Stará škola

Když jsem se byla podívat ve veřejné knihovně na vaše dílo, na polici byly jen dva svazky, vše ostatní měli čtenáři vypůjčené. O vaše knihy je evidentní zájem, dobře se také prodávají, mají vysoká hodnocení. Jak jste vlastně s psaním začínal?

Bylo to se mnou trochu složitější, tu svou cestu jsem delší dobu hledal. Vystudoval jsem Střední průmyslovou školu elektrotechnickou tady v Budějovicích. Jenže já většinou nerad poslouchal na slovo, nerad jsem dělal, co mi druzí nařizovali. Věděl jsem, že jsem spíše humanitně založený, bavil mne dějepis, přírodopis, ale nikdy jsem nebyl typ „můj milý deníčku“, neměl jsem potřebu psát. Vlastně jsem především hodně četl, k tomu mne vedla maminka, ta to měla stejně, dokonce zemřela s knihou v ruce. Už je to čtvrt století.

Jakou knihu tenkrát četla?

Heinrich Mann: Honba za láskou. Měla ji otevřenou na straně 47. Kniha patřila suchovrbenské knihovně, jejíž paní vedoucí mi pak tento svazek věnovala jako dárek na památku. Víte, myslím si, že když spisovatel nečte, nemůže jeho tvorba fungovat, je to jako kdyby dirigent neposlouchal hudbu. Tak já četl všude, kde jsem měl možnost, při každé volné chvilce. Naštěstí jsem pak pracoval ve vodní elektrárně, sloužil jsem odpoledne, noční, víkendy....a když byl klid, mohl jsem se začíst dosyta. Pak se stalo, že se mi sešly za sebou tři tituly, které jsem nemohl dočíst, vůbec to nešlo přelouskat a všechny jsem nakonec odložil. Řekl jsem si, že takovéto příběhy přece zvládnu napsat taky, a dokonce lepší! A najednou jsem měl odvahu to zkusit a šlo to.

A přišel na svět Skleněný vrch.

Ano, napsal jsem také povídky, ale v menším měřítku. Skleněný vrch měl tak trochu autobiografické rysy, děj se odehrává v 70. letech minulého století a jeho hlavním hrdinou a vypravěčem je automobilový závodník, který při nehodě ochrnul. Svůj život tak musí stavět od začátku a na jiných základech. Kniha vyšla v Jihočeském nakladatelství ještě před revolucí v roce mých čtyřicátých narozenin a podruhé v MOBA před třemi lety. Pak následovaly ještě další tři romány. 

Jenže vy jste dál se psaním nepokračoval.

Třináct let jsem si pak od psaní dal pauzu, pracoval jsem jako učitel autoškoly a po převratu jsem se dal na podnikání. Všechno jsem si chtěl vyzkoušet, měl jsem zkušenosti s cestováním, protože můj tchán žil ve Švýcarsku a my jezdili za ním. Viděl jsem Itálii, Španělsko, Chorvatsko, tam jsem zažil konec války. Měli jsme pak se ženou cestovní kancelář, která si vedla dobře, po deseti letech jsme její činnost bez ztráty kytičky ukončili. Žádný exces se nekonal, to bych tady v Budějcích nemohl udělat, abych si tu jako rodák uřízl ostudu. Jen už jsme z toho všeho byli unavení.

K literatuře a psaní jste se naplno vrátil románem Slunce na útěku a začal jste pak spolupracovat s nakladatelstvím MOBA.

Slunce na útěku bylo něco nového, žánr postkatastrofické sci-fi. A pak se už přede mnou otevřel svět historie, který tak miluju. Vysnil jsem si příběhy Hynka Tase z Boru, vlastně takového středověkého osobního strážce v době vlády krále Václava IV. Hynek je ústřední postavou celé série – Čtvrtý králův pes, Čas vlků, S vlčí hlavou v erbu a Krajina nočních jezdců, kde se jeho dobrodružství uzavírají. Píšu i romány s tematikou první a druhé světové války, třeba Poslední batalion, Past nebo Útěk do pekel. Souběžně jsem se věnoval i sérii knih o platnéřském učni Lukášovi, kterého jeho řemeslo zavede do renesanční Itálie. Čtrnácté století a dobu Jana Lucemburského jsem zase promítl do historických románů o rytířích z Vřesova. V ději těchto knih své hrdiny zavádím na území jižních Čech, na tvrze na Šumavě, na pomezí s Bavorskem, svým způsobem tak vlastně propaguji rodný kraj a to je mi velmi blízké.

Současná obliba historických románů je značná, dokazují to Iiterární úspěchy Vlastimila Vondrušky.

Ano, je to kolega, kmenový autor stejného nakladatelství. Pan Vondruška má oproti mně velkou výhodu, je historikem, tudíž zná dobře prameny, a jeho příprava pro psaní zřejmě není tak náročná jako pro mne. Stavím příběh tak, že nejsem svázán přesnými dějepisnými fakty, moji hrdinové jsou zemani, rytíři, obyčejní lidé, ale vedlejší postavy jsou skutečné, o nich něco musím vědět. A pak, když knihu napíšu, už se k ní v tištěné podobě nevracím, pustím ji mezi lidi a znovu ji nečtu.

Proč dobře rozjeté série knih uzavíráte? Není to proti smyslu úspěšného psaní?

Jednoduchá odpověď: Když mi něco jde, tak dělat to stále dokola pro mne nemá cenu. Potřebuji se dostat dál. Na druhou stranu třeba obdivuji Dicka Francise, který svou spisovatelskou kariéru dokázal postavit na detektivkách z jednoho konkrétního prostředí. Já hledám rozdílné žánry, vedle povídek jsem psal i krátké scénáře pro českobudějovický Český rozhlas, šlo vlastně o takové rozhlasové Bakaláře. Nebráním se ani románům ze současnosti. V těchto dnech mi třeba vychází kniha – detektivka o newyorském inspektorovi Timothym Prévitovi, neoblíbeném policajtovi, kterého jeho okolí naprosto nesnáší, on ale má v pátrání skvělé výsledky. Píšu dvě knihy ročně, přizpůsobil jsem tomuto systému celý svůj čas. Psací období mám od září do prosince a od ledna do dubna. Mezitím se připravuji, čtu jako blázen. Musím se také nabít zážitky jako akumulátor, pro mne je klíčové, abych měl co říct, abych prostě jen neplýtval papírem. Jakmile se ale pustím do psaní, nemyslím na nic jiného, číst se nedá, protože tím by se mi příběh rozleptal. Moje postavy si ale stejně nakonec udělají, co chtějí, já to jen zaznamenám.

S vaší osobností se pojí také celá řada dalších aktivit. Můžete být pro mnohé vzorem skutečně činorodého seniora.

Mám rád přírodu, lodě, plachetnice, silné motorky a především zvířata. Na lodi každoročně pobývám na Lipně i na moři, jezdím jako kapitán kolem ostrovů střední Dalmácie, kam se běžný turista moc nedostane. Pronajmeme si plachetnici, velkou podle toho, kolik nás popluje, to považuji za skvělý zážitek, i když třeba někdy nevyjde počasí. Na motorkách vyrážím s kamarády i se synem. A dvaadvacet let jezdím na koni v družině Petra Voka při Slavnostech pětilisté růže v Českém Krumlově. Čtvrt století chovám dobrmany, fenky, s nimi chodím pravidelně ven, jsou to členky mé rodiny. Pravda je taková, že když mi pes odejde, jsem smutkem úplně ochromený, nemohu ani psát. Se smrtí, případně týráním zvířat, se absolutně nemohu smířit, příšerně mi například vadí, když si na psovi nebo kočce lidé vybíjejí vztek. Kdyby se mi takový člověk dostal do rukou, nedokázal bych se asi ovládat. Nemám rád ani myslivce, jednu dobu jsem inklinoval i k vegetariánství, protože měl jsem vnitřní problém s tím, že jím maso zvířat.

Příští rok v dubnu oslavíte sedmdesátku. Co vás v tomto roce čeká?

Budu žít novou knížkou. Letos na Vánoce mi vyjde příběh s názvem Rozervané království – páté pokračování osudů rytířů z Vřesova. Jde o to, že Ronovci, jedni z nejpřednějších českých panských rodů, povstali proti králi Janu Lucemburskému. V království je ale i skupina šlechticů pod vedením Viléma Zajíce z Valdeka, která se staví na královu stranu. A začíná mocenský boj. Také docela přemýšlín na tím, kam se celá ta naše civilizace ubírá. Když jsem pracoval na elektrárně v Soběnově, byl tam se mnou i středoškolsky vzdělaný pán, který měl problémy s tehdejším režimem. Bylo mu tenktrát nějakých šestapadesát, a mně připadal hrozně letitý. Často mi říkával: Já jsem tak rád, že už jsem starý! Bál se všeho nového, bál se změn. Dnes se přistihnu, že si to vlastně říkávám také. Mám strach o náš svět, naši přírodu, opravdu bychom měli dělat všechno pro to, aby zůstala nezničená. Víte, já jsem tak trochu ze starý školy, jak se říká, a cítím v sobě velkou úctu k našim předkům. Vážím si toho, co tu vybudovali a vytvořili a po generace to fungovalo. Je podle mne teď hodně důležité, abychom si uvědomili, co tady po nás zůstane.

... CELÝ ČLÁNEK ČTĚTE V ZÁŘIJOVÉM ČÍSLE ČASOPISU BARBAR!

Na stáncích v prodeji za 49 Kč!

Elektronická verze ke stažení za 35 Kč na Alza.cz!

Předplatné je možné pořídit ZDE - 10 čísel (včetně letního a zimního speciálu) za 390 Kč!