Našli jsme padák. Chyťte je!
Hodinu po půlnoci 4. července 1944 se nad hlubockou Starou oborou ozývá z temného nebe hukot motorů. V měsíčním světle by bylo možné spatřit čtyři vrchlíky padáků pomalu se snášejících nad lesy. Od jednoho padáku se cosi oddělilo a padá rychle k zemi. Až na zemi zjistí velitel anglické paraskupiny Glucinium nadporučík Vítězslav Lepařík, že se mu uvolnil vak s britskou radiostanicí a ta se roztříštila o zem.
Jeho tři druzi – rotní Ludvík Hanina, Josef Cikán a František Trpík uvíznou s padáky v korunách stromů, ale podaří se jim odřezat a dostat na pevnou zem. Temným lesem se ozývá pískání anglické písničky. Tak se po chvíli čtveřice setká. Parašutisté zatím netuší, že kanadský pilot a navigátor bombardéru Halifax si ve výšce spletli Vltavu s Lužnicí, a tak je místo u Tábora vysadili mezi Hlubokou nad Vltavou a Purkarcem.
Pro tuto oblast nemají mapy ani záchytné adresy osob, které by jim měly pomoct. Důležité je teď dostat ze stromů operační materiál, především druhou radiostanici. Jinak bude obtížné plnit hlavní úkoly: vytvořit ilegální odbojovou organizaci, udržovat radiové spojení s Londýnem, provádět zpravodajskou a diverzní činnost.
Na vysoké stromy ale není možné vyšplhat. Velitel Lepařík odchází po nedaleké lesní cestě, která ho asi po půl kilometru dovede k hájovně U Červeného kříže. Naléhavé klepání na okno vzbudí hajného Josefa Rybáka, člověka bodrého humoru a otevřeného srdce, jak na něj budou později vzpomínat pamětníci. Mladá zpocená tvář v okně rychle hajnému vysvětlí, že čeští vojáci, kteří přišli bojovat proti okupantům, potřebují pomoc. Josef Rybák Lepaříkovi ochotně půjčí obloukovou pilu a sekyru. S tímto vybavením se sice parašutistům podaří porazit několik stromů, ale padáky se dál zamotávají do větví dalších stromů.
Začíná svítat a po cestě přicházejí lesní dělníci. Každého parašutisté zadrží, ale nechtějí od nich pomoc. Jeden z lesáků – Vojtěch Ambrož – se začne s parašutisty hádat, považuje je totiž za provokatéry. Přesvědčí ho až americká cigareta. Po desáté hodině kolem projíždí jakýsi člověk na kole a na výzvy nezastavuje, ani po varovném výstřelu. Parašutisté se obávají, že je neznámý udá a rozhodují se raději z místa seskoku zmizet. Přesunou se na kraj lesa u Purkarce, kde vyčkají do tmy. Postupují jen nocí po levém břehu Vltavy na sever. Po několika dnech jsou již dost vyčerpaní.
„JDE OD MILENKY“
Nedaleko Týna nad Vltavou spatří světlo v jakési samotě a Lepařík s Trpíkem se rozhodnou požádat o pomoc. Na cestě se ale před nimi vynoří siluety několika postav a jedna z nich je v uniformě. Lepařík se stačí ukrýt pod nedaleký mostek, ale pro Trpíka už je pozdě. Protektorátní četník, který zde s několika civilisty má za úkol pátrat po parašutistech, ho legitimuje a odvede do nedalekého stavení. Trpík mu mezi čtyřma očima prozrazuje, kdo skutečně je, a četník se zachová jako vlastenec a pomůže mu. Čekajícím civilistům namluví, že se Trpík vrací od vdané milenky.
Zatím ale Lepařík, přesvědčený, že Trpík byl zatčen, z místa odchází a z neznámého důvodu se nevrací ke zbytku skupiny a pokračuje dál na sever sám. Ještě o něm uslyšíme. Zbylá trojice tak pokračuje bez velitele, na nalezené loďce se přeplaví na pravý břeh a dojde až na Táborsko, pro které již má mapy. Parašutisté dojdou až do Bernartic, kde se mají podle instrukcí z Anglie obrátit na rodiny Hrubcovy, Krbcovy, Doubkovy a Lukešovy, o kterých se předpokládá, že poskytnou parašutistům potřebnou pomoc.
Do noci čekají v lese nad obcí, těsně před odchodem ale potkají muže, který jde právě krást dříví. Tak se trojice dozvídá, že všichni jejich adresáti byli už v roce 1942 popraveni za pomoc jiným parašutistům. Nezbývá než dojít do Vladyčína u Milevska, kde Hanina zná jistého Františka Branšovského. U něj se skutečně můžou několik dní ukrývat a odpočinout si. Zde se také skupina rozhodne bez velitele a vybavení rezignovat na své původní úkoly.
NA VÝCHOD
Parašutisté se chtějí pokusit dojít na Slovensko a přejít východní frontu. Postupují na východ, ale za pár dní jim dojde jídlo. Na venkově se vydávají za měšťáky a snaží se načerno kupovat potraviny. Kdykoliv ale požádají o nějakou větší pomoc, nebo dokonce prozradí, kdo skutečně jsou, vždy jsou odmítnuti, nebo dokonce udáni.
25. července 1944 se ocitají před baťovským sídlištěm v Třebíči-Borovině. Tady Trpík zná z doby, kdy u firmy Baťa sám pracoval, jistého Františka Žembu. Nyní za ním jde až do továrny a požádá ho o pomoc. Žemba ho skutečně bere do svého bytu, kde se může Trpík po dlouhé době umýt, oholit, dostane dokonce nové boty a jídlo i pro ostatní. Zdrží se ale příliš dlouho a Hanina s Cikánem pojmou podezření, že byl zatčen. Přemístí se v lese do jiného úkrytu a nakonec raději odejdou. Trpík musí pokračovat v cestě sám. Protože opět vypadá civilizovaně, troufá si postupovat přes den po veřejných cestách.
Noc na 27. července tráví v kupce sena mezi Třebenicemi a Valečí, kde ho ráno najde místní sedlák. Trpík mu namluví, že prchá z totálního nasazení a odchází, ale sedlák ho přesto udá, a tak je Trpík po pár hodinách zatčen četníky. Věří, že se s nimi na stanici domluví stejně jako s četníkem u Týna nad Vltavou, ale tentokrát se přepočítal. V beznadějné situaci sahá do kapsy pro jedovou tabletu, ale četníci jsou pohotoví, vytrhnou mu ji z ruky, spoutají ho a nakonec předají gestapu.
To ho okamžitě přiváží na místo seskoku u Purkarce. Do lesů nacisté naženou i čtyřicet místních obyvatel, kteří musí pomáhat pročesávat les. Tak je po nějaké chvíli nalezena pádem rozbitá radiostanice. Žádný další výsledek tato akce nemá a Trpík odmítá jakoukoliv spolupráci. Mezitím Hanina s Cikánem pokračují dál Moravou na východ, ale po cestě jsou několikrát udáni. Gestapo jejich cestu dokáže dobře vystopovat, a tak 5. srpna 1944 před Kunovicemi u Uherského Hradiště už čeká sedm gestapáků, kteří v krátké léčce dvojici parašutistů zatknou a stlučou. Z nikoho se nedaří dostat žádné důležité informace, natož někoho přemluvit ke spolupráci.
Tak se nakonec Hanina, Cikán a Trpík setkávají na jedné cele v zámečku Jenerálka a později na Pankráci, kde jsou teprve 5. května 1945 osvobozeni, aby se ještě stihli zúčastnit bojů na pražských barikádách.
JAK TO BYLO S LEPAŘÍKEM
Velitel anglické paraskupiny Glucinium nadporučík Vítězslav Lepařík také došel do Bernartic u Tábora a dozvěděl se o osudu místních odbojářů. Znovu zkusit štěstí se rozhodl přímo v Táboře u příbuzných zahraničního vojáka Cihláře. Shodou okolností ale byla před pár dny Cihlářova matka vyslýchána na gestapu, a tak je Lepařík považován za provokatéra gestapa, odmítnut a ze strachu udán. Lepařík nalezne přímo paní Cihlářovou, která ho skutečně přijme, ale stejný nápad dostanou i gestapáci. Pátého července 1944 krátce před půlnocí se před domem objevuje tmavé auto. Lepařík pochopil situaci a vyskakuje oknem na ulici, kde postřelí gestapáka Schreibera do nohy, přeplave Lužnici a nacistům tak zmizí. Po těchto zkušenostech už nechce riskovat a nikde už cestou o pomoc nežádá.
Jde na východ a živí se jen tím, co najde v lese. Nedaleko Hartínkova už je na pokraji sil a uvažuje o sebevraždě, když potká hajného Ladislava Nováčka. Ten ho ukryje, nakrmí a se svými pomocníky dokonce dopraví k partyzánům u Hrabové na severní Moravě. Tady je Lepařík prozatím v bezpečí, snaží se kontaktovat Londýn, ale přes partyzánskou amatérskou vysílačku se to nedaří. Ve stejné době přichází k partyzánům i jistý Radomír Smrčka, který o sobě tvrdí, že má kontakt na dva další parašutisty. Jedním z nich má být velitel britské paraskupiny Sulphur Adolf Horák, kterého Lepařík samozřejmě dobře zná z Anglie. Souhlasí se schůzkou, ke které dojde 15. září 1944. Lepařík Horákovi plně důvěřuje a vypráví mu o svých osudech od vysazení do protektorátu. Zmíní se i o tom, že mu po seskoku hajný Rybák zapůjčil pilu a sekyru. Netuší, že Horák je zrádce a pracuje pro gestapo, stejně jako konfident Smrčka.
Vše, co se od Lepaříka dozví, Horák okamžitě hlásí gestapu. Tak je už za pár dní zatčen hajný Josef Rybák i s manželkou Terezií. Rybák je krutě vyslýchán na budějovickém gestapu, konkrétně gestapáky Hempfem a Wittnerem, kteří při týrání zatčených s oblibou používají tupou šavli. Hajný Josef Rybák umírá 16. října 1944 v Malé pevnosti Terezín, Terezie Rybáková umírá 22. ledna 1945 v koncentračním táboře Ravensbrück. Zatčen je dokonce i lesník Vojtěch Ambrož, který zahyne 10. dubna 1945 v Dachau.
ZATČENÍ V PRAZE
Lepařík je později gestapáckými konfidenty vylákán do Prahy, kde je konečně 17. října 1944 zatčen. Dva týdny odolává náročným výslechům, až nakonec souhlasí s prací pro gestapo. Co právě Lepaříka vedlo k takovému rozhodnutí, už se nedozvíme. Snad na něj zapůsobila pravda o Horákovi, chování českých lidí, kteří mu nechtěli pomoct a udávali ho, snad chtěl spolupracovat jen naoko, ale gestapo bylo daleko rafinovanějším soupeřem, než čekal. Nejdříve je nasazen proti partyzánům, a i když si vymínil, že nebude pracovat proti jiným parašutistům, hned jeho druhým úkolem je vypátrat úkryt parašutistů ze skupiny Barium.
To se Lepaříkovi skutečně podaří, a dokonce se setká s velitelem Baria a svým dobrým přítelem z Anglie Josefem Šanderou. Gestapu zatím nic neprozrazuje a zvažuje, že ze služeb nacistů uprchne. Plánuje atentát na šéfa protiparašutistického oddělení Williho Leimera, ale se svými plány se svěří dalšímu konfidentovi, a tak je opět zatčen. Tentokrát gestapáci Lepaříka přinutí vyzradit úkryt Baria a 16. ledna 1945 přivádí přepadový oddíl do stavení rolníka Žabky v Polsku u Žamberka. Manželé Žabkovi sice statečně zapírají, ale Josef Šandera se svým radistou a předválečným evangelickým knězem Josefem Žižkou, ukrytí na půdě, pochopí beznadějnost situace.
Šandera schází po schodech do přízemí, a jakmile mezi gestapáky spatří Lepaříka, střelí se pistolí do hlavy. Není ihned mrtev a umírá v nemocnici až po dvou měsících, aniž cokoliv prozradil. Jen ošetřujícímu lékaři řekne, že ho zradil nejlepší kamarád. Radista Josef Žižka je zatčen, ale než ho vůbec začnou gestapáci vyslýchat, stihne se oběsit v cele na Pankráci. Po této akci je Lepařík jako nespolehlivý odeslán do Malé pevnosti Terezín do samovazby. Je smířen se svým osudem a ví, že zemře. Spoluvězni řekne, že ho zastřelí buď ještě Němci, anebo po válce hned za bránou pevnosti někdo jiný, protože toho ví příliš mnoho.
Svůj osud předpověděl přesně. Vítězslav Lepařík je v Terezíně zastřelen 28. dubna 1945. Stejný osud potkal v Terezíně již 1. března 1945 i zrádce Adolfa Horáka. Krátce po válce je v místě seskoku skupiny Glucinium umístěn malý pomníček s nepřesným, ale výstižným textem: „Na tomto místě byl nalezen 8. 7. 1944 padák, s nímž seskočil československý parašutista. Za poskytnutou pomoc jemu a dvěma dalším byli v letech 1944–1945 nacisty umučeni nadhajný Josef Rybák s chotí Terezií a lesní dělník Vojtěch Ambrož z Purkarce.“
... CELÝ ČLÁNEK ČTĚTE V ZÁŘIJOVÉM ČÍSLE JIHOČESKÉHO ČASOPISU BARBAR! V TRAFIKÁCH V PRODEJI ZA 49 KČ.
Předplatné můžete pořídit zde.