Rodokmeny od mojedejiny.cz

Thumbnail

Rodičům poroučí i pětiletý kluk

Ivana Nesnídalová pracuje jako dětská psycholožka už téměř půlstoletí. Pozoruje, jak se postupně mění role dítěte, jak často jeho výchova přerůstá rodičům přes hlavu. Zná šikanované školáky, ale i otce a matky. Hovořil s ní redaktor Šimon Felenda.
Šimon Felenda, Foto: Milan Havlík
30. Září 2017 - 23:02

Vaší specializací je dětská psychologie. Dá se blíže specifikovat, jaké děti za vámi do ordinace chodí?

Pracuji s malými i velkými dětmi, dvě třetiny z toho jsou kluci. U kluků se i biologicky objevuje větší náchylnost k výkyvům, zatímco dívky jsou stabilnější. Nejčastěji je můj pacient prvorozený syn. Prvorozený proto, že rodiče se na něm v podstatě učí být rodiči.

V čem se nejčastěji projevují příčiny psychických problémů u dětí?

V posledních letech přibývá agresivních projevů. Agrese se objevuje zejména ve školách, v mateřských i v základních, a současně přibývá agrese uvnitř rodiny. To se dříve v takové míře nedělo.

Můžete být konkrétní?

Dnes dvouleté dítě reaguje na omezení ze strany rodičů tím, že začne maminku mlátit, kousat nebo kopat. Maminku častěji, protože je tolerantnější než tatínek. Rodiče na tyto projevy agrese jen koukají a nedokážou potomkovi vymezit, kam až může zajít. Následně vzniká problém. Tenhle typ dětí nemá nastavené mantinely pro své chování. Zdá se mi, že rodiče důsledný typ výchovy příliš neakceptují, protože se bojí ztráty lásky dítěte. Neuvědomují si ale svoji primární povinnost, tedy postavit dítě do života.

Jaké rozdíly jsou mezi psychickými problémy, které mívají dívky a chlapci?

Už jsme to nakousli. U kluků se jedná nejčastěji o poruchy chování, například nerespektování autorit a tvrdé prosazování sebe sama. Jednou ke mně přišla rodina, jíž silně dominoval pětiletý kluk. Dokonce poroučel rodičům.

Nechali si poroučet?

Chování svého syna tolerovali, domnívali se totiž, že výchovným zásahem by narušili jeho osobnost. Mimochodem v poslední době velice častý úkaz. S nástupem do školy se potíže s chováním chlapce stupňovaly. Maminka svého syna chránila a nepostřehla, že kluk ji a otce začíná šikanovat. V rodině rozhodoval, co se bude jíst, kam pojedou na výlety a vlastně o všem, co se bude dělat. Situace vygradovala do bodu, v němž syn rodičům nakreslil na podlahu čáry, kterým říkal demarkační linie, a oni se po bytě směli pohybovat pouze po vymezených koridorech. Když čáru překročili, tak je tloukl.

To zní dost extrémně.

Ano, byl to extrémní případ. Do té doby stav své domácnosti tajili a předstírali, že se terapie daří. Demarkační linie ale už nevydrželi a celou situaci rozkryli. Chlapce pak umístili do léčebny. Změna v přístupu jim trvala deset let.

Zažíváte nějaké extrémy i u dívek?

U děvčat jsou poruchy chování mírnější v předškolním věku a na prvním stupni základní školy, změny přicházejí později. Projevy spočívají v umanutosti, sebestřednosti a upozorňování na sebe. Dívky skrytě vytvářejí odporové reakce proti rozhodnutí rodičů, často pod rouškou bolesti hlavy nebo bříška. Rodiče většinou nepostřehnou, že se s nimi dítě snaží manipulovat. V pubertě se pak tyto potíže přetaví do záškoláctví, nerespektování autorit a potřeby stát se hvězdou třídy.

Stává se vám, že k vám rodiče přivedou své dítě, ale následně odmítají spolupracovat?

Rodiče, kteří za mnou s dítětem přijdou, mají nějaké trápení, takže většinou spolupracují. Spolupráci zpravidla ukončuji já, když se problém dítěte zčásti nebo úplně vyřeší a rodiče bývají vděční za pomoc.

Jaký byl váš nejmladší klient a co měl za problém?

Můj nejmladší klient byl čtrnáctiměsíční chlapeček se silným hyperkinetickým syndromem (ADHD). Rozbíjel hračky, mlátil rodiče. Když mě rodina navštívila, stále lítal po ordinaci. Jel zkrátka podle svého vnitřního programu. Tehdy jsem se musela spojit s neurologem a dětským psychiatrem. Chlapeček následně dostal léky. Psychologické prostředky nebyly totiž schopné jeho problém zvládnout. Následně se hoch srovnal a dnes je z něj úplně normální dítě.

A co nejstarší?

Mému nejstaršímu pacientovi je dneska kolem čtyřiceti let. Chodí si za mnou povídat. Do mé ordinace poprvé přišel ve třech letech, má totiž vrozený mentální defekt. I nyní, po více než třiceti letech, mě občas navštíví a vypráví mi svoje prožitky. Není to nic neobvyklého. Někteří z mých pacientů jsou dnes prarodiče a chodí za mnou se svými vnoučaty. Většinou totiž na základě vlastních zkušeností snáze rozpoznají, že s dítětem něco není v pořádku.

Odborné zdroje uvádějí, že dítě ve střídavé péči mění své chování podle toho, se kterým rodičem zrovna je. Setkáváte se s tím?

Ano. Děti tímto způsobem mohou manipulovat s rodiči. Musím podotknout, že ke mně chodí pouze děti z rodin, v nichž střídavá péče nefunguje. Příčinou problémů je zpravidla špatná komunikace mezi rodiči. Jejich potomek se pak chová podle toho, co mu v rodinném systému připadá nejvýhodnější, chybí mu totiž pocit domova. Současně ale umí využít případná pozitiva defektního stavu rodiny. Měla jsem pacienta, o nějž se v jeho čtrnácti letech rodiče klasicky přetahovali a upláceli ho. Otec nabízel motorku, matka studium v zahraničí. Syn měl ale více rozumu a utekl k prarodičům.

Jaký dopad na fungování rodiny má podle vás současný trend individuálního přístupu k životu?  Jaký vliv má na dítě?

Z mé praxe je spíše problém v přehnaném pěstování dítěte. Rodiče čtou příručky o výchově a o vývoji dítěte, ale nevěří svým instinktům. Nechávají se příliš ovlivňovat výchovnými trendy. V poslední době především naprostou tolerancí k dětským projevům. Příručky je nabádají, aby nechali potomkovi prostor, že se utvoří sám, a dítěti pak chybějí mantinely. Tyhle problémy se týkají spíše starších rodičů. Mají zajištěné zázemí, dítěti se plně věnují a sebe mu podřizují. Miminko si nemůže ani zabrečet. Nabízejí mu neustále aktivity, osmiměsíčnímu miminku čtou pohádky, pouštějí mu hudbu, ačkoliv dítě z toho nic nemá. Lásku mu hrnou lopatou, ale když z té lásky trochu uberou, dítě se začne tvrdě prosazovat. Rodiče mu ustoupí, dítě si na to zvykne, a pak se tento problém cyklicky vrací.

V každé době mají děti svoje idoly. Do koho se podle vašich zkušeností chlapci a dívky promítají dnes?

Kluci se dnes identifikují s filmovými hrdiny. Před deseti lety například sledovali Kobru 11 a identifikovali se se Semirem Gerkhanem. V ordinaci mě pak zkoušeli, komu fandím, jestli Semirovi, nebo jeho parťákovi. Problém je, že dětští hrdinové jsou prezentováni jako dokonalí a to se odráží ve špatném odhadování důsledků činů, v nichž se svého hrdinu snaží napodobit. Dívky se zase identifikují s celebritami. Zajímá je věhlas a zjev. Někdy u nich povrchnost, kterou vidí u celebrit, bohužel převáží nad pevnějšími vazbami. Jednou jsem se starala o chlapce, který prožil šikanu na učilišti. Jeho vrstevníci ho polévali studenou vodou a nutili ho chovat se jako pes. Nakonec hocha vyhnali na parapet okna, aby své hrdinství dokázal. Nikdo z nich nerozpoznal míru nebezpečí, která chlapci hrozila. Děti si myslí – zvládnu všechno jako filmový hrdina. Jenomže filmového hrdinu rána nebolí. Podobně nereálné představy chlapce donutily nechat si šikanu líbit, chtěl dokázat, že je hrdina. Zní to neskutečně, ale vnímání mladých lidí takhle nepochopitelně někdy funguje.

Sourozenecká žárlivost může někdy přerůst snesitelnou míru. Navštěvují vás rodiny s tímto problémem?

Ano, stává se to. Častěji u sourozenců s tříletým a větším věkovým rozdílem. Musím podotknout, že sourozenecká žárlivost může být i zdravá. Pokud si dítě touto cestou uvědomí své možnosti a meze svého chování, rivalita motivuje k činnosti. Když ale přesahuje rozumnou míru, stává se patologickou.

Lze to ukázat na nějakém příkladu?

Jednou mne navštívila rodina s šestiletou holčičkou. Dívenka se nesrovnala s narozením svého bratra. Dlouhodobě sourozenci skrytě ubližovala. Byla z lékařského prostředí a věděla o existenci virů, tak bráškovi tajně plivala do lahviček se sunarem. Situace postupně gradovala. Dívka chtěla brášku prostrčit rantlem balkónu v bytě, kde bydleli. Rodina pak chodila na terapii a problém se nakonec vyřešil. Maminka se jeden den v týdnu se věnovala pouze dceři a chlapce v té době hlídala babička.

Jak se vám profese promítla do výchovy vlastních dětí?

Naše děti mají k mému povolání výhrady. Všechny tři mají pocit, že jsme s manželem, který je také psycholog, upřednostňovali pacienty před nimi. Dokonce všechny tři, když psaly ve škole slohovku o tom, co dělají rodiče, nezávisle na sobě napsaly, že jejich rodiče nepracují, jen sedí a povídají si.

Našla jste během své kariéry klíč, jímž si nacházíte cestu k dětem?

Důležitých je několik věcí. Být k dítěti laskavý, respektovat rodiče, i když dělají chyby. Být dětem průvodcem v jejich starostech a nalézt pro ně nejoptimálnější řešení, které je v dané situaci možné.

V obchodních centrech pomalu začínají Vánoce. Poraďte, do kolika let by měli rodiče dítěti udržovat víru v Ježíška?

Každá rodina má své pohádky a mýty a měla by je dodržovat podobně jako ostatní zvyklosti. Třeba narozeniny. Rodinné tradice pomáhají pospolitosti rodiny, obohacují dítě a dávají mu vzpomínky do budoucna. Tudíž, čím déle dítě věří na Ježíška, tím lépe a my mu nemáme brát víru, že Ježíšek existuje.

Říjnové číslo časopisu Barbar na stáncích v prodeji za 49 Kč!

Elektronická verze ke stažení za 35 Kč na Alza.cz!

Předplatné je možné pořídit ZDE - 12 čísel (včetně letního a zimního speciálu) za 492 Kč!