Duchové? Oni je viděli

Bor: Les děsu

Tohle místo má nejtajemnější pověst. Branišovský les, místními zvaný též Bor či Branišák. Prostor děsivých událostí, které vzbudily pozornost i v celostátních médiích. Leží za budějovickým sídlištěm Máj.

Legend o Boru koluje spousta. Vyprávějí o několika menších bažinatých rybníčcích, v nichž se dříve topili pocestní. Spousta místních odpřisáhne, že viděla pověstné červené oči.

Před dvěma lety se tam s přáteli vydal Josef Kroupa. Vykročili směrem ke stromu oběšenců, odkud se vydali k rozpadlé budově, která tam zůstala po vojácích. K ní už ale nedošli. V lese, který měli nastudovaný, se rychle ztratili. Slovy Josefa Kroupy: „Bloudili jsme v Branišáku asi dvě hodiny, ale připadalo nám to jako dvacet minut.“

Jiné vnímání času, to je jeden z příznaků Branišovského lesa. Existují svědectví lidí, kteří tudy bloudili dva dny a dvě noci – když ale vyšli ven, zjistili, že se čas posunul jen o hodinu. Josefa Kroupu s přáteli obklopil velice divný pocit, do toho se znatelně ochladilo. V oblasti rybníčků, kde by měl podle pověstí řádit vodník, se několik účastníků začalo cítit nepříjemně. Tento pocit vygradoval natolik, až je donutil Bor opustit. „Nedokázali jsme pokračovat,“ říká Kroupa. 

Pocity, kolektivní strach, mohli si ho vytvořit sami. V případě třicetiletého realitního makléře Jana z Českých Budějovic se ale do příběhu dostávají i zvuky. Jan měl tendence povídačky o Boru ironizovat. Přesto se tam ale kdysi s kamarády vydal – chtěl zjistit, jestli jsou příběhy skutečně jen smyšlené. Něco prožít. Dočkal se.

Byl podzimní podvečer a šeřilo se. S přáteli došli po silnici k závoře na branišovské straně lesa a vykročili směrem dovnitř. Jan se za skupinou kousek opožďoval. Asi po sto metrech se ochladilo a začal foukat studený vítr. Jan měl divný pocit. A pak to přišlo. Jen kousek od něj, na dosah ruky, začalo křičet malé dítě. Rozhlížel se, ale skutečně tu žádné nebylo. Zvuk nepřestával, tak zpanikařil a utekl.

„O dva roky později jsem tam šel znovu, ale nic zvláštního se už nestalo. V každém případě jsem tím získal dost velký respekt k nadpřirozeným věcem, pochopil jsem, že je tu ještě jedna rovina, kterou běžně nevidíme,“ myslí si Jan.

Zliv: Oběšený statkář

Jihočeské město Zliv, patnáct kilometrů severozápadně od Českých Budějovic. Hned na jeho začátku stojí jeden panelák. Dřív tam býval statek. Souvisí to, co se děje v domě z panelu a umakartu s událostmi ve zbořeném gruntu?

Hlavním svědkem tu je Roman Anděl, dnes úspěšný moderátor rádia Kiss Jižní Čechy. Pochází ze Zlivi, vyrostl s rodiči a mladší sestrou právě v paneláku u Bezdreva. Že se tam děje něco podivného, začal pozorovat už v prvních ročnících základní školy.

„Stalo se to v noci. Spali jsme na palandě s mladší sestrou a něco mě probudilo. Rozhlédl jsem se po místnosti a uprostřed pokoje se vznášela černá silueta. Pamatuji si, že měla kabát a dívala se směrem dolů. Chtěl jsem křičet, ale nešlo to. Druhý den jsem to vyprávěl rodičům, jenomže ti mi nevěřili. Mysleli si, že má dětská představivost si siluetu vytvořila, a pro jistotu mi na čas zakázali dívat se na televizi.“

Jenže ten úkaz se opakoval. Asi po čtrnácti dnech. A od té doby Anděl vídal postavu pravidelně. Postupem času ji začala vnímat i jeho sestra. A pak i otec. „Jednou v noci, když mamka nebyla doma, se táta probudil a zjevení mu stálo u postele. Vykopl proti němu a zmizelo. Tuhle informaci nám řekl až po letech.“

V Romanově pokoji se silueta ukazovala dál. Začínal se bát ve svém pokojíčku, protože věděl, že tam nikdy nebude sám. V devíti letech sebral odvahu. Vzal si do postele nůž z kuchyně s myšlenkou, že se duchovi postaví. Právě na takový okamžik duch zřejmě čekal. Nikdy se mu už neukázal.

Rodina Andělových se začala vyptávat na původ místa, kde žijí. Zjistili, že panelák stojí na místě starého domu, ve kterém se oběsil statkář. Možná právě proto mělo zjevení sklopenou hlavu.

Roman Anděl Zliv opustil, přesto dnes na všechny tyto události vzpomíná v dobrém. „Nejvíc mě na tom všem baví pocit mého vzdoru proti duchovi. To je vše, co se z toho snažím odnést,“ zmiňuje.

Radostice: Hodiny hrůzy

Radostice, osada u Borovan. 197 obyvatel, 630 let od první písemné zmínky. Na první pohled nenápadné místo. Něčím ale zvláštní je, jak popisuje Martina Predigerová.

Pracuje jako učitelka pro sluchově postižené. Se svými žáky jezdila do Radostic na odloučené pracoviště jejich ústavu. Pak se tu ale začalo dít něco divného.

Vypadá to jako scéna z laciného amerického filmu, ale ona to skutečně zažila. Před několika roky se s kolegyněmi chtěly dívat na televizi. Byl pátek třináctého, právě běžel stejnojmenný horor. Ženy se v pokoji zamkly a klíč s visačkou odložily na stůl. Asi za hodinu jedna z učitelek šla zkontrolovat žáky. Chtěla vzít klíč ze stolu, ale ten tam nebyl. „Po chvíli hledání jsme zjistily, že je ve dveřích.  To by nám nepřišlo tak divné, ale visačka se ještě houpala, a to na ni žádná z nás ani nesáhla,“ popisuje Martina Predigerová, i po letech vyděšeně.

O rok později, shodou okolností také v pátek třináctého, měla Martina Predigerová opět směnu. K večeru přijela do Radostic, uložila děti a sama si šla lehnout. Asi ve tři hodiny ráno ji vzbudil zvláštní hukot v místnosti. Probudila se a pohlédla nahoru. To, co viděla, popisuje slovy: „Strop se jakoby prosvětloval různými tvary. Nevím, co to bylo, ale vyděsilo mě to tak, že jsem utekla z pokoje. Venku na chodbě byl klid,“ vzpomíná.

Řešila svůj zážitek s kolegyněmi. Ujistila se, že není blázen. Řada z nich tam prožila stejné hodiny hrůzy. V Martině Predigerové ten zážitek nechal natolik silné vzpomínky, že i po mnoha letech ho vypráví s děsem v očích. 

Když domy mluví

Helena Braunová je autorkou mnoha knih o pověstech Českého Krumlova. Zajímají ji nejen legendy, ale i nadpřirozené jevy. Poprvé s nimi přišla do styku v osmnácti letech. Tehdy se přestěhovala do domu Baroko v Českém Krumlově. Často slyšela divné zvuky, bála se tam přebývat. Krátce nato se setkala se svým pozdějším manželem. Jeho závěr byl jednoduchý: V domě straší, musíš se pomodlit, aby duše, co v baráku přebývají, našly klid. Zkusila to. A v pokojích a chodbách šramot ustal.

„Ve starobylém městě téměř v každém domě najdete nějakou duši, co hledá klid,“ vysvětluje Helena Braunová. A Krumlov je takových staveb plný. Jen namátkou – stojí tu takzvaný Pohádkový dům. Podle pověstí v něm zasahuje duch umučené paní Vilemíny, čemuž nahrává i několik prapodivných událostí. Místnímu architektovi se při opravách fresek pravidelně někdo ozýval za zády. Když se otočil, nikdo za ním nestál. O nějaký čas později v domě do jedné anglické turistky vstoupil fantom a zase z ní vystoupil. Rozkřičela se a utekla pryč.

„Duchů je plný Krumlov. Jen lidé se dělí na ty, co je dokážou vnímat, a na ty, co je jen tak neuvidí,“ dodává Helena Braunová.

Máte nějakou zkušenost s nadpřirozenými jevy? Pište na barbar@casopisbarbar.cz.

... CELÝ ČLÁNEK ČTĚTE V DUBNOVÉM ČÍSLE JIHOČESKÉHO ČASOPISU BARBAR! V TRAFIKÁCH V PRODEJI ZA 49 KČ. 

Předplatné můžete pořídit zde.