Žiju hezky jihočesky

V Jihočeském divadle působíte patnáctým rokem. Jaká byla vaše cesta k divadlu?

Pocházím z Prahy a k profesi herečky jsem se vlastně dostala přes step, který okrajově provozoval můj bratr. Na gymnáziu jsem dělala moderní gymnastiku, celkově mě pohyb bavil, a tak jsem si to také šla zkusit. Musím říct, že jsem měla štěstí, protože ta stepová parta byla skvělá.

Jak to v ní vypadalo?

Byli tam takoví hezcí magoři, kteří pohyb a tanec opravdu milovali. Také ta doba a místo, devadesátky v Praze, veškerému rozvoji nahrávaly. Byla jsem benjamínek a dostala se do školy, kterou vedl žák pana Franka Towena Pavel Veselý. Frank Towen byl velkou osobností československého tance, tento pán dával svého času soukromé hodiny tance třeba i Heleně Vondráčkové, Jiřímu Kornovi a dalším. A Pavel Veselý šel v jeho stopách. Když na toto období vzpomínám, byla jsem vlastně docela drzá, protože jsem postupně začala navštěvovat různé konkurzy a castingy. A i když moc dobře nezpívám, nebo jinak, necítím se úplně komfortně při zpěvu, troufla jsem si hlavně na muzikály.

Ale ono to vyšlo.

V šestnácti letech jsem měla to štěstí, že jsem začala účinkovat v Divadle na Vinohradech ve hře Pavla Kohouta August August, august (hrálo se to pod názvem Klaun) s Bolkem Polívkou v hlavní roli. Začínejte na Vinohradech! To prostředí mne nadchlo, cítila jsem, že se mi otevírají nové možnosti a že to prostě zkusím dál.

Ráda v této souvislosti vzpomínáte na paní Danu Hlaváčovou.

Byla skvělá a jsem jí za mnohé vděčná, chodila jsem do jejího dramatického kroužku. Když jsem se jí svěřila, že to zkusím na DAMU, pořád ji vidím, jak si zapálila cigaretu a řekla razantně: „Ne. Musíš se připravit.“

Jak si to dneska vysvětlujete?

Možná cítila tu mnou urputnost, tu nezralost a nechtěla mě vystavit moc velkému zklamání. Nakonec to vyšlo a já jsem se dostala na DAMU do ročníku pana Ladislava Mrkvičky. To byla také osobnost, které jsem rozuměla, nějak jsem i u něho cítila, že jsme stejná krevní skupina. Dneska se na tu svou nezkušenost dívám docela s nadhledem a s úsměvem. Tohle ale nejen v mé profesi přinášejí roky, čas, zrání. Moc se mi líbila nedávno věta herečky Evy Salzmannové, která řekla v nějakém rozhovoru, že dneska už jí nikdo roli Julie nenabídne, ale až teď by teprve věděla, jak ji má hrát.

V sezoně 2002/2003 jste přišla do Českých Budějovic.

Ano, to bylo hned po škole, šlo o mé první angažmá v Jihočeském divadle. Dorazilo nás tenkrát do divadla víc, se mnou i Tomáš Drápela, Pavel Oubram a Věrka Hollá. Říkáme si, že jsme do Budějovic přišli s velkou vodou. A myslím, že si spolu pořád dobře rozumíme. Dostala jsem pak tady v divadle celou řadu velkých hereckých příležitostí: Jenúfa ve hře Její pastorkyňa, Hanička v Lucerně, Helena ve hře Mrzák inishmaanský, Elizabeth v Pýše a předsudku, Aneta v Bohu masakru a další. Herecký soubor Jihočeského divadla je dneska vyvážený, jsou tu dobří hráči. Baví mne pozorovat, jak kolegové pracují, jak třeba vytvářejí postavu, která je mimo jejich typ.

Vždycky mne zajímalo, jak se ze čtené zkoušky postupně vystaví celé představení, jak se na postavě vlastně pracuje…

Jak to popsat? Všechno většinou trvá zhruba šest týdnů. Vy samozřejmě musíte pochopit text, přemýšlet o něm a svou představu dokázat zahrát, to je nejprve to řemeslo. Pak si musíte najít těžší úseky, mít nějaké záchytné body. Naprosto klíčovou roli ve tvorbě představení má ale režisér, ten totiž vidí celek a směruje vás tam, kde všechny dílky soustrojí zapadnou do sebe. Postupně začnete pracovat s rekvizitami, technikou, kostýmy, začnou technické zkoušky přímo na jevišti a vy se do postavy dostáváte i díky nim. Herectví je vlastně docela jednoduché, ale cesta tvorby je občas složitá. Začínáte stále znovu, žádné zásluhy se nepočítají, role se tvoří od začátku. Mohla bych to přirovnat k těhotenství, od početí přes různé komplikace až k premiérovému porodu. S rolí pak rostete a dospíváte, až ji jednou musíte opustit.

Co přitom prožíváte na jevišti?

Mě tam vždycky nejvíc zajímá jistý přerod postavy, dozrání. Pokud se mi podaří zprostředkovat to, co režisér chce, pokud dokážu být věrohodná, uvěřitelná, zacílená a všechno klapne tak, jak má, je to pro mě velké herecké štěstí. Cítím pak, že moje práce má smysl. Podobný přerod jsem si například prožila ve hře Davida Harrowera Nože ve slepicích, která měla premiéru před deseti lety. Na začátku je dívka jako nepopsaný list, na konci dospělá sebevědomá žena, která rozhoduje o svém osudu. Nebo v Lorcově Yermě před pěti lety. Tady hlavní postava zoufale touží po dítěti, a manžel jí ho nechce dopřát. To byla pro mne velká výzva.

Je herectví velká odpovědnost?

Samozřejmě. Sice jsem žádné představení ještě nepromeškala, ale jednou jsem měla namále. A víte, co je zajímavé? Myslím si, že pokud člověk hraje třeba indisponovaný, většinou dostává velmi pozitivní zpětnou vazbu, že tentokrát to bylo parádní a přesné. Možná to bude tím, že se snažíte svůj úkol prostě přežít, plně se soustředíte na svůj výkon a neexistuje nic okolo. Žádné vyhrávání, přidávání, sklouzávání někam, kde si to třeba za normálních podmínek dopřejete.

Jak se vám hraje v otevřeném prostoru na otáčku v Krumlově?

Vždycky dobře. Letos jsem to vlastně měla za odměnu, dostala jsem roli Hostinské v Draculovi, ta paní spáchá ve hře sebevraždu. Mám malé děti, jsem vlastně na mateřské dovolené a ucelená role mi přišla vhod. Kdyby mě totiž upír Dracula kousl, musela bych se jako nemrtvá stále do představení vracet. Takhle jsem mohla odjet za rodinou hned, jak moje postava ukončila své žití (smích).

Zmínila jste rodinu. Jak to dohromady zvládáte?

Pomáhá mi hodně manžel Radim, který měl jako mladý také hereckou zkušenost v Jihočeském divadle. Rozumí tomu závazku, ví, jak to funguje. A také se zapojuje moje maminka. Máme dcerku Bereniku, které je teď pět a půl roku, a ročního Štěpánka. Právě jsme se vrátili z rodinné dovolené v Řecku, kde jsme si doslova užívali jeden druhého. Jsem máma na plný úvazek, dětská taxikářka, přitom pracuji v Budějovicích i v Praze, snažím se všechno zorganizovat. A přitom jsem ráda, když můžu na chvíli od dětí odejít, pak se na ně zase těším.

A co baví jen vás?

Až s druhým dítětem jsem se dala na běhání. Je to časově flexibilní, ekonomické, jsem při běhu úplně nezávislá. Člověk se musí opět napojit na své tělo, naučit se dýchat, máte při sportu úplně prázdnou hlavu. Běhám centrem města, protože tu bydlím, podél řeky, kolem divadla a tak. S kolegou z rádia jsme si stanovili cíl, chceme uběhnout deset kilometrů v rámci půlmaratonu, který se běží v Písku 29. září. No, zatím nevím, jak to zvládnu. Taky jako rodina hodně cestujeme, milujeme třeba Novohradské hory, kde je pořád panenská příroda a méně turistů. Vyhledáváme poklidnější místa a děti hodně bereme s sebou, tudíž jim cestovatelský program musíme poněkud přizpůsobit. S maminkou jsem před lety navštívila Jižní Ameriku, tam bych se také časem chtěla vrátit a ukázat ji svým blízkým.

Váš jemný, milý, až dívčí hlas provází Jihočechy v rádiích, namlouváte různé reklamní spoty, slogany a podobně. Jak jste se dostala k téhle práci?

S namlouváním jsem začala před šesti lety, napadlo mě to samotnou a tuhle činnost mám hodně ráda. Můžu natáčet z domova, i s dětmi.

Máte doma nahrávací studio?

Vůbec ne, mé studio je v naší domácí šatně. Kolegové z rádia tenhle šatnový zvuk hodně chválí.

Známou jste se stala především díky seriálovým rolím v Redakci, v Ordinaci v růžové zahradě nebo ve Svatbách v Benátkách. Byla vám ta popularita příjemná?

Nebylo to nepříjemné. Ačkoliv jsem na obrazovkách vystupovala zhruba před třinácti lety, lidé si mě pamatovali a dlouho mě poznávali. Dneska bych řekla, že jsem lidem spíš povědomá. Mají pocit, že mě znají, ale nevědí odkud. Také moc nepracuji na tom, abych slavná byla. Možná je to chyba. Nemám Facebook, nepohybuji se na sociálních sítích, nevěnuji tomu energii. Prostě mám teď jiné jednoznačné priority.

Co vás teď čeká v divadle?

V polovině prosince máme premiéru hry Václava Havla s názvem Pokoušení. Zatím toho o své roli moc nevím, ale těším se na spolupráci s režisérem Ivanem Krejčím.

Přemýšlela jste někdy nad nabídkou stálé herecké práce v Praze? Přece jen odtud pocházíte, máte z hlavního města zkušenosti.

Těžko odpovědět. Když řeknu, že nemám ambice, nebude to pravda, a když se svěřím, že třeba Vinohrady jsou můj cíl, také to nebude správně. Co tedy říct? Já v tuto chvíli cítím jistou zakořeněnost v místě, kde žiju se svou rodinou. Mám tu krásnou práci, za kterou jsem nesmírně vděčná. Dokonce bych si troufla tvrdit, že na takovou životní úroveň, jakou jsme si s mužem vybudovali tady, bychom v Praze nedosáhli. Bydlíme v domě, k němuž máme vztah, jsme v centru, všude blízko, děti tu mají zázemí, kamarády. Jsme tu šťastní. Žiju prostě hezky jihočesky.

Dana Verzichová

Narodila se v Praze 23. srpna 1977. Po gymnáziu studovala rok angličtinu, pak byla rok na soukromé herecké škole u Mileny Steinmasslové, poté se dostala na DAMU, obor činoherní herectví, do ročníku Ládi Mrkvičky a Jaroslavy Tvrzníkové. Po škole nastoupila do svého zatím prvního angažmá v Jihočeském divadle v Českých Budějovicích. Zde hrála např. tyto role: Jenůfa (Její pastorkyňa), Hanička (Lucerna), Helena (Mrzák inishmaanský), Cecilka (Není Filip jako Filip), Mladá žena (Nože ve slepicích), Elizabeth (Pýcha a předsudek). Kromě divadla se objevila v televizi v epizodních rolích, v např. v seriálech Ranč U Zelené sedmy, Borůvkový vrch, Redakce, Svatby v Benátkách a v Ordinaci v růžové zahradě.

Elektronická verze říjnového čísla ke stažení za 35 Kč na Alza.cz!

Předplatné je možné pořídit ZDE - 10 čísel (včetně letního a zimního speciálu) za 390 Kč!