Můj soused muslim

Už od začátku to bude trochu složitější. Když stát v roce 2011 počítal Čechy, zjistil, že tu žije 22 280 muslimů. Z toho se ale k muslimské víře přihlásilo jen 3358 lidí. Pokud měřítko upravíme na jižní Čechy, najdeme v kraji 72 osob muslimského vyznání. Protože na území kraje žije přes 630 tisíc lidí, tvoří tedy muslimové asi 0,01 procenta zdejší populace. Šance, že se vaším sousedem stane muslim, je dnes 1:10 000.

I to stačí, aby jižní Čechy už delší dobu prožívaly chvění. Důvod je jednoduchý, uprchlická krize a strach z pronikání cizích vlivů do české kultury, a tady dokonce jihočeské, která nasávala cizí vlivy po tisíciletí. Také strach z lesa, kde by se mohli schovávat imigranti, a nakonec i z větších nákupních center, která by se mohla stát cílem teroristických útoků. „Když jsem potkala zahalenou ženu v Globusu, krve by se ve mně nedořezal,“ řekla mi jedna známá. A ten pocit určitě neměla sama.

SETKÁNÍ V ČAJOVNĚ

Sedím v čajovně a konečně se dočkám. Přichází včas. Usmívá se, lehce se ukloní, jak i v Čechách bývalo kdysi při setkání zvykem, a skoro šeptem se představí: Farúk. Objednává si čaj a po prvotních zdvořilostních frázích, kdy nastíním, o čem všem bych s ním rád mluvil a kdy Farúk u jednotlivých otázek zavrtí či pokýve hlavou, se dáváme do řeči.

Farúk se narodil v sedmdesátých letech v Palestině. „Měl jsem tu výhodu, že rodiče studovali v Evropě, a i když dnes žijí opět doma, měl jsem srovnání a možnost se naučit anglicky a zkusit štěstí venku.

Farúk vystudoval jednu z největších a nejstarších vysokých technických škol v Evropě. A přesto se v oboru neuplatnil, a ani se o to nepokoušel. V Českých Budějovicích participuje nejen kapitálem, ale i jako zaměstnanec v jednom z fast foodů poblíž centra, kde sezonně zaměstnává včetně sebe jednoho či dva zaměstnance a kde jsem měl možnost ho poznat, oslovit a následně se seznámit s jeho životním příběhem. A letmo také s jeho ženou.

„S prací jsem spokojený, i rodiče u nás doma mají rodinný podnik, takovou malou restauraci, kam chodí sousedi a místní z přilehlých ulic. Zkoušel jsem získat práci, která by odpovídala mým schopnostem a všemu, co jsem se na škole naučil, ale mám problém s češtinou. Když jsem byl v Praze, vše jsem vyřizoval písemně i ústně v angličtině a tak nějak jsem se do češtiny netlačil, teď to usilovně doháním,“ směje se.

Přesto je patrný silný přízvuk a občasné hledání správných slov pro to, co mi chce říci. Pak zvážní a pečlivě artikuluje. „Víš, myslím, že pro vás stále jsem a budu cizincem. I kdyby se mi podařilo dostat občanství, pro vás, pro Čechy, zůstanu cizí element a muslim. A sám víš, že tady u vás nemají rádi cizince ani muslimy. Trochu jsem u vás cestoval, máte tady tolik kostelů a chrámů, tolik příležitostí, jak být blíž k Bohu, pomodlit se, ale vaše stánky jsou prázdné, nikdo v nich není, snad možná o nedělích. Křesťanství se vyprázdnilo?“ zeptá se a podívá se na mě.

Nic neříkám, mlčím.

UČITELKA V HIDŽÁBU

Existují dvě základní větve islámů, šíité a sunnité. Sunnité, jejichž označení je odvozeno od arabského sunna neboli „zvyk, cesta“, tvoří převažující většinu muslimů, kolem devadesáti procent. Dominují ve všech muslimských státech s výjimkou Iráku, Íránu, Ázerbájdžánu, Ománu a Bahrajnu, kde jsou majoritní šíité. I u nás převládají sunnité nad šíity. A také muži nad ženami, protože sčítání lidu prozradilo, že v České republice podíl muslimských mužů činí 69,5 %, žen je jen 30,5 %. A to největší část ženského dílu populačního koláče vytvořily Češky, které konvertovaly k islámu. Jejich šátek probouzí u většinového obyvatelstva v Čechách vztek, což nedávno dokázala kauza v Lišově – takzvaná šátková aféra se týkala právě české konvertitky.

Vznikla v březnu roku 2013 v Lišově, kde v místní mateřské škole začala učitelka Iva Špírková nosit hidžáb (hidžáb znamená v doslovném překladu z arabštiny clonu či závěs).  „Já se pořád necítila spokojená. Jsem přemýšlivější, ráda čtu knihy, pídím se po něčem. Byla jsem křesťanka, ale v té víře mi něco prostě chybělo. Postupně jsem se dostala k islámu, přečetla jsem si pár věcí a zaujal mě, fascinoval. Islám se dá brát i jako životní styl. Není to jen víra v Boha. Islám přesně popisuje, jak by se člověk měl chovat,“ obhajovala své rozhodnutí. Proti tomu vystoupilo několik rodičů, na straně učitelky ale zůstalo vedení školy i starosta Lišova.

Kauza měla obrovský přesah, protekla do nenávistných internetových článků a blogů, ale také e-mailů adresovaných mateřské škole a Ivě Špírkové. Podobně reagovali Jihočeši na článek v týdeníku Mladá fronta Sedmička, který v roce 2009 přinesl zprávu o tom, že by zdejší muslimové rádi v budoucnu postavili v Českých Budějovicích mešitu. Redakci tehdy zaplavily dopisy lidí, všichni bez výjimky tvrdili, že „muslimy v krajském městě nechceme“. Heslo pozdější doby. A to bylo v roce 2009.

V HALÁL A HARÁM SVĚTĚ

Farúk vnímá, jak se situace pro muslimy v posledních dvou letech zhoršila. Bavíme se o tom, co Čechům nejvíc vadí na muslimech – jsou to především projevy islámu na veřejnosti, a to jsme zase zpátky u lišovské učitelky nebo budějovické mešity. Vadí nám také uplatňování islámského práva a trestů nebo rituální porážka halál.

Slovo „halál“ znamená v arabštině „povolené“. Pokud budeme vycházet z muslimského práva, je tímto termínem označováno vše, co je muslimům dovoleno. Opakem je tzv. „harám“, které značí „zakázané“ a stejně tak „hříšné“. Jednou ze zakázaných činností je i konzumace vepřového masa a pití alkoholu. Potraviny „halál“ přitom v sobě nemusí bezpodmínečně obsahovat maso ze zvířete, které bylo rituálně poraženo. Rituální porážkou se rozumí, když je zvíře bez předchozího omráčení podřezáno a dochází k jeho vykrvení. V České republice mají církve a náboženské společnosti ze zákona udělenou výjimku, pracuje s ní jak islám, tak judaismus. Ročně se u nás rituálně porazí do sta kusů skotu a řádově 400 ovcí.

Nadhodím před Farúkem častý názor většinové společnosti: Ano, radikálních islamistů je menšina, ale ta umírněná většina není ochotná islámské teroristy přesvědčivě odsoudit. Ve výsledku to vypadá, že jejich loajalita vůči radikálům je podstatně větší než loajalita vůči demokratickým hodnotám země, ve které žijí. Stejně tak v České republice existuje obava před formou militantního islámu, nejvíce pak z dodržování práva šari´a. Fárúk naproti mně se na chvíli zamyslí a pak mi nekompromisně odpoví: „Možná je to vaší neinformovaností a nevzdělaností. Ještě když jsem studoval v Praze, viděl jsem plivat po dívce v šátku stojící na zastávce. Nevím, myslím, že vzdělaný člověk by se toho nikdy neměl dopustit. Pro tu dívku je ten šátek symbolem cudnosti a příslušenství k náboženství, ne žádná provokace. Pro druhé je to naopak symbol islámu, nepřípustné ideologie.“

Tyhle dva světy se jen těžko propojí. Tradiční český pohled utvrzují média, která dovedou produkovat informace mimo realitu. A zdejší muslimové, až na naprosté výjimky, zatím nemají snahu ani ambice vstupovat do veřejného dění, aby se snažili ukázat, že řadu hodnot sdílejí s „běžnými Čechy“. Tak tu veřejné mínění válcuje pocit, že nás nespojuje nic. Jen nákup v Globusu, děti ve školce a čtení novin. A důsledkem je panika.

Dopíjíme čaj a Farúk ještě říká: „Když slavím ramadán, mám zakázáno jíst, pít, kouřit, mít sex, a všichni mí kamarádi tady se diví, jak to vydržím a proč to dělám. Odpovídám jim, zřeknout se dočasně některých pozemských potřeb a býti blíže duchovní podstatě je mi vlastní a potřebné…“

Ten duchovní rozměr jeho života téměř nikdo z Čechů nechápe. A možná právě to je aspekt, který je největší překážkou k pochopení – kraj, kde Farúk vidí prázdné kostely. Pokud nás v Budějovicích, Písku nebo Jindřichově Hradci překvapí v domácnosti na schodišti nebo v kuchyni pověšený kříž s Kristem, těžko pochopíme Farúkův svět. A vlastně o to nikdo ani nestojí, státním náboženstvím je tady ateismus.

... CELÝ ČLÁNEK ČTĚTE V BŘEZNOVÉM ČÍSLE: na stáncích v prodeji za 49 Kč!

Elektronická verze ke stažení za 35 Kč na Alza.cz!

Předplatné je možné pořídit ZDE - 12 čísel (včetně letního a zimního speciálu) za 492 Kč!