Masér se čtyřnásobně pozlacenýma rukama

Střídají se hokejisté, trenéři, manažeři… Ale Pavel Vlašic u budějovického hokeje, to je stálá jistota. Co za tím stojí?

U masérů je to tak, že většinou u klubu zůstávají, třeba i přes změnu trenérského štábu. Nevím, čím to vysvětlit, ale už jsem u prvního mužstva šestadvacet let. Kluky, co jsou teď ve vedení, jsem zažil jako začínající hráče, staral se o ně. Jen jednou za tu dobu jsem měl nabídku odejít do pražského klubu, ale Budějovice jsem nechtěl opustit.

Máte raději, když se o vás říká, že jste kustod, nebo masér? Co je ve vašem povolání nejdůležitější?

Takhle to nejde brát. Děláme ve dvojici s Pavlem Bláhou pro tým zkrátka vše, co je potřeba. Od masírování, zařizování prádla, udržování pořádku, přípravy výstroje, třeba po broušení bruslí. A co je nejdůležitější? Musí fungovat symbióza mezi vámi jako masérem a hráči, hokejisté vás musí brát. Po pracovní stránce jim musíte vyjít maximálně vstříc, nejde někomu říct: Nemám čas, neudělám to.

Jak k vašemu angažmá u hokeje vlastně došlo?

Sám jsem hokej nikdy nehrál. Dělal jsem ale cyklistiku a ke sportu jsem tak měl vždy kladný vztah. V osmdesátém devátém roce jsme se přestěhovali do Budějovic a začal jsem dělat maséra na plovárně. Následně mě oslovil pan Plánička, jestli bych nechtěl jít k hokeji, že se tam uvolnilo místo, a já na to kývnul. Začalo mě to tu bavit a zůstal jsem tomu věrný.

Dotáhl jste to až do reprezentace. Byly to nervy, dělat servis nejlepším hokejistům v zemi?

Práce je to v podstatě stejná, ale když před vámi byl Jágr, Reichel, Dopita, Ručinský, Straka nebo Šlégr, to je přece jen ta nejvyšší úroveň. Ale musím říct, že tihle borci byli úplně pohodoví. Jarda Jágr byl vždy vysazený na perfektně nabroušené brusle, je to hvězda největšího formátu, člověk tak třeba z toho trochu nervózní byl. Vždycky jsme se ale domluvili.

Každá sezona přinese spoustu zážitků. Co utkvělo v paměti za ty dlouhé roky v Budějovicích vám?

Zmíním sestup – když jste s mužstvem, tak s ním vše prožíváte, každý neúspěch se vás dotkne. Z pozitivních věcí zase postupová sezona, to bylo něco úžasného, a pak třeba to, kdy jsme si zahráli v semifinále. U reprezentace jsem zažil zlatou éru, oslavy na Staromáku, na to se nedá zapomenout.

Když srovnáte dobu, kdy jste začínal, a dnešek, změnilo se nějak soužití hokejistů?

To určitě. Dřív, bez mobilních telefonů, k sobě měli hráči tak nějak blíž, domluvili se, zašli spolu na pivo. Tím nechci říct, že je tu snad špatná parta, ta je skvělá. Ale hokej se prostě posunul dál, už to nemůže být jako dřív. Nároky na hráče jsou větší a už si nikdo nedovolí zajít se někam pobavit. V sezoně je hodně zápasů, ve volnu tak spolu posedíme, ale dřív to bylo jiné, šli jsme si sednout třeba i po trénincích.

Staráte se i o to, aby kabina hokejistů nepřipomínala chlívek. Koho musíte v Motoru nejvíc hlídat, aby si uklízel své věci?

Mladé, pořád chodíme, napomínáme a uklízíme po nich. Když přijdou k dospělým z juniorky, tak nejsou zvyklí na nějaký standard, který tu máme zavedený, musíme si je srovnat. Dřív byli hráči pořádnější, dneska mi sem přijdou mladí, a nechci říct, že jsou úplně nepořádní, ale… Vojnu na ně, to jim schází. Chybí jim cit pro pořádek.

Jste tak pořádný i doma? Kdybych otevřel vaši šatní skříň, najdu tam perfektně srovnané komínky?

(směje se) A tak celkem jo, já mám pořádek rád. I když vyloženě komínky tedy nenajdete, to přiznám.

Za úkol máte v týmu také vytvářet pohodovou atmosféru, do které se hokejisté těší. Proslul jste svými vtípky. Namátkou – reprezentanta Petra Čajánka jste v pořadatelské vestě před tréninkem odmítal pustit na led, dokud se vám neprokáže platnou akreditací, v letadle jste zase celému týmu zahrál scénku skokana na lyžích…

To jsme se vraceli se zlatem po mistrovství světa z Vídně. Jde o spontánní nápady, já ani nedovedu žádný extra fór vypíchnout, na masérech zkrátka je vymýšlet nějaké ty legrácky. Mám to asi v sobě. Jsem povahou veselá kopa a s kluky si užiju plno srandy. A není to tak, že bych přišel domů a byl mrzutý, já žádnou srandu nikdy nezkazím, nejsem náladový. Rád společnost pobavím, vtipálci jsou i tady mezi hráči, třeba Nouza, Vráblík nebo Suchánek.

Jste dvojnásobným dědečkem. Až starší z vašich vnuků vkročí poprvé do kabiny áčka Motoru, budete stále u mužstva?

No pozor, tam to nebude tak jednoduché. Dcera Eliška žije v Říčanech, my tady jsme samozřejmě motoráci, jenomže zeťák je sparťan, stejně jako jeho táta, maminka je zase slávistka. Jsme tak dost rozpolcení, ale já pořád říkám, že Míša půjde do Motoru. Trochu jsem si ho pojistil, hned po narození dostal dres Motoru, má i motoráckou bundu, čepici. A líbí se mu, vždycky se mi pochlubí: Dědo, koukej, Motor!

Já jsem spíš mířil k tomu, jestli už víte, kdy chcete u hokeje skončit…

Práce mě baví, a že bych ji pověsil na hřebík, to rozhodně neplánuju. Navíc, mezi hokejisty se cítíte pořád mladý. Zažil jsem u klubu dobré i zlé časy a nehodlám nic měnit. Jsem v Motoru strašně rád a doufám, že ještě zažiju u týmu nějaký velký úspěch, třeba brzký postup, ve který všichni věříme.

PAVEL VLAŠIC

Narodil se 29. června 1965, pochází z Hlohovce v Jihomoravském kraji. Má manželku Moniku a dvě dcery – Elišku (29) a Terezu (23). V mládí se vrcholově věnoval cyklistice. Od roku 1991 zastává u dospělého týmu hokejistů Českých Budějovic pozici maséra a kustoda. Stejnou roli plnil i u reprezentace, nejprve byl šest let u reprezentační dvacítky, aby pak celé desetiletí úspěšně působil v seniorském národním výběru. Může se pochlubit čtyřmi zlatými medailemi z mistrovství světa (2000, 2001, 2005, 2010) či bronzem z olympiády v Turíně. Stal se tak jedním z nejúspěšnějších členů realizačních týmů v historii českého hokeje.

... CELÝ ROZHOVOR ČTĚTE V DUBNOVÉM ČÍSLE: na stáncích v prodeji za 49 Kč!

Více o dubnovém čísle se dočtete ZDE.

Elektronická verze ke stažení za 35 Kč na Alza.cz!

Předplatné je možné pořídit ZDE - 12 čísel (včetně letního a zimního speciálu) za 492 Kč!