Petr Rajchert: Stárnu rád!

Petře, jak ses tehdy dostal k roli v Životě na zámku?

Není to nijak zajímavá historka. Prostě mi zavolali z produkce a pozvali mě na konkurz, který jsem vyhrál. Co ale za zmínku stojí: V té době jsem si říkal, že by bylo úplně nejlepší, kdybych podobnou práci dostal, protože pak už bych nikdy neslyšel otázku: A vy jste kdo? Ta je pro herce v tom věku ponižující. Alespoň já ji tak tenkrát vnímal. Takže náhody fakt neexistují.

Vzpomínáš na tu dobu a na natáčení rád?

Bylo to jedno z těch bezstarostných období mého života, na něž vzpomínám nejraději. Byl jsem mlád a problémy ani těžkosti si prostě nepřipouštěl. Navíc mě potkalo štěstí, že jsem mohl natočit takový seriál v té době. Byl jsem tenkrát úplně bez peněz, neměl jsem kde bydlet a přitom mě tížila zodpovědnost za ženu a čerstvě narozené dítě.

Fungovali jste v přátelské a rodinné formě i mimo zapnuté kamery?

Velmi. Někteří přátelé z té doby mi zůstali dodnes. A nikdy nezapomenu na oslavu svých narozenin na zámku! Protože se tam tenkrát zrovna točilo několik dnů. A se štábem jsme se scházeli pak ještě několik let.

Takže ti ta role změnila život.

No jasně! Přes noc se stalo, že mě lidé začali poznávat na ulici. Tenkrát mi to ještě bylo příjemné. A taky jsem mohl začít výrazně pomáhat kapele, se kterou jsme se tenkrát snažili dostat do povědomí. Pak mě zvali do různých pořadů a začal jsem dělat rozhovory, které všechny začaly povídáním o mé osobě a končily tématem Chinaski.

Kolik filmových a televizních rolí máš za sebou?

To fakt nevím. Ale nebude to nijak výrazně vysoké číslo.

A co divadlo? Tam ses moc neohřál. Nebo se pletu?  

Nepleteš. Divadlo bylo první z uměleckých činností, kterou jsem přestal provozovat. Velké divadelní gesto mi najednou připadalo trapné. Tedy v mém podání. Někdo na to prostě je, a jiný zase ne. I když byly okamžiky, kdy jsem si divadlo vyloženě užíval. Už Boris Rösner mi ale na DAMU říkal, že okamžiků, kdy budu v divadle nadšen, bude jen pár, a já nebyl ochotný tenhle model žít. Ovšem znovu připomínám, že si divadelních herců velmi vážím, jen já se pro tu práci nehodím.

Jak se Petr Rajchert změnil od dob Života na zámku?

Zásadně, takže to ani nebudu vyjmenovávat, protože se odehrály změny ve všech ohledech. Tyhle změny ale prožívá každý.

Upřímnou otázku: Tobě bude za necelé dva roky padesát. To by ti jistě nikdo nehádal. Jak to děláš, že vypadáš tak dobře?

Stárnu rád a věk neřeším. Beru to tak, jak to je. Ostatně věk je jen číslovka. Důležité je, na kolik se člověk opravdu cítí.

V současné době se věnuješ moderování Dobrého rána České televize. Jaké další pracovní nasazení máš?

Dobré ráno na ČT 2 mi dnes už zabere jenom jeden týden v měsíci. Bývaly doby, kdy jsem musel v Ostravě trávit dvakrát tolik času. Tuhle práci mám upřímně rád, tým je jedním slovem skvělý! Dalším mým televizním projektem je servisní pořad pro ty, kdo si chtějí vyrazit na víkend někam po matičce Evropě, a jmenuje se Bedekr. Po první řadě natočené v Německu jsme udělali druhou v Rakousku a pro velký úspěch už točíme třetí řadu ve Francii. Pak ještě vysílám na Dvojce Českého rozhlasu pořad Dvanáct ve dvanáct. Práce v rádiu mě vždycky fascinovala, ale ani v tom nejsem výjimka.

Co raději: televize, nebo rozhlas?

To je trošku Sophiina volba. Nejraději obojí, protože se jedná o dvě naprosto odlišné disciplíny.

Poznávají tě lidé často na ulici?

Teď už je to lepší. Tedy ne tolik, jako tomu bylo dřív. Však se taky snažím držet se stranou. Nechci být na očích až moc. Dobré ráno se vysílá brzy ráno a Bedekr celkem pozdě večer, takže žádný prime time. Ovšem oba tyhle pořady mají docela slušný úspěch, na to, kde a kdy jsou zařazené.

Stal se z tebe vlastně i spisovatel. Jak se jmenuje tvůj román a o čem je?

Jmenuje se Ruku na srdce, náhody neexistují a je o vztahu muže se ženou. Ovšem jeho hrdinové jsou konzultováni s životem v těch nejvypjatějších situacích, jaké si dokážeme představit. To proto, aby museli přijímat vědomou zodpovědnost za svůj život teď a tady. To si myslím, že je jedna ze zásadních bolestí dnešních vztahů, a proto je tolik lidí bez partnera. Neustále si na něco hrajeme! Sami před sebou a samozřejmě i před druhými. Ale jak potom máme být v životě šťastní a ještě ke všemu s někým druhým, kdo je denně vedle nás? Vydělávají na tom akorát psychologové, psychiatři a rozvodoví právníci.

Vyprodal se i druhý dotisk.

Ten se ještě prodává, ale pravda je, že nikdo nečekal, že se vůbec bude dotiskovat. Já se ten příběh snažil napsat tak, aby lidi hlavně bavil, takže když dneska dostanu od někoho zpětnou vazbu, že knihu přečetl jedním dechem, velice mě to těší. Tak jsem si to přál, a jestli to vychází, jsem dokonale šťastný.

Proto ses rozhodl udělat i audioknihu?

Audio podoba knížky je pro lidi, kteří nemají čas číst, ale přece jim něco v životě schází. Dobře udělaná audiokniha, puštěná třeba v autě, má moc člověka odnést z reálného světa složenek, stresů v práci i doma úplně jinam a ještě možná zařídí, že se člověk, pod tlakem emocí příběhu, zamyslí sám nad sebou a třeba začne svůj život měnit podle svých nejhezčích představ. Mně osobně knihy měnily život hodně. A jsem rád, že mi audioknihu kromě mé milované ženy Barunky pokřtily i dvě kamarádky a herečky – „maminka“ ze Života na Zámku a taky Jihočeška Katka Macháčková a Simona Stašová, jejíž kořeny vlastně po předcích také sahají k nám do jižních Čech!

Myslíš, že audioknihy jsou rovnocenným nástupcem klasických knih? Že je za čas převálcují?

Nikdy klasické knihy nepřeválcují, ale jsou dobrou alternativou pro dnešního člověka, který se musí sakra ohánět, aby si vydělal. Navíc načteno samotným autorem, jako je tomu v mém případě, může přinést překvapivé intonace, tedy překvapivá vysvětlení některých situací.

Bylo náročné namluvit svou knihu?

Zjistil jsem, že načítání knih je disciplina sama o sobě. Něco naprosto jiného než herectví, moderátořina v televizi i v rádiu. Krásná práce. Doufám, že dostanu příležitost načíst i cizí knihy.

Chystáš se psát dál, případně o čem?

Psát chci, ale nějak nemám čas. Na psaní člověk musí mít klid, času se mi v současné době nějak nedostává. V nějaké internetové diskusi o mně někdo napsal: No jo, pořád pracuje a hromadí peníze, chudák! Ten člověk mě evidentně nemá rád, a tak to myslel ironicky, jenže v určitém ohledu měl pravdu. Pracuju přespříliš, existují dlouhá období, kdy nemám ani den volna a to mě ničí. A likviduje to kreativitu.

Hodně tě zaměstnává cestopisná show Bedekr. Baví tě cestování?

Koho by bavilo tahat kufry a stále bydlet po hotelích? Jednou za rok o dovolené je to možná sranda, ale dva týdny do měsíce, několik let? Je to prostě práce. Mimochodem natáčení Bedekru nemá s dovolenou společného nic.

A co cestování do rodných jižních Čech? Jezdíš často a rád?

Tam to miluju, vždyť je to můj rodný kraj.

Jsi rodilý Krumlovák. Kam bys kamarády z jiných koutů republiky pozval?

Vždycky, když přijíždím autem od Českého Krumlova a přejedu kopec v Mokré, objeví se vodní plocha Lipna, na jehož březích jsem vyrostl. To je moment, kdy mi do očí stoupají slzy. U té velké vody vždycky bylo, je a bude nádherně. I když je venku hnusně. To je tam pak nádherně hnusně! (smích)

Co tě v životě těší?

Povedl se mi syn. Je to krásnej, pracovitej, chytrej a sociálně velmi inteligentní chlap. Naše večírky u piva, které se podaří tak jednou za půl roku, mám moc rád. Už mi dokonce občas radí, jak na to, a má pravdu. Je skvělé pokračovat ve svých potomcích.

Co tě naopak štve?

Netěší mne, že se lidé nemají tak dobře, jak by chtěli, protože z toho pramení neopodstatněná nenávist k druhým a navíc tendence nechat se ovládat kecy populistů. Až se jednou všichni porveme a postřílíme, pak budou mít lidé zase chvíli jasno v tom, co jsou skutečné hodnoty a jak se tedy má žít.

Díky tomu, že ses oženil s Bárou Srncovou, dostal ses vlastně taky do umělecké rodiny. Bavíte se doma hodně o práci, o kumštu, nebo spíš jsou tato témata tabu?

Proč by měla být tabu? My tak všichni myslíme, to je náš život.

Co by sis v životě ještě rád splnil?

Rád bych jednou odešel ze svého veřejného působení, abych nemusel číst a poslouchat leckdy neopodstatněné, nechutně nenávistné názory lidí, kteří se musejí vylít na adresu těch, které vidí v televizi, a tím pádem si myslí, že se „hvězdy“ mají líp než oni. Rád bych žil z toho, co si vypěstuju, jako naši předkové, a rád bych umřel v blízkosti svých blízkých, a ne v nemocnici. Je to dneska ještě reálné? 

... CELÝ ROZHOVOR ČTĚTE V ČERVNOVÉM ČÍSLE JIHOČESKÉHO ČASOPISU BARBAR! V TRAFIKÁCH V PRODEJI ZA 49 KČ. 

Předplatné můžete pořídit zde.