Sex a Sudety

„Hej, blondýne, zastav se,“ volá na mě černoška, je oblečená jen ve spodním prádle. První ulice starého Norimberku, kterou přicházím do centra historického města, slouží jako jeden velký nevěstinec. Desítky, možná stovky rozsvícených oken, polonahé dívky, bělošky, černošky, Asiatky. Velká prsa v malých podprsenkách, některé sedí ve výloze na židli, ale většina nervózně postává a snaží se o oční kontakt. Otočí okenní kličkou a vykouknou ven, jsou jako rybářky, které místo prutu loví svými vyšpulenými rty a ňadry. Přetékají jim ze spodního prádla.

„Zastav se, mám jen krátkou otázku,“ pokřikuje menší bruneta a sahá si přitom do kalhotek. Z domu vyběhne asi padesátiletá žena, hubená a vrásčitá, s cigárem v puse, taky se zajímá, jestli někam pospíchám, ale omlouvám se, proto jsem nepřijel. Kluk, který jde za mnou, se nenechá dlouho přemlouvat, je mu tak dvacet a má upito. „Kudy se k tobě dostanu?“ ptá se, holka skoro vypadne z okna, aby ukázala na dveře s těžkou klikou. Zatáhne závěs, na chvíli bude mít její obchod zavřeno.

Naproti postávají muži a těžko říct, jestli se rozmýšlejí, do kterého bordelu zajdou, nebo tu nabízejí sami sebe. Kolemjdoucích si ale nevšímají, jsou tu nejspíš proto, aby si ukradli pohled na ty desítky dam, odnesli si domů vzpomínky na nezbednice s vášnivýma očima a divokýma rukama.

Na zdi proti jednomu bordelu je plakát. Sudetoněmecké dny, už zítra.

UPRCHLÍCI 1945

Je to zvláštní město, v pětačtyřicátém naprosto zničené. Němci tenkrát dokonce přemýšleli, že nové vybudují jinde. Ale pak přece jen vyhrála potřeba postavit něco, co bude připomínat slávu starého Norimberku. Znovu vystavěli kostely, znovu vyzdvihli činžáky i menší hrázděné domy.  Stále se tu staví, ještě tu budují středověk. Autentickou atmosféru předválečných ulic nahradily kulisy, ale pořád to působí příjemněji než komunisty postavený nový Most – jedno velké panelové město, kde za luxusní rezidence považují bytovky ve stylu socialistického realismu. 

Několik ulic právě obsazují trhy. Stará nepotřebná veteš, ale také hodnotnější starožitnosti. Lžíce, talíře, celé servisy, reklamní cedule, hračky, zrcadla, sochy. Je tu tolik lidí, že radši pochodují v jednom směru, aby do sebe nenaráželi. Ceny jsou vyšší, ale trhovci jsou ochotní smlouvat. Padesát je moc? Tak čtyřicet? Domluví se na pětadvaceti. V klidu, bez křiku, bez emocí. Předzahrádky restaurací zaplnili lidé prahnoucí po klobásách. Skoro každý tu pije pivo. Městem se trousí zahalené muslimky a nikdo si jich nevšímá. Tohle je Bavorsko, na uprchlíky jsou tu zvyklí po celé 20. století.

„Vím, jaké to je přijít někam, kde nikoho neznáte. Byli jsme taky odkázaní na cizí pomoc,“ říká mi Doris Kisskaltová, když spolu sedíme druhý den u stolu s cedulkou Budweis, kde by se měli setkat sudetští Němci z Českobudějovicka.

ÚCTA K TRAUTENBERKOVI

V roce 1935 přijali v Norimberku rasové zákony. Po válce bylo město svědkem obrovského procesu. Martin Bormann, Rudolf Hess, Hermann Göring a řada dalších masových vrahů, kteří ve zdejším justičním paláci vyslechli rozsudek: trest smrti nebo doživotí. Pak Němci na troskách poražené Říše začali budovat nové město. Dnes je plné luxusních hotelů a drahých restaurací. Symbol toho, jak se kdysi poražený stát dokázal vzchopit a vytvořit silnou ekonomiku. Právě tady se odehrál německý zázrak.

Jeho součástí byli sudetští Němci, ocejchovaní vinou za to, že Československo dal obsadit Adolf Hitler. 127 tisíc jich zamířilo do Saska, 129 tisíc do Rakouska, 394 tisíc do Hesenska, jen Bavorsko jich pojalo přes jeden milion. Jsou dnes po celém světě, v jižní Africe i Austrálii. Každý rok se scházejí na Sudetoněmeckých dnech. Letos v Norimberku, v moderním centru na periferii.

Hlavní sál se plní do posledního místa. Jsou nedočkaví, natěšení, především na to, až na pódiu vystoupí Bernd Posselt. Ano, ten pro Čechy typický sudeťák, který svou postavou připomíná Trautenberka z Krkonošských pohádek, předseda sudetoněmeckého Landsmanschaftu. Hovoří klidně, sál tleská, někteří si nahrávají jeho vystoupení na mobilní telefon. Těší se tu neobyčejné, až nadlidské úctě. A přitom jen opakuje, co sdělili už jeho předřečníci: že je potřeba s Čechy diskutovat, že je nutné připomínat česko-německou historii. Kdo by čekal militantní projev německého nacionalisty, odcházel by zklamaný. Sudetoněmecký Trautenberk hovoří o tom, že právě tahle akce by měla upozornit na egoismus vražedného nacionalismu, který se zase šíří Evropou a jehož dnešní sudetští Němci odmítají být součástí. Nemluví o zabaveném majetku a křivdách 20. století. Místo toho demonstruje potřebu smíření a diskuse.

Během celé akce tu nikdo z přednášejících nezmíní Benešovy dekrety. Ani jednou. Možná i proto, že druhému československému prezidentovi většina hostů nemůže přijít na jméno. „Nechápu vás,“ říká mi Karl Laudorf, který sem přijel z Berlína. „My dokázali odsoudit Hitlera za všechny ty hrůzy, omlouváme se za něj dodnes. Vy se přitom k Benešovi hlásíte pořád.“ Stojí u panelu s velkým nápisem „Das Unrecht der Beneš-Dekrete“, Bezpráví Benešových dekretů. Do projevu se nedostaly, ale přečíst si tu o nich může každý.

Pozornost táhne návštěva Daniela Hermana – stal se historicky prvním ministrem české vlády, který na sudetoněmecké dny přijel. K odsunutým Němcům mluví jako k „našim krajanům.“ Ještě neví, že po příjezdu domů ho tisíce Čechů na sociálních sítích označí za vlastizrádce.

TÉMA PRO PÁR POSLEDNÍCH

Československo musely po válce opustit tři miliony Němců. Dvě Prahy šly pryč. V Německu vyrůstala druhá i třetí generace, narozená už mimo české země. Těch lidí je dnes přes pět milionů. Že se jich dokážou v Norimberku sejít stovky, dokazuje, jak je téma Sudet a ztraceného domova pro většinu z nich vyprázdněné. „Letos poprvé sem přijelo víc Čechů než Němců,“ hlásí Berndt Posselt.

Přitom v České republice tohle téma žije. Miloš Zeman na něm dokázal vyhrát prezidentské volby. Na sudetské otázce, která většinu sudetských Němců už vůbec nezajímá. Ti, kteří zažili odsun, pomalu odcházejí a dnes zůstávají poslední. Tenkrát to byly děti, dnes mají sami vnoučata nebo pravnoučata. Záplava šedých vlasů. A taky krojů. Různě barevných, podle příslušnosti k jednotlivým českým krajům. Ale i krojů tady poslední dobou ubývá. Pokud tu zahlédnete člověka kolem třiceti let, většinou má na sobě nápis PRESS – nezastupuje sudetské Němce, ale média.

„Když jsem vzala svou dceru do Budějovic a ukazovala místa, kde jsme bydleli, moc ji to nezajímalo. Myslím, že tam už nepřijede, celá tahle historie jde mimo ni,“ přiznává Doris Kisskaltová.

U pultu se střídají řečníci a připomínají, že mají dva domovy: Čechy a Bavorsko. Není z nich cítit nostalgie, ale spíš hrdost. Zmiňují muzea sudetské kultury, která se podařilo vybudovat. Zazpívají si německou a bavorskou hymnu, nechají se pohltit soudržností. Pak se rozprchnou do haly se stánky krajanských spolků a stoly rozdělenými podle českých regionů. U koláče a kávy se znovu potkávají rodáci z Litoměřic, Chebu, jen u cedule Budweis nebo Krumau není nikdo. Možná proto, že území, kde se hovořilo převážně německy, tvořil na jihu Čech jen úzký pás hor. Jinde bylo pásmo dvakrát třikrát širší.

Pak tam přece jen někdo dojde. Doris Kisskaltová.

VYKRADENÉ HROBY

Šestaosmdesátiletá dáma stále řídí automobil. Dřív s ním jezdila i do Budějovic, ale už se na takovou cestu necítí. „Měla jsem tam kamarádku z dětství Milušku, vždycky jsme museli schovat naše auto, aby někoho nepobuřovalo, že mají zase v ulici Němce,“ usmívá se Doris Kisskaltová. Mluví starou češtinou, občas si na některé slovo nemůže vzpomenout, ale ono vždycky naskočí. Česky se nikdy neučila, jazyk odposlouchala jako dítě v Budějovicích. Třeba od posluhovačky v jejich domě nebo českých kamarádů. Musela s nimi asi trávit hodně času, hovoří plynně a bez přízvuku.

Pochází ze slavné rodiny budějovických lékárníků Haasů. Žili na rohu Krajinské a Hroznovky, dole provozovali velkoobchod s drogerií. Půda byla plná starých baněk a korkových špuntů. V osmatřicátém rodina přesídlila do Ústí nad Labem, protože její otec Anton Josef Watzl převzal vedení tamních závodů Scheringwerke. Do Budějovic se vracela každé léto na prázdniny. Válku prožili celkem v klidu, vzpomíná na stodvacetimetrový byt a taky na to, jak najednou jejich věci patřily někomu jinému a oni se museli nastěhovat do sklepa, protože Němci prohráli válku. „Vyhazovali do kontejneru předměty, které patřily naší rodině, a my si je ani nemohli vzít. Třeba dvě stě let starý kříž s Kristem, nechtěli ho, tak skončil na skládce,“ poznamenává.

Do odsunu je nezahrnuli hned. Tatínek musel v ústecké továrně zaučit svého českého nástupce. Ze všech stran na ně padalo ponížení. Vydrželi to do roku 1947, kdy se rozhodli pro útěk. Schovaní v nákladním vlaku se dostali přes hranice do Elsenfeldu, ale ani tam je nikdo nechtěl. „Jako uprchlíky nás německé úřady přidělily do domu jedné válečné vdovy, odmítala nás, ale nařídila jí to radnice, bylo to těžké soužití,“ vypráví Doris.

Tatínek si rychle našel práci, Doris se provdala a její dcera se stala zdravotní sestrou. „Měli jsme velké štěstí, skutečně velké,“ hodnotí dnes a působí pozitivně, vyrovnaně. „Někteří vyhnanci se doteď nesmířili s tím, že museli odejít z Československa, jsou zahořklí. Můj tatínek ale říkal, že historie vždycky někoho čapne, a v pětačtyřicátém ta karta padla na nás.“

V Budějovicích na hřbitově svaté Otýlie mají rodinnou hrobku Haasových. V pětačtyřicátém ji vykradli zřejmě Rusové, schází tu dokonce i některá těla. Přestože její prababička složila kdysi na radnici velké množství zlata, aby místo předplatila svým mrtvým na věčné časy, musí Doris Kisskaltová pravidelně obhajovat, že složenku platit netřeba. Mění se režimy a s nimi mizí dohody. Ale šestaosmdesátiletá budějovická rodačka získala nadhled. Mrzí ji jen to, že u budějovického stolu v Norimberku teď sedí sama. „Ono jich přijede víc asi až zítra,“ říká nakonec. Pokládá ruku na prezenční listinu s jedním zapsaným jménem.

VESNICE, ALE BEZ LIDÍ

Kdysi mluvila německy celá Šumava. Cheb, Karlovy Vary, Mariánské Lázně, Ústí i Liberec. I Budějovice, obklopené českými vesnicemi, německý jazykový ostrov v Čechách. Řada oblastí s velkým počtem dialektů. Neodešli ale všichni, kolem čtvrt milionu Němců po druhé světové válce zůstalo. Buď pocházeli z jazykově smíšených rodin, nebo je tu Češi potřebovali. Především kvůli práci nebo jejich odbornosti. Řada z nich přestala němčinu používat, v padesátých a šedesátých letech pátraly i učitelky, jestli děti z německých rodin doma nemluví německy. Ti, kteří neodešli, chtěli udělat za svou minulostí tlustou čáru. Dnes se k německé menšině hlásí v celé zemi asi jen čtyřicet tisíc lidí.

Doris Kisskaltová má skutečně štěstí. Její rodný dům stojí a zůstal i hrob. Řada vyhnanců se nemá kam vracet. Sudetské obce mizely s rozšiřujícím se pohraničním pásmem a občas je připomínají jen ovocné sady v hlubokém lese. To číslo je děsivé: tři tisíce obcí, jejich částí nebo samot je nenávratně pryč. Právě toho jsou plné jejich krajanské noviny, Sudetendeutsche Zeitung, které rozdávají na Sudetoněmeckých dnech zdarma. Tištěný týdeník stále přiživuje stesk nad ztraceným domovem, i jednasedmdesát let po válce otiskuje články s titulky „Ach, du mein Sudetenland“ (Ach, vy mé Sudety) nebo „Unsere teure Heimat“ (Naše drahá vlast). Slouží také jako společenská kronika, noviny připomínají narozeniny vyhnanců.

Na židli před hlavním sálem, kde se řečníci střídají u mikrofonu, listuje aktuálním vydáním Karl Laudorf. Er ist der Berliner. Teď, ale dříve byl doma na Chebsku. Čte si o oslavách výročí Karla IV., které chystají Češi ve spolupráci s Němci. Ptám se ho, jestli někdy jezdí do své původní vlasti. Kroutí hlavou, prý jen výjimečně. „Pro našince je těžké pochopit, co jste udělali s naším domovem,“ říká a přitom stále kouká do novin. „Získali jste vesnice bez lidí. Neuměli jste je zabydlet, tak jste je začali bourat. Ze Sudet jste udělali místo, kam jezdí Němci a Rakušáci za šlapkami.“

To spojení trvá od devadesátých let dodnes. Sex a Sudety.

ŠTĚSTÍ NA VÝLOHU

„Hej, blonďáku, zajdi na chvilku,“ říká mi večer drobná Asiatka, když jdu z hotelu na večeři do města. Kdybych chtěl ulici hampejzů a nevěstek obejít, hodně bych si zašel. A navíc je to zážitek. Sledovat, kolik lidí tu proudí. Za večer se tu mihne víc chlapů, než bylo odsunutých Němců na Sudetoněmeckých dnech.

Naproti zase stojí čumilové. Když holku už okoukají všichni, vymění ji za jinou. Jde do jiného města, třeba zase bude mít štěstí, postaví ji do výlohy a nebude muset přešlapovat na dešti nebo v mraze.

Dvě z nich si povídají česky. Taky se jednou vrátí domů. Dost možná jsou doma v českém pohraničí, v chalupě po Němcích, v Sudetech.

.. CELÝ ČLÁNEK ČTĚTE V ČERVNOVÉM ČÍSLE JIHOČESKÉHO ČASOPISU BARBAR!

Předplatné můžete pořídit zde.