Chci do Budějc!

Jak se vám hrálo na pódiu umístěném na hladině slepého ramene Malše? Měli jste dokonce velmi vzácné publikum, které připlulo na paddleboardech.

Bylo to strašně pěkný, na tom pontonu jsme si připadali jako v Benátkách! Zvlášť poté, co se k nám přiblížili vodáci – krásné a velmi spoře oděné slečny dokonce tancovaly na lodích, takže naši hoši byli velmi spokojeni. Během mezihry jsem navíc přenášela na pevnou zem chrousty, kteří přistáli na bubnu, ten večer se tedy spojilo mnoho zážitků najednou. Jen mi bylo líto, že s námi zrovna nehrál můj rodný bratr Mário Bihári, který je velmi vnímavý a uměl by si to užít, třebaže je nevidomý – o to jemněji a ostřeji vnímá ostatními smysly. Zázemí jsme měli v Biskupské zahradě, kam se za mého dětství nesmělo a jejíž vysoké stěny nešlo ani přešplhat. Moc ráda jsem si ji prohlédla a pomodlila se u nádherného stromu, který nese oltáříček, to je velmi silné místo. A po koncertě ještě přišla spousta lidí, co si chtěli nechat podepsat naši desku nebo si popovídat.

Vyrůstala jste v Českých Budějovicích v hereckém domě divadla čili nedaleko soutoku Malše s Vltavou. Máte to místo ráda?

Okolí plovárny znám dobře, trénovala jsem totiž na základní škole skoky do vody. Jezdila jsem z plovárny domů na kole přes Sokolský ostrov, kam se večer bílej neodvážil, protože to bylo cikánské ghetto. Já ale byla s cikány vždycky zadobře, takže jsem si mohla krásně zkrátit cestu přes lávku a jezdit po nábřeží kolem Železné panny, poněvadž jsem jako jedna z mála bílejch mohla přes Sokolák. Malši si vybavuju i v dobách, kdy zamrzla a my jsme bruslili od Maláku až k soutoku s Vltavou. K Maláku jsme se chodili v létě koupat, při studiích DAMU jsme jeli Vltavu. K řece Vltavě mám až takové staromilné cítění – vnímám ji jako tepnu Čech, páteř republiky. Proto cítím jako velkou nespravedlnost, že v Mělníku Vltava ztratí své jméno a dál pokračuje jako Labe.

Pojďme ještě zpátky na jih – kdo vám odtud nejvíc uvízl v paměti?

Spousta lidí. Samozřejmě rodiče mojí maminky, u nichž jsem vyrůstala patnáct let, což jsou nejdůležitější roky, kdy člověk nejvíc vnímá a je nejotevřenější. Můj děda Áda Šmíd byl komik, režisér a svého času i šéf zpěvohry, babička Věruška, za svobodna Nováková, absolutní sluchařka, byla u divadla od svých patnácti let. Když se ti dva brali, znamenalo to velkou událost pro celé město – plné náměstí lidí, od obchodního domu Hájíček dostali výbavu. Bydleli jsme v herečáku v garsonce a do naší malé kuchyně přicházeli herci po představení se najíst, zasmát se i poplakat si. Viděla jsem herectví z druhé stránky, víc smutků než radosti, čekání na roli, zklamání i to, jak byly Budějice strašně bolševické. Mojí mamince děda zakázal, aby se stala herečkou, a já si nejdřív taky přála být něčím jiným: třeba zooložkou, paleontoložkou nebo jít k cirkusu. Jenže v deseti letech jsem se prvně ocitla na jevišti při představení Naši furianti, v němž hrály všecky herecký děti. Tam se mé přání změnilo, intelektuální kariéru jsem odhodila a už chtěla být jen herečkou. Vyrostla jsem jako svobodný člověk – sice v nesvobodné době, ale svobodná.

S kým z dětství jste zůstávala v kontaktu?

Velmi blízká babiččina kamarádka byla herečka Dagmarka Neumannová, do naší velké rodiny patřili také Pepa Bulík a Hanka Bauerová. Když jsem přijela do Budějic hrát, vždycky jsem se u nich zastavovala. Velkou radost mi před časem udělala moje o dva roky starší soukmenovkyně z herečáku Hanka Rychetníková Študentová Čáslavská, jejíž maminka primabalerína byla sestrou Věry Čáslavské. Oslovila mě, že píše knížku o mém tátovi Jirkovi Hrzánovi. Pamatovala si, jak za mnou jezdil a chodili jsme po Budějicích. Táta se narodil v Sezimově Ústí, jeho rodina měla velké zahradnictví, ale komunisti jim ho sebrali a udělali z nich vykořisťovatele. Babička Hrzánů nebrala ani důchod.

V nedalekém Táboře hráváte pravidelně se svou kapelou Condurango. Jednou jste o tomto městě řekla, že asi díky jeho husitské tradici o něm pořád platí, že se musí dobývat. Povedlo se vám to?

V Táboře už to mám dobrý, publikum mě vítá. Táborští mají být na co pyšní, kultura tam dobře funguje, a na to, jak malé je to město, si myslím, že je tam celá kulturní vzdělanost na velmi vysoké úrovni. Jsou vlastně dál než Praha, protože v Praze je to směsice různých vlivů, která nedrží pohromadě, kdežto Tábor drží.

A pořádá například i oblíbený Festival vína, letos už osmý ročník nejdelšího festivalu vína a gastronomie ve střední Evropě. Budete při něm koncertovat v pátek 29. dubna. Dáte si ráda víno?

Víno miluju. Ráda si dám i pivo, tvrdý nepiju vůbec. Vyrostla jsem za reálného bolševismu a naše generace má chuťové pohárky poněkud zdevastované, takže každá osvěta je dobrá hlavně pro nás spotřebitele. Zrovna v kvalitě stravování, včetně nabídky vína a piva, se náš život během posledního čtvrtstoletí tolik posunul, že si to ani neuvědomujeme. Úroveň vzrostla natolik, že jsme už úplně někde jinde – teď už samozřejmě nemluvím jen o jídle a pití, ale o celkovém stylu života. Jsem ráda, že jsem tu etapu od roku 1989 zažila. Mám paměť jako slon a vím, že se teď máme tak strašně dobře! Měli bychom denně děkovat, protože to není nic trvalého, to se může rychle změnit. Neustále se učím být vděčná. Je to dobré učení.

V Táboře sídlí i nakladatelství Baobab manželů Horváthových. Podle knižní předlohy Terezy Horváthové vznikl film Modrý tygr, v němž jste hrála. Jak na něj vzpomínáte?

To byl hezký film, bavilo mě to. Ale radši než ve filmech hraju v divadle, kde hned vnímám reakce publika, energie se mi tím okamžitě vrací a můžu představení kočírovat. Divadlo je moje profese a beru jako dary z nebes, že ho můžu hrát i se svým mužem Radkem Holubem. A že součástí kapely Condurango je můj syn Tonda. To jsou zázraky.

Zrovna chystáte premiéru v pražském Kalichu.

Ano, teď naplno žijeme divadlem. Nové představení se jmenuje Začínáme končit a já v něm mám dvojroli, takže neslezu z jeviště. Je to svižná inteligentní komedie o tom, jak muži po letech vidí svoje ženy, když je mají denně na očích. Zkrátka vtipná konverzačka, žádné existenciální drama.

V českobudějovickém Metropolu mohou diváci tuto komedii vidět 11. května. Jste často na cestách.

Momentálně toho máme hodně, v průměru čtyřikrát týdně hraju mimo Prahu. Jezdím s představeními Každý den, šťastný den, Šunen Romale i s Máchovým Májem. Hrdý Budžes bude mít 9. května v Příbrami už sedmistou reprízu, takže nás tam čeká velká sláva.

Divadelní adaptace knihy Ireny Douskové Hrdý Budžes vás proslavila. Za hlavní roli žákyně druhé třídy, která vyrůstá za časů husákovské normalizace, jste roku 2003 dostala Cenu Thálie. Jaké reakce publika vás nejvíc těší?

Představení Hrdý Budžes hraju čtrnáct let a rodiče na něj vodí i své děti. Ty si samozřejmě nemůžou představit dobu, v níž žákyně Helenka Součková vyrůstala – a přesto se tam dobře baví. Když zaslechnu dětský smích, ožiju. Naše nejmladší divačka byla prý tříletá. A moc ráda taky slyším, když se v hledišti smějí muži. U nich je totiž opravdu cenné, když se uvolní. Protože musí překonat strašně moc překážek – sedět v divadle v nepohodlném oblečení, protože sako jim často bývá malé, bez piva a bez cigára. Když hrajeme na zájezdech, kolikrát v předsálí ani není otevřený bar! Vždyť já bych to i dotovala! Zkrátka už dávno vím, že ženy zachraňují kulturu – to ony vodí muže do divadla, jsou to hrdinky. Takže když se muži přes všechna tato příkoří začnou smát, například u Budžese se smějí úplně nevěřícně jak malí kluci, je to ohromný.

Nemáte tendenci občas Budžese doplnit o současnou politickou realitu, která se často jeví tragikomicky?

Komunální satiru nesnáším, ani politickou. Aktuální téma do hry nezatahuju, protože ti lidé si nezaslouží, abych je personifikovala a dala jim prostor na jevišti. Pravda je, že reakce publika se různí, například bývá znát, když je před volbami. Někdy lze vycítit, že je lidem úzko. Taky mi díky Budžesovi došlo, že současné děti mají od převratu v roce 1989 delší časový odstup, než jsme měli my v dětství od druhé světové války. Že je pro ně naše dětství skoro nepochopitelné. Například to, že jsme si hráli na partyzány, ale nikdo z nás nechtěl být ani Němec, ani Rusák. Už tehdy jsme poznali krizi identity.

Pro děti i pro dospělé jste načetla řadu audioknížek. Například Lichožrouty nebo buddhistické pohádky. Je to příjemná práce?

Moc. Když mě producentka vydavatelství Supraphon Naďa Dvorská osloví, nikdy to neodmítnu, rovnou hledám termín. Buddhovy pohádky na dobrou noc od skotského autora Dharmachari Nagaraja jsou krásné a obsahují různá ponaučení o tom, že svět není černobílý a že každý má v něm svůj úkol. Podobnou tematiku má ostatně moje oblíbená francouzská zpěvačka ZAZ v písni, kdy malý ptáček zachrání hořící prales tím, že nabírá do zobáčku pár kapek vody a neúnavně létá hasit: dělá svůj díl práce, na který stačí. Krátké příběhy před spaním doplňují meditace vytvořené speciálně pro děti. Lichožrouti pro mě byli obrovským objevem, protože to není jenom hříčka o lichých ponožkách, ale nádherně napsaný humanistický text o lásce, přátelství a hlubokých věcech, o životě a smrti. Doma u nás už se zabydleli a není to jen jedna rodina, žije tam hned několik kolonií! Všechny varuju: když se jim někde zalíbí, řeknou si to mezi sebou a usadí se ve velkém. Ale já jsem ráda, že prospívají, protože jsou zlatý – hlavně, že ten byt nikdy není opuštěnej.

Teď naopak k bezdomovcům: viděla jsem vás ve vtipném klipu, který propaguje knížku Příběhy (z) ulice o takzvaných bezpřístřešnících. Jak to přišlo?

Dostala jsem k tomu přes syna Tondu. Zná autora, terénního sociálního pracovníka Petra Freimanna, který zaznamenal příběhy bezdomovců. Stala jsem se patronkou a na podporu knížky jsme natočili klip, v němž jsem si zahrála s amatérským divadelním souborem bezdomovců Bohémové. Točili jsme před Hlavním nádražím ve Vrchlického sadech čili v autentickém prostředí. Hlavní myšlenkou je: Zakopnout může každý, a je to snazší, než si myslíme. Osudy bezdomovců vnímám, ráda se s nimi zastavuju a povídáme si. Věřím jim, když říkají, že žít bez domova je pekelné. Zapisuje se jim to do tváří: jeden měsíc na ulici je jako pět let života ve spokojené domácnosti. Bohužel většina lidí už nečte ty opravdické archetypální pohádky o tom, že je správné rozdělit se s žebrákem o to poslední, co máte. Jinak by věděli, že potřební jsou tu pro nás jako šance – dávají nám možnost přes svoji peněženku otevřít své srdce. Darovat peníze bezpodmínečně, nestarat se, co si za to obdarovaný koupí. Díky tomu si uvědomit, že máme přebytek a jsme na tom natolik dobře, že můžeme pomoci ještě někomu jinému.

Když mluvíme o těžkých osudech, nemůžu vynechat drsný film Requiem pro panenku, v němž jste mi utkvěla. Jak na to natáčení vzpomínáte?

Šok to pro mě byl hlavně ve chvíli, kdy jsem zjistila, co handicapované dívky v ústavech prožívaly ve skutečnosti. Film se točil v roce 1990 a oproti realitě to byla americká limonáda. Díky filmu jsem objevila svět mentálně postižených dětí a získala v něm spoustu kamarádů. Předtím jsem znala jen jednoho mentálně postiženého kluka, s nímž chodila maminka plavat na budějovickou plovárnu. Musela to být velmi statečná žena, protože jinak byli všichni postižení někam uklizeni, aby nebyli veřejnosti na očích. Tento film mi otevřel nové obzory a objevila jsem úžasný svět, kde je bezpečno a dobře. Jsou to vlastně andělé na zemi, kteří nemají život zasekaný společenskými konvencemi. Díky tomu přesně vycítí, co se děje a jak na tom člověk opravdu je – že ač se třeba usmívá, je mu smutno a potřebuje pohladit.

Co vás hladí po duši?

Je toho naštěstí hodně, například písničky naší guru Zuzky Navarové, k nimž se neustále vracím. Nikdy na Zuzanu nezapomenu a největší pochvalou pro mě bylo, když mi Mário Bihári, kterého Zuzka objevila a on teď hraje i se mnou, jednou po koncertě řekl: „To bylo také pekné ako so Zuzankou.“ Taky se často vracím k poslední desce Anety Langerové Na Radosti. Když končila své turné v Prachaticích – mimochodem samota Na Radosti leží kousek od Vimperka – přijely jsme za ní tajně s Lenkou Vlasákovou. Vyrazily jsme si na výlet jako Thelma a Louise, unesly Anetku ze zákulisí do hospody… Ty prachatické já totiž dobře znám a místní dobře znají mě z doby, kdy jsme s cikánskou kapelou Bachtale Apsa hráli v úžasném prachatickém hospicu a po koncertě jsme to ve městě ještě trochu rozjeli. Prachatice jsou můj oblíbený azyl, padly jsme si do oka s dramaturgyní divadla Vlaďkou Čapků a taky je tam nejlepší indická restaurace, kterou znám.

Když jsem pročítala, co o vás už bylo napsáno, utkvěl mi titulek Jsem Vinnetou! Vaše stručná odpověď na otázku, proč nosíte pírko ve vlasech. Prozradíte o svém módním doplňku trochu víc?

Já na módu moc nejsem, kdybych měla absolvovat takzvaný shoppovací víkend jako ženy, které si takto chodí udělat radost, skončila bych na záchytce. Když vidím mraky těch zbytečných hadrů v obchodech, dělá se mi špatně. Oblečení buď dědím nebo mám svůj top style shopp, a to příbramský second hand. Nesnáším nakupování oblečení, takže tam celou naši rodinu obléká garderobiérka Alenka z příbramského divadla, která mě má v oku a nemusím nic předem zkoušet. Čili jediné, nač si potrpím, je to péro ve vlasech. Vždycky jsem měla ráda indiány a v určitém věku mi došlo, že čas pokročil a můžu se ke svému oblíbenému hrdinovi aspoň touto formou veřejně přihlásit. Při představení v divadle to nejde, ale jinak vždycky. A lidé mi začali nosit další pírka, třeba ze svých dalekých cest, a vyprávějí mi k nim příběhy. Takže mám sbírku různých druhů a barev: od kačen, od sokola, orla z Jižní Ameriky, od papouška kakadu z Austrálie… A má to ještě jednu výhodu: Teď už ode mě nikdo nic seriózního nechce. Ona má péro v hlavě?  Dobrý, nechme to bejt. Nic solidního se od ní čekat nedá!

Barbora Hrzánová

Narodila se 22. dubna 1964 Věře Hrzánové a známému herci Jiřímu Hrzánovi v Českých Budějovicích. Je vdaná za herce Radka Holuba a mají spolu syna Antonína.

Po absolvování pražské DAMU nastoupila do angažmá v Národním divadle, pak v roce 1993 přešla do Divadla Na Zábradlí. Roku 1994 získala Cenu Alfreda Radoka za nejlepší ženský herecký výkon v Čechovově RACKOVI. Nyní je na volné noze. Píše písničky a zpívá je v kapele CONDURANGO, která vznikla počátkem 80. let na DAMU a dostala jméno po sladovém víně, které podporuje správné trávení.

Za ztvárnění retardované Johanky v Renčově REQUIEM PRO PANENKU získala ocenění na filmovém festivalu v Torontu, dvakrát byla nominovaná na Českého lva za nejlepší ženský herecký výkon ve vedlejší roli: ve filmech DÍKY ZA KAŽDÉ NOVÉ RÁNO (1994) a SPIKLENCI SLASTI (1996). Cenu Thálie sklidila v roce 2003 za roli Helenky Součkové v inscenaci HRDÝ BUDŽES. V anketě Neviditelný herec vyhrála roku 2008 za herecký výkon v rozhlasové pohádce s písničkami Pipi Dlouhá punčocha. 

... CELÝ ROZHOVOR ČTĚTE V DUBNOVÉM ČÍSLE JIHOČESKÉHO ČASOPISU BARBAR! V TRAFIKÁCH V PRODEJI ZA 49 KČ. 

Předplatné můžete pořídit zde.