Takhle mluví Dr. House

Máte za sebou dopolední představení Shakespearova dramatu Sen noci svatojánské. Jaké to bylo?

Jsme zvyklí spíše na večerní výkon. Večer je to přirozenější.

 

Pro koho jsou dopolední představení určená?

To je právě ono! Dívali jsme se před začátkem, kdo do divadla přichází, a byly to i desetileté děti. Pro ty ale není tohle představení určené, není to správné. Nižší ročníky to vůbec nepochopí.

 

Poznáte, když jsou v publiku děti nebo puberťáci?

Samozřejmě. Jakoukoliv narážku na sex neunesou, a proto se jí brání smíchem. Tohle je běžná reakce, tím si každý prošel. Dnes mě ale překvapilo, že v první řadě seděl černý labrador. To jsem koukal, vůbec nevím, co tam dělal. Podle mě nebyl slepecký, protože neměl postranní vodítka.

 

Líbilo se mu to?

Nevím, ale můžeme se ho zeptat (smích). Každopádně celé představení neštěkal a vůbec nerušil. Ty děti bylo slyšet víc. Podle toho vidíte, že zázraky se dějí.

 

Zažil jsem slepého diváka na hokeji, kterému stačily zvuky hlediště, zvuky běžného hokejového utkání. Dokonce fandil konkrétnímu hráči. Nemáte podobnou zkušenost?

V Praze na Palmovce se byl podívat pán, který byl slepý. Zhlédl minimálně dvě moje představení Králova řeč a Cyrano z Bergeracu. Měl to napůl jako rozhlasovku a vedle něj seděl jeho kamarád, který mu v případě nutnosti tlumočil ve dvou větách, co se děje na jevišti, když se nemluví. Jinak zaplaťpánbůh samozřejmě chodí do divadla vozíčkáři. V Novém divadle to není úplně šťastně vyřešené, protože skončí za 22. řadou a dolů se nemají šanci dostat.

 

Jak se vám hraje v plzeňském Novém divadle?

Tuhle otázku nechám bez odpovědi. Dejte mi nějakou další.

 

Snad nejúspěšnější Shakespearova komedie o souboji mužů a žen je Sen noci svatojánské. Vy máte dobojováno, jste léta šťastně ženat. Synovi Filipovi jsou tři, jaký jste táta?

Už máme dva kluky. Filipovi jsou tři a Kryštofovi rok a půl. Vzhledem k tomu, že mají téměř minimální věkový rozestup, jsou vlastně jako dvojčata. Filip je ale starší a rozumější brácha a Kryštof se ho snaží napodobit, což se mu nedaří, na tom běhání je to vidět. Těžko mu vysvětlujeme, že tam, kam vyleze Filip, on nemůže, protože spadne a něco si udělá. Jsou to věčné boje. Když něco Kryštofovi zakážeme, tak se začne vztekat. Nicméně zapomínáte na Zkrocení zlé ženy, to je podle mě ještě lepší hra. To není taková pohádka, to je spíš super recept, jak na to.

 

Takové recepty bývají i v pohádkách. Díváte se s dětmi na pohádky?

Rád se dívám, ale některé už bytostně nesnáším. Například Barney a jeho přátelé, což je hraný seriál s fialovým plyšovým dinosaurem. Na to se kluci dívají po koupeli, když dostávají mléko. Filip má ale rád i Mimoně, Prasátko Pepu. Já se s nimi rád vracím ke starým večerníčkům, jako je střeba černobílý Rumcajs a Manka nebo Vochomůrka a Křemílek. Výborná záležitost je Jája a Pája.

 

Plánovali jste děti takhle brzy po sobě?

Ne, takto brzy ne.

 

Jak zvládáte roli otce? Bez urážky, ale nejste nejmladší tatínek.

No to nejsem, máte pravdu. Ale snažím se a s přibívajícím časem roste i moje míra trpělivosti s klukama. Ale hlavně funguju jako nákupčí, je jednodušší hodit nákup do auta, když se vracím domů, než aby Martina s klukama a kočárem tahala tašky.

Nejvíc mě asi mrzí ty dny, kdy odcházím a kluci ještě spí, a kdy se vracím a kluci už zase spí. Takhle když se to povede dvakrát do týdne, mám pocit, že doma vlastně vůbec nejsem.

 

Vzpomenete, kdy jste Shakespeara hrál poprvé?

To muselo být ještě v Horáckém divadle v Jihlavě, odkud pocházím. V Othellovi jsem hrál Lodovica. V Jihlavě to bylo moje první angažmá. Šel jsem dělat zkoušky na DAMU, dostal jsem se do třetího kola, ale nakonec mě nevzali. Věděl jsem, že v Jihlavě potřebují eléva, tak mě vzali na jeden rok, tam jsem se připravoval na DAMU a hrál v Horáckém divadle.

 

Váš otec v Horáckém divadle hrál a následně i řediteloval. Byl jste klasické herecké dítě?

Řediteloval až po mém odchodu na DAMU. Mamka pracovala celý život jako učitelka, ale byla i ve sboru amatérských herců, které využívalo Horácké divadlo. Tam se právě potkala s tátou. Já jsem proto chodil do divadla odmalinka, to prostředí pro mě bylo notoricky známé. Všichni pro mě byli strejdové a tety.

 

Takže budoucnost jste měl jistou.

Vůbec ne. Právě naopak, mě to nikdy nenapadlo. Ve třeťáku na gymplu jsem s tátou ale absolvoval něco, čemu bychom dnes mohli říct divadelní workshop na statku v Jeclově u Jihlavy. Tam se celý den nacvičovalo představení na dané téma a v neděli se předvedlo. Tam mě to chytlo. Za socialismu jsme ještě každý čtvrt rok vyplňovali formuláře, na jakou vysokou školu se chceme hlásit a já jsem místo FTVS začal psát DAMU.

 

Jak jste se dostal do Plzně?

Ve třetím ročníku jsem se začal rozhlížet, kam bych mohl jít. Inklinoval jsem k divadlům ve velkých městech, v Hradci, Pardubicích, Liberci a Plzni. Brno jsem neměl odjakživa rád. Už když jsem hrál závodně volejbal, tak když jsme my neměli registračku, tak jim to prošlo, a nás zařízli. Do té doby, než jsem tam hostoval, jsem k tomu městu měl vyloženě averzi. No kdybych měl jít na JAMU, tak radši vůbec nejdu na vysokou. Ale v Plzni tehdy sháněli mladého herce, přijeli se na mě podívat, pak jsem jel já do Plzně. Vzpomínám si, jak jsem vystoupil na nádraží a šel jsem po Americké třídě. Tam to vypadalo, že před 14 dny skončila válka. Psal se rok 1993. Můj celý ročník byl zvláštní v tom, že odešel do Činoherního klubu v Ústí nad Labem. Jen Radek Holub šel ke Špalkovi, Sabina Králová do Národního, Dana Morávková a Míša Kuklová zůstaly na volné noze, ale to bylo jasné. Obě se spíš etablovaly jako filmové a televizní herečky.

 

I když pořád jste stálým členem oblastního souboru, zná vás celá republika.

Já stále říkám, že člověk může chtít všechno na světě, ale nesmí to chtít hned. Mně to trvalo přes dvacet let, ale vyšlo to. Můžete hrát v Praze, ale stejně nikde není jistota, že vás začnou obsazovat a začnete hrát. Pro mě je Plzeň ideální město. Jsem naturalizovaná náplava. Do Prahy je to hodinka cesty, když se něco děje na dálnici, tak se to dá objet. Ideální místo pro život.

 

Jak často jezdíte do Prahy?

To je různé, jak se mi poskládá natáčení. Nejde to říct. Jsou dny, kdy jsem pořád v Plzni, a někdy dojíždím denně. Záleží na tom, jak se mi poskládá práce.

Zjednodušeně, skoro denně.

 

Stále hrajete lékaře Otu Kováře v seriálu Ordinace v Růžové zahradě. Jak dlouho?

Bude to více než pět let.

 

Ale pak jste si odskočil do Počátek.

Pak pro mě napsali spin-off. Což znamená jakési odvození nebo přenesení celé postavy do jiného seriálu. Takže pak jsem hrál asi dva a půl roku v Počátcích a nakonec jsem se zase s malou pauzou vrátil na Novu do Ordinace, kde hraji dodnes.

 

To ukazuje na popularitu postavy. Nebyl jste u nás první, pro koho napsali spin-off?

Mám pocit, že asi ano. Ale ve světě takové případy existují. Například Joey z Přátel, pro kterého napsali celý nový seriál. Podobný je i Přístav na Primě, kde se celá rodina ze Svateb v Benátkách ocitla v Přístavu. Ale to bylo až po Počátkách, takže stupně vítězů.

 

Ta role vás nejvíc zpopularizovala.

Určitě. Dá se to říct i tak, že teprve přes Otu Kováře si se mnou lidé spojili hlas seriálového Dr. House. Oni hlas znali, ale neměli přiřazený ksicht. Dr. House byl populární a všichni tehdy věděli, o co jde, já jsem i v té době hrál i v televizi, ale rozhodně to nebylo tak jako dnes, že bych dvakrát týdně někomu lezl do obýváku.

 

Předtím jste tak známý nebyl?

Nebyl, ale nevadilo mi to. Navíc v civilu nemluvím jako Dr. House. Tu barvu hlasu jsem nechal někde spát. Jednou jsem byl na vodě ve Zlaté koruně a stáli jsme u okýnka a já jsem řekl nějakou krátkou hlášku z Dr. House a za mnou se ozvalo: „Jé, ty vole, doktor House. Já jsem moc ráda, že vás poznávám.“ Tehdy to bylo milé setkání.

 

Nazdar, Oto! To asi slyšíte dost často, co?

Ano, ale nemám to rád. Taky mi lidi říkají Nazdar, doktore.

 

Pečujete o svůj hlas cigaretami?

Ano, kouřím tak dvacku denně, což není úplně málo. Snažím se s tím něco dělat, ale je to složité.

 

Co další seriály?

Měl jsem nabídku, ale z toho sešlo. Čeká mě hodně práce v audioknížkách. Namlouval jsem Rudého kapitána od Dominika Dána, což je momentálně asi nejznámější slovenský autor detektivních románů. Na Slovensku všechny jeho knihy namlouvá do slovenčiny Marian Geišberg. A já je mám namluvit do češtiny. Mám tedy před sebou asi pětadvacet knížek.

 

Je vám jedno, co namlouváte?

Není. Oblíbené autory mám, ale ty jsem ještě neměl šanci namlouvat. Nebo vlastně kecám. Jonas Jonason je teď můj oblíbený autor, ale stal se jím až poté, co jsem namluvil jeho knihu Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel; předtím jsem ho neznal. Hned potom mi strčili do ruky Analfabetku. Na mou obranu, ty knihy, když jsem je načítal, ještě ani nebyly na našem trhu. Rád jsem namluvil celého Eragona od Christophera Paoliniho, ale rád bych si přečetl nějakého hobita nebo Pány prstenů. Já hlavně miluju detektivky.

 

Která kniha, kterou jste četl, se vám líbila nejvíc?

Asi Milénium, výborná detektivka. Tam bylo také důležité, že to Jitka Škapíková ještě dramaturgicky upravovala, vynechala části, které nejsou důležité pro děj. Nebo životopis Steva Jobse. Tam bylo asi 1300 různých jmen.

 

Pojďme ještě zpátky k seriálům. Nebránil jste se účasti v seriálu, který nikdy nekončí?

Nejprve ano. Něco jsem točil už předtím, hrál jsem například v Ulici. Z té jsem pak zmizel, prý proto, že jsem problematický herec. To bylo tehdy dané mou vytížeností, nebyl jsem tak flexibilní. Tehdy si třeba ze dne na den vzpomněli, že by další den potřebovali točit, a já jsem na ten den měl šest nebo sedm dabingů, se kterými se nehne. Pak jsem měl pauzu, nakonec mi zavolala Lenka Hornová a nabídla roli Oto Kováře.

 

Takové natáčení je pro vás i finančně zajímavé.

To nepopírám, jak se říká: Hypotéka se neptá. Ale já tu partu z Ordinace beru jako rodinu. Tam nenatrefíte na kreténa, protože ten se z té party sám vyštípe. Je to hodinový strojek, který musí šlapat, a on kolikrát opravdu šlape na půl hodiny, což mám rád. Natáčíme vlastně pořád, jsme asi dva a půl měsíce před tím, než co vidíte v televizi. Můžu v Plzni bez problémů zkoušet a v Praze natočit několik obrazů z Ordinace a pak vyrazit na zájezd s Palmovkou. V některých jiných produkcích nejsou kolikrát schopní vám říct, jestli budete točit dopoledne, odpoledne, ráno, večer, a už jsem se setkal i s tím, že nevěděli ani který den.

 

Je to tak, že v Plzni třeba chodí lidi do divadla na Stráňu?

Všude po republice mám pocit, že si lidi sednou a čekají, s čím se předvedu. V Plzni mi přijde, že lidi chodí na herce ze svého souboru, kterému fandí. To je ale trend poslední doby, mizí stálé soubory, existují tisíce hostů, všichni přebíhají a mění se. Diváci by chtěli chodit na svoje herce, ale nemají k tomu šanci. Stálé angažmá na oblasti má pro mě v tomto velkou výhodu.

 

Vy si v tom libujete!

Jo jo. Já jsem tady doma. Vím, co mě tu čeká. Samozřejmě ta volná noha má výhody, můžu si vybírat, ale na Plzeň jsem navázaný, mám tu i rodiče, kteří se sem přestěhovali a bydlí kousek od nás. Přišli sem v roce 2006. Vídali jsme se maximálně asi třikrát do roka, tak naši přerušili všechny vazby a přestěhovali se za mnou.

 

Stal jste se součástí stávky v dabingu. Máte teď hodně práce?

Už tolik ne, ale přišlo mi tehdy nečestné a nesportovní dostávat méně peněz kvůli tomu, že jsme šikovnější než ti, kteří se s tou prací dřeli déle, a výsledek nebyl takový. Já jsem prostě odmítal pracovat za podmínek, které mi nevyhovovaly. Teď mě zastupuje agentura, takže už to není tak hektické, jako to bylo dříve, kdy jsem jezdil z jednoho studia do druhého.

 

Stejně mi přijde, že vás slyším často.

To asi jo, ale jsou to starší věci, které jsem nahrával dříve. Teď už nedabuji tak často. Najednou se mi uvolnily ruce a mám čas na svůj život.

 

Jste ale hlasem České televize

To nahráváme většinou ve čtvrtek. Říká se tomu korporátní hlas, speciálně pro první program České televize. Občas pokrývám i ostatní programy, ale jen miminálně.

 

Je vám 47, kde se vidíte jako čerstvý padesátník?

Nemám mety. Ale určitě vím, že se nestane nic, nic se nezmění, jako se nic nezměnilo ve čtyřiceti letech. Značka ideál by bylo bydlet někde na chalupě a nedělat nic. Nebo by se mi líbila nějaká tropická destinace: Seychely, Martinik. To by bylo hezký, ale to nejde. Já mám jediný sen – chci být rentiér, bydlet v Paříži, chodit tam na kávičku a v klidu si tam přečíst české noviny, které tam mají. Z toho zatím sešlo. Všechny herecké sny jsem si zakázal.

 

Martin Stránský

47 let, podruhé ženatý, jeho žena je advokátka, vychovává s ní dva malé syny. Mezi jeho koníčky patří především sport, dříve hrál závodně volejbal, dnes se věnuje hokeji, motorkám, chalupě.

... CELÝ ROZHOVOR ČTĚTE V ZÁŘIJOVÉM ČÍSLE ČASOPISU BARBAR.

Na stáncích v prodeji za 49 Kč!

Elektronická verze ke stažení za 35 Kč na Alza.cz!

Předplatné je možné pořídit ZDE - 12 čísel (včetně letního a zimního speciálu) za 492 Kč!