Doma mě koučuje manželka

Dynamo se vydalo cestou zapojení mladých odchovanců. Jak se to zatím daří?

Jít z dorostu do mužského fotbalu je velký skok a na některé kluky byl loni vytvořený tlak, na který nebyli zvyklí. Vždycky je lepší zapracovávat mladé do týmu postupně ke zkušeným hráčům, než když jich naskočí pět pohromadě a nemají se o koho opřít. V tom to měli těžší, ale byla to pro ně obrovská zkušenost, která jim i klubu může pomoci v budoucnu. Nad nikým nechceme lámat hůl, dobří odchovanci tu jsou, byť šanci nejde dávat donekonečna. Potěšil nás z mladých hráčů třeba Wermke. Pro letošek věřím, že svůj potenciál ukáže Kadula.

Ve městě se teď víc chodí na hokej. Znáte odpověď na to, proč je v divácké podpoře dvou nejpopulárnějších sportů v Budějovicích takový rozdíl?

Hokejistům moc fandím, i když v koutku duše jim tu návštěvnost závidím. Ale Budějovice byly vždycky spíš hokejové město. Fotbal se hraje pomalu na každé vesnici, my tak musíme diváky přilákat dobrou hrou, kdežto kdo chce vidět i z okolních měst hokej, jede do Budějovic na Motor.

Jaké jsou cíle pro tuto sezónu? Jednoduše hrát lépe než loni?

Nebudeme si nic nalhávat, Dynamo patří jinam než na dvanáctou příčku druhé ligy. Věřím, že mužstvo jsme dobře doplnili vítěznými typy ze střední generace a má svou kvalitu. Hlavně ať předvádíme fotbal, který se bude líbit, a ať kluci chodí do utkání s tím, že si jdou ne zahrát, ale vyhrát. Uvidíme, na co to bude stačit. Když se kluci budou rvát za klub se stoprocentním nasazením, tak věřím, že přijdou výsledky a s tím se navrátí i lidé na náš krásný stadion, což je mým velkým přáním.

Co v současnosti Dynamu schází k delšímu působení v první lize?

V první řadě stabilizace kádru. Když Dynamo naposledy postoupilo, přišlo hodně hráčů na hostování, kteří ale po podzimu bohužel odešli a pak se sestoupilo. Začal se budovat nový tým, kdy nám scházela střední generace, zůstali tu jen starší a pak mladí. Mančaft ale musí být vyvážený, mladí se musí otrkat mužským fotbalem, aby pak měli na to v nejvyšší soutěži působit.

Chloubou Dynama je Sportovní centrum mládeže. Jak práci s mládeží hodnotíte?

Centrum a podmínky kolem mládeže jsou opravdu jedny z nejlepších v republice. I proto věřím, že se podaří vychovat noví Poborští, Latkové, Sivokové či Lafatové. Bylo by špatně, pokud bychom v takových perfektních podmínkách nedokázali vychovat přinejmenším ligové fotbalisty pro svůj klub. Vše navíc postupně ještě vylepšujeme, zkvalitňuje se trenérská práce. Škoda že kolikrát jsou ambiciózní rodiče dětí netrpěliví, nepočkají na šanci v Dynamu a stojí za tím, že dítě už v žákovských kategoriích odejde do Sparty či Slavie, a talent pak odplave úplně do neznáma.

Pozitivní je také propojení A mužstva s mládeží…

Snažíme se, aby kluci mezi děti chodili, Dynamo dělalo i letní kempy a rodiče na nich kvitovali, že se fotbalisté od nás akce zúčastnili. Pro děti je trénink s dospělými profesionály velkým zážitkem. Každá mládežnická kategorie má navíc svého patrona, myslím, že je to tak správně.

Proč jste se vlastně dal na trenéřinu?

Když se má kariéra chýlila ke konci, líbila se mi možnost působit u klubu dále. Měl jsem na starost nejprve sportovní třídy a trénoval jsem přípravku. Přes starší žáky a dorost jsem se jako asistent dostal k áčku, které jsem na jaře přebral jako hlavní trenér. Práce i škola, kterou k získání profilicence studuji, mě velice baví, fotbal je odmala můj život a jsem rád, že v něm můžu pokračovat. Život trenéra je ale rozhodně těžší než život hráče.

Jaký volíte přístup k hráčům?

Jsem mladý trenér, není to v tom, aby mi všichni vykali, podle mě dobrý trenér nemusí být autoritativní. Chci mít s hráči nastavený otevřený vztah a vzájemnou důvěru. Za svou kariéru jsem potkal i trenéry, kdy se mi na jejich vedení něco nelíbilo, jmenovat je nebudu. Většina koučů mi ale dala něco pozitivního, co jsem si mohl vzít do trenérské praxe. Mám rád, když kluci vidí, že s nimi trenér žije, emotivní už jsem byl jako hráč a jsem i jako trenér.

Jste před zápasy nervózní?

Lhal bych, kdybych řekl, že ne, máme jako áčko zodpovědnost vůči těm, kteří pro nás dělají servis, vůči všem zaměstnancům klubu. Ale snažím se být klidný, klukům před zápasy důvěřuji. U áčka už je tlak a adrenalin úplně jiný než u mládeže. Já to mám i rád. Jsem na začátku trenérské kariéry, takže se nemůžu bát toho, jestli mě někdo vyhodí, takový nejsem. Fotbal je pro mě důležitá věc, ale rozhodně ne nejdůležitější. Že jsou tu jiné priority, se mi připomnělo letos, kdy moje dcerka měla vážný úraz a byla delší dobu v kómatu. Prošel jsem si tak nepříjemným obdobím, které mě ale třeba i psychicky posílí a posune mě jako člověka někam úplně jinam.

Neprojevila se vaše profese už i nějak u vás doma? Neříkají vám, ať je nekoučujete?

No to ne, tam mě koučuje manželka. Tam je to obráceně. (úsměv) Kolikrát ale i s ní fotbal probírám, stejně tak dcera na fotbaly chodí, syn hraje za Dynamo. Hlavně od dětí pak slýchám: Už jste zase prohráli! Takže doufám, že jim tuto sezónu udělám větší radost než minulou, to je pro mě další motivace – aby se na Dynamo nestyděli chodit.

David Horejš, 39 let

hlavní trenér SK Dynamo České Budějovice

Dlouholetý českobudějovický obránce a také kapitán. Přestože ho od 27 let stíhaly problémy s kolenem, dokázal na vrcholové úrovni hrát až do pětatřiceti, kdy kariéru hráče uzavřel. Plynule přešel k trenéřině, od mládežnických kategorií se dostal až k seniorskému týmu a na jaře 2016 se stal nejmladším hlavním trenérem Dynama v historii. V květnu příštího roku oslaví čtyřicátiny, má manželku Moniku, syna Davida a dceru Karolínu.

... CELÝ ROZHOVOR ČTĚTE V ZÁŘIJOVÉM ČÍSLE JIHOČESKÉHO ČASOPISU BARBAR! V TRAFIKÁCH V PRODEJI ZA 49 KČ. 

Předplatné můžete pořídit zde.