12 zachráněných životů

Celý život jste strávil se psy. Rozumíte jim?

To je asi příliš silný výraz. Chápu je, miluji je, a čím více je poznávám, tím více si jich vážím. Můj obdiv k nim je vzhledem k jejich schopnostem bezmezný.

Přesto – neměl jste někdy pocit, že psům rozumíte víc než ostatní lidi?

To je asi pravda, jinak by se na mě známí i zcela neznámí lidé soustavně neobraceli se svými problémy, ani bychom neměli v našem kolektivu nikdy takové výsledky, jakých jsme dosahovali.

S jakými problémy se na vás lidé obracejí?

Ti nejbližší známí chtějí, abych jim vybral to nejlepší štěňátko, ostatní běžně chtějí doporučit pro ně nejvhodnější plemeno a následně poradit s problémy ve výchově a výcviku. Protože přednáším kynologii na Jihočeské univerzitě, setkávám se tam i s velmi pikantními požadavky studentů, třeba abych jejich psa odnaučil stydět se při venčení.

Jak se jmenuje váš nynější čtyřnohý kamarád? Co je to za rasu?

Já osobně posledních patnáct let mám australské honácké psy, fenu Engie a psa Crosse, který se stal průkopníkem tohoto plemene v záchranařině. Vzhledem k vynikajícímu čichu, neúnavnému temperamentu, železnému zdraví a fantastické oddanosti svému vůdci smečky, což jsem přirozeně já, byla má volba jasná. Navíc jeho skladnost a bezkonkurenční srst, která funguje jak v obrovských vedrech, tak i při mrazech, předurčují toto plemeno jako úspěšné záchranáře. 

Původně jste ale měl boxery. Proč právě boxer?

V současnosti mám už svého desátého psa, všichni u mne prožili celý život od štěňátka až do své smrti, plnohodnotný psí život, a protože jsem si všechny sám vybíral, byli všichni obrovskými psími osobnostmi, na které moc rád vzpomínám. Třicet let jsem se věnoval výcviku i chovu boxerů, jsou nesmírně zajímavým plemenem. Zejména pro svou hravost a nevídanou mimiku jsou výbornými společníky, i když pro záchranařinu mají handicap krátké srsti. Převážně je totiž lidé chovají v bytech, často dokonce v postelích, tím postupně choulostivějí, což je pro záchranářský výcvik cesta do pekel.

Lidé si dnes často pořizují psa, i když se o něj neumějí postarat a berou ho spíše jako reklamní doplněk. Vnímáte to podobně?

Bohužel řady snobů a zbohatlíků se rozrůstají a ruku v ruce s tím i snahy vlastnit exotická plemena, která bývají sama o sobě problémem, protože vyžadují specifický přístup. Na ten ale jejich majitelé nemají čas ani zkušenosti. Dalším velkým problémem je polidšťování psů, které je obrovsky škodlivé. Pes je sice osobnost, ale v úrovni úplně jiného živočišného druhu, takže komunikace s ním musí probíhat podle zcela jiných zákonitostí než s lidmi.

Jak často své psy cvičíte?

Každý má svému psovi ideálně věnovat dvě intenzívní hodiny výcviku denně. To ovšem vždycky nejde, takže je nutno improvizovat. Nemusí jít výhradně o výcvik, důležitý je především úzký kontakt.

Jak si psa vybíráte? Slyšel jsem, že mezi psem a budoucím pánem musí přeskočit jiskra. Je to tak?

Výběr štěněte je prvním dokladem odbornosti kynologa. Svého psa si musí každý majitel vážit, a to je možné jen za předpokladu, že u jednoho s druhým nastane naprostá souhra a porozumění. Jinak pouze žijí vedle sebe, a pes, protože je naprosto geniálním živočišným druhem, musí vyvažovat neschopnost a nedokonalost svého lidského partnera.

Vybral jste někdy špatně?

Protože jsem vždycky vycházel z rodokmenu rodičů, nemohl jsem vybrat špatně. Při pozorování vrhů a her štěňátek mi vždycky sama zřetelně prozradila, které z nich je pro mne to absolutně nejlepší, takže jsem nikdy zklamaný nebyl.

Máte nějaký zážitek se psem, na který nezapomenete?

S přihlédnutím k tomu, že svým psům jsem několikrát byl vděčný za záchranu svého vlastního života, určitě není frází, že nezapomenutelných zážitků je obrovská řada. Nade všechny je ale určitě emotivně nedostižný okamžik, když při misi po tureckém zemětřesení mi poprvé na hromadě sutin štěkotem oznámil nález živého člověka. Popisné číslo zříceného domu 228A z Atatürk Bulvari jsem si přivezl z Turecka jako připomínku nádherného pocitu v zemi hrůzy.

Zúčastňujete se i záchranných misí v zahraničí. Kde všude jste byl?

Jako psovod jsem se zúčastnil záchranných misí v tureckém Golcuku, v Duzce, na Tchajwanu a v indickém Gujaratu. Kromě dvou vyproštěných živých lidí jsme při nich označili nálezy desítek mrtvých těl. Celkem má naše skupina na kontě dvanáct zachráněných lidských životů v tuzemsku a další desítky nálezů utonulých plavců nebo obětí trestných činů.

Kolik životů se vám podařilo zachránit?

Kromě uváděného tureckého mladého páru jsem pocit záchrany lidského života zažil ještě dvakrát při tuzemských zásazích před více než deseti lety. Naše praktická nasazení ale nejsou záležitostí jednotlivce, jedná se o souhru a spolupráci celého kolektivu, přičemž největší roli hraje čas, kdy jsme k zásahu voláni. Většinou jdeme do zásahu v době, kdy naděje na záchranu života už téměř vyprchala. Úspěšné nálezy mrtvých osob jsou poměrně početné a odměnou nám je především vděčnost pozůstalých. V poslední době ale požadavky na naši spolupráci nejsou tak časté, klesly v průměru z dvaceti ročně až na současných pět.

Vychováváte psy, kteří hledají lidi zasypané v sutinách, ale i pod vodní hladinou. Jak vypadá tento podvodní výcvik?

Krátce po revoluci nás navštívila americká záchranářka Caroline Hebbart z New Jersey, která nás seznámila s vyhledáváním utonulých osob pod vodní hladinou. Jedná se o jednu z nejnáročnějších výcvikových disciplín, při které leží pes na přídi člunu a čicháním po vodní hladině lokalizuje místo nálezu utonulé osoby na dně. Směr pohybu a rychlost člunu po hladině musí dirigovat sám psovod, který leží na přídi vedle psa a bedlivě sleduje jeho sebemenší reakce. Po zaštěkání psa následuje vyhodnocení místa nálezu, které je ale velmi ovlivněné mnoha dalšími faktory: prouděním vody, její teplotou, hloubkou a silou větru.

Speciální výcvik provádíte i v Přední Výtoni na Lipensku. Jak takový výcvik vypadá?

Lipenská základna je ideální především svým technickým zázemím a blízkostí prostorů pro vodní výcvik, stopy, terénní práce. Největší devízou výcviku je pak sutinový trenažér, který je vybudován na vlastním pozemku z bývalé střelnice Pohraniční stráže Spáleniště.

Na Lipně vás v létě čeká republikový šampionát. Jak bude vypadat?

Pro vodní disciplíny máme díky dlouholeté skvělé spolupráci k dispozici policejní loděnici v Přední Výtoni, kde se pořádají zkoušky vodních prací i soutěže. V letošním roce tam 29. července bude Český pohár vodních prací, který je nejvyšší soutěží v České republice v této oblasti výcviku. Kromě předepsaných cviků poslušnosti plní účastníci několik cviků pomoci plavcům v nesnázích a hlavně potom imitované vyhledání utonulé osoby na vodní ploše 100 krát 200 metrů. Lipno je pro nás svými přírodními podmínkami velmi zajímavé už proto, že jsme zde v minulosti absolvovali i řadu praktických zásahů při hledání utonulých.

Můžete být ještě trochu konkrétnější?

V podstatě všechna pátrání policie a hasičů na Lipně po utonulých plavcích, rybářích nebo furiantech sázejících se po deseti pivech, kdo z Frymburku doplave dříve na druhý břeh, byla za účasti členů naší záchranné brigády, většinou ve spolupráci i s vodní záchrannou službou.

Jak a proč jste se vlastně ke psům dostal?

Svého prvního psa jsem si kdysi bral jako společníka na toulky přírodou, žádný výcvik jsem neplánoval. Připadal mi jako jakési nemístné komandování. Až do té doby, než jsem zjistil, že pes je naopak nesmírně vděčný za jakoukoliv činnost, k smrti nerad se nudí. A pak mě nejdříve sportovní, později záchranářský výcvik doslova pohltil.

Kynologii se věnuje také vaše manželka. Seznámili jste se díky psům?

Hedvika se věnuje kynologii od dětství a postupně se z ní stala jedna z nejlepších instruktorek. Od dětských krůčků s jezevčíkem přes půjčeného německého ovčáka se propracovala ke stafordům a se dvěma z nich zvítězila na mistrovství ČR záchranářů. V roce 2004 s americkým stafordem Cruisem a 2015 se stafordšírskou bulteriérkou Gasinou. Tohle plemeno přes malý vzrůst dokazuje, že má obrovsky velké srdce, je ve světě velmi rozšířeným plemenem a s povahově ideálním založením prokazuje, že je s přezdívkou „babydog“ ideálním partnerem i pro soužití v bytě.

Nepíše se o stafordech jako o bojovém plemeni?

To píší nezasvěcení novináři, žádné takové plemeno vlastně neexistuje. Bojového psa je možné cílenou výchovou vytvořit z jakéhokoli plemene a tuto dehonestující nálepku si stafordi rozhodně nezaslouží. Že jsou někdy používáni ke zvrhlé zábavě snobů v ilegálních soubojích psů, ještě nikoho neopravňuje k takovému označení. Řada stafordů pracuje výborně u záchranářů v České republice i ve světě. Statistika nejčastěji pokousaných lidí mluví především o jezevčících a kokrech, a přesto je nikdo nálepkou bojového plemene neoznačuje. Naopak jihočeský staford Cruis s mojí ženou Hedvikou mají na svém kontě kromě vítězství na mistrovství ČR i záchranu života jednoho mladého muže.

... CELÝ ČLÁNEK ČTĚTE V BŘEZNOVÉM ČÍSLE: na stáncích v prodeji za 49 Kč!

Elektronická verze ke stažení za 35 Kč na Alza.cz!

Předplatné je možné pořídit ZDE - 12 čísel (včetně letního a zimního speciálu) za 492 Kč!