Zrádce národa

Vy se nám tu chcete obhajovat, pane Čurdo? Čím, prosím vás? Vždyť kvůli vaší zradě zemřelo tolik lidí!

Ale díky ní zůstalo mnoho lidí naživu. Nevinných konkrétních lidí, kteří s atentátem neměli nic společného.

Které konkrétní lidi máte na mysli?

Všechny obyvatele Nové Hlíny u Třeboně, odkud pocházím. Já jsem je zachránil.

Jenomže vaším úkolem nebylo nikoho zachraňovat, nýbrž popravit kata českého národa Reinharda Heydricha. To byste měl jako voják a příslušník výsadku Out Distance vědět.

Já to vím. A říkám vám, že mě na tuto akci vybrali jako správného člověka. Na úkol jsem se poctivě připravil. Kdybych byl s Gabčíkem, Kubišem a Valčíkem ve chvíli, kdy se rozhodli atentát provést, choval bych se jako oni. Jenomže já u toho nebyl.

Protože jste dostal strach.

Vůbec jsem neměl strach popravit říšského protekto0ra. Jenomže vlivem nepříznivých okolností naše činnost neprobíhala podle plánu. Můj nadřízený Adolf Opálka mi dal na nějaký čas volno, a právě v tom období se rozhodlo i provedení atentátu. Moje chyba byla, že jsem chtěl vidět svoje blízké. Třeba už naposledy ve svém životě. Opálka mi nařídil, že nesmím odjet z Prahy. Tenhle rozkaz jsem porušil a pak už moje všechna další rozhodnutí formovaly jiné okolnosti, než ve kterých byli kolegové. U rodiny jsem se dozvěděl o zabití Heydricha a viděl jsem, co následovalo. Stanné právo, vyvraždění Lidic. Nebylo těžké odvodit, že další na řadě jsou obyvatelé Nové Hlíny. A nejen oni. Vždyť gestapo zatýkalo lidi už jen pro nedůvodné podezření a vraždili je i s jejich rodinami. Nedokážete si představit, jaký vládl strach. Moje úvaha byla prostá: Když Němci najdou skutečné pachatele a jejich pomocníky, ušetří v této věci nevinné lidi.

Připouštím, že jste svou zradou vykoupil některé životy. Ale taky kvůli ní spousta životů vyhasla.

Pak už ale umírali hlavně ti, kteří se na atentátu nějakým způsobem podíleli. Jejich osud byl stejně zpečetěn. Gestapo by se jim dřív nebo později dostalo na stopu. Ale po mé zradě už kvůli atentátu nepřicházeli o život lidé, kteří s ním neměli nic společného. Zrada byla to jediné, co jsem pro jejich záchranu mohl udělat.

Pak jste jako agent gestapa dostal do malérů další lidi. To jsou další zrady, pane Čurdo.

I za ně jsem před sedmdesáti lety dostal smrt. A pořád mě lidé odsuzují. Jenomže co vy dneska můžete vědět o tom, jaké to je, vstoupit do hry s gestapem? Jak byste se zachoval vy, kdybyste věděl, že můžete zachránit životy svých blízkých i za cenu zrady důležitého úkolu? Vy byste jednal jinak? Další zrady… Řešil jsem to tím, že jsem začal hodně pít, aby mě gestapo přestalo využívat jako konfidenta. Ale přiznávám, že jsem se upíjel hlavně kvůli své zradě.

Ano, vaše pití. Podle některých svědectví jste pil už v Anglii a vůbec jste nebyl vhodný člověk pro operaci Anthropoid.

Taková svědectví se najednou objevila po válce, kdy republiku začali ovládat komunisté. Můj případ se jim hodil – zradil voják vycvičený západní armádou, pak se stal konfidentem gestapa. Ale myslíte si, že by mě velitelé vybrali pro operaci Anthropoid, kdybych byl nespolehlivý? Už v červnu 1939 jsem utekl z okupované republiky s pevným odhodláním bojovat proti nacistům. Připouštím, že jsem občas byl kvítko a taky jsem se napil, ale ne víc než kolegové.

Myslíte si, že by vaši bývalí kolegové našli pro váš čin pochopení?

Ne. Vždyť do poslední chvíle bojovali.

Právě jste to řekl: Byl jste zrádce – oni hrdinové!

Protože v situaci, do které se dostali, jim nezbývalo nic jiného než hrdinství. Ale já už všechno viděl z jiného úhlu, v jiných souvislostech, v jiném hodnotovém žebříčku.

Cítíte se vinen?

Cítím se vinen. Vím, že mi jako vojákovi přísluší cejch zrádce. Proto jsem se hned po válce sám udal, proto mě popravili. Vůbec jsem nečekal, až mě vyšetřovací orgány odhalí pod mou změněnou identitou. Měl jsem doklady na jméno Karl Jerhot. Zato zrádce Viliam Gerik, taky parašutista, ten se před soudem vymlouval do poslední chvíle. Já ne. Můj čin se vlastně nedá obhájit.

Proč jste tedy přišel k nám do redakce?

Abyste mě pochopili jako člověka.

Pane Šimku, děkuji, byl to výtečný výkon. Už vystupte z role. A prozraďte, jak jste se k ní vlastně dostal.

Zavolali mi z agentury KO Casting, že bych se mohl hodit na roli jednoho z parašutistů. Zajímavé je, že pro mě vybrali toho, který se do historie zapsal jako hrdina. Castingu jsem se zúčastnil, ale nevybrali mě. Pak se na poslední chvíli ukázalo, že nemají vhodného herce pro postavu Karla Čurdy. Režisér Sean Ellis si na mě vzpomněl, asi jsem ho při castingu zaujal. Zavolali mi, zrovna když jsem seděl se svou přítelkyní Sárou u Jordána v Táboře.

Takže už jste nemusel dělat další castingovou zkoušku?

Chtěli, abych na mobil natočil svůj výstup jednoho dialogu. Byla to scéna z konspiračního bytu, kde zúčastnění vymýšlejí, jak provést atentát, a Čurda navrhuje vykolejit vlak. Sára přede mnou držela telefon, nahrávala mě a současně mi nadhazovala repliky ostatních postav. Roli jsem dostal a pak už věci nabraly rychlý spád.

Původně jste měl hrát hrdinu. S jakými pocity jste přijímal roli zrádce?

Takhle jsem o tom nepřemýšlel. Byl jsem právě v posledním ročníku DAMU a tohle byla moje první velká filmová role. Přijal jsem ji s vděčností. A že budu hrát zrádce? To byla výzva. Čurda totiž ve scénáři nebyl vykreslený a priori jako zrádce. Spíše jako člověk, který jedná v mezní situaci, do které se vědomě dostal.

Jak jste se na roli připravoval?

Nejdřív jsem si o Čurdovi našel všechno, co se dalo vyhledat na internetu. Pak jsem se dostal k přetištěným materiálům gestapa, které se týkaly jeho případu. Hodně informací mi řekl i Sean Ellis, který se tematice atentátu na Heydricha věnoval bezmála jedenáct let.

Bylo těžké vcítit se do postavy Karla Čurdy?

Vytvořil jsem si o něm určitý obrázek, abych si mohl představit, jak by se v které situaci asi mohl chovat a jak se jeho postoje vyvíjely. Jenomže film se nenatáčí v chronologické posloupnosti, v jaké ho pak vidí divák v kině. Vzniká bez kontinuity, konec se natáčí na začátku, začátek na konci a podobně. Zatímco ostatní parašutisté jsou jednoznační, Čurda je složitý a nečitelný. Podle povahy aktuální situace má rysy hrdiny, zrádce, vyděšeného člověka i politováníhodného nešťastníka. Proto jsem při práci ani nemyslel na nějaký vývoj postavy, ale v každé scéně jsem si představoval sám sebe, jak bych asi reagoval na jeho místě.

Celý film pojednává o velmi tísnivé době. Dopadly tyhle pocity i na vás během hraní?

Nejvíc jsem je pocítil při natáčení Čurdovy zrady, kdy se přichází sám udat gestapu a pak probíhá jeho výslech. Scény se natáčely přímo v Petschově paláci v Praze, kde mělo gestapo hlavní úřadovnu pro celý protektorát v letech 1939 až 1945. Byl jsem v místech, kde se Čurdův případ reálně odehrával. Šel z toho mráz po zádech.

Při filmování se stávají neplánované veselé příhody, ale v tomhle případě asi ne, viďte?

Ale taky; někdy taková věc aspoň vyvážila emoce, které provázejí natáčení takhle tíživého tématu. O jednu humornou příhodu jsem se postaral i já v ateliéru na Barrandově, kde se pořizovaly scény odehrávající se v interiéru chrámu Cyrila a Metoděje. Tam už byl „můj“ Čurda jasný zrádce a právě dostal za úkol zakřičet do krypty na své bývalé spolubojovníky, aby se vzdali. Film se natáčel v angličtině a já ve zmíněné scéně volám: „You will be treated humanly as prisoners of war!“  Doslova přeloženo: „Bude s vámi zacházeno humánně jako se zajatci války.“ Jenomže v té chvíli se mi v podvědomí vybavil název písničky Prisoner of Love – Zajatec lásky. Nevím, jak se to mohlo propojit, ale do krypty jsem zavolal:  „You will be treated humanly as prisoners of love!“ – „Bude s vámi zacházeno humánně jako se zajatci lásky!“ Všichni se zasmáli a pak jsme záběr přetočili.

Proč nebyl film nadabován do češtiny?

Teď jsem se dozvěděl, že se jeho nadabování chystá. Režisér a producenti ponechali při uvedení film v angličtině proto, aby byl snadno srozumitelný pro celý svět. Za hranicemi Česka a Slovenska se o atentátu na Heydricha vcelku nic neví, a přitom je to událost světového významu. Film si dal za úkol tuhle věc napravit. Uvědomil jsem si to, když jsem si při čekání na další záběry povídal s britskými herci. Svěřili se mi, že do natáčení filmu jen mlhavě věděli, že se něco takového stalo. A pak byli velice překvapeni, když se dozvěděli fakta. Bylo na nich znát, že zprostředkování téhle látky berou jako své poslání.

Prozraďte o nich něco. Vždyť jste hrál po boku slavného Jamieho Dornana. V Anthropoidu představuje Jana Kubiše, nicméně všem ženám se při vyslovení jeho jména nejspíš vybaví film Padesát odstínů šedi. Jaký je ve skutečnosti?

Jeho obdivovatelky potěším. Je takový, jak o něm sní. Příjemný, pozorný muž. Takoví byli ostatně i další britští herci filmu Anthropoid. Já osobně jsem nejvíc obdivoval Cilliana Murphyho – hrál Jozefa Gabčíka –, a Tobyho Jonese, který se ujal role strýčka Hajského. Toby je velice citlivý, tvůrčí a mnohdy ostatním hercům drobným náznakem pomohl najít to nejlepší vyjádření jejich role.  

Zakončeme povídání o filmu Anropoid nějakou zajímavostí. Zaujalo mě, že jste v něm kouřili cigarety bez filtru, což odpovídá době, ve které se odehrává děj. Jaké to byly cigarety?

Úplně obyčejné „startky“. A ti, kdo jsou nekuřáci, kouřili zvláštní cigarety s náplní bylinek.

Film vás představil širokému českému publiku. Stává se vám, že vás lidé na ulici zastavují jako známého herce a žádají o podpis?

To se mi nestává, protože v civilu vypadám jinak než v roli Karla Čurdy. Ale vůbec mi to nevadí, vždyť herectví nedělám proto, aby mě lidé zastavovali na ulici.

Jak jste se k této profesi dostal? Splněný sen z dětství?

Kdepak, v dětství mě vůbec nenapadlo, že se stanu hercem. Ve škole mě bavila hlavně biologie a historie. K zájmu o herectví jsem se dostal úplnou náhodou a přesně si ten moment vybavuji. Bylo to v kvintě na Táborském soukromém gymnáziu. Šli jsme se školou do Divadla Oskara Nedbala na představení Evžen Oněgin. Sledoval jsem hlavního herce a napadlo mě, že bych to na jeho místě hrál jinak. Pak už jsem tuhle myšlenku nepustil z hlavy, představoval jsem si sám sebe na divadelních prknech a říkal jsem si, že by mi to třeba šlo.

Takhle přímočaré to bylo?

Ne, mělo to svůj vývoj. Začal jsem se o divadlo zajímat a pak jsem poprosil svého kamaráda Jiřího Suchého, aby mi doporučil někoho, kdo by mě seznámil se základy herectví. S Jirkou jsme se znali z gymnázia, je o čtyři roky starší, v té době už studoval DAMU a používal jméno Jiří Suchý z Tábora. Mimochodem, dnes je členem činohry Národního divadla. Poradil mi, abych oslovil divadelníka Jana Brůčka z dramatického oboru Základní umělecké školy Václava Pichla v Bechyni. Jeho kreativní přístup mi hodně vyhovoval. Kromě činohry jsme se věnovali i loutkoherectví, poezii a dalším věcem. Bylo to velice zajímavé a já na divadelní práci objevil mnohem víc, než je jen povrch onoho „být hercem“. Už jsem věděl, že po maturitě chci jít studovat DAMU.

DAMU má dvě herecké katedry – činoherní a alternativní. Předpokládám, že jste si jako kreativec vybral tu alternativní.

Právě že ne. Nejdřív jsem dělal přijímačky na činohru, ale naštěstí mě nevzali. Byl jsem rád, protože se mi čistě činoherní přístup k herectví vůbec nelíbil. Učili tam takové to velké okázalé herectví pro Národní divadlo, a já byl díky Janu Brůčkovi nastartovaný úplně jinak. A tak jsem zkusil přijímačky na alternativní katedru, tam mě přijali a bylo to přesně ono. Dostal jsem se do ročníku Petry Tejnorové, která taky pochází z Tábora.

V čem vám alternativní katedra vyhovovala?

Člověka tam naučí velmi širokému přístupu k divadlu. Student se nevěnuje jen interpretaci textu, ale také tanci, pohybu, poezii, učí vás vytvořit si vlastní představení. Samozřejmě jsme se zabývali i činohrou, ale také loutkoherectvím, dramaturgií, režií, choreografií, scénografií, základy technických disciplín v divadle a to jsem zdaleka nevyjmenoval všechno. Zkrátka když člověk tuhle katedru absolvuje, může se klidně živit jako samostatný busker na ulici nebo třeba provozovat velké divadlo. Je dokonale připravený pro praktický život divadelníka, aby se o sebe dokázal postarat.

Přesto asi před každým absolventem divadelní školy stojí dilema: zvolit práci v oblasti komerce, která dává jistotu uživení, anebo jít cestou skutečného umění. Jenže ta může být hladová.

Tohle dilema jsem řešit nemusel. Možná to bude znít neskromně, ale já mám zatím v životě obrovské štěstí. I v práci. Studium DAMU jsem dokončil v září 2016 a v té době už v kinech dva měsíce běžel film Anthropoid. Díky němu jsem začal dostávat nabídky zajímavé práce. Například role v dobře hodnocených seriálech Svět pod hlavou a Mamon. Taky musím zmínit televizní inscenaci Zločin v Polné.

Jste tedy zaměstnanec, nebo na volné noze?

Na volné noze. Se svou přítelkyní Sárou Arnstein jsem založil interdisciplinární autorské divadlo Ufftenživot a děláme tvorbu, která nás těší. Naším záměrem je, aby si lidé prostřednictvím vtipné a hravé formy uvědomovali, že mají přemýšlet o současném světě a své roli v něm. Jednu důležitou věc jsem tomu ale musel obětovat. Své malebné rodné jižní Čechy. Už během studia DAMU jsem se přestěhoval do Prahy, protože herec na volné noze se uživí jen tam. Kdybych zůstal na jihu, musel bych být členem nějakého většího profesionálního souboru a to mě neláká.

Nicméně setkali jsme se v Českých Budějovicích, a vy tu teď dokonce pobýváte pracovně.

Přesněji – pobývám pracovně v nedalekých Komařicích. Náš soubor si vybrala kulturní organizace Kredance a zprostředkovala nám pobyt na zkoušení v rezidenčním prostoru Rezi.dance v lese. Zkoušíme tam náš nový projekt s názvem Keep Calm.

V překladu: Zachovej klid. Ale vaše postoje jsou všechno jiné než klid.

Tenhle název je odkaz na britskou propagandu za druhé světové války. Když na Londýn padaly německé bomby, vláda nechala vylepit letáky s nápisy typu: Keep calm and carry on. S významem: Buď v klidu a pokračuj dál v běžném životě. Před časem se slogan Keep calm začal hojně používat na Facebooku. Lidé si píší: Buď v klidu a dej si kafe, buď v klidu a kup si nové boty. Na rozdíl od sloganu z války, který pomáhal lidem přežít a tím i vyhrát, tahle verze jen vyjadřuje neopodstatněné pohodlí. Jenomže když se podíváte na současný svět, zjistíte, že se v něm děje víc a víc alarmujících věcí, které by nás neměly nechávat v klidu. Uživatelé sociálních sítí si píší Keep calm, a svět se jim mezitím rozpadá pod rukama.

O čem tedy vaše hra je?

Inspirovala nás k ní kniha Sapiens od Yuvala Noaha Harariho. Snažíme se reflektovat historii člověka od jeho opičích počátků až do současnosti. Nahlížíme na něj ale jinak, než to dělá školní dějepis. Ten je vlastně plný úspěchů lidstva, vyhraných válek, hrdinů a výdobytků civilizace. Zato my máme pocit, že člověk spoustu přirozených věcí znásilňoval a pokazil. O tom historie mlčí, a lidstvo své chyby opakuje neustále. My je odhalujeme pohledem dneška.

Začali jsme tento rozhovor dramatickým textem, rozlučme se stejným stylem. Zahrajte mi něco ze své role ve hře Keep Calm.

Zpaměti to teď nedám, ale povím aspoň přibližně obsah jednoho svého monologu. Hraju postavu vědce, který vytvořil teorii o tom, že na začátku vesmíru byly dvě hybné veličiny. Hmota a trapnost. A ta trapnost rozpohybovala svět. Jakmile se začal hýbat, trapnost ztratila význam, ale nezanikla. Proto hledala jiné působiště. Když vznikl první člověk, usídlila se právě v něm. Od té doby se šíří celým lidstvem. Kvůli tomu se lidé tak trochu trapně chovají po celou svou historii. A najednou se stala genetická chyba. Vznikl první člověk bez trapnosti. Tedy já. Pouze mně náleží označení Homo sapiens neboli člověk moudrý. Proto jsem se rozhodl, že svou správnou genetickou informaci budu šířit po celém světě a tím ho spasím.

To zní velmi slibně. Teď už jen zbývá pozvánka na premiéru představení.

Premiéra se uskuteční letos 28. září v pražském Divadle Alfred ve dvoře. Druhá premiéra bude následovat hned další den tamtéž. Sledujte naše webové stránky ufftenzivot.cz. A hlavně – Keep Calm!

Na stáncích v prodeji za 49 Kč!

Elektronická verze ke stažení za 35 Kč na Alza.cz!

Předplatné je možné pořídit ZDE - 12 čísel (včetně letního a zimního speciálu) za 492 Kč!