Být ještě lepší než táta

Vašíku, kdo je tvůj hokejový vzor?

Vašík: Mám rád tři hráče z mých nejoblíbenějších týmů NHL. Nejvíc Connora McDavida. Pak je Sidney Crosby a Patrick Kane.

Václav: A táta je kolikátý v tvém pořadí?

Vašík: Asi čtvrtej.

Poznáváte se v synovi jako hokejistovi?

Václav: Má ve hře hodně podobné rysy. Je tedy šikovnější, než jsem býval já. Ale třeba bruslení, to je jak kdybych se díval sám na sebe, to zdědil dokonale.

Vašík: Já se snažím od táty věci okopírovat. Taťka to má v rukách a jde mu lépe bruslení. Rád bych to jednou dotáhnul tam, jako táta. A dál, být ještě lepší než on. Můj cíl je extraliga, něco dokázat a pak se dostat dál. Chtěl bych hrát delší dobu v NHL. Hlavní bude poctivost a dřina.

Táta hrál za hodně dobrých týmů. Zvládneš je všechny vyjmenovat?

Vašík: V NHL za Colorado Avalanche a Floridu Panthers. V KHL v Novokuzněcku, Doněcku a Bratislavě, extraligu v Liberci a teď bude hrát za Motor.

Václav: A zapomněl jsi na Poprad. Vašík je hokejový nadšenec, to mladší syn Adam by nevěděl nic.

Scházel ti taťka doma, když byl dlouho v zahraničí? Bylo pro mamku těžké vás s bráškou doma zvládnout?

Vašík: Chyběl mi. Hodně jsme si telefonovali. Na hřišti mě to moc nebavilo, když tam nebyl táta a neměl mi kdo nahrávat. S bráchou doma někdy zlobíme, někdy jsme hodní. Někdy je to práce nás hlídat. Když jsem sám, tak jsem v klidu, ale s bráchou se furt provokujeme a pereme.

A brácha Adam bude taky hokejista?

Vašík: Hokej ho moc nebaví, ale hraje. Uvidíme, jestli bude dobrej. Víc ho zatím baví dělat rozhodčího, tak třeba bude pískat. A taky pořád pracuje doma za stolem, maluje. Si tam hraje na ředitele a tak.

Jste šťastný, že se vaši synové dali na hokej?

Václav: Myslím, že každý hokejista je ve výsledku rád, když jeho dítě hokej baví. Na zimáku navíc stále trávím jako aktivní hráč hodně času, takže mi nevadí se přijít podívat, jak hraje. Teď se nám navíc narodí třetí kluk, a já si přeju, aby hráli všichni hokej. Ať nemusím s jedním synem jezdit támhle, s druhým jinam a s třetím sem. Adamovi je teprve pět let, k hokeji zatím moc vlídný vztah nemá, ale ještě tři čtyři roky počkáme a uvidíme, jestli ho to nezačne víc bavit.

Vašík: Mě hokej baví nejvíc ze všech sportů, mám rád, když dávám góly. Taťka se na mě přijde podívat, někdy mě pochválí, občas ale řekne, že jsem hrál špatně a musím hrát příště lépe. Jsem z toho někdy trochu nervózní.

Václav: To nesmíš! Co pak budeš dělat, až se na tebe v Budějovicích přijde podívat šest tisíc lidí?

Teď budete hrát s tátou oba za Motor. Tak mu budeš moct radit i ty, co má zlepšovat.

Vašík: Místo aby jel do brány, tak taťka furt nahrává. Ale stejně si nenechá poradit. To já tolik nenahrávám, beru to před bránou na sebe.

Václav: Je to tak. A já ti pořád vysvětluju, že mám odmala špatné návyky.

Co mamka, vyzná se v hokeji?

Vašík: Taky dělala dříve sport, krasobruslení. Ale v hokeji se moc nevyzná.

Václav: Ale vyzná, co kecáš!

Nemá o vás při zápasech strach?

Václav: O mladého se bojím spíš já. Vím, co se u dětí, které ještě nemají na ledě takovou stabilitu, může u mantinelu stát. Ne, že bych byl úplná hysterka a skákal na led hned, když vidím, že jde moje dítě hlavou proti hrazení, ony ty děti jsou gumové, ale příjemné to není, ze své zkušenosti vím, že rozhodují zlomky sekundy. Ale to je v každém sportu.

Vy máte na zranění obrovskou smůlu. Máte přehled, kolika jste si prošel?

Václav: Šestnáct těžkých operací s rekonvalescencí tři měsíce a více. Nepočítám výrony kotníků, natržené vazy a porušení postranního vazu, který se neoperuje, to by pak dalo na nějakých třicet čtyřicet zranění za kariéru.

Vašík: Sport je prostě tvrdej. Taťka mi zařídil pána, který mě dvakrát třikrát za týden protahuje, protože on to jako malý nedělal. I s taťkou dělám doma různá cvičení, ale sám ne, abych je nedělal špatně a třeba si neublížil a neměl pak stejně operací jako taťka.

Táta měl v minulé sezoně těžký úraz, kdy ho zákeřně srazil Rus Golyšev a přivodil mu těžký otřes mozku.

Vašík: To jsem brečel. Rusákovi bych řekl, že je blázen. Ale omluvil se mu, tak to bylo v pořádku.

Václav: Já tomu hráči odpustil hned, nic mu nevyčítám. Z nějakých procent to byla i moje chyba, protože jsem absolutně nepočítal s tím, že by to mohlo přijít. Jsem živý, zdravý, nic se nakonec nestalo. Že jsem promarodil čtyři měsíce, je druhá věc. Není těžké si při hře najít někoho, kdo se nedívá a sestřelit ho, takže jediné, nad čím bych se pozastavil, tak aby podobné blázny stíhali většími tresty, ať nehrají do doby, než se jimi zfaulovaný hráč uzdraví, ať jejich výplata chodí mezitím třeba na charitu.

Neměl jste kvůli zraněním někdy chuť už se na hokej vykašlat?

Václav: Minulou sezonu to byl první úraz, po kterém jsem mohl mít trvalé následky. Prasklé vazy se sešijí, kosti srostou a na běžný život to pak nijak neomezuje. Zatím mám stále vůli hrát a trénovat. Až ji ztratím, tak pak skončím, protože bez tréninku budu nulový a trapný a nebudu sám sobě dělat ostudu.

Vašík je přirozený talent, jako jediný v republice hraje na udělenou výjimku s kluky staršími o dva roky. Jak k takovému talentu a jeho vývoji přistupovat?  

Václav: Já do toho, co se týče hokeje, vůbec nekecám, to není moje věc. Připomínky ke klukovi mám spíš výchovné, hokej nechávám na trenérech. Na hokeji ho okřiknu jedině, když se na ledě špatně chová, vzteká, fláká hokejkou, rozhazuje rukama. Na to jsem alergický, takže se to u něj snažím odbourat.

Takže model, kdy otec odmalička dře své dítě, aby z něj udělal profi hokejistu, vám sympatický není.

Václav: Pokud má člověk talent a přidá k tomu píli, tak věřím, že se to ve výsledku projeví. Důležité ale je, aby to dětem do patnácti let secvaklo a daly pak hokeji maximum, pak už tvrdá práce talent porazí. Mně to v patnácti došlo a udělal jsem neskutečný pokrok, během roku a půl jsem se dostal mezi muže. O rok starší brácha David byl stejně dobrý jako já, ne-li lepší, ale nedělal pro to moc navíc.

Proč jste zvolil cestu zpět do Budějovic? Nabídky z lepších soutěží jste jistě měl…

Václav: Chyběla mi rodina. Být sedm měsíců někde a vidět malé jen občas, to bylo na palici. Když jsme pak čekali třetí dítě, rozhodl jsem se pro návrat. Manželka byla pro, abych ještě v případě nabídky působil v zahraničí, ale mě už loni to létání a cestování nějak nebralo.

Vašík: Já už chtěl, aby taťka hrál tady, abych k němu nemusel jezdit. Přál jsem si to, tak se dočkám. Budu se na něj chodit dívat, Myslím, že mu to v Motoru určitě půjde. A budu mít na dresu stejné číslo jako táta, třináctku. Ale číslo za mě nehraje.

Říkal jsi, že rád dáváš góly. Počítáš si je?

Vašík: Ne. Já normálně hraju, snažím se dát branku v každém střídání. Nejlepší je vyhrát s týmem. Ale taťka mi góly počítá.

Václav: Z toho důvodu, že vím, že kdyby mi to naši psali, tak bych se na to teď hrozně rád podíval. Vašík to neví, ale vedu mu kroniku. Třeba to ale později ocení, že má každý zápas zmapovaný.

A jak to jde, Vašíku, ve škole?

Vašík: Občas dostanu čtyřku nebo pětku. Taťka mi za to nevynadá, ale mamka jo.

Václav: On byl totiž taťka stejnej, tak nemá co nadávat. Takže mamku předem připravím na to, že přišla špatná známka.

Vašík: Já to pak trénuju a třeba z toho jednoho dne dostanu jedničku, pak má mamka radost. Ale málokdy. Jinak je přísnější taťka, ale ne na školu.

Václav: Nemáme strach o druhého, ten se bude učit sám. Zato Vašíka dokopat k učení, to je výkon, on raději dělá miliardu jiných věcí než se učit.

Vašíkův hokejový sen známe. Jaký je ten váš?

Václav: Můj sen a důvod, proč jsem se vrátil, je pomoct v Budějovicích vybojovat extraligu, a když bude sloužit zdraví, tak si ji zde ještě zahrát. Nepřišel jsem dohrát kariéru v první lize, to nechci.

... CELÝ ROZHOVOR JSTE MOHLI ČÍST V ZÁŘIJOVÉM ČÍSLE ČASOPISU BARBAR.

Na stáncích v prodeji za 49 Kč!

Elektronická verze ke stažení za 35 Kč na Alza.cz!

Předplatné je možné pořídit ZDE - 12 čísel (včetně letního a zimního speciálu) za 492 Kč!