Pocit vypuštěné vany

Mohla by to být jakákoliv adresa, jakákoliv. Je kolem půl deváté ráno, zrychlené pohyby lidí v průchodu naznačují, že na všechno už je tak trochu pozdě.

 

Je to už asi půl roku, co jsem ztratil zaměstnání. Ještě před týdnem jsem byl plný odhodlání, vůbec jsem si nepřipouštěl ten strach, ale dneska se to zlomilo. Všiml jsem si toho hned ráno, té změny; když moje žena vstávala, mrštila tak nějak zlostně pyžamem do rohu. Nemyslela to zle, ale to, jakým způsobem pyžamo zahodila, mě rozrušilo.

Podívám se na pyžamo ještě jednou. Je ze samých proužků a to už taky něco znamená, ty proužky. Otočím se zpět čelem ke stěně protilehlého domu a spatřím taky takové proužky, světelné odrazy jakési okenní mříže. Všude okolo jsou proužky, mřížkovaný svět, z něhož se neumím vymanit. To pyžamo je snad vtip; nechtěný, ale účinný.

 

Ze zadumání mě vytrhává telefon. Chvíli váhám, nechávám ho řinčet, jen si ječ, ty malej zlomyslnej hajzle, pomyslím si, ale pak hovor přijímám.

„Dobrý den,“ ozývá se zanícený hlas.

„Dobrý den,“ reaguju na pomlku na druhé straně. „Tady Syrový,“ představuju se, když hlas ještě váhá, a vím, že je to absurdní, že představit by se měl nejprve on.

„Dobrý den,“ zopakuje hlas. Je přidušený, mužský, téměř neznělý.

„Haló?“ zahučím do mobilu. „Je tam někdo?“ začínám být netrpělivý.

Z reproduktoru se ale nic neozývá, tedy, nic konkrétního, což neznamená, že by byl telefon hluchý. Ne, není, cítím uvolněný prostor na druhé straně; mám dojem, že si dokonce uvědomuju ruku, která telefon svírá.

„Tak je tam sakra někdo?“ zvyšuji tón a zrakem zoufale bloudím po stěně naproti. Jenomže už ani mřížky tam nejsou, zmizely.

V telefonu ale nikdo, jako by z něho cosi jediným nadechnutím vysálo všechna slova a ta zůstala zaseklá v nějakém meziprostoru.

„Ty…“ chci ze sebe vydoloval nadávku, ale ihned se zaseknu. „Co to má znamenat?“ mluvím najednou spíš sám k sobě.

A teď se zdá, že se v telefonu přece jen něco ozývá, tlumené zahihňání, ale vypadá to, že se nehihňá ten u telefonu, ale někdo, kdo stojí opodál.

„Tak tohle už mě fakt přestává bavit,“ zavěsím a podrážděně seknu telefonem o pohovku tak, že se od ní odrazí a dutě dopadne na podlahu. Paralelně s tím se opět otočím k oknu a pohledem teď spočinu na tom protějším. A najednou mám pocit, že tam čísi ruka zrovna zahrnula záclonu a že se ty dvě události – to, jak jsem zavěsil a jak ta ruka zatahala za látku – udály ve stejný okamžik. Že přesně ve vteřině, v níž jsem zavěsil, už ruka tu záclonu zatahovala. Snažím se to nepříjemné tušení od sebe odehnat, ale nejde to, naopak; to tušení ještě povyroste, nabude, chci říct, že se mi v hlavě uhnízdí pocit, že oba děje spolu souvisí.

Blbost, říkám si a zvedám telefon ze země.

 

Odpoledne se vrací manželka z práce, v ruce nákupní tašky, jazyk na vestě.

„Ty si tu pořád zalígrovanej,“ vyhrkne na mě. „Co na pracáku? Byls tam?“

„Aha,“ vydechnu a už jen tohle malé aha způsobí, že manželka znehybní a dává ruce v bok. V obličeji výčitku.

„Jako, víš co…“ začíná.

„Já vim,“ snažím se ji uchlácholit a s jistou nadějí v pohybech jí odebírám tašky z rukou.

Manželka si jenom povzdychne a zlomí se nad další taškou, plnou pracovních pomůcek; vidím štětce, pracovní rukavice, nějakou tyčku na míchání.

„To horko mě nějak ubíjí,“ snažím se změnit téma rozhovoru.

„Mě taky,“ přisvědčí manželka. „Ještě skoč do auta, mám tam ten primalex.“

„Jasně,“ vystřelí ze mě.  Z napřažené ruky jí vytrhnu klíčky od auta a řítím se dolů po schodech. Přes dvorek vcházím do průchodu, kterým se pak jde ven na ulici. Když mě sevře jeho chladivé přítmí, najednou si uvědomuju, že nade mnou je ten byt. Trochu mě to láká – vyjít po schodech a podívat se tam, vlastně jsem tam nikdy nebyl, jen občas potkávám tamní nájemníky a odbývám je zběžným pozdravem. Jdu ale radši pro ten primalex, co nejrychleji, raději nepopuzovat, nešlápnout vedle, jestli má být tenhle večer klidný.

Když se vracím s primalexem, v průchodu mě to popadne zas. Láká mě to. Jenom se podívat. Chvíli tam stojím, dokonce natáhnu nohu směrem k prvnímu schodu.

„Hele, kdo tam naproti vlastně bydlí?“ zeptám se večer manželky.

„To nevim, nikdy sem tam nikoho neviděla.“

„Já právě taky ne.“

„Proč tě to zajímá?“

„Nevim,“ nedokážu přijít na kloudný důvod.

 

Ráno se celá věc opakuje. Nebi se opět daří zavalit město vlnou veder, světelné poryvy se vlní kolem rozpálených stěn. Chvíli telefonuju do neznáma, to znamená několika zaměstnavatelům, jejichž čísla mi odněkud vytahala manželka. Prý od kamarádky. Odevšad ale jen: Nemáme místo, nebo jo, to jste vy – bohužel. V nejlepším ještě tak – pošlete životopis, podívám se na to. A přitom tak před měsícem jsem tuhle odpověď považoval za nadějnou.

„Kolik už jsi takových životopisů prosim tě poslal?“ ptá se mě čas od času manželka.

„Mám pocit, že už asi tak sto tisíc. Už si ani nejsem jistej, že posílám svuj, a ne životopis někoho úplně jinýho.“

„Otázka je, jestli to něco změní. Že pošleš životopis někoho jinýho,“ ušklíbne se na mě.

 

Když o tom později přemýšlím, ozve se telefon. V naději, že si to nějaký zaměstnavatel rozmyslel, popadnu mobil a povzneseně se představím.

„Syrový, prosííím.“

Na druhé straně je povědomé ticho. Okamžitě vytuším, kdo volá.

„Co chcete, vo co vám de?“ nečekám.

„Si sračka.“

„Co?!“ třeštím uši. Nejdřív si myslím, že jsem se přeslechl, nebo si spíš namlouvám, že jsem se přeslechl.

„Si sračka. Nejsi k ničemu.“

„Kdo volá, sakra!“ téměř vykřiknu do telefonu. „Co to má znamenat,“ řeknu bez otazníku na konci.

„Seš úplně vyřízenej, ty negre,“ ozve se naproti.

„Tak to teda ne,“ zavelím k útoku, „co si ty, chudáku, ty jeden chudáku, co se ukájíš takovýma sračkama, jako že někomu pořád telefonuješ!“ vzkřiknu, rozhodnutý, že telefon zatípnu. Než to ale udělám, druhý mě předežene. Stojím s mobilem v ruce, totálně vykolejený, bezradný. V náhlém návalu myšlenky přiskočím k oknu, s očima přibitýma k tomu protilehlému. A zase – jako by tam nějaká ruka právě zahrnula záclonu, respektive tentokrát nevidím ruku, ale komíhající se záclonu.

Najednou jsem rozhodnutý vyběhnout ven a zazvonit na ten byt. Když už stojím u dveří, rozmyslím si to. V mozku se mi rozsvítí výstražné světlo. Zaraž! vybafne na mě z té části hlavy, kde by mohl sídlit rozum. Stáhnu dlaň z kliky a snažím se uklidnit. Je to blbost, opakuji si dokola. Úplná blbost. Prostě si to nesmim nechat přerůst přes hlavu. Nebo mi hrábne, chlácholím se a svou bezradnost utápím v puštěné televizi.

Asi po půlhodině ji unuděně vypnu a jdu do koupelny. Tam mě z nějakého bizarního důvodu upoutá výpusť na dně vany. Pozoruju ji, mžourám, jako bych se pokoušel v souvislosti s tou výpustí na něco se rozpomenout. A skutečně – myšlenky, rozprsklé v mozkových záhybech, se začínají slévat jako voda hrnoucí se k nějaké úzké propusti, tentokrát je to ale výpusť, široká sotva deset centimetrů. Připadá mi, že mé myšlenky strhává jakýsi proud a pokouší se je ze mě vysrknout. Poddávám se tomu a najednou mi dochází souvislost mezi mobilem a tou výpustí – je to taky takový úzký průchod, jedno, jestli jím protéká voda nebo slova. Koneckonců je to podobné. Dokonce se tomu zasměju, půvabný příměr, kdyby mě to tolik nelákalo. Ale co mě vlastně láká? Přistupuju blíž k výpusti, dokonce k ní natáhnu oko a pozoruju tu kulatou čerň. Ačkoli se v ní nic nehýbe, nedá mi to a prstem prošťourávám špínou zanesené škvíry a ještě víc se do ní pokouším proniknout okem, až se mi zdá, že tam přece jenom něco je. Nějaké zelené světlo; jako by si tam hověl podivný organismus. Vidím zelenkavou podlouhlou láčku, to jsem ale blázen, říkám si, co jen to může být, když v tom mě přes nos praští pořádný smrad.

Narovnám se a rychle vyběhnu z koupelny. Otevřu dvířka od spíže, vytahuju záchodový zvon a odhodlaně se hrnu zpátky k vaně.

„Ne, ne, ne!“ říkám rezolutně a zatínám zvon do výpusti. Po několika stlačeních je celé dno vany pokryté zapáchajícími smotky vlasů a chlupů, já ležím na zemi, v ruce třímám v jakémsi vítězoslavném gestu zvon a nestačím popadnout dech.

 

„Dneska sem vyčistil vanu,“ líčím s nestrojeným nadšením své manželce, když kouká na počasí.

„Super, zrovna sem ti chtěla říct, abys to udělal.“ Její hlava dál hypnotizovaně sleduje obrazovku.

Nevzdávám se, povytáhnu krk a s poťouchlým úsměvem jí hodlám vylíčit přesný popis svého hrdinského souboje.

„Strašný,“ vydechnu, jako bych na zem upouštěl hadr. „Tolik vlasů a chlupů už jsem dlouho neviděl.“

Manželka dál sleduje televizi.

„To bys nevěřila, kolik tam bylo vlasů a chlupů,“ nevzdávám se.

„Jo?“ odsekne.

„Jo. Ty vlasy – připadalo mi, že sem je vycucnul z celýho domu.“

Manželka nereaguje.

„To by člověk nevěřil, co všechno se v takový výpusti může skrejvat.“

„No, to věřim,“ přitaká.

„Třeba tam něco žije.“

„To je možný,“ řekne a pokývne hlavou, jako že to možný rozhodně je.

„Jako bych z tý výpustě vytáhnul nějakou chobotnici. Ale spletenou z vlasů a z chlupů, víš?“

První pohled mé manželky ukrývá jistou dávku útrpnosti, ovšem ještě zamaskovanou mírně pobaveným úsměvem.

„Ale stejně mi unikla.“

„Kdo?“ zavrtí hlavou, jako by ze sebe chtěla setřást absurditu toho rozhovoru.

„No ta chobotnice přece. Utrh sem jí pár chapadel, ale zbytek mi utek.“

Letmé ohlédnutí se mění v upřený pohled, útrpnost mizí a střídá ji něco jako vážný zájem.

Super, říkám si a rozvíjím hovor na téma Vše o chobotnici.

„Její chapadla sou rozestřený po celým domě,“ líčím s neskrývanou radostí nad tím, jak pěkně mi tentokrát manželka naslouchá.

„Do každý partaje zasahuje jedno chapadlo, ale u nás ve vaně má hlavičku...“

Zbytek už mě doříct nenechá. Její obličej teď vyjadřuje směs opravdu vážného znepokojení a tvrdého odsudku.

„Ty si vážně idiot,“ řekne naprosto natvrdo, čímž mě úplně odzbrojí. Hledíme na sebe, já neschopný slova, ona raději vypíná televizi, asi aby se přesvědčila, že má za muže psychopata.

„O jaký chobotnici to tu meleš,“ kroutí nevěřícně hlavou.

„No, o tý...“ ukazuju směrem ke koupelně, ale slova mi zamrzají v ústech, cítím, že jsem narazil, že jestli naleznu pochopení, tak jedině tehdy, změním-li co nejrychleji téma rozhovoru.

„Zejtra bude zase pařák, co?“ snažím se celou situaci odlehčit.

„No, to bude,“ odpovídá nevěřícně a ještě si mě jednou zkoumavě přeměří.

Když si pak před spaním čistíme zuby, zašátrám očima ve vaně a chvíli setrvám ve výpusti. Otočím se zpět, manželka si mě podezřívavě prohlíží, její pohled se několikrát překulí mezi výpustí a mým obličejem. Odtrhnu oči od vany a zazubím se na ni. Z úst mi při tom vytéká napěněná pasta.

 

Ráno se zaříkávám, že do vany ani nepohlédnu, uklidím, vyperu, nádobí smeju a odpoledne, odpoledne si tu práci už konečně najdu, kurnik. To by bylo, abych si já, vysokoškolák, něco nenašel. Při těch slovech vystoupám pohledem vzhůru, na skříň, kde se skví zaprášená tuba s červeným diplomem a malým stříbrným štítkem s nápisem Radim Syrový, absolvent. Mám to slovo absolvent rád, líbí se mi i ten film s Dustinem Hoffmanem, ale především jsem hrdý na spojení slova se svým jménem, jako by teprve v tomto spojení získalo náležitou váhu. No prostě – absolvent.

Vyrážím do koupelny, nacpat tu nevycválanou pračku, jen ať se zadáví, když v té chvíli zazvoní telefon. Moje reakce je tentokrát jiná. Nevím, jestli reaguju na to zazvonění nebo na nápor horka, které v ten samý okamžik neurvale vpadne do místnosti, ale najednou mám pocit, že se dusím. Na každé zazvonění maličké přidušení, jako by mi někdo postupně přikládal prsty ke krku. Nechávám telefon vyzvánět, ale stejně vím, že ho zvednu, že ho musím zvednout, že mě nenechá ho nezvednout. Kdo? Vrhám se po mobilu, ale místo křiku hltavě lapám po dechu.

„Ahoj,“ ozve se z druhé strany.

Jaký strašný netvor se tam musí ukrývat, myslím si, že mi po tom všem řekne jednoduše „ahoj“? „Ahoj“ a víc nic, „ahoj“, a to stačí.

„Taky ahoj,“ přistupuji na hru.

„Jak se máš?“ zeptá se mě hlas.

„Mám se dobře,“ odpovídám.

„Opravdu? To bych neřek.“

„Ale jo, mám se dobře,“ pokouším se vyvolat dojem bezstarostnosti.

„Seš si tim jistej?“

„Jako nikdy předtim. Mám se dobře jak ještě nikdy,“ švitořím, když v tom se prudce vrhnu k oknu a zarazím se očima do záclony naproti. Ta je ale na svém místě.

„Seš si opravdu jistej, že ti je dobře?“ zní hlas stále zlomyslněji.

„No jasně,“ řeknu, ale téměř se při tom zajíknu.

„Opravdu?“

„Pochopitelně,“ zaskřehotám.

„To bych neřek. Neřek bych, že si v pohodě, když jen tak přiskakuješ k oknu.“

„Ty hajzle!“ zařvu a v návalu nekontrolovaného vzteku dupu nohama do podlahy. Z mobilu se ozývá nesnesitelný smích, téměř hýkání. Telefon se opět odráží od pohovky a s chřestěním dopadá na podlahu. Skáču znovu k oknu, teď už očima projíždím všechna protilehlá okna, ale jako by se záclony domluvily – nikde se nehne ani pírko.

 

S randálem se vyhrnu na chodbu a rovnou k paní Stekláčkové, která má tenhle dům tak nějak na starosti. Vždycky je to ona, kdo ohlašuje domovní schůze, u ní se shromažďují klíče od opuštěných partají. Nervózně u ní zazvoním, paní Stekláčková otevírá, ve fialové blůze, v ruce hadr páchnoucí po mase.

„Paní Stekláčková,“ jdu rovnou na věc, „kdo tam bydlí!“

Žena povytáhne obočí a napolo pobaveně, napolo rozmrzele si mě přeměří.

„Co prosim?“ zeptá se tvrdě. „Kdo kde bydlí?“

„No...“ pokouším se ukázat, ale zjišťuju, že z místa, kde stojíme, podezřelý byt ukázat nejde, a tak alespoň zakroužím vztyčeným ukazováčkem, abych naznačil pohyb člověka jdoucího po schodech.

„No, tam nahoře, vpravo, uprostřed,“ blekotám.

Paní Stekláčková přemýšlí, pokouším se jí to vysvětlit, až jí obličejem prokmitne porozumění.

„Tam nebydlí nikdo,“ řekne nesmlouvavě.

„Nikdo?“ divím se. „Ste si jistá?“

„Mladej pane. Já sem si jistá jako nikdo jinej.“

„Ale třeba... se tam někdo nastěhoval, ani o tom nevíte. Nechtěla byste se tam se mnou jít podívat?“

„Hele,“ řekne poněkud neurvale, „já na takový pitominy nemám čas. Nikdo tam nebydlí, vim to.“

„Ale třeba... tak mi pučte klíče, dojdu tam, za minutku sem zpátky,“ smlouvám.

„Tak to ne. To já nikomu jen tak pučovat nemůžu,“ zavrtí rozhodně hlavou. „Prostě vám říkám, že tam nikdo nebydlí. Připalujou se mi řízky,“ povytáhne významně nos.

„Ale já tam někoho viděl!“ vyjedu na paní Stekláčkovou.

„Tak ste měl zavolat policajty,“ odpálkuje mě a už se otáčí, jako že půjde zaopatřit ty řízky.

„Počkejte ještě, já tam vážně někoho viděl.“

„Tak až tam zase někoho uvidíte, tak mi dejte vědět,“ říká už zády ke mně. Stojím u otevřených dveří, paní Stekláčková nikde, jen slyším, jak řízky hlasitě syčí a zevnitř se line zápach fritovacího oleje.

„Haló, paní Stekláčová,“ pokouším se tu starou babu odtrhnout od těch jejích řízků, ale vypadá to, že neexistuje síla, která by to dokázala.

 

Když se pak sklesle vracím zpátky do bytu, pohledem zadrhnu o koupelnu a znovu pomyslím na tu výpusť. Neodolám a opět se k ní přibližuju, každým krokem pohřbívám odhodlání se tomu vyhnout, otočit se raději ke kupce špinavého prádla a zmáčknout v prstech jemné kraječky manželčiných kalhotek, které přece tak krásně voní, ach. Představuju si tu hebkou prdelku, zapasovanou jen tak na půl žerdi, a pak taky tu zvláštní část ženského pozadí, kterou mám ze všeho nejraději – nevím, jak ji nazvat, zasvěcení mi rozumí – to místo, kde se zadeček přehrnuje ke stehnům, jako by tam naskočila nějaká rozkošná vlnka a zabraňovala výhledu na co?

Zavírám oči, ale místo toho vidím paní Stekláčkovou – ve spodním prádle, v podvazcích, jak rukama rejdí po kuchyňské lince a namáčí jednotlivé plátky masa nejprve v mouce, pak ve vajíčku a ve strouhance, a když se otočí, konec jejího jazyku visí ven, obkružuje rudě nalíčené rty a hází vlhké odlesky. To ne, couvám zpět ke dveřím, paní Stekláčková, neblbněte, já sem přece ženatej muž, řvu a rukama ohledávám prostor za sebou, ale je tam prázdno, o něco zakopávám, padám a ocitám se na zádech, zatímco její jazyk se uslintaně kroutí nad mou tváří.

„Fuj!“ odhazuju ze sebe tu představu a zcela neuváženě usedám na okraj vany. „To bylo strašný,“ přejíždím si dlaní po obličeji. Chvíli se rozhlížím po místnosti, když v tom mě upoutá jemný, avšak intenzivní zvuk. Podobný cinknutí zvonků, nebo spíš tomu, když má někdo u vstupních dveří zavěšené takové ty větrné zvonečky, nebo jak to nazvat, a když člověk vstoupí, jednotlivé zvonečky do sebe narážejí a cinkají. Tak něco takového. Jenomže odkud to zní? Z výpusti! Předkláním se tedy směrem k ní, přepadávám na dno vany, nohy mi vystřelí do vzduchu. Očima šátrám ve výpusti, znovu to zelenkavé vyzařování čehosi a teď už tam i něco dýchá. Křehký hrudníček vystlaný spletí vlasů a chlupů; nádech a výdech je prudký, rychlý, ovšem mezi tím několikavteřinový interval. Jako bych měl oko na šťopce, propátrávám úzký otvor výpusti a nyní mám pocit, že se opravdu spouštím dolů, ocitám se ve vodovodní trubce a zdálky ke mně doléhají hlasy podnájemníků, splachování záchodu, rejdění štětkou v míse nebo pleskaní bosých nohou na dně sprchového kouta.

 

Když manželka vstoupí do bytu, spatří otevřenými dveřmi do koupelny nohy. Zhrozí se, upustí nákupní tašku a za doprovodného cinkání o sebe narážejících sklenic se ke mně vrhá. Když mě celá vyděšená vytáhne za nohy ven z vany, zmůžu se jen na neurvalé pššššt a prstem ukážu směrem k výpusti. Nepřipadá mi, že by manželka pochopila, co mám na mysli. Trošku mě to naštve, protože něco tak unikátního by si zasloužilo alespoň minimum pozornosti, když už jí víc věnuje těm svým štětkám a piksle s primalexem.

„Pšššt,“ přiložím opět ukazovák pravé ruky k ústům, „je tam ta chobotnice,“ šeptnu co nejzaujatěji a doufám, že ji svou nepochopitelnou zabedněností nevyplaší. Manželka ji opravdu nevyplaší, protože jestli byla někdy opravdu zticha, tak je to teď. Také její oči prozrazují intenzivní zájem, ale spíš než o chobotnici má zájem o mě – respektive ze mě nespouští oči. Ani neucukne, nemrkne. Nedivím se, koneckonců chobotnice ve vaně, to je terno. Taky by mě to vykolejilo. Tvářím se tajuplně, ale zároveň spiklenecky. Přemýšlím, jak tu chobotnici ulovit. Manželka ale asi přemýšlí o něčem jiném, protože jí najednou do očí vstupují slzy. Ale to ne, zhrozím se, nemusíme ji přece zabíjet, jenom jí třeba ušmikneme chapadlo, však brzy zase doroste. Pomalu mi ale dochází, oč tu jde. Manželku chobotnice nezajímá. Jako by mi někdo strhl roušku z obličeje. V okamžiku mi všechno dochází. Chci to vzít zpět, řeči o chobotnici, o výpusti. Ještě pátrám po nějaké výmluvě, ale už je pozdě. Vzdychnu a mlčenlivě se vyšourám do obýváku. Když se otáčím, manželka klečí u vany, oči zarudlé, vychrstlé do urputně sevřených dlaní.

„Hned zejtra si najdu práci, i kdybych měl kopat kanály,“ řeknu rezolutně, ale hned mě v souvislosti se slovem kanály napadne těch tisíce výpustí, propustí, neprozkoumaných šachet.

„Nebo spíš výkopy. Budu kopat výkopy,“ opakuju, abych svým slovům dodal na vážnosti. Manželka stále s tváří spuštěnou do rukou, několikrát mírně pokývá hlavou.

 

Ještě než ráno manželka odejde do práce, stojím nastrojený u zrcadla, štosík nových životopisů v ruce, límečky u vyžehlené košile přehnuté. Tvářím se odhodlaně, snažím se nedupat a lehce pluju bytem, jako plachetnice, která právě doplouvá na místo určení.

„Tak,“ otočí se na mě manželka, dlaní naznačí něco v tom smyslu, že mi drží palce, i když k podřadné práci mi moc palce ani držet nechce, ale v dané situaci je to podle ní to nejlepší. Hlavně vypadnout z tohohle bytu a přijít mezi lidi.

„Dneska je můj šťastný den,“ řeknu a zasalutuju jako námořník. Manželka na mě kouká sice nevěřícně, přece jen se jí ale podaří mezi rty vyloudit náznak úsměvu.

Stojím poněkud rozpačitě před tím zrcadlem (už pár minut po jejím odchodu jsem najednou trošku nejistý, nesvůj), když zazvoní telefon. Vůbec se nepohnu, pouze v ostrém náporu bolesti zavřu oči. Probudit se tak někde jinde, na jiné planetě. Anebo v džungli, kde lidé určitě práci nehledají, tam je co dělat na každém rohu, něco jako pracovní úřady tam přece nevedou. Jdou a useknou liánu a říkají tomu práce, anebo vylezou na palmu a sešlou dolů padáček banánů…

Vyzvánění ale vůbec nepřestává. Dojdu k mobilu a úplně vyrovnaně si ho přiložím k uchu.

„Syrový, prosím,“ představuju se tak slušně, jak jen to jde.

„Ahoj, tak jak se máš?“ zeptá se povědomý hlas.

„Ale jo, v pořádku,“ culím se do klávesnice telefonu.

„Fakt jo? Tak to sem moc rád,“ odpovídá pobaveně hlas.

„Je krásně, du si najít práci, mám milující manželku…“ Mám pocit, že bych tak mohl pokračovat donekonečna.

„Seš si jistej?“

„Jako čím?“ řeknu málem rozespale a doprovodím to hlasitým zívnutím.

„No třeba tou prací. Nechce se mi věřit, že zrovna ty by sis něco našel.“

„Já?“ vystoupám do roztomilé fistulky, „v pohodě. Klidně budu kopat výkopy.“

Hlas na druhé straně se rozesměje. Oplácím stejnou mincí, jen o něco víc potichu.

„Už tě vidim. Jak budeš vstávat na šestou a celej den kopat. Cigoši si na tobě určitě smlsnou.“

„Mně cigoši nevadí,“ zašveholím.

„Tak to je super. Hlavně že to nevadí tvý manželce.“

„Co jako? Co jako by jí mělo vadit?“

„No že budeš nosit domu těch osum tisíc.“

„Jakých osum tisíc?“ divím se.

„Kolik si myslíš, že za takovou práci dostaneš?“

„Rozhodně víc než osum tisíc, si myslim.“

„No když tak krásně myslíš...“

„Hele,“ měním tón, „že ty bydlíš v tom okně naproti?“

„Samo, že bydlim. Běž se podívat. Tam odtud, kde teď zrovna stojíš, to máš k oknu kousek, ne?“

Nejprve zaváhám, ale o to prudčeji se pak vrhnu k oknu. Očima luxuju protilehlou zeď, ale ani v tom okně, ani v žádném jiném nikdo není. Jen záclony. Mírně se povytáhnu vzhůru, stojím téměř na špičkách a zhluboka se nadechnu, jako bych se připravoval ke skoku. Místo toho ale dlaněmi přejedu po zácloně, nasaju do sebe odér nedávno vyprané látky, otočím se a vycházím ven z bytu. Sestupuju skoro jako ve snu, nejprve schod po schodu, pak je beru po dvou. Dole už se dávám do běhu a do dveří podezřelého bytu už rovnou naběhnu. Cloumám za kliku, ta nepovoluje, buším do dřeva, celým patrem se rozléhá zlověstné dunění, ale dřevo je příliš pevné, tak do něho kopnu, najednou jsem nepříčetný, z krku se mi začínají drát výkřiky, vůbec netuším, co křičím, ale všude okolo slyším jen mlčenlivý výsměch. Celý dům se mi směje, i paní Stekláčková, která tam dole v přízemí určitě přestala naklepávat řízky a zaposlouchala se do těch výkřiků a v ústech jí prokmitne hadí jazýček a do pusy se jí vhrne záplava kyselých slin. Už se neovládám, ze dveří mě musí doslova sundávat, cítím ruce, jak se mě pokouší odervat od futer a pak mě jemně, ale důrazně sevřou a přikroutí mi ruku za záda tak, že syknu bolestí a bezduše se sesunu k zemi, na podlahu.

 

Když se probudím, už je odpoledne, do čela se mi vpíjí mokrý kapesník. Slyším, jak něco kolem mě šramotí a v okolních obrysech začínám pomalu rozeznávat náš byt. Nade mnou sedí manželka, ve tváři ustaranost, v ruce hrnek horkého čaje. Jednou dlaní mi vjíždí do vlasů a chvíli je provívá, laská. Druhou mi podává hrnek, snažím se nadzdvihnout na posteli, ale jako bych měl hlavu plnou odizolovaných drátů. Zmůžu se jen na neurčité odfouknutí.

„Musíš si ještě odpočinout,“ dýchne na mě, v hlase ten křehký nádech, který mám tak rád.

V tom někdo zazvoní, manželka jde otevřít, ve dveřích zaslechnu hlas našeho souseda, vyššího muže atletické postavy, s hrubým hlasem a ostře vyřezanými lícními kostmi. Manželka s ním něco řeší, slyším cosi jako zasmání. V rohu místnosti pak ucítím zdrženlivý stín, otevřu oči a spatřím souseda, jak se na mě zubí, o hlavu a půl vyšší než moje žena, která stojí hned vedle a oba mě sjíždějí takovým tím srdceryvným, ale přesto malinko pobaveným pohledem, jako že to je ten náš chudinka, marod, mraveneček, co se polámal.

„Musel sem ti zkroutit ruku za záda, abych tě uklidnil. Sorry, jestli to bolelo.“

Chvíli přemýšlím, cože má vlastně na mysli, jakou ruku, jaká záda, pak si ale vzpomínám a vzadu na ramenním kloubu opravdu cítím ostrou bolest, možná to tam mám naštíplé, nebo alespoň naražené.

„Nešel si z těch dveří vůbec sundat.“

„To je dobrý,“ máchnu rukou.

„Ještě že dělám bojový umění,“ řekne soused a manželčin pohled vystřelí k jeho rukám, k hrudi a pomalu si ho projíždí odspodu nahoru, až spočine na jeho lysé hlavě.

„A jaký?“ zeptá se manželka se zájmem.

„Dělám kung fu a aikido,“ pokouší se říct co nejskromněji, jako by se za to snad i styděl.

„Jé, to je dobrý,“ řekne manželka a její tvář zdolíčkovatí tak, že mě najednou polije vztek a nejraději bych vstal a s tím drzým chlápkem seknul o podlahu. Jenomže i kdyby se mi podařilo vstát, nejspíš by sekl on se mnou. Ne nejspíš, ale určitě by sekl on se mnou.

„Mám v tom vždycky strašnej maglajz,“ pokračuje manželka, „co je co, co je aikido, takový to jiu jitsu a co kung fu.“

„No vono je to hodně podobný,“ prohodí soused a natáčí se, jako by jí tu přímo na místě chtěl udělat názornou ukázku. Posunu se co nejhlasitěji na posteli, zakašlu a omylem si strhnu promočený hadřík z čela. Místo toho, aby se ale pro něj moje manželka sehnula, se zasměje a ani si toho nevšimne.

„No tak já už musim jít,“ spustí soused zase ruce k tělu. „Ale kdybyste něco potřebovali,“ při tom se otáčí na moji manželku, „zazvoňte, sem teď většinou doma celej den.“

„Vy ste taky nezaměstnanej?“ zeptá se ho žena s jemnou lítostí v hlase.

„Ale ne,“ zhrozí se, „to bych nesnes, nic nedělat. Ale mám teď na nějakou dobu home office.“

Při těch slovech se na mě manželka podívá. Nevím, jak vysvětlit, jak se na mě podívá. Je to směs rozlišných pocitů, troufám si říct, že od krvežíznivosti až po krajní odevzdání. Do té směsi by se dala vtěstnat tak pestrá paleta pocitů, že kdyby ji teď vyfotili a ten snímek poslali mimozemské civilizaci, dozvěděli by se ti zelení mužíci o podstatě lidské psychiky asi úplně všechno.

 

Příštího rána je mi lépe, je to trochu mlčenlivá domácnost, zdá se mi, manželka kolem mě chodí po špičkách, snad aby mě nevyrušila, snad aby si nemusela připomínat, jakou má za manžela trosku.

Vypletu se z deky, vrávorám do kuchyně, trochu se nasnídat. Když za ženou zapadnou dveře, octnu se v takovém příjemném, doslova úlevném vzduchoprázdnu. Hovím si v židličce, nohy na stole a zakazuji si mluvit o práci, o pracovních úřadech, o životopisech. Alespoň pro tenhle krásný den.

Kouknu směrem k oknu a vidím, jak světlo na protilehlé stěně znovu splétá své proužky a mřížky, jako by smysl světa tkvěl právě v takové dokonalé geometričnosti, souměrnosti a touha po dokonalosti zaplavila i prostor uvnitř. Sjíždím pohledem po nábytku, najednou mám upřímnou radost z té tak náhle se odhalivší krásy věcí, těch úplně nejjednodušších. Jsem udiven nádhernou jednoduchostí opěradla u židle, nenásilnou oblostí pohovky, polštářů. Nedá mi to a zvedám se, kráčím bytem, v němém úžasu nad syrovostí toho poznání, nad zjištěním, že jsme obklopení dokonalostí a s tímto pocitem vstupuji do koupelny, kde jsou věci ještě hladší a jemnější. Jak jinak vnímat vybroušenou keramickou desku vedle nablyštěného umyvadla, aerodynamiku vany.

Nakonec si všímám výpusti. Je to zdá se jediný bod, který narušuje tu bílou souměrnost. Zdánlivý střed, v němž se ta dokonalost slévá. Pozvolna se nakláním nad výpusť a očima dloubám v její tajuplné hloubce; znovu spatřím zelenkavou hruď spletenou z vlasů a chloupků, chapadla spuštěná potrubím kamsi do neznáma.

Náhle dostávám chuť se vykoupat, zcela spontánně se svlékám. Do výpusti vtlačím zátku a pozoruju, jak se čirá kapalina vytékající z puštěného kohoutku třístí o dno vany a zvolna ji vyplňuje. Rukou máchám ve vodě a naslouchám uklidňujícímu šplouchání. Nahý si lehám na dno vany a nechávám se zalévat vroucí vodou. Jsem teď úplně klidný, vyrovnaný. Koupu se asi hodinu, pokožku mám zkrabatělou, vláčnou. Rukou hmátnu pod sebe a vytrhnu zátku. Na zádech ucítím vír, jak vtahuje vodu dovnitř do výpusti, a hladina začíná klesat. Ani tak mi ale není zima, místnost je vyplněná vůní krémů a šamponu, smíchanou s prachem z ulice. Hladina teď opouští plochu mé hrudi, břicha a ustupuje slabinami, které těžknou, jako by se mé tělo ocitlo na planetě s odlišnou gravitací.

Když už ve vaně zbývá několik posledních centimetrů vody, cítím, že ve mně něco povoluje, klouby a kosti, úpony svalů, lebka pod vybělenou kůží. Vše zaplavuje tíže a tělo se pomalu rozpadá, cítím těžké a husté maso v místech, kde mě do sebe vcucává výpusť, zatímco jinde kůže splaskává, jako by mi odtamtud odtékal život. A pak to nastane. Nejdřív prostor kolem páteře, která se jako nějaký veliký prut obtáčí kolem výpusti, až do něho poklesne a pomalu se do něho zanořuje. Úplně nakonec se vnoří moje hlava, nejprve ústa, nos a pak oči – obestře mě úlevná prázdnota.

 

Když se probudím, zaslechnu hlas své ženy, vzdálený, tlumený. Kolem je tma, nahmátnu něco měkkého, v nose povědomý odér shnilých navrstvených vlasů. Jemně se oddám tomu vzdálenému švitoření, jejímu zpěvnému hlasu, který mě všude doprovázel, už tolik let, jak jen je to dlouho, co jsme svoji? Jen v poslední době se to trošku pokazilo, vím, a omlouvám se ti za to, táhne mi hlavou a mám neovladatelnou chuť říct jí to do očí, pozvat ji na večeři, koupit jí květiny.

V té chvíli se ale přidává ještě jeden hlas, mnohem hlubší a poznávám v něm našeho souseda.

„Nevim si s tim rady,“ slyším ji, „chtěla sem něco přemáchat ve vaně, ale voda vůbec neodtejká.“

„Kde máte manžela?“ zeptá se soused.

„To bych taky ráda věděla. Zrovna když ho potřebuju…“

Teprve teď si uvědomuju, o čem je řeč. Přímo nad sebou zaslechnu škrábání, ale nedokážu se pohnout, zavrstvený hluboko pod tím vším – pod zoufalým obíháním zaměstnavatelů, falšováním údajů v životopisech, pod celou tou blbou hrou na shánčlivost, na nepostradatelnost toho a toho, na neustálý kolotoč povinností, kdy člověk běhá takzvaně z musu do musu a ještě mu to vytýkají, ještě mu vytýkají, když se mu ten mus náhodou promění na něco, v čem je za mák záliby, protože to ne, to jako ne, práce je práce a koníček je koníček. A tak jsem i nakonec rád, že tu tak ležím, na dně výpusti, mimo otáčející se svět tam nahoře. Jen ten cizí hlas mě mučí, ten mi nedává spát a taky moje manželka, která nahoře už zase švitoří, a tak žárlím na to, že nevidím její pohyby, že je tam zcela bez kontroly, bez někoho, kdo by jí mohl připomenout, že je pořád ještě moje manželka.

„Tam je něco velkýho,“ doléhá ke mně poněkud dutě jeho hlas, „jako by se tam něco zaseklo,“ slyším znovu to škrábání a úporné mlaskání, jak se snaží vší silou vtlačit záchodový zvon do propusti a přijít té záhadě na kloub.

„To je asi na instalatéra,“ rezignují a pak se dávají znovu do hovoru o bojových sportech.
„Vy asi moc nesportujete, co?“ zeptá se mé manželky.

„Ale docela jo. Jen nemám kdy. A nemám ani moc s kym.“

„Váš manžel nesportuje?“

„Můj manžel?“ zaslechnu i s tím mírně pohrdavým úsměškem, který tak znám a který teď musí mít určitě ve tváři. „Ten spíš leží nebo sedí u počítače.“

„No tak se mnou choďte běhat. Chodim každej večer, pár kilometrů kolem řeky.“

„No – na běhání já moc nejsem,“ zdráhá se, ale tak nějak nakřáple. Vsadím se, že si nohou přejíždí po chodidle té druhé, a to už je vždycky nalomená.

„To nevadí. Naučim vás nějaký chvaty, údery.“

„Prosim vás, k čemu by mně byly chvaty?“

„No nikdy nevíte,“ začíná bezostyšně flirtovat, že mě to vykrucuje do vývrtky, „přepadne vás nějakej prevít.“

„Kde by mě kdo přepadal,“ uvažuje žena.

„No třeba tady u vás v bytě. Ste tu tak sama.“

„To radši zazvonim na vás,“ řekne sladce a to už jsem zkroucený jak šroubovice DNA, jen se ne a ne vysoukat vzhůru, ani pohnout se nemůžu a v té chvíli si s hrůzou uvědomím, že jsem tu zaseklý navždy, že už se odsud nedostanu.

„Což to já bych vás zachránil. Ale třeba abyste se ubránila vy mně,“ pokračuje nade mnou to zcela bezskrupulózní namlouvání.

„Vás se nebojim,“ vytáčí se manželka, „vy ste hodnej.“

„No to sem,“ zašveholí a já si živě představuju, jak má pusu rozepnutou od ucha k uchu, jak po ní hází očima a vytahuje před ní svůj nařachaný hrudník.

„Tak zítra v půl devátý večer před vchodem?“

„Já nevim,“ odpovídá manželka, ale její vůle je nahlodaná, jen a jen se nechat podetnout.

„No tak jo,“ svoluje a já vím, že její chodidlo už se zcela přeplazilo na chodidlo druhé nohy, takže teď její obě nohy vypadají jako nějaká kopulující dvojice hlemýžďů.

„Výborně,“ bleskne mu mezi rty, „jinak já sem Aleš. Vezmu s sebou kamaráda, přistěhoval se minulý týden tam do toho bytu naproti, támhle,“ ukazuje kamsi přes dvůr, do protilehlého okna, z něhož se vesele vyklání muž, asi pětadvacetiletý, americký úsměv přes celý obličej, mává na Aleše a moji manželku a jeho pohyby ruší tu mřížku vrženou po zdi podvečerním sluncem, které mám tak rád a které dnes snad ani nezapadne, dnes ne.

 

CELOU POVÍDKU ČTĚTE V BŘEZNOVÉM VYDÁNÍ ČASOPISU BARBAR

Na stáncích v za 49 Kč, elektronická verze ke stažení za 35 Kč na Alza.cz

Roční předplatné je možné pořídit ZDE - 10 čísel (včetně letního a zimního speciálu) za 390 Kč