Nejsilnější pouto Petra Schela

Do veřejného prostoru vstoupí ve čtvrtek 24. května vaše nové dílo: pamětní deska, která uctí ženy a děti na konci války. Je hotová?

Je těsně před dokončením. Objeví se ve vstupu do Malé scény Metropolu. Na konci druhé světové války v těch místech stál sběrný lágr pro česko-německé rodiny. Ta deska přitom neříká, že tady stál nějaký tábor a že tady byli Češi nebo Němci, chce uctít všechny ženy a děti, do jejichž života vstoupila válka a bezpráví.

Proč?

Protože si musíme některé věci připomínat pořád a klidně i dokola. Kdysi se mě jeden pán zeptal, jakou potřebují Budějovice sochu, a já tehdy řekl, že by tu měl stát pomník československých letců, kteří bojovali proti nacistům za druhé světové války. Pak se rozběhl neuvěřitelný kolotoč, jehož výsledek stojí přes hlavní poštou v Budějovicích. Určitě se to dalo udělat jinak, ale jsem rád, že tady ta připomínka je. O něčem hovoří, má poselství. My jako umělci se k historii můžeme vracet právě sochami nebo deskami.

Deska má připomenout česko-německé rodiny na konci války. Váš otec, bývalý ředitel DK Metropol, tu dobu zažil, bylo to u vás doma oblíbené téma?

Válka zajímá každého kluka, v tom jsem nebyl výjimkou. Vyráběl jsem si zbraně ze dřeva a taky poslouchal tátu – vyprávěl třeba, jak s kamarády sbírali munici, kterou Němci naházeli do řeky, vysypávali z ní střelný prach a pak odpalovali pařezy. Táta je u nás první nevoják. Naše rodina má silnou armádní tradici, uchováváme doma řadu vyznamenání, diplomů, jsme hrdí na naše legionáře. Vojenská historie rodiny Schelů sahá až k Bílé hoře – tam přišel náš prapředek jako žoldák a pak v Čechách zůstal, usadil se na Poděbradsku. Říkám si, jestli my teď svou prací nemáme odčinit to, co on českému národu způsobil na Bílé hoře. Že teď máme kulturně obohatit tuhle zemi. To říkám v uvozovkách, samozřejmě, ale někdy si na to vzpomenu.

Na desce pro Malou scénu jste zobrazil ženu a dítě.

Žena a dítě zůstávají symbolem. Je to nejsilnější pouto, plné lásky a ochrany. Když se dívám na dokumenty z období války, a v televizi je to mnohdy to jediné, na co se dá koukat, vidím tam často příběhy dětí, které někdo oddělil od matek. Pouto matky a dítěte je pro mě příznačné pro celou válku.

Roli tam ale hraje i vítr ve vlasech ženy. Kam ji to táhne?

Vítr je neznámá budoucnost. Někam vás zavane, osud vás někam postaví, přitom ale vůbec nevíte, kde budete, jaký život vás čeká. I o tom byla válka a období po ní, Evropa byla v pohybu. Žena s dítětem se ptají, co s nimi bude.

Jaký pocit má deska vyvolat?

Člověka napadne, proč je právě tady. Pochopí, že se v těch místech něco odehrálo. Věřím, že energie věcí, které se v místech staly, tam dlouho zůstává. V tom prostoru jsem se pohyboval od dětství, bydleli jsme kousek odtud. Každá věc, která odkazuje na těžké období dějin, by nám měla připomenout, jak dobře si žijeme. Zaplaťpánbůh, že něco podobného nemusíme prožívat, je tady několik šťastných generací, které válku nezažily, ale nikde přitom není psáno, že to tak bude napořád. Evropa se stala ostrovem, bezpečným místem, vlastně taky jakýmsi táborem, kde se máme dobře. Musíme si tuhle dobu užít, protože současnost dává prostor umění.

Na vernisáži vystoupíte se svou kapelou. Ale já četl, že jste s muzikou skoncoval.

Skoncoval jsem s ní mockrát. A mockrát jsem se k ní zase vrátil. Pořád je to ale můj nejvážnější koníček. Nejlepší způsob relaxace. Vezmu si kytaru, brnkám si a odpočívám. Taky jsem hrál deset let na piano, asi bych ještě dovedl zahrát i na jiné nástroje, ale kytara mě uklidňuje. S kamarády hrajeme pro radost, nemáme žádné velké ambice, z toho jsme už vyrostli. Na vernisáži tak zajistíme i hudební doprovod.

Na čem teď kromě desky pracujete?

Připravuji na červen výstavu, která se uskuteční v Galerii města Plzně a pak ve Francii. Pracujeme na tom s maminkou Alenou Schelovou a umělcem života, sousedem ze Slavče Milanem Stýblem.

Když jsem se připravoval na dnešní rozhovor, nejvíc mě překvapilo, že jste autorem busty Emy Destinnové v sousedství Jihočeského divadla. Vůbec bych tam nepoznal váš rukopis. Vaše postavy mají specifický tvar, jsou rozpoznatelné. Proč je ta Destinnová tak jiná?

Protože nahrazovala původní bronzovou bustu, kterou bylo nutné vrátit z nějakého důvodu vlastníkovi. Nová socha je jiná než většina mých děl, realisticky zachycuje podobu. Další takovou sochou je například Ferdinand Hoch, zakladatel firmy Hoch a synové, v životní velikosti je v areálu firmy. Vystihnout podobu nebo udělat realistickou sochu je vždycky obrovská výzva. Taková práce je totiž i laickým okem jednoduše ověřitelná. Vytvořil jsem třeba bustu generálního ředitele Koh-i-noor Vlastimila Břízy, a protože to byl dárek k jeho narozeninám, měl jsem k dispozici jen fotografie. To je prekérní situace. Ale nedávno mě požádali o dvě další kopie, tak se to asi povedlo. Moje volné plastiky jsou asi známější i díky mému rukopisu. S těmi realistickými je spojuje pochopitelně materiál – kamenina, a taky povrch, kterým je pokovování. Všichni se mě ptají, jak to dělám, ale jedná se o takové malé technologické tajemství. Pro mě je důležité, že díky tomu můžou sochy bez újmy stát v exteriéru. Socha tak dokáže odolávat povětrnostním vlivům a neškodí jí jakékoliv počasí.

Tvoříte víc pro sebe, nebo na zakázku?

Moje práce má dvě roviny, první jsou volné věci, které jdou na výstavy. Druhou linii tvoří zakázky a těch je víc. Lidé někde viděli mé sochy, jsou jim sympatické, tak si mě vyberou a většinou mi dají volnou ruku. Připravím pro ně několik návrhů podle toho, kam má socha přijít. Člověk zohledňuje, jestli něco tvoří pro domácnost nebo průmyslovou halu, musíte tam přijít a nechat ten prostor na sebe působit. Místo si samo řekne. Přemýšlím a ptám se sám sebe, co bych tady chtěl, kdybych tu sám žil. Většinou dopředu vím, jaký návrh zvítězí. V moderních bytech, kde vládne novofunkcionalismus, lidé podvědomě cítí, že je tam potřeba doplnit lidský faktor, a tím je i socha člověka. Někdy to má nadstavbu, že do sochy promítnu třeba podobu ženy, která v domě bydlí.

Pokud budu chtít podniknout cestu do hlubin Schelovy duše a poznat přitom vaše dílo, jaká místa mám navštívit?

To jsou hlavně volné plastiky, které dělám na výstavy, nebo realizace do konkrétních prostor. K vidění jsou asi nejvíc v mém ateliéru, pak samozřejmě v naší galerii a na výstavách. Mám realizace v areálu firmy ŠTROB na Senovážném náměstí, ve společnostech Memco, Koh-i-noor nebo Hoch a synové. Kruhové reliéfy můžete vidět na Sadech na budově školských sester, ale dělal jsem třeba i mučicí nástroj pro Železnou pannu.

Galerie v Panské ulici v Českých Budějovicích vznikla pro vás?

Když jsem začínal, své první sochy jsem neměl kde vystavit. Proto jsem je postavil na dvorek našeho domu v Panské ulici. Lidé se tam naučili chodit. Na zimu jsem se přesunul s výstavou do interiéru a doplnil obrazy svých kamarádů. Vznikla tak dnešní Komorní galerie v Panské, která se stala místem, kde naše celá rodina spolupracuje.

Kdy jste pochopil, že něco umíte?

To přišlo asi na základní škole, kdy jsem si začal uměním vydělávat. No, uměním… prostě tím, co jsem vytvořil. Trpěl jsem silnou dyslexií, ale našel jsem způsob, jak poslouchat učitele a něco si zapamatovat: fungovalo to, když jsem si kreslil. Snažil jsem se sedět v zadních řadách, aby na mě bylo co nejméně vidět, a kreslil jsem si celé hodiny. Látka se mi přitom nahrávala do paměti. O přestávkách jsem pak měnil ty výkresy se spolužačkami za svačiny. Což bylo dobré, ušetřil jsem za jídlo.

Schopnost kreslit přišla sama?

Myslím, že to začalo zvědavostí. Vzpomínám si, jak jsme s tátou kopali díru do země, byla tam taková jílovitá hlína a táta z ní vymodeloval hlavu indiána. Bylo mi deset, ale ohromilo mě to. Co jde z hlíny. Indián se do druhého dne rozpadl, a asi i proto mám dodnes rád trvanlivé materiály. Ten moment s tátou a hlínou byl pro mě klíčový, já o tom pak hodně přemýšlel, něco si hledal a četl. Studoval jsem pak v devadesátých letech restaurování kamene v Krumlově, ten rok se škola otevírala a učitelé měli zápal, který mají všichni, když se něco nového tvoří. Hodně nás toho naučili.

Co jste se nikdy nenaučil?

Neumím vařit. Občas mám potřebu uvařit svým dětem, ale dopadá to tragicky. Nevěděl jsem třeba, že do krupičné kaše se nedává voda, ale mléko. Moje kaše se nadala jíst. Umím tak maximálně grilovat, to není náročné. Ale řada chlapů svede svíčkovou nebo guláš, já ne, a nemám ani potřebu se o to pokoušet.

Protože celý život dostáváte jídlo za obrázky.

Ale i tak jsem se v životě musel naučit spoustu věcí, o kterých jsem nejdřív nic nevěděl. Dost mi pomohl dům, pořídili jsme si ho nedaleko Budějovic, a tam člověk pořád něco dělá nebo opravuje, někdy i po řemeslnících. Když někdo přišel a postavil něco, co se mi nelíbilo, tak jsem to zbořil a postavil si to po svém – a už jsem věděl, jak se to dělá, protože jsem při tom na jeho práci koukal. Ale smiřuju se s tím, že každý umí něco a nenaučím se všechno. Když jsem byl malý, měl jsem pocit, že vytvořit sochu je vrcholem lidské zručnosti. Dneska jsem skromnější a pokornější. Doktor, který operuje pod mikroskopem, vládne zručností, kterou mu může sochař závidět.

Kolik soch je potřeba vytvořit, aby o sobě člověk mohl tvrdit, že se stal sochařem?

Znám dost lidí, kteří se rozhodli, že něčím budou, a šli si za tím. Důležité je pracovat a tvořit. Pokud do toho dáte své pocity a píli, stáváte se sochařem.

Aniž by to musel někdo uznat, koupit nebo vystavit?

Doba se hodně změnila, dneska jdete do kurzu, naučíte se něco a můžete se považovat za sochaře. Ale uznání je jiná věc. To přichází většinou s výstavami a tím, že je vaše práce žádaná. Že je někdo ochotný za ni zaplatit. Nebo jinak, považovat se můžete za cokoliv, pokud má vaše činnost odpovídající výsledky. Ale stejně jsme šumaři – nedávno jsem pozoroval v údolí Vydry, co voda dokáže s kameny. Jak dokonale je opracuje, jak je vyhladí. Příroda je největší umělec, větší než my všichni dohromady. Ať si o sobě myslíme, co chceme.

Lágr v Rybní ulici

Přízemní dřevěný barák, původně sídlo konfekční firmy Ludmily Oswaldové, se krátce po 2. světové válce proměnil ve sběrný lágr pro smíšená manželství z Českých Budějovic. Mířily sem desítky rodin z města, o kterých měly úřady teprve rozhodnout, zda budou zařazeny do odsunu. Tábor nebyl hlídaný, ale lidé neměli kam jít – byty jim byly postupně zabaveny a vnitřní vybavení rozkradli sousedé nebo noví nájemníci. Podle svědectví pamětníků tu na svůj osud čekaly především ženy a děti. Řada z nich se snažila zůstat v Československu, jejich jména otiskovala tehdejší Jihočeská pravda v rubrice „Seznam osob, které žádají o vynětí z opatření proti Němcům“. Ještě v roce 1946 v táboře selhávalo zásobování a děti tu trpěly hladem. Po zrušení lágru v objektu sídlil mj. Otavan, starší zástavbu nakonec nahradily objekty DK Metropol.

V táboře byla internována také rodina Kateřiny Stifterové, jejíž příběh shrnuje budějovická novela Kathy. V roce 2014 ji vydal její vnuk Jan Štifter. Ten loni oslovil ředitele DK Metropol Petra Holbu, společně zjistili, že se tábor nacházel přibližně v místech, kde je dnes Malá scéna. Petr Holba přizval k jednání bývalého ředitele DK Metropol Jaromíra Schela a výsledkem je pamětní deska, která právě vzniká v dílně sochaře Petra Schela. Organizátoři z textu záměrně vyňali národnostní rovinu, deska tak má uctít všechny ženy a děti, do jejichž života vstoupila válka a bezpráví.

Paralelní životy Petra Schela

• Má za sebou zhruba tři desítky výstav mimo Českou republiku, nejčastěji ve Francii. Nejzajímavější pro něj bylo třikrát vystavovat v muzeích a státních galeriích v Moskvě.

• Pět let exkluzivní spolupráce – exteriérové expozice autorských soch pro Slovanský dům v Praze Na Příkopech.

• Jeho sochu vlastní například herec Jonny Depp, Dagmar Havlová nebo Radovan Krejčíř.

• Pod pseudonymem Petr Brant složil hudbu k pěti českým celovečerním filmům.

...CELÝ ROZHOVOR  V KVĚTNOVÉM ČÍSLE ČASOPISU BARBAR!

Elektronická verze ke stažení za 35 Kč na Alza.cz!

Roční předplatné je možné pořídit ZDE - 10 čísel (včetně letního a zimního speciálu) za 390 Kč!