Jmenuje se Könin von SABA 125 Stereo TV Radio. Tedy Královna ze Sáby. Ale pořádná. Její podélná skříň měří téměř dva metry na šířku, metr na výšku a půl metru na hloubku. Připomíná futuristický prádelník se zabudovanými reproduktory na koncích přední strany. Obsahuje veliké stereofonní rádio, čtyřrychlostní gramofon s podavačem na desky, televizor a spoustu úložního prostoru na gramodesky a magnetofonové pásky. Jen magnetofon schází. Naštěstí se zachovalo dálkové ovládání. Z dnešního pohledu vypadá jako z doby kamenné. Dva několikametrové kabely o průměru půl centimetru, které končí krabičkami ovladačů. Oba připomínají pouzdra na mýdlo. Jedním se ovládá rádio, druhým televizor.
TO VĚDĚT, ZDRHNUL BYCH
V době, kdy přivezli tento skvost, sídlilo muzeum ještě ve škole. Antonín Brodňanský se té slávy nemohl zúčastnit, protože sváděl nerovný boj s klíšťovou encefalitidou. Pak už byl upoutaný na vozík, na němž se schody do školy nedaly zdolat. Obdivoval tedy Královnu ze Sáby aspoň z fotografií.
Po třech letech od této události se muzeum přesunulo do místního kulturního domu. Nejen že tím historická rádia získala víc prostoru, ale hlavně tam vede bezbariérový přístup. Antonín Brodňanský na svém vozíku nemohl při instalování chybět. Nejdřív se podíval právě na Královnu ze Sáby. „Byl z ní úplně na větvi a prohlásil: Kdybych věděl, že tohle už se v roce 1960 vyrábí v Rakousku, vlastně tady odtud kousek za kopcem, tak bych už ani nešel na vojnu, sbalil bych saky paky a zdrhnul bych tam,“ tlumočí jeho slova Jan Winzig.
Když Antonínovi kamarádi rozložili všechny muzeální přístroje po policích, stejně pořád nemohli odtrhnout oči od té veliké věci z Rakouska. „Chtěli po Toníkovi, aby jim na ni zahrál. Ne, oponoval, já ji vidím poprvé, nejdřív ji musím prohlídnout. A oni: My se tady celej den taháme, a ty nám to ani nepustíš? A tak Toník svolil, aby dali kabel do zásuvky. Celá skříň se rozsvítila jako kolotoč na pouti. Toník stiskl tlačítko rádia. Ozvala se Neckářova písnička Půlnoční, to byl zrovna horký hit. Neckář zpíval deset vteřin, a najednou ho přehlušil křik: Ježišmajrá, kouří se z toho! Někdo rychle skočil po zásuvce, ale už bylo pozdě.“
Sběratel přemýšlel, jak složitý přístroj opravit. Už to nestihl. Zemřel 2. září 2013. Pro budoucí šikovné nadšence do staré techniky stačil ještě napsat na papírek vzkaz, který vložil do skříně: „Na trafu je zkrat na primáru.“
V AMERICE PYTEL PENĚZ
Ve tváři Jana Winziga se opět mihne smutek a rychle se snaží přejít na veselejší notu. O hezké příhody totiž není v muzeu nouze. „Nedávno k nám přišel jeden Němec. Obdivoval exponáty, a když už skoro celé muzeum prošel, řekl mi německy: Ale takové rádio, jako my jsme měli doma za války, to tady určitě nemáte.“ Janu Winzigovi hned svitlo, po čem jde. „Myslíte, že tu není? Prohlédněte si i ty poslední kousky.“ Němec na ně zaměřil zrak a vykřikl: „Ja genau, das Goebbels Maul! – Přesně to je ono, Goebbelsova tlama!“ Nato přešel do lámané češtiny: „Heleďte, tohle kdybyste dovezli do Amerika, tak mate pytel peněz. Ty Amerikánci chodit po ten orel, po ten haknkrajc, co na tom.“
Rozhlasový přístroj, který za války v Německu museli mít skoro v každé rodině a většinově ho nakonec nenáviděli natolik, že mu dali přezdívku po říšském ministru propagandy, se správně jmenuje Roland Brandt. Nevelká hranatá bedýnka s označením Deutscher Kleinempfänger – německý malý přijímač. V její tmavé barvě vyniká světlý výplet reproduktoru, z něhož se v době pochybné slávy tohoto rádia neozývalo nic jiného než nacistická propaganda.
„Přijímače měly omezený vlnový rozsah, aby se na nich daly chytat jen německé stanice,“ vysvětluje Jan Winzig. „Sběratelé je dodnes nacházejí, protože německá vláda jich od roku 1938 vyrobila pro svoje obyvatele obrovské množství. Takže vlastně cenné ani tolik nejsou. Ale náš návštěvník měl s tím pytlem peněz v Americe pravdu. On si totiž málokdo po válce nechal na rádiu říšskou orlici. Většinou ji upilovali. Mít dneska originál tlamu Pepy Goebbelse s orlicí s hákovým křížem je unikát. Ani na tomhle rádiu se původně nezachovala. Toník ji našel na jiném úplně zničeném přístroji a přesadil ji. Další německý návštěvník nám prozradil, že rádiu taky říkali jedovatý trpaslík.“
ČEKÁNÍ NA DALŠÍ OSUD
Jana Winziga mrzí, že se těchto příhod nedožil Antonín Brodňanský. Sbírka, která si už mezi obdivovateli historických rozhlasových přístrojů vydobyla svoje místo, v současnosti čeká na další osud. Sběratel totiž před smrtí odkázal všechny exponáty svému nezletilému vnukovi.
„Když Toník zemřel, udělali jsme stop stav, všechno jsme zdokumentovali, vyfotografovali a sbírku pojistili. Já jako Toníkův kamarád jsem se ujal správcovství. Zbývá ještě přibližně pět let, než vnuk dosáhne dospělosti. Není z Hořic, ale už se sem přijel několikrát podívat. Uvidíme, jak se sbírkou potom naloží. Věřím, že po dědovi zdědil sběratelské geny a že ji zachová,“ loučí se Jan Winzig, který provádění sbírkou nebere jako svůj úkol, nýbrž krásné poslání.
... CELÝ ČLÁNEK ČTĚTE V BŘEZNOVÉM ČÍSLE JIHOČESKÉHO ČASOPISU BARBAR! V TRAFIKÁCH V PRODEJI ZA 49 KČ.
Předplatné můžete pořídit zde.