Pravda o Švejkovi
LUKAS NEBO LUKÁŠ
Když Hašek dorazil v létě 1915 s XII. pochodovým praporem 91. pěšího pluku na ruskou frontu, stal se vojákem 11. polní setniny (roty), které tehdy velel nadporučík Rudolf Lukas. Lukas měl rád umění a umělcům na vojně poměrně nadržoval. Haška jako literáta si proto poměrně oblíbil. Ten se u setniny stal ordonancem (spojkou), a jednoho dne ho Lukas dokonce navrhl na vyznamenání za statečnost, když se Hašek vrátil z hlídky s velkým počtem ruských zajatců.
Rudolf Lukas se narodil 11. října 1886 ve Velkém Varaždíně v dnešním Rumunsku. Jeho otec tam byl tehdy poštovním úředníkem a krátce po narození syna byl přeložen do Prahy, kde Rudolf vychodil školu a gymnázium. Po otci byl Němec a po matce Čech, ale doma se mluvilo spíše německy. V roce 1903 nebyl přijat na pražskou kadetní školu, absolvoval proto přípravný kurz v Mariboru a od následujícího roku studoval na pěchotní kadetní škole v Brně – Králově Poli. Studia Rudolf poměrně zanedbával, několikrát propadl, a škola dokonce písemně vyzvala rodiče, aby na syna dohlédli. Nakonec se Rudolf vzpamatoval a školu dokončil jako jeden z nejlepších.
Roku 1909 byl v hodnosti praporčíka zařazen k 91. pěšímu pluku. Služebně na rozdíl od svých kolegů nepostupoval příliš rychle, protože nesnášel podlézání a se svými nadřízenými jednal jako se sobě rovnými a nebál se upřímnosti. Prvního srpna 1914 odjel s plukem již jako poručík na srbskou frontu, kde prodělal svůj bojový křest ohněm, a počátkem září byl odvezen do nemocnice s úplavicí. K pluku se vrátil v polovině prosince, kdy byl stažen z fronty.
K 1. lednu 1915 byl Lukas povýšen na nadporučíka a putoval s plukem na kruté bojiště v Karpatech, kde se vyznamenal při dobývání kóty Velký Žolobin. V polovině března opět ležel v nemocnici a na frontu se vrátil v červenci s XII. pochodovým praporem, ve kterém se setkal s Haškem. Za své zásluhy na srbské a ruské frontě Lukas několikrát obdržel vyznamenání, včetně jednoho z nejvyšších – Signum laudis. V listopadu se pluk přesunul na italskou frontu, kde Lukas bojoval do poloviny roku 1916. Do konce války už se na frontu nevrátil a působil jako instruktor nováčků a budoucích důstojníků. V únoru 1918 byl povýšen na hejtmana a konec války ho zastihl v Rakousku. Koncem roku 1918 se ve Vídni oženil a na jaře 1919 se na čs. velvyslanectví přihlásil do čs. armády.
Do ČSR se vrátil v listopadu. Před přijetím do čs. armády musel složit zkoušku z českého jazyka, literatury, dějepisu a zeměpisu. Sloužil u nejrůznějších útvarů a roku 1935 byl povýšen na majora. Ke konci života působil u odvolacího kárného výboru v Praze. Zemřel 22. února 1938 na anginu pectoris. Jeho hrob v pražských Malvazinkách v roce 2017 zachránil adopcí českobudějovický spolek Jednadevadesátníci.
PŘEDOBRAZ ŠVEJKA
Stejně jako každý jiný rakousko-uherský důstojník, také Rudolf Lukas měl samozřejmě svého důstojnického sluhu. Ten se ale nejmenoval Josef Švejk, nýbrž František Strašlipka. Narodil se 19. února 1891 v Hostivicích do rodiny se 14 dětmi. Poté, co se otec těžce zranil při práci v kamenolomu, musel za něj všechnu práci zastat právě František.
Hned po mobilizaci v červenci 1914 se stal důstojnickým sluhou Rudolfa Lukase. František Strašlipka skutečně mohl být do jisté míry předobrazem vojáka Švejka, protože proslul jako velký šprýmař s věčnými přirovnáními „to já jsem znal jednoho…“ Tato charakteristická průpovídka se v předválečných příbězích dobrého vojáka Švejka ještě neobjevuje. S Haškem se Strašlipka seznámil již před válkou a na ruské frontě spolu tvořili nerozlučnou dvojici. Někdy svým humorem šel Strašlipka zřejmě na nervy i samotnému Haškovi, jak o tom svědčí jedna jeho frontová báseň, končící veršem: „…nejstrašnější však z válečné té psoty, jsou Strašlipkovy staré anekdoty…“
Dne 24. září 1915 Strašlipka s Haškem u Chorupan přeběhli na ruskou stranu. Na rozdíl od Haška ale Strašlipka odmítl vstoupit do čs. legií, protože mu válka přišla nesmyslná na jakékoli straně. Na podzim 1916 se Strašlipka chtěl vrátit domů, a využil proto výměny rakouských a ruských zajatců. Krátce po návratu byl ale opět odveden a odeslán na italskou frontu. Odtud údajně utekl, ale 16. dubna 1918 se v Hostovicích legálně oženil. Zřejmě teprve poté se před dalším návratem na frontu až do konce války ukrýval se svým bratrem Janem.
Po válce pracoval u dráhy. Se svým bývalým velitelem Rudolfem Lukasem měl očividně přátelský vztah, protože v době první republiky Strašlipka několikrát se svou rodinou Lukase v Praze navštívil. Lukas dokonce přes své známosti na Františkovu prosbu vyjednal půjčku peněz na stavbu spolkového domu v Hostovicích. Na konci 20. let se František snažil provozovat hostinec v Pleteném Újezdě, ale nedařilo se mu a po dvou letech začal opět pracovat jako topič na lokomotivě. Tak se služebně dostal s rodinou do Veselí nad Lužnicí, kde 21. září 1949 zemřel a je zde i pochovaný.
TUPÝ SÁGNER
Hejtmana Ságnera (správně Winzenz Sagner) Hašek vylíčil jako tupého a neschopného rakouského důstojníka. Opak byl ale pravdou. Narodil se 13. března 1884 v Zámrsku do rodiny přednosty železniční stanice. Po absolvování pražské kadetní školy byl zařazen k 91. pěšímu pluku, se kterým v srpnu 1914 odjel na frontu.
Na srbské a ruské frontě se mnohokrát vyznamenal, především v Haliči, kdy po selhání plukovního velitele svou iniciativou zabránil katastrofě. Ani na italské frontě, kde byl raněn, neváhal být se svými vojáky v první linii. O Sagnerových kvalitách svědčí fakt, že byl jediným důstojníkem pluku, který se v Brucku nad Litavou ohradil proti nařízení, že se v důstojnické jídelně nesmí mluvit česky, a také to, že po převratu v listopadu 1918 si ho čeští důstojníci pluku v Českých Budějovicích demokratickým hlasováním zvolili velitelem. A právě pod Sagnerovým velením provedl 91. pěší pluk (již jako jednotka čs. armády) zásah proti německým separatistickým snahám v jihočeském pohraničí (bojovalo se tehdy např. o Kaplici).
Po válce si počeštil jméno na Čeněk Ságner. Zároveň se ale začaly stále silněji projevovat následky války, především záchvaty malárie. Již v březnu 1920 musel nastoupit zdravotní dovolenou a posléze byl hospitalizován v ústavu pro choromyslné. Zemřel již 22. června 1927 v Bohnicích.
JAN VANĚK
Účetní šikovatel a v civilu drogista z Kralup nad Vltavou Jan Vaněk se narodil 23. května 1888 na Žižkově. Po vyučení drogistou a odsloužení vojny se roku 1913 usadil v Kralupech. Na frontě nebyl žádným ulejvákem a opilcem, jak vylíčil Hašek ve svém románu. Naopak byl jedním z prvních vojáků pluku, který byl vyznamenán za statečnost za to, že po celý den přinášel vojákům do první linie pitnou vodu a odvážel raněné.
Z Karpat putoval do nemocnice s omrzlinami a na frontu se vrátil s XII. pochodovým praporem, kde poznal Haška. Dochoval se Vaňkův válečný deník, ve kterém při každém zápisku nezapomíná věnovat alespoň krátkou vzpomínku své ženě. Vlivem strašných frontových podmínek se u Vaňka začaly projevovat problémy se srdcem, a tak druhou polovinu války střídal pobyty v nemocnici, u náhradního praporu a na frontě. Přece se dočkal konce války a mohl se konečně vrátit k rodině. Doma se ihned přihlásil do tzv. Národní stráže a po uklidnění popřevratových zmatků se konečně mohl věnovat svému drogistickému obchodu. Válečné útrapy si vyžádaly krutou daň a Jan Vaněk zemřel již 25. srpna 1927.
SOUKROMÝ DETEKTIV BIEGLER
Kadet Jan Biegler židovského původu byl velitelem jedné čety 11. Lukasovy setniny, do které byl zařazen Jaroslav Hašek. Biegler byl pamětníky z kadetní školy skutečně charakterizován jako přehnaně snaživý člověk a s Haškem si jistě do noty nepadli. Přesto ale obyčejní vojáci, kteří pod Bieglerem sloužili, zvlášť v době, kdy již získal důstojnickou hodnost poručíka, si na něj nemohli stěžovat. Biegler se prý na rozdíl od jiných důstojníků vždy postaral o to, aby jeho muži měli co jíst a kde spát. Během dělostřelecké palby se prý velmi bál a tiskl se s ostatními v úkrytech. Za svůj strach se ale nestyděl. Po válce se nějakou dobu živil v Praze jako soukromý detektiv.
ZÁHADNÝ DUB A BALOUN
Kdo byl předobrazem poručíka Duba, se již asi nedozvíme. U 91. pěšího pluku působil jako plukovní lékař Robert Dub. Podle legendy se mu Hašek pomstil postavou poručíka Duba za to, že ho vyhodil z marodky, když se pokoušel simulovat. Skutečnost je ale taková, že Robert Dub dorazil k pluku až 6. října 1915, kdy už byl Hašek téměř dva týdny v zajetí, a s MUDr. Dubem se tak nemohl setkat.
Záhadou také zůstává nenažranec Baloun. Hašek se již před válkou setkal s několika lidmi toho jména. Ve Švejkovi jen na jednom místě upřesňuje, že Baloun byl v civilu mlynářem odněkud od Krumlova. V jižních Čechách tehdy skutečně existoval mlynář Jindřich Baloun nedaleko Netolic. Shodou okolností kousek od starého ovčína, ve kterém Hašek přespal při své pěší cestě do Budějovic. Mohl se zde s mlynářem Balounem setkat? Hašek byl tehdy hospitalizován s revmatismem v budějovickém špitále, odkud podnikal výpravy do místních hostinců. Jednou to přehnal a s jedním kumpánem odjel vlakem k němu domů do Protivína. Tam si Hašek uvědomil, co provedl a pěšky vyrazil zpět. Na své cestě, stejně jako Švejk, byl skutečně zadržen četníky, ale ne v Putimi (kde ani nikdy četnická stanice neexistovala), ale až na okraji Českých Budějovic v Českém Vrbném.
POLNÍ KURÁTI
Samostatnou kapitolou jsou tři polní kuráti, kteří se ve Švejkovi objevují – Katz, Lacina a Ibl. Hašek, jak známo, měl velmi negativní vztah ke katolické církvi a prostřednictvím svých literárních polních kurátů se vyloženě mstil katolickému kléru. Legendární kurát Katz neexistoval a Hašek jeho charakteristiku a zážitky nejspíš poskládal podle opileckých historek svých známých a snad i svých.
Polní kurát Lacina nebyl žádným opilcem, ale velmi slušným člověkem. Stejně tak polní kurát Ibl – správně Jan Evangelista Eybl, kterého Hašek vylíčil jako směšnou figuru odtrženou od reality. J. E. Eybl pocházel z Mahouše u Netolic a působil jako polní kurát 91. pěšího pluku po většinu války. Vojáky a důstojníky byl velmi oblíben a řada z nich s ním udržovala písemný styk ještě dlouhou dobu po válce. Na frontě Eybl neváhal zůstat s vojáky i za boje v první linii a často odnášel na zádech z bojiště raněné. Na italské frontě byl dokonce raněn a v náruči mu zde zemřel jeho vlastní bratr Martin, kterého si vymohl jako svého důstojnického sluhu (s jeho smrtí se až do konce života zcela nevyrovnal).
Po válce už působil jen jako civilní farář a prošel celou řadou farností. Než odešel v roce 1939 do výslužby, působil v Kamenném Újezdě. Na odpočinek odešel do Berouna, kde ale dál pomáhal na děkanském úřadě. O jeho morálních kvalitách svědčí fakt, že se zapojil do domácího odboje. V srpnu 1942 byl zatčen gestapem a až do konce války vězněn v obávaném koncentračním táboře Dachau. Věznění přežil a po návratu se v nadšení z osvobození jako farář zapojil v Berouně do veřejného života a pomáhal se správou města.
Po Únoru 1948 neváhal kritizovat nový režim ve svých kázáních, a upadl tak opět v nemilost. Od roku 1955 žil v charitativním domě pro duchovní v Hrusicích u Senohrab. V roce 1960 byl vyznamenán za záchranu lidických matrik. V polovině 60. let ho objevili novináři, kteří pátrali po pamětnících Jaroslava Haška. Při každém rozhovoru nezapomněl Eybl zdůraznit, že devadesát procent toho, co Hašek napsal o skutečně žijících osobách, si vymyslel. Jan Evangelista Eybl zemřel 21. června 1968 ve věku 86 let, pochován byl v Netolicích vedle svého tragicky zemřelého bratra.
Říjnové číslo časopisu Barbar na stáncích v prodeji za 49 Kč!
Elektronická verze ke stažení za 35 Kč na Alza.cz!
Předplatné je možné pořídit ZDE - 12 čísel (včetně letního a zimního speciálu) za 492 Kč!