Agent Cooper se musel vrátit

Seriál, který v první fázi zůstával přehlížený a nepochopený, se stal postupem času kultem. Po právu je považován za milník v TV tvorbě, a ve filmografii amerického režiséra Davida Lynche ho někteří berou za vrcholné dílo. Působí zcela přirozeně, že se k němu dnes vracejí, protože (na rozdíl od začátku 90. let) jsou teď televizní seriály místem, kde dochází k progresu audiovizuální tvorby. A pak je tu to Lauřino proroctví.

Po uvedení prvních dílů je jasné, že se Lynch nevrací do Twin Peaks, aby prostě jen vytěžil téma. Vše působí zcela sebejistě a promyšleně, i když se po čtvrtstoletí míra podivnosti ještě značně posunula. Dovoluje si neuvěřitelné věci, ať už se bavíme o jeho oblíbeném matení diváka změtí postav a motivů či o trvání některých záběrů, v nichž nás nechává „vydusit“. Je zřejmé, že on sám si celou věc užívá a vede ji s obrovskou vnitřní jistotou, aniž by se zalekl obrovské porce mystična, kterou divákům předkládá. Na pomoc si bere řadu herců z předchozích dvou sérií, včetně nepostradatelného Kyle MacLachlana coby agenta Coopera i nemálo nových tváří. A sám režisér se pak s gustem vrátil do role nahluchlého zástupce ředitele FBI Gordona Colea. S ním se zatím nejvýrazněji projevil také typický suchý úlevný humor – ve 4. díle celý dosavadní vývoj shrne: „Něco tu nehraje… Nerad to přiznávám, ale tuhle situaci ani trochu nechápu.“

S návratem ke kultovnímu seriálu se pojila obrovská očekávání i proto, že poslední celovečerní film Lynch představil před jedenácti lety. I když ještě zdaleka nejsme u závěrečné 18. epizody, je jasné, že nešlo o nafouklou bublinu a jednasedmdesátiletý tvůrce opět předvádí, v čem je opravdu dobrý.