Můj život s Leošem

Změnil se nějak program vašich dnů od doby, co jste s Leošem Marešem?

O sto osmdesát stupňů. Mám pocit, že mám dvě práce, a nemyslím to ve špatném. Pracuju v časopise jako redaktorka, to je samo o sobě hezká, ale časově náročná práce. A k tomu doprovázím Leoše často na různé společenské akce.

Můžete říct Leošovi: Ne, dnes nepůjdu?

Nedrží mě pod krkem, nechodím s ním všude. Ale mám partnera, který takhle žije a sluší se, aby na některé akce šel i s partnerkou. A on je rád, když jdu s ním.

Jste klidnější, když ho doprovázíte?

Žiju s člověkem, kterého by chtěla nejedna žena, to vím, ale paradoxně vůbec nežárlím. Jsem nejklidnější, co jsem zatím kdy ve vztahu s mužem byla.

Vážně?

Je to asi vyzrálostí, už jsem si také něčím prošla. Ale určitě tím hlavním důvodem je, že si věříme. Do nás nikdo nevidí, ale prostě je to tak. Neschováváme před sebou telefony. Nikdy jsem neměla pocit, že dělá něco za mými zády.

Anebo je ve vztahu s mužem, jako je Leoš, potřeba vsadit na jednu kartu. Buď to risknete, nebo se prostě užárlíte.

Nevím. Možná jsem si sama v sobě vytvořila podobný blok, aniž to vím. Já umím být žárlivá i majetnická. Leoš je ale chlap, který mi každý den dává najevo, jak mě má rád. Že mi to sluší, cítím se s ním v bezpečí.

Dáváte to najevo i vy jemu?

Dávám, ale možná málo. Kolikrát si říkám, že ho spíš vychovávám: to bys neměl a tak. Ale Leoš, když se necítí, tak chválu stejně neslyší.

Je sebekritický?

Hodně. Tím si mě získal. Má i velkou sebereflexi.

Zdá se, že se hodně ovlivňujete, posouváte navzájem.

Jsme si zrcadlem. Jsme spolu přes rok a je hezké, že se umíme pořád ještě jeden před druhým za nějaké věci i zastydět. Posouváme se beze slov.

Jak to myslíte?

Leoš je profesionál, vyžaduje kolem sebe profesionály. Když to tak není, umí být nepříjemný. V tom se ho snažím trochu zkrotit. Položím mu ruku na koleno a on se zklidní.

Mě to zajímalo spíš ve vztahu vás dvou, když jste spolu sami…

Co mi vztah s Leošem dal, je ženskost. Dodal mi sebevědomí. Vždycky jsem potřebovala přesvědčovat, že jsem fajn a hezká. Nepatřím mezi holky, které si o sobě myslí, že jsou pupkem světa. A vztah s Leošem mě učí být si jistá sama sebou.

To jste si nebyla?

Vůbec ne. Jsme mediálně hodně vidět. Slyšíme o sobě spoustu pozitivních, ale i negativních věcí. Musela jsem se naučit věřit sama sobě. Mít svůj střed.

Vlastní střed je potřeba neustále vyvažovat. Jak se to v tom mediálním kolotoči daří vám?

Potřebuju mít čas na to svoje, třeba na oblíbenou hodinu jógy. A to se mi teď nedaří. 

Nenajdete si čas na hodinu jógy týdně nebo denně?

Denně ani náhodou! Umím cvičit jenom večer, ráno nefunguju. Od osmi večer je můj čas. A teď máme pořád nějaké akce nebo máme děti. Nebo chceme být chvilku sami pro sebe.

V čem je pro vás jóga tak potřebná?

Dělám bikram jógu, která se cvičí v místnosti, kde je čtyřicet dva stupňů. V takovém vedru se soustředíte jen, abyste to vůbec dala. Koukáte na sebe do zrcadla, koukáte si sama sobě do očí. Je to, jako když si čtete knížku sama o sobě.

Co jste se dočetla?

Jedna poloha s hlubokým záklonem je pozicí uvolňování emocí. Při té se mi už několikrát udělalo špatně. A asi dvakrát jsem se na józe i rozbrečela.

Proč?

Znáte to, den blbec. Myslíte si, že vás nikdo nemá rád a tak. Udělalo se mi strašně zle. Zamotala se mi hlava. Lehla jsem si. Zavřela oči. A za chvilku jako když otočíte kartu. Otevřela jsem oči a říkám si: Máš se skvěle, máš krásný život, seš zdravá, máš kluka, který tě miluje a ty jeho.

To se vám stalo v době, kdy už jste byla s Leošem?

S Leošem taky, i předtím. Je jedno, jestli cvičíte hodinu, rok nebo pět let. Ta těžká hodina přijde kdykoliv.

Dostanete při józe to, o co si řeknete?

Ne. Dostanete, co si zasloužíte. Jógu dělám asi čtyři roky, a někdy jdu odtud úplně zbitá.

A v životě si umíte říct, vyslat přání?

Často si říkám špatně. Nejsem úplně negativista, ale mám v sobě spoustu pochybností. A někdy se jimi nechávám ovládat. Pochybnosti neženou věci dopředu. Co se mi nepovedlo nebo jsem nezvládla, za to si můžu sama.

Co třeba? O co byste si dneska řekla jinak?

Asi o nic. Nejvíc člověka posune, co se nepovede. Hodně se tím naučíte.

O Leoše jste si řekla?

Přímo o něj tedy ne! Kdybyste mi před pár lety řekla, že já a Leoš budeme spolu, tak vám povím, že jste se zbláznila.

Nikdy vás to předtím opravdu ani nenapadlo?

Ne, fakt nikdy. Seznámili jsme se na kamarádově svatbě. Oba čerstvě po rozchodu, já dokonce tři měsíce před svatbou. Chvíli jsme si povídali a on pak říká, že musí odjet ještě někam za prací, a já na to, že je to dobře. Druhý den volal. Neřešila jsem vůbec, jak a jestli ho získat. Začali jsme jako kamarádi.

Vy jste ho měla na háku!

No nesedla jsem si z něj na zadek.

A to ho bavilo.

Nevím, možná. Fakt jsem neřešila, kdy a jestli mu odepsat. Šlo to přirozeně, nenásilně.

Čím si vás získal?

Kdybych Leoše potkala dřív, tak by to nefungovalo. Oba jsme si něco už v životě dokázali, dospěli jsme. Někdy se neumím rozhodnout, on mě vytáhne, hezky se doplňujeme. Je pozorný.

Musí se váš život hodně přizpůsobovat jeho?

Jo i ne. Leoš umí věci naplánovat, rozhodnout. To já nesnáším, plánování mě stresuje.

Umí vás ochránit?

Když někde vyšlo, že jsem prodavačka, ublížilo to mému egu. Zvednul telefon a zavolal do redakce, že jsem redaktorka. Bránil mě.

A radí vám?

V životě mi neřekl, že jsem něco udělala špatně. Ve Varech nás média sledovala docela hodně. A to mi tehdy jen jednou poradil: Teď si nečti, můžou nás fotit a nevyznělo by to dobře.

Co jste si chtěla číst?

SMS v telefonu.

Umíte si představit, že máte s Leošem nějaký váš vlastní společný projekt, byznys?

Bavíme se o všem spolu dnes a denně, co kdo z nás zrovna dělá. Ale jeden náš konkrétní vlastní počin si neumím dost dobře představit.

Co by ve vašem životě nemělo chybět za deset let?

Rodina. Je mi třicet pět let, nejsem nejmladší. Ale přiznávám, že už jsem zvyklá na svoje tempo a vím, že s dítětem se všechno změní. Nejsem typ, co by doma rád pekl buchty, ale děti chci. Teď už to tedy vidím spíš na jedno dítě.

Je Leoš tím mužem, se kterým byste chtěla být?

Ano. Ale musím přiznat, že nad tím vlastně vůbec nepřemýšlím, nemám potřebu. Dřív jsem si s klukem vždycky představovala, jak se vezmeme. Viděla jsem dítě, kočárek, barák. Teď to vůbec neřeším, to je asi to nejlepší znamení.

Leoš už ale dvě děti má.

S dětmi už jsem měla zkušenost z jiného vztahu. Teď s Leošem jsme to trošku upravili, kluky si bereme pravidelně, dvakrát v týdnu. Snad to funguje, děti se zdají být za to rády.

Jak si s nimi holka, co píše o módě a kosmetice, rozumí?

Jsou to prostě dva kluci. A já vždycky chtěla kluka. Nemluvím do výchovy. Ale vidím zvenčí, jak strašně Leoše-tátu potřebují. On jim čte, učí se spolu.

Pro školáky je důležitý režim, pravidelnost. To s vaším programem a nechutí plánovat zvládáte?

Pravidelnost je někdy problém spíš u Leoše, ale snaží se. Organizuje si podle kluků čas. Chodí spolu na fotbal, ten milují všichni tři, hrají ho i doma.

Tak to asi doma nemáte vázičky?

Ne, nemáme.

Jak moc váš rodinný nebo partnerský život ovlivňují média?

Je to těžké. Několikrát jsem brečela, že to asi nezvládnu a Leoš mi k tomu řekl: Já a médiální svět, to je komplexní balíček, musíš to tak brát. A od té doby se to tak prostě snažím vidět.

Co vám na médiích nejvíc vadí?

Asi si nikdy nezvyknu na kamery a focení. A pořád mám tendenci vysvětlovat, co bulvár překroutil.

Co máte třeba na mysli?

Naše první velká akce s Leošem byl ples v Opeře. Kamarád si zapálil a aby mi nespálil šaty, tak jsem mu na chvíli podržela cigaretu. A hned se psalo: Koblížková si dovolila zapálit v lóži pražské Opery!

Klasické překrucování! To jste nečekala? Vždyť pracujete v bulváru.

Ne, nečekala. Vždycky mě to zamrzí a chci to vysvětlit. A já nepracuji pro bulvár, ale lifestylový časopis. To je rozdíl.

Existuje někde rozhovor nebo článek, který by o vás říkal jen pravdu?

Ne, tohle bude první.

... CELÝ ROZHOVOR BYL UVEŘEJNĚN V LISTOPADOVÉM ČÍSLE ČASOPISU BARBAR!

Na stáncích v prodeji za 49 Kč!

Předplatné je možné pořídit ZDE - 12 čísel (včetně letního a zimního speciálu) za 492 Kč!