Faktor změny. Změny k lepšímu

Startuje kampaň, podporují ho v ní hudebníci, kteří uspořádají koncert na náměstí v Českých Budějovicích. Trpělivě vysvětluje svoje postoje, vypráví inspirující životní příběh. Sám odpovídá na dotazy na svých webových stránkách a Facebooku. A také s lidmi diskutuje tváří v tvář. Ta osobní setkání mají název Na kafe s Láďou.

A kafe mám dobrý, prozradil mi do telefonu, když jsem si s ním domlouval Kafe s Láďou pro časopis Barbar. Uvařil mi ho u sebe doma. A předběžný seznam otázek? Nic takového nechtěl. Ptejte se, na co chcete. Budu odpovídat na všechno svobodně a neformálně, tak jak mám ve zvyku. A jestli si chcete zakouřit, klidně kuřte. Já si zapálím taky.

Pane Faktore, co budeme dělat, až Evropská unie zakáže kouřit v domácnostech?

Já doufám, že my Češi se ubráníme. Tady nejde o kouření, ale o podstatu domovní svobody. Je to jedna ze svobod, kterou nám zatím nevzali. Máme na ni právo. Prostě máme právo na svobodu. A není možné si nevšimnout, jak nám ji plíživě berou.

Ale svobodu by nám měla zaručovat Ústava a Listina základních práv a svobod.

To jo, pokud budou pořád platit v tom znění, jaká zatím mají. Jenomže tyhle základní dokumenty může nějaký nový zákon změnit. Mám oprávněnou obavu, že by se to v současné politické situaci mohlo stát. Teď můžu ocitovat větu ze svého volebního programu: Mějme se na pozoru před neuváženými zásahy do definic hodnot, na nichž stojí náš stát a které nám zaručují to nejpodstatnější – svobodu.

Co pro vás znamená svoboda?

Právo a povinnost starat se sám o sebe. To znamená, že člověk, který je schopný se sám o sebe postarat, se má postarat nejen o sebe, ale taky o svoji rodinu a tak dál. To je primární a takhle to fungovalo po staletí. Právě díky tomu se člověk rozvíjí a vytváří hodnoty i pro ostatní. Stát mu v tom nesmí bránit. Stát je organizace, která má zajistit všem bezpečí a postarat se o slabé jednotlivce, kteří se z nějakého objektivního důvodu o sebe sami postarat nedokážou. Zatímco sociální stát, který nám teď pořád nutí, je toho úplným opakem.

Jakou má takový stát filozofii?

Spolehni se na stát, a my se o tebe postaráme, chlapče. Za to nám odevzdáš svoje práva. My za tebe dokonce budeme i podnikat. Ale já tvrdím, že stát nemá podnikat. Což se státu nelíbí, protože úředníci si myslí, že jsou velcí podnikatelé. Jenomže podnikají většinou tím nejhorším možným způsobem. 

Proč?

Protože nemají žádnou zodpovědnost. Svoboda jednotlivce a vůbec konzervatismus je založený na tom, že člověk má svobodu a na základě toho má i zodpovědnost. Sociální stát tuhle zodpovědnost nemá. Jeho úředníci nejsou postižitelní, když nám prošustrují prachy.

Ale ty peníze potom scházejí. Kdo je zase dá do státní pokladny?

No, kdo asi? (směje se) Skoro všichni platíme daně. Já taky. Dělám to dílem rád, a dílem nerad, protože vím, že vzápětí část těch peněz zmizí někde v nenávratnu na účely, které mi buď vůbec nejsou známé, nebo podle mého názoru nejsou dobré.

Pojďme se vrátit k úvahám o svobodě. Co třeba taková svoboda slova?

Svoboda slova je záležitost vždycky vachrlatá, ale má být absolutní. Že v současnosti dostává na frak, to slyšíte i z médií. Lidi se v nich bojí mluvit otevřeně. Není možné si nevšimnout, že funguje autocenzura.

S tím se zrovna potýkám. Jako fanoušek jazzu rád poslouchám hudbu amerických černošských muzikantů, a v posledních letech se dozvídám, že jsou to Afroameričané. Kdybych veřejně řekl slovo černoch, už by mě někdo mohl obvinit z rasismu.

To je přehnaná korektnost. Korektnost ve smyslu slušnosti by vždycky měla být. Ale přehnaná korektnost je normální pokrytectví, které nesnáším. Týká se třeba i aplikace zákonů. Tím, že jsme vstoupili do Evropské unie, dosáhlo tohle pokrytectví další úrovně. Čeští úředníci se setrvale vymlouvají, že jim něco neumožňují jiné předpisy, které jsou schválené Evropskou unií. Neboli nevolenými úředníky. A ti naši si ještě dělají vlastní výklady podle rčení papežštější než papež.

Co už nám ze svobody ubylo oproti začátku 90. let?

Po roce 1989 jsme obecně žili tak svobodně, že zbytek světa jen valil oči. Po opravdové brutalitě moci, kterou jsme předtím zažívali v komunistické pakárně, to bylo až neuvěřitelné. Státní aparát se změnil k nepoznání, úředníci si přestali být jistí, přestaly platit některé předpisy, a některé, přestože platily, se neaplikovaly, protože byly staré.

Ale to je situace, kterou někteří můžou zneužít.

I to se bohužel stalo. Teď mluvím o podnikání. Ale byla taky spousta podnikatelů, kteří se chovali čestně. A pokud ještě podnikají, jsou pořád stejní. Myslím, že se mezi ně můžu počítat. Na začátek devadesátých vzpomínám moc rád. V té době jsme měli možnost operovat vlastně na úplně svobodném trhu, což bylo překrásné.

A dnes?

Protože tu žiju kontinuálně, tak vidím, jak strašně složitě si činorodý člověk musí vydobýt právo na své místo pod sluncem. Pořád víc a víc se utahuje, je víc a víc předpisů, víc nesmyslů. Situace už je alarmující, protože to může znovu vyústit do nesvobodné společnosti. Ještě to sice není úplně v hajzlu, ale velmi snadno by mohlo být.

V totalitní společnosti jste prožil 32 let svého věku. Co na ní bylo nejhorší?

Její zákeřnost. Bolševici se dokázali mstít i po létech. Například já pocházím z katolické rodiny. V letech 1968 a 1969, když se situace trochu uvolnila, jsem hrál v kostelním sboru na kytaru. Hráli jsme a zpívali gospely, vedl nás úžasný páter Hrdina. Režim ho pak úplně zdevastoval. Ale to bylo bolševikům málo. Mstili se i dětem. Mně bylo v roce 1968 jedenáct let. Když jsem později po gymnáziu chtěl jít studovat práva, najednou to nešlo. Důvod byl jasný. Já se nevzdal, a nakonec jsem se na práva dostal. Ale až napotřetí.

Dokázal jste si třeba v 80. letech představit, že by komunistický režim mohl skončit?

Nikoho to nenapadlo ani ve snu. V té době jsem pomáhal svým kamarádům prchat do zahraničí. V roce 1988 jsme s jedním kámošem získali výjezdní doložku, vysadil jsem ho v zajateckém lágru ve Frankfurtu a vrátil se bez něj. Když jsme se loučili, přemlouval mě, abych emigroval taky. Já už ale měl rodinu. Vzpomínám si, jak jsem mu říkal: Já radši zůstanu ve studiu ve sklepě, budu dál skládat muziku a doufat, že se něco stane.

Teď jsme u věci, které ve vašem životopise nerozumím. Jste muzikant, ale vystudoval jste práva. Proč jste nešel na konzervatoř?

Konzervatoř jsem absolvoval v podstatě doma. Moje maminka byla učitelkou klavíru a každý den mi dávala dril aspoň hodinu.

A bavilo vás pak studium práv?

Bavilo. Vždyť už jen to slovo – práv, to znělo za bolševiků skoro protistátně. A znát v jejich společnosti svá práva, to bylo něco. Znát práva se vyplatí v každé době a v každé profesi. Kdo se chce stát profesionálním muzikantem a má na to, tak se profesionálem stane.

Jaké jste měl hudební vzory?

Nejdůležitější muzikant pro mě byl britský rockový klávesák Keith Emerson. Díky němu jsem začal bláznivě cvičit. Vyrostl jsem na západní rockové muzice a taky jazzu. V době vysokoškolských studií jsem hrál hlavně klavírní jazz a musím se pochlubit, že mě pochválil sám kontrabasista Luděk Hulan. To byla moje pražská jazzová modla.

Po studiích jste nastoupil jako právník do JZD Dubné. To je daleko od hudby.

Mezitím jsem byl na vojně. A tam je možné všecko. Já sloužil v útvaru Benešov u Prahy – vojna pro vrahy. Narukoval jsem jako desátník absolvent a do civilu šel jako vojín.

Co jste provedl?

Zdrhnul jsem do Prahy na jazzový festival. Chytila mě okruhová hlídka, dostal jsem čtrnáct dní basy a degradovali mě před celým plukem. V té době ale nastoupil do Armádního filmu můj kamarád, režisér Viliam Poltikovič. Začal tam točit nějaký film o tancích a potřeboval k němu podkresovou muziku. Jako skladatel byl u Armádního filmu Michael Kocáb, ale zrovna odtud odešel. Vilda prosadil, abych nastoupil na jeho místo. V Armádním filmu jsem si ověřil, že už mám schopnosti být profesionálním hudebníkem i skladatelem. Taky jsem tam získal první kontakty. Po vojně jsem ještě chvíli pracoval jako právník, ale při nejbližší příležitosti jsem přešel na volnou nohu. Bylo to v roce 1982, v mých pětadvaceti.

Co pro to tehdy bylo třeba udělat?

Přibližně dvakrát do roka úspěšně absolvovat přehrávky pro profesionální muzikanty.

Jak se dalo uživit?

Já jsem v té době fungoval hodně jako studiový hráč. Postupně jsem si vybudoval studio doma ve sklepě v Jírovcově ulici a pořídil jsem si synťáky. Za jednu nahranou stopu se platilo 70 korun. Když se zadařilo, dokázal jsem si za den vydělat i pětistovku, což byly tenkrát strašný prachy.

Z vyprávění hudebníků vím, že ještě líp na tom byli ti, kteří měli kšeft v cizině.

To byli ti bohatí, hráli třeba na lodích. Ale dalo se jim přiblížit i ze sklepa v Jírovcovce. Mně se třeba povedlo navázat spolupráci s francouzskými loutkáři, co v té době studovali v Praze. V tom okamžiku přišla ta správná bolševická mela, protože na peníze vydělané venku uvalili 85procentní daň. I z toho, co mi nechali, jsem si pořídil nástroje a tak.

Jak zpětně dneska hodnotíte tohle období svého života?

Dobře, protože jsem už za komančů mohl podnikat. A ověřil jsem si, že platí prvorepublikové zásady, které mi vštěpovali rodiče. Je třeba být pilný a zároveň slušný. Jestli se budu mít dobře nebo špatně, to záleželo jen na mně. Výborná průprava do období po listopadu 1989.

Kde vás zastihly události 17. listopad?

Odpoledne jsem byl s Kocábem ve studiu, odtud jsem jel na Barrandov, kde jsem odevzdal Ivovi Špaljovi hudbu k filmu. V šest večer jsem jel se svou Škodou 105 domů do Budějovic. Po cestě jsem poslouchal rádio a už jsem od něj neodtrhl uši. Od začátku roku jsem chodil s Kocábem na demonstrace a tentokrát už bylo jasný, že bolševici udělali takový hajzlovství, že jim to nemůže projít. Ještě v noci jsem sedl do auta a jel zpátky do Prahy. Tam jsem se v sobotu a v neděli účastnil prvních demonstrací. Hned nato jsem se vrátil domů a v pondělí už jsem spoluzakládal Občanské fórum v Českých Budějovicích.

V té době jste se rozhodl založit rádio a podnikat v této oblasti?

Ne, živil jsem se dál jako studiový hráč. Taky jsem hrál s Pražským výběrem. U kláves jsem zastoupil Michaela Kocába, aby se mohl věnoval naplno zpěvu. Jezdili jsme po celé Evropě. Mimo to jsem hned po revoluci dělal s kamarády v budějovickém rozhlase hudební pořad pro mladé. Nebrali jsme si servítky, o komunistech jsme mluvili jako o bolševicích. Jenomže v té době byli ještě komunisti ve vedení rádia. Domlouvali mi: Ale Láďo, nemůžeš říkat bolševici, to je pejorativní. V té chvíli jsem se rozhodl, že si udělám svoje rádio.

Tak vzniklo proslulé jihočeské Rádio Faktor?

Nejdřív jsme se jmenovali Rádio Podzemí České Budějovice. Vysílali jsme ze sklepa našeho domu v Jírovcovce, kde už jsem měl malé studio. Abychom získali víc prostoru, vyklidili jsme uhlí a sežrali mamince všechny kompoty. Můj soused Tonda Couf, vysokofrekvenční technik, sestavil vysílač a jako zdroj do něj použil můj zesilovač Transiwatt 40. Umístili jsme ho na střeše domu a na Silvestra 1990 jsme poprvé vysílali.

Takhle jednoduše to šlo?

Tehdy ano. Neexistovala legislativa pro nezávislá rádia. O necelé dva měsíce dřív začalo stejným způsobem vysílat v Praze Rádio Stalin, těm policajti zabavili vysílací zařízení, ale na nátlak veřejnosti jim ho zase vrátili. Nová rádia si nikdo nedovolil zakazovat, ale licence se začaly vydávat až od roku 1991. My jsme ji získali v červnu.

Kdy se Podzemí změnilo na Radio Faktor?

Krátce předtím. Můj kamarád, budějovický kytarista Honza Král, trval na tomhle názvu. Souhlasil jsem, protože i Michael Kocáb mi říkal, že na takové jméno bych měl mít zbrojní pas. Je vhodné pro název jakéhokoliv projektu.

Váš projekt byl od začátku komerční?

Byl to jen koníček. Vysílali jsme západní muziku a Západ si nás všimnul, i když jsme ze začátku měli vysílací dosah jen po Českých Budějovicích. Vysílali jsme svobodu a všichni na Západě nám fandili a chtěli pomáhat. Za mnou přijel majitel 40 rozhlasových stanic ze San Francisca, byl tu tři dny a učil mě, jak se dělá komerční rádio.

Jaký krok jste udělal jako první k plnému zprofesionalizování Radia Faktor?

Natočil jsem podnikatelům v Budějovicích zdarma reklamy, abych je přesvědčil, že reklama v rádiu jim přivede zákazníky. A to se taky stalo. Pak se náš vztah přeměnil na obchodní a já vydělané peníze vrazil do pořízení nejnovějších technologií. Hi-tech, to je moje životní láska. Mimochodem, byl jsem jeden z prvních, kdo si do České republiky přivezl iPhone jedničku, jezdím v elektromobilu Tesla…

Pojďme si stručně popsat historii Radia Faktor.

To skoro není třeba, protože dál už to je prostě práce a běžný kapitalistický vývoj komerčního sdělovacího prostředku. Je třeba chovat se odpovědně, vycházet z reálné situace a investovat do rozvoje. Stručně řečeno, postupně vznikla tři krajská rádia: Faktor 1, Faktor 2 a Eldorádio. Před osmi lety jsme se jako regionální vysílatelé rozhodli, že se na to vykašleme a frekvence jsme prodali. Nová síť, která tak vznikla, potřebovala vysílače, a ty provozuju já. Takže už se nepodílím na obsahu rádia, ale zajišťuju vysílání jako takové.

Prozraďte nejsilnější zážitek jste díky svým rádiím zažil?

Období povodní v roce 2002, kdy voda zalila Budějovice. Zatopená byla taky místní média a přestala vysílat. Zato my jsme vzali pěkně generátor, vynesli jsme ho do druhého patra a 24 hodin denně jsme vysílali zprávy, co se kde děje. Lidi nám telefonovali, náš zpravodaj jezdil po Budějicích na kánoi. Spolupracovali s námi hasiči i záchranka. Díky vysílání jsme se přímo podíleli na záchraně majetku i lidí. Já jsem pak za to dostal od hasičů metál. Ve skutečnosti ale patřil všem lidem tehdejšího krizového štábu Radia Faktor. Ani při živelní pohromě nepřestali dělat svoji práci – rádio.

Nestýská se vám po rádiu?

Ne, protože jsem objevil nové, neskutečně silné pouto. Jmenuje se Kleť. Je to strategické místo z mnoha důvodů. První důvod je čistě radiokomunikační, je to nejvyšší a nevýhodnější místo v kraji pro vysílání regionální stanice. Potřeboval jsem tam vybudovat vlastní vysílač. Koupil jsem rozhlednu, hospodu, prostě celý ten objekt. Jenomže když jste na Kleti, tak se do ní zblázníte. Jakmile byl hotový vysílač, investoval jsem obrovské prostředky i síly na to, abych objekt zrekonstruoval. Ta rekonstrukce sežrala třikrát tolik, než jsem si původně myslel. Je pravda, že jsem dostal dotaci na rekonstrukci rozhledny, což bylo fajn, ale i kdybych ji nedostal, stejně bych ji zrekonstruoval. Kleť je jedna z mála věcí, na kterou jsem si vzal úvěr. Všechno už je splacené, nemám žádné dluhy.

S takhle čistým štítem by se mělo vstupovat do politiky.

Ano, a proto si ve své kampani všechno sám platím. O vstupu do politiky jsem začal uvažovat loni po výsledku voleb do Poslanecké sněmovny. Definitivní rozhodnutí přišlo letos v dubnu, kdy Babiš udělal koalici s komunisty. Řek jsem si: Už je to zase tady. Po třiceti letech. Tak to teda ne! Teď budou senátní volby a Senát je pojistkou demokratického státu, když to sněmovna podělá. Je třeba tuhle zemi otočit na Západ. A nejlíp na Spojené státy.

Tam je prezidentem Donald Trump. Jak ho vnímáte?

Jako záchranu normálního světa. Je pro mě symbolem návratu ke staré dobré Americe, kde žádné zásluhy nejsou zadarmo, ale kde schopný jedinec může zažít takzvaný americký sen. Proto Trumpa taky víc volily státy USA, které patří spíš k chudším. Má to svoji logiku a na ni bychom měli navázat i u nás. Netajím se tím, že miluju USA a jejich lidi.

Kdy se ve vás tahle láska probudila?

Když jsem byl na začátku devadesátých let poprvé v USA. Na plné koule jsem tuhle zemi začal mít rád 11. září 2001. Když spadla Dvojčata, byl jsem ubytovaný na Manhattanu, dva kilometry odtud. S mojí přítelkyní jsme přiletěli do New Yorku na koncert Michaela Jacksona, který se konal čtyři dny před teroristickým útokem. V předvečer útoku jsme si řekli, že se druhý den půjdeme podívat na Dvojčata. Vzbudili jsme se, a Dvojčata nikde. Nad Manhattanem lítaly stíhačky, nesměl vyjet nikdo jiný než sanitky. Šli jsme tam pěšky po Broadwayi a na botách jsme měli prach z těch staveb. A při tom jsme zažili semknutí Američanů, jak se chovali velice soudržně. Já věřím, že Češi by se v podobné situaci zachovali stejně. A podobná situace se bohužel blíží.

Útok na česká Dvojčata?

Přesně tak. Mají jména Svoboda a Demokracie. Ten útok se ještě dá odvrátit. Jen musíme udělat to, co by udělali Američani. Zvednout se a zabránit tomu. Katastrofě se ještě dá zabránit díky Senátu. Proto se zvedám a jdu do něj kandidovat. Zvedněte se i vy, kterým není svoboda a demokracie lhostejná, a jděte k senátním volbám. Ať jsou nám Američani příkladem.

Jsou lepší než my?

Jsou stejní jako my. Ale mají několik vlastností, které bychom se od nich měli naučit. Nic nás to nebude stát. Jde jen o rozhodnutí každého z nás.

A to?

Naučme se vzít život do vlastních rukou a nesme si za něj sami odpovědnost. Když má někdo víc peněz než druhý, neříkejme o něm hned, že je to svině. Ptejme se, v čem byl schopnější nebo šikovnější a učme se od něho. Jinými slovy – odbourejme závist, to je nejlepší první krok. Dbejme na kvalitní vzdělání, protože když je někdo vzdělaný a zároveň schopný, je to ta nejlepší kombinace. Dále – naučme se od Američanů patriotismu. Nestyďme se za to, že jsme Češi. Buďme přirozeně hrdí. Já osobně jsem českým patriotem, na tuhle svobodnou zem nedám dopustit. A chci, aby byla i nadále svobodná a díky svobodě ji lidi mohli rozvíjet. Víc najdete v mém volebním programu.

Beztak už jsme na konci rozhovoru. Prozraďte na závěr, vaše hlavní volební heslo.

Mám dvě. První je: Jsem hrdý, jsem svobodný, jsem Jihočech. A druhé zní: Neslibuju blbosti.

JUDr. Ladislav Faktor (61 let)

• Rozvedený, 2 děti (Barbora a Martin)

• Vystudoval Gymnázium Karla Šatala (dnešní J.V.Jirsíka) a Právnickou fakultu UK

• Hudebník skladatel (např. dokumentární filmy V. Poltikoviče, znělka 13. komnaty)

• Člen první Rady Občanského fóra v Českých Budějovicích

• Zakladatel soukromé rozhlasové stanice Rádio Faktor

• Hraje na klavír, působil v kapele Pražský Výběr

• Majitel chaty a rozhledny na Kleti

• Vášnivý golfista a cestovatel

• Oficiální facebook: Láďa Faktor do Senátu

CELÝ ČLÁNEK ČTĚTE V ZÁŘIJOVÉM ČÍSLE ČASOPISU BARBAR!

Na stáncích v prodeji za 49 Kč!

Elektronická verze ke stažení za 35 Kč na Alza.cz!

Předplatné je možné pořídit ZDE - 10 čísel (včetně letního a zimního speciálu) za 390 Kč!