Sport, jazz a stříbrný Pepíček

Kdy jste poznala, že váš syn Josef Dostál má velký talent?

Všechny moje děti jsou šikovné!  Holky hrají špičkově volejbal, Magdalénka krásně zpívá. Pepíčkovi se daří na světových závodech.

Tomu chlapovi, který je větší než hora a vozí medaile z Ria i Londýna, říkáte Pepíček?

I Pepa.

Sama jste hrála volejbal za nároďák. Patříte k naší jazzové špičce. Nakolik je podle vás důležitý poměr talentu a píle ve sportu i muzice?

Talent je jen prvopočátek obrovské dřiny. Třeba talentovaný houslista musí odehrát tisíce hodin ročně, aby byl nejlepší. Talent otevírá dveře, ale projít jimi chce dřinu.

Dřelo se u vás kvůli sportu i muzice?

U nás doma se vždycky fungovalo tak, že když chceš něco dělat, dělej to nejlíp, jak umíš. Takže Madlenka je ve volejbalové špičce a u nás doma to bereme jako normální.

Míň než nejlepší být vaše děti nemůžou?

U nás to jde nějak přirozeně. Prostě to děláme co nejlíp. Anička přivedla kluka, který hrál taky volejbal. A za co hraješ? ptáme se. A on: Za béčko. Cože? Za béčko?! Byla to legrace.

Vydržel u vás?

Je s Aničkou dodnes.

Byly vaše děti vždycky cílevědomé, nebo bylo potřeba je u sportu v určitou chvíli udržet?

Říkám, že děti nesmíte nutit, ale jen mírně.

To se dělá jak?

Nemůžete to nechat jenom na nich. V pubertě už vědí, že sport dělat chtějí, ale překlenout se z juniorské kategorie do dospěláků je těžké. Třeba ve volejbale je to tak, že rok dva sedíte. Ale jen trpělivý hráč to vydrží.  Ví, že jeho šance přijde, až ti zkušenější zestárnou a uvolní své místo.

Být trpělivý je v pubertě hrozně těžké!

Ale moje děti snad ani nikdy žádnou hroznou pubertu neměly. Nedostávaly příkazy z pozice: Já jsem ta velká, a proto rozhoduju. Byli a jsou parťáci, takže uměli trénovat a zároveň být trpěliví.

Existuje něco, co vás někdy zpomalí, zastaví?

Jsem trochu hyperaktivní. Zastaví mě možná… nemoc. Nebo nějaké emoční záležitosti. Stačí mi slyšet smutnou písničku v rádiu, a mám posmutnělou náladu.

A jak se z takové nálady zase dostanete? Muzikou nebo sportem?

Obojím. Ideální je jít si zahrát volejbal a večer odzpívat výborný koncert. Před deseti lety by to bylo jiné.

V čem?

Před deseti lety by to u nás vypadalo takhle: Ve čtyři ráno přijedu z koncertu, v půl sedmé vstávám s Aničkou, udělám jí dva rohlíky, na svačinu na gympl.  Za chvíli udělám tři chleby, bochníky, nikoliv plátky, pro Pepíčka. Při snídani mu drbu záda, povídáme si. Pak jdu vzbudit Magdalénku, tam to probíhá stejně jako u předcházejících dvou. A pak většinou omdlévám, vzbudím se tak v jedenáct, dáme si s mužem kávu, pohovoříme, co je nového, jak mu jde sochání. Pak jdu prát, nákup, uvařit. Odpoledne jsem taxikář. Všechny děti dělaly muziku i sport, takže aspoň do dvanácti třinácti jsem je vozila, protože by nestíhaly přejíždět z jednoho kroužku na druhý. Pepíček dohrál na kytaru a pak se potřeboval rychle přesunout do loděnice. A mezitím mi zvoní telefon, kdy je jaký kšeft, co si máme vzít na sebe, jestli je tam a jaká aparatura a tak. Pověsím prádlo. Oblékám se do gala a jedu zpívat. Kolotoč, který maminy dobře znají!

Vy jste spíš perpetuum mobile! Večeři jste s rodinou stíhala?

Stíhala jsem ji většinou uvařit. Pokud jsem hrála třeba až od půl desáté v Redutě, mohla jsem jíst s dětmi. Ale nikdy jsem nevařila nic moc s cibulí nebo česnekem. To by partner při duetu taky nemusel přežít.

Takže u vás byly topinky jen v době dovolené.

Jo! A taky se často stávalo, že jsem si cestou z koncertu uvědomila, že doma není šunka a pečivo na ranní snídani, a ještě jsem skočila ve dvě ráno do nonstop potravin. Ale mě to všechno hrozně naplňovalo, že to zvládám, že mám skvělé děti, že ony mají skvělého tátu. Vždycky jsem se trošku upozaďovala.

Našla jste si před deseti lety čas na svůj milovaný volejbal?

Trochu. Když jsem nezpívala, šla jsem si zahrát. Ve středu jsme mívali zápas.

Jak dlouho jste kdy vydržela nejdéle bez sportu, nebo vydržíte dnes?

Nebyla to každodenní droga. Bez volejbalu klidně týden dva. Ale když někam jedeme na koncert, zjistím si, co tam kde je. A vezmu si s sebou kolo, jdu si zaplavat, u kamarádky na Orlíku se svezu na windsurfingu.  Rozhodně ale nemusím chodit každý den běhat. Dávám přednost sportům, u kterých se bavím. Když jsem byla v nároďáku, mívaly jsme celé léto přípravu. Běhaly jsme ve vedru kolem vody, kde se opalovaly na dekách rodinky a já si tenkrát slibovala, že až nebudu muset běhat, běhat nebudu.

Všichni u vás v rodině děláte sport i muziku.

Nechci se chlubit, ale my jsme takoví renesanční lidé. Když dělám něco moc monotónního, tak mě to ubíjí. Pozornost potřebuju rozptylovat na víc činností. Když jsem byla na festivalu v Americe, šla jsem si s kamarádkou Češkou, která má čtyři děti, dopoledne zahrát beach. Vedle nás plavali delfíni. To mě tak nabilo, že jsem večer úplně na publikum zářila.

Všechny děti tohle mají hodně po nás, oba dobře zpívají a jsou i výborní sportovci. Vždycky říkám, když jste toho dostali tolik do vínku, je škoda to nevyužít.

Vy jste fakt renesanční rodina!

Zajímavé bylo, že s mým mužem jsem se seznámila na fakultě tělesné výchovy. Oba jsme studovali trenérský směr. Po škole jsem začala rodit děti. A v osmadvaceti profesionálně zpívat v Semaforu. A on přišel nato, že ho ta trenéřina taky zas až tolik nebaví, a začal dělat sochy. Začal se živit jako řezbář. Zpočátku to bylo náročné, schválně jsem kupovala fialové věci, protože jsem věděla, že ty může Pepíček podědit. A potom i Madlenka.

Není z vás okolí někdy zmatené, jak mnohovrstevné osobnosti jste?

Oni se to většinou nedozvěděli.

Jak to?

Někdo mě znal jako volejbalistku, někdo jako zpěvačku. Já měla asi deset kapel, se kterými spolupracuji. A i tam, když mě někdo slyšel s jednou kapelou, tak vůbec neuměli pochopit, že zpívám ještě něco jiného, starý swing nebo modernější věci s mým triem. Ve volejbale jsem byla smečařka a oni se divili, že umím i nahrávat.

Myslím si správně, že jste ten typ, co nechce být nikde zaškatulkovaný?

Přesně, volnost bytostně potřebuji.

Kdybych volejbalovou terminologii použila na jazz, kde má na kurtu místo přední jazzová zpěvačka?

Já bych se viděla jako univerzál. Dřív univerzál hrál na kříž s nahrávačem. Dneska k tomu ještě víc útočí. A já byla většinou smečařka. Dneska jsem zpěvačka, takže vepředu, musím to táhnout a rozhodnout. Lidi nejsou zvědaví na nějakou uťápnutou holčinu, byť s krásným hlasem.

Ale taky je dobré nepřeválcovat kapelu i obecenstvo.

Tohle se snažím hodně si hlídat.

Vyžadujete od kapely nebo blízkých zpětnou vazbu?

Člověk by si měl zpětnou vazbu dělat sám. Aspoň u nás v muzice.

Proč?

Protože lidi vás jednou vynesou v zubech, a jednou vás zbožňují. Jsem sebekritická, ale potřebuju stát nohama pevně na zemi, věřit si. Vtipné je, že pochvaly od publika chytám nejvíc na záchodě. Vylezu z kabinky a slyším: Ježíš, vy máte tak krásnej hlas! A ty bílý zuby! Blbý je, když je špatná organizace a přijde málo lidí.

Rušíte koncert?

Ne. Ale říkám klukům, uděláme si to komorní, jako zkoušku. Taky se občas stane, že se do sálu přimotají opilci a začnou vyřvávat: Tak už zahrajte nějakou od těch Kabátů!

A zahrajete jim?

Když vidím, že mi za to ty lidi stojí, tak to tam klidně lupnu. Ale pro opilého troubu to nemá cenu.

Improvizace je vaše silná stránka. Hodně sketujete na pódiu.

Já nevím, jestli nejsem nějaký dyslektik nebo něco, noty mi nikdy moc nešly.  Ale improvizuju hodně, i v životě. Ségra Dana Emingerová je chytrá, sečtělá novinářka. Doma vždycky všechno věděla dřív než já.  U nás doma, třeba cestou v autě, probíhaly vědomostní soutěže: nejvyšší hora, jak je co vysoké, kolik co měří. A já si nikdy nepamatovala čísla, ani jména, takže jsem pořád musela improvizovat. Člověk by měl v sobě najít, co umí. A to prodávat. A já v sobě našla tohle, určitou živočišnost.

Zpíváte sólově, volejbal je pro změnu kolektivní. Cítíte se příjemněji v partě, nebo jako individualistka?

Dřív asi lépe v kolektivu. Ale beach mě naučil, že se musím spoléhat sama na sebe. Tam jste každý druhý míč na doteku. V šestkovém jsem mohla říct: Hele, dneska mi to moc nedávej, nejde mi to. Schováte se.  Ale v beach volejbale to nejde.

Jak se v takové chvíli seberete?

Snažím se koncentrovat. Mám svoje rituály. Všechno začíná podáním a příjmem. A já to někdy zkazím a u dalšího příjmu už se zase místo na příjem, soustředím na zakončení. Nesmíte předbíhat, hezky krok po kroku.

Dá se to parafrázovat i na život?

Určitě. Musíte rozpoznat, co je v ten okamžik důležité. Na pódiu musím vidět, jestli jsme všichni stejně vyladění, jestli je potřeba podržet pianistu, protože měl málo sóla. Nebo musím vnímat, jestli mám dát rychlou nebo pomalou písničku. Prostě nebýt uzavření sami do sebe, ale vnímat okolí.

Povídáme si ve vašem malém domečku v Plané nad Lužnicí, kam jste se přistěhovala z Prahy. Co vás přimělo udělat tak velký krok?

Láska.

Jak k vám přišla?

Nejdřív jsem dělala sport, pak přišly děti. Myslela jsem si, že budeme vždycky spolu. A najednou v pětačtyřiceti zjistíte, že už nejste ani taková královna pro toho svého chlapa.  Došlo mi, že jsme se oba vyvinuli někam jinam a že jsem na volejbale potkala někoho, s kým si rozumím úplně. A že když budu žít bez lásky, bude mi pořád něco v životě chybět.

Zůstávala jste v manželství z rozumu? Kvůli dětem?

Jako máma tří dětí jsem se cítila úplně naplněná. S láskou jsem se jim obětovala. V tom mi byli vzorem rodiče. My si vždycky doma rádi pospolu zpívali a filozofovali. A najednou byly děti už větší a říkaly: Hele, mami, já jdu dneska radši ven s kámoškou. Měly svůj svět a nepotřebovaly mě. A Dušan hrál volejbal, poslouchal stejnou muziku, začali jsme spolu skládat, píše krásné texty.

Manžel vás nepodporoval v muzice i sportu?

To jo.

Přijde mi vzácné, že se potkají dva profesionální sportovci, kteří jsou zároveň i profi umělci.

Na řezbářských sympoziích byly vždycky manželky sochařů, které schraňovaly ty vizitky a všechno sepisovaly a zapisovaly. Můj muž potřeboval někoho, kdo ho takhle podpoří. A já byla na koncertě a sama potřebovala podporu. Někoho, kdo by se o mě staral. Teď jezdíme s Dušanem spolu. Je krásné a neobvyklé, že může pracovat a být se mnou zároveň, a já mám zase pocit, že ten život pořádně žiju. Máme stejný náhled na práci i volný čas. Svět nás baví stejně.

Vyšlo vám společné album, které Dušan otextoval. Zpívat básně vašeho o deset let mladšího partnera asi nebylo vůbec jednoduché…

Nebylo, hlavně v začátcích. Zpívat jeho texty bylo, jako když vás na pódiu někdo svlíká, dáváte všanc svoje nejniternější emoce a nevíte, jestli to lidi vůbec zajímá. Když o sobě lidi někdy mluví, jak jsou zamilovaní, tak s tím umějí být i protivní. A mně už taky není dvacet, a mám zpívat třeba verš, že jsem tak zamilovaná, až mám louku kvítí na zádech! Nebo: Když vzpomínky se k mrakům tulí, mými sny jak rybka proplouváš…

Pracujete spolu, sportujete spolu, žijete spolu. Jak vypadá váš den?

Ve čtyři ráno se vracím z kšeftu, to zůstalo. Když vystupuju z auta, tak mě porazí hvězdy. Zahrabu se do pelíšku, ráno si popovídáme, dáme si kafe. Dospím se do deseti. Žádné mazání svačin, tady už si žiju sama pro sebe. V létě se jdu vykoupat do řeky, zahrajeme si volejbal, chvíli si zakytičkuju. Mezitím skládáme, pouštíme si muziku, jdeme na oběd. Od patnácti jsem neměla prázdniny. Buď jsme měli s nároďákem přípravu, nebo jsem se starala o děti. Tady se rozmazluju a mám z toho trochu výčitky. Tak aspoň zavolám všem dětem, co dělají, co škola a tak.

... ROZHOVOR BYL ZVEŘEJNĚN V LISTOPADOVÉM ČÍSLE ČASOPISU BARBAR!

Na stáncích v prodeji za 49 Kč!

Předplatné je možné pořídit ZDE - 12 čísel (včetně letního a zimního speciálu) za 492 Kč!