Sólová dráha? Teď prostě musím
Je vám 27 let – přišel ten pravý čas vstoupit na pódium jen sama za sebe?
Potřebuju to zkusit, abych si jednou nevyčítala, že jsem na to neměla dost odvahy. Teď mám možnost: složila jsem hodně vlastních písniček, které nemám kde hrát, a mám zázemí tolerantního manžela (Reného Součka, pozn. red.), který je taky písničkář a ví, co to všechno obnáší. Byla bych frustrovaná, kdybych nechala ležet ladem písně, které mi přišly proto, abych je hrála. Už nechci být doprovodnou hráčkou, musím to zkusit sólově.
Jako bych slyšela vaši maminku, když odcházela od kapely Nezmaři na sólovou dráhu. A nejenom že používáte stejná slova, jste jí i velice podobná. Srovnávají vás diváci často?
Necítím se být v mámině stínu, mám ji moc ráda a jsem na ni hrdá. Když někdo říká, že mám skoro stejný hlas, odpovídám – díky bohu, vždyť ona má úžasný hlas! Jen ať mě s ní srovnávají, já na ni vždycky ráda upozorním. Navíc mamka byla vždycky kočka. Ona mě vytáhla na pódium, vedle ní jsem se naučila tam stát a hrát publiku, jsem jí za to vděčná a nikdy ji nebudu zapírat. Jenom zkrátka už potřebuju vykročit sama a zpívat své vlastní písničky. Na CD jsem jich natočila čtrnáct, předtím na EP čtyři a ještě mám nejméně jednou tolik nenahraných, takže se mi stejně všechny do samostatného koncertu nevejdou.
Skládáte hudbu i text současně? Co vás inspiruje?
Ideální je, když mi z nebe spadne najednou muzika i text, to se to pak píše. Pár textů jsem si vzala od Zbyška Rašky, který je, jak říkám, můj bývalý nevlastní tatínek. Je to básník, tak by byl hřích jeho texty nehrát. Většinu textů si ale přece jen píšu sama. Líbilo se mi třeba slovo Dejvice, jak se pěkně zpívá – a za chvilku se mi melodie a slova dala dohromady a píseň byla na světě. Kamarád Jaromír Novák s výbornou fotografkou Zuzanu Uhlíkovou mi na ni vymysleli a natočili klip. Zuzana mě posadila samotnou do pokoje a vše ostatní, jak tam ti kluci za mnou zrychleně pobíhají, doplnila až poté. S nápadem, že tam sedím nahá a mé tělo zakrývá jen kytara, jsem přišla já – vzpomněla jsem si na film Forrest Gump, kde je taková scéna, která mě tehdy hodně zaujala. A Jaromír se Zuzkou už tuto myšlenku dotáhli k dokonalosti. Ostýchavá nejsem, ale příště už nemám v plánu dělat něco podobného.
Dejvice měly koncem prosince na Youtube více než 25 tisíc zhlédnutí, taneční písnička Salsa dokonce přes 30 tisíc. Pomáhá vám internet k popularitě?
Překvapilo mě, že tam mají mé písně tak ohromný ohlas. Občas hodím něco i na Facebook, jen tak co mě napadne, ze srandy. Ale hodně z toho, co jsem dala v průběhu let na Youtube, jsem pak zase vymazala, aby tam nezůstalo něco, s čím pak nebudu souznít. Zpočátku jsem si říkala, že bych se zkusila stát youtuberkou, ale nepřišla jsem na to, jak to pojmout, aby to bylo zajímavé. A vlastně už ani nejsem ve věku, kdy potřebuju oslovit skupinu teenagerů, kteří tato média sledují nejvíc.
Určitě je však může zaujmout písnička Mykóza je svině, kterou jste pojala velmi osobitě. Jeden z fanoušků vám k ní na Youtube poslal pochvalu za odvahu v tomto znění: „Klobouk dolů a všechny čepice, co seženu v okruhu sto mil!“ Jak vás napadlo o tom zpívat?
Měla jsem s ní osobní zkušenost a vím, že nejsem sama, někdy stačí vlézt do bazénu nebo do rybníka. Trápí to asi 70 procent žen, ale nerady o tomto palčivém problému mluví nahlas. Mně ale v principu vadí dělat z něčeho tabu nebo něco tak intimního, že o tom není slušné mluvit. Pojala jsem to jako osvětu, k písni na Youtube i mluvím a pak přečtu rady z lékařské knihy. Celé je to myšlené jako nadsázka. Ale mamka na mě tehdy byla hodně naštvaná, že jsem to zveřejnila na internetu. Teď už to snad trochu strávila, když vidí ohlas tématu: píšou mi ženy, abych jim poslala akordy, diváci si tu písničku přejí i na koncertech. Zatím ji nehraju, ale zrovna nedávno jsem se přistihla, jak si Mykózu zpívám, tak ji asi teď zařadím.
Napsala jste také píseň na známou cimrmanovskou větu: „V Českých Budějovicích by chtěl žít každý.“ Dokonce jste přiměla hokejisty, fotbalisty a volejbalisty k tomu, aby ji týmově zvolali. Jak vás to napadlo?
Budějovice mám ráda, hlavně místa kolem kláštera na Piaristickém náměstí, kam jsem chodila do hudebky, Sokolský ostrov, na kterém jsem strávila spoustu času se spolužačkami z biskupského gymnázia, nebo ten nahnutý strom u Slepého ramene… Taky se mi líbí takzvaná jehla na Dlouhém mostě, prý se jí říká budějcká výzva, protože pokus protáhnout se jejím uchem patří ke studentskému životu. Studenty z BiGy a členy divadla Cylindr jsem na těchto místech natočila na mobilní telefon. O svolení, zda můžu legendární větu v písni použít, jsem poprosila Zdeňka Svěráka a on mi po dvou měsících opravdu zavolal a dovolil mi to. Tak jsem pak hned písničku napsala a ještě jsem ho požádala, jestli by mohl na konci písně říci ono slavné „Kromě mě“. Ale omluvil se mi, že má moc práce. Možná mě slušně poslal do háje, ale to už se nedozvím. Každopádně reakce na tuto píseň jsou zajímavé – půlka posluchačů ji miluje, a polovina ji nenávidí.
Vdala jste se za písničkáře Reného Součka, který má své publikum na severní Moravě. Budete vystupovat i s ním?
Je možné, že si koncert rozdělíme na poloviny a pár písní dáme společně. Teď to ještě nevím, ale vážím si toho, že za mnou do Budějovic přišel a opustil Lašsko, kde je hodně populární. Dokonce se jeho píseň stala hymnou Frýdku-Místku. Když jsem tam s ním, připadám si jako manželka Davida Beckhama, všichni ho zdraví a pořád se s ním někdo zastavuje. Seznámili jsme se na Textové dílně Slávka Janouška. Pak si René našel práci u železnice v jižních Čechách a přestěhoval se za mnou. Jezdí jako strojvedoucí, takže ve volném čase spolu cestujeme vlakem a moc nás to baví. Loni nás úplně nadchla Budapešť.
Koukám, že místo prstýnku máte tetování.
Rozhodli jsme se k tomu už po měsíci našeho vztahu: každý z nás si nechal na prsteníku vytetovat osmičku jako symbol nekonečna ... Mimochodem, moc mě to bolelo, takže do většího tetování bych už nešla. Prstýnky máme stříbrné, ale moc je nenosíme, protože já na ruce nic nesnesu. Vlastně jsem i v jiných ohledech dost úsporná – nedávno jsem se zhlédla v minimalismu a vyčistila jsem skříň s oblečením. Ideální počet je prý 37 kusů oblečení včetně bot (nepočítá se spodní prádlo). Kupodivu mám najednou konečně pocit, že mám co na sebe. Proti Renému, který má obrovskou sbírku triček z různých festivalů, mám šatník mnohem menší. Hrozně se mi ulevilo a každému doporučuju vyčistit si prostor. A rozdala jsem i spoustu knih, nechala jsem si z nich asi jenom pětinu, tedy ty, na nichž mi obzvláště záleží nebo které mám s věnováním.
A co cédéčka a další hudební nosiče – v této oblasti jste taky tak úsporná?
Vzhledem k tomu, že s mámou pravidelně natáčíme pro budějovickou stanici Českého rozhlasu pořad Písničkové rozhovory, máme doma slušnou sbírku. Já jich mám asi šest set, mamka možná dva tisíce. Ale považujeme za skvělou příležitost, že můžeme v rozhlase pouštět muziku podle svého výběru, proto když se mi některá muzika líbí, ráda si o CD řeknu, abychom mohly ty písně v rádiu zahrát.
Jakou hudbu nejradši posloucháte?
Oblíbených zpěváků a kapel mám strašně moc a během let se to měnilo. Na pěvecké soutěži jsem ve svých deseti letech vyhrála výběr od Beatles, který obsahoval 34 písní a já je sjížděla pořád dokola. Pak mi Zbyšek Raška udělal výběr písní Red Hot Chili Peppers, objevila jsem taky Mišíka a Zuzanu Navarovou – když jsem byla půl roku ve škole v Linci, sjížděla jsem pořád její album Jako šántidéví a byla z něj úplně hotová. Pak jsem byla rozpolcená mezi několik stylů: Gwen Stefani, Eminem, Pink Floyd, Genesis, Queen, velmi mě zasáhlo album Blue od Joni Mitchell. Z českých kapel mě nadchl bluegrassový Reliéf, pak jsem měla období Vlasty Redla, hlavně miluju jeho desku Na výletě. Líbí se mi i muzika, kterou dělá David Stypka, hlavně na začátku své hudební dráhy. A jednoznačně nejoblíbenějším na celém světě je pro mě Sting. Naživo jsem ho ještě nikdy neviděla, snad se to někdy změní. Kéž bych si s ním mohla zazpívat duet! Má boží hlas a jeho hudba mě povznáší.
V klipu písně Salsa tančí i známý českobudějovický učitel Javier Jesus Escobar Castillo.
To bylo skvělé a ráda bych se tímto způsobem naučila i víc tanců – jen to chce najít témata a lidi, kteří by mi to zaranžovali. Docházela jsem na kurz dva měsíce dvakrát týdně, takže umím základní kroky a ráda bych zvládla i víc. Tancování mě baví od dětství, základy jsem dostala už od čtyř let ve folklórním souboru Malý Furiant, který vedla moje babička. Dokonce mi darovala kroj, který sama ušila, čehož si moc vážím, protože vlastní kroj jen tak někdo nemá. Písnička Salsa má skvělý ohlas, na koncertech si o ni lidi říkají. Na popud mamky a ředitelky Porty Aničky Roytové jsem se se Salsou přihlásila na Portu, ale v celostátním kole porotu nezaujala. Z toho jsem byla smutná. Celkově však soutěže vlastně nesnáším a mám z nich trému.
Vy, a tréma? Působíte sebevědomě
Právě když vím, že je to soutěž, cítím velkou trému. Vždycky jsem měla pocit, že se ode mě očekává, abych soutěž vyhrála. Dařilo se to až do mých třinácti let, kdy jsem jednou skončila na druhém místě a nějak jsem si tím vybudovala pocit, že teď už budu druhá napořád. Je to zvláštní, protože doma mě nikdo za výhru neoceňoval, to očekávání jsem si vytvořila sama. Mám to v sobě nějak zakódované a umím se pěkně zablokovat. Jsem na sebe dost přísná i v životě: vždycky se na něco upnu, dělám to na sto procent, a když se něco nepovede, obviňuju se, že jsem selhala.
Týká se to jen muziky, nebo i jiných oblastí života?
Ve snaze o zdravý životní styl jsem se dostala k veganství a v létě v něm pevně zakotvila. Nejsem ten typ, že by mi maso nevonělo, naopak vše mi hrozně chutná. Ale dospěla jsem k tomu, že z morálního hlediska je špatné ubližovat živým tvorům, když lze maso v naší stravě nahradit něčím jiným.
Alternativně jste pojala i své příjmení. Narodila jste se jako Lounková a teď jste sice vdaná za Reného Součka, ale příjmení máte úplně jiné. Proč?
Vybrala jsem si ještě za svobodna jiné příjmení, protože Lounková všichni neustále komolili. Nejčastěji mi říkali Lohonková, což pro některé bylo logické, protože máma byla těhotná, když zpívala v kapele Pavla Žalmana Lohonky. Ale také mě pořadatelé pojmenovali Loutková nebo Lounová, což je ovšem jiná zpěvačka … A tak jsem začala přemýšlet, že si příjmení změním, a zrovna v tu dobu jsem se díky mamince potkala s Jarkem Nohavicou. Říkala jsem mu o tom, ale žádná z variant příjmení, které mě napadaly, se mu nelíbila. Pak jsem řekla, že kdybych byla kluk, jmenovala bych se Jonáš, a on na to: To je ono – Jonášová! Když to řekla taková persona, tak mě to přesvědčilo. Napsala jsem na magistrát žádost o změnu s odůvodněním, že mi to vadí v profesi, zaplatila tisícovku a bylo to.
Co na to váš tatínek Rosťa Lounek, to je přece známý českobudějovický muzikant.
Pochopil to, máme spolu pěkný vztah, i když se mí rodiče brzy rozešli. Táta hrál dlouho v kapele s Honzou Bicanem, ale pak odešel, aby měl čas na svou novou rodinu – mám dva malé nevlastní bratry. Teď už hrává jen pro radost a akce si organizuje tak, aby stíhal chodit do práce. Napsala jsem písničku Otec a dcera – protože s mamkou zpívám píseň Matka a dcera, tak aby to bylo vyrovnané. A tu se mnou zpívá jako host na mém CD.
Jaké je to být na pódiu s vlastní mámou?
Stálo to za to, jezdila jsem s ní a její kapelou osm let. Říkaly jsme si, že si vynahrazujeme čas, kdy jsem byla malá a mamka často odjížděla z domova na koncerty s Nezmary. Teď jsme cestovaly spolu a hodně si v autě povídaly. Pak se kapela rozpadla, jeden z festivalů pořádal Jaroslav Samson Lenk a řekl, ať tedy přijedeme jen ve dvou. Zkusily jsme to, pak se k nám přidaly další dvě muzikantky: Petra „Šany“ Šanclová a Romana Tomášková. Začala fungovat tato ženská sestava Bababand, a teď, když jsem z kapely odešla já, mamka zjistila, že může hrát klidně i jenom sama. Má publiku co nabídnout, vždyť si napsala kolem stovky písniček! Když sleduju její vývoj, řekla jsem si, že se taky chci naučit ovládnout prostor a utáhnout koncert sama. Písničky musí fungovat samy o sobě, ne tak, že se musí opřít o dobrou kapelu, aby vůbec zaujaly. Abych mohla být někdy dobrý lídr, potřebuju tuto zkušenost.
Jako bych slyšela psycholožku.
Vystudovala jsem pedagogickou fakultu v Českých Budějovicích, titul magistra mám v dvouoborovém studiu Výchova ke zdraví a Učitelství psychologie pro střední školy. Ale víc mě předtím bavilo bakalářské studium, které bylo zaměřené čistě na psychologii.
A namísto toho, abyste si v klidu a pohodě vydělávala jako psycholožka, třeba jako dobře placený kouč pro manažery, se budete harcovat po klubech a akcích.
Není to snadné, ale láká mě to, chci to zkusit. Každý koncert je jiný, ráda si povídám s publikem a užívám si kouzla dané situace. Hraju teď vlastně všude, kde mě chtějí – jsou to i městské akce, v prosinci jsem měla hodně vystoupení na vánočních trzích, což samozřejmě znamená hrát venku v zimě.
A nevadí vám lidi, kteří se při vašich písničkách baví a nevěnují jim pozornost?
Soustředím se na ty, kteří přijdou ke mně dopředu a poslouchají. Jsou mezi nimi i ti, kteří už mě znají, mám radost, když je zaujmu. Na pódiu hodně mluvím, jak o písničkách, tak o tom, co mě v dané situaci zrovna napadne. Samozřejmě vidím i lidi, kteří pijí punč a povídají si, když zpívám. Jenomže vím, že to dělám stejně, i když jdu na vystoupení kapely, kterou zbožňuju. Někoho tam potkám a jsem schopná s ním půl koncertu prokecat. Největší radost mám, když vidím, že jsou lidé uvolnění a mají pohodu, ke které přispívám i já. Teď si nejvíc přeju, aby mi termíny koncertů přicházely samy. Tak jako mi chodí písničky.
CELÝ ROZHOVOR ČTĚTE V ÚNOROVÉM ČÍSLE ČASOPISU BARBAR
Na stáncích za 49 Kč, elektronická verze ke stažení za 35 Kč na Alza.cz!
Předplatné je možné pořídit ZDE - 10 čísel (včetně letního a zimního speciálu) za 390 Kč!