Zprávař na kolečkách

Po dlouhých zdravotních peripetiích jste znovu doma. Jste po operaci i druhé ledviny. Jak dopadla?

Výtečně, zaplať Bůh. Skvělý operatér Pavel Navrátil mi v Hradci Králové zachránil život už v roce 2016 vyjmutím první prasklé ledviny, takže jsem se mu logicky svěřil i s tou druhou. To už bylo plánované, ale nikoli jednoduché. On má ale skvělý grif na vyjmutí obří ledviny, díky němuž jsem ztratil minimum krve, což není obvyklé. Často je kvůli velké ztrátě krve pacient při takové operaci v ohrožení života. U Pavla jsem se ale nebál. Bezmezně mu věřím.

Jaký je teď váš zdravotní stav?

Měl jsem zdravotně slabší podzim, teď se pomalu dostávám do kondice, brzy bude jaro a na něj se těším, doufám, že pookřeju stejně jako příroda.

Mám vás spojeného s těma rukama v kapsách, které jste tak při moderaci předpovědi počasí míval. Kdy si je tam zase strčíte, jaká je teď vaše prognóza?

Jestli si obrazně řečeno strčím ještě někdy ruce do kapsy, to ví jen ten jeden nahoře a člověk to není. Bůh to má v rukou. Jsou určité indicie, že mícha je dost poškozená. Mám za sebou magnetickou rezonanci, která neukazuje nic moc dobrého, ale ani nic nového. Není vyloučené, že bych se ještě někdy postavil na nohy a chodil alespoň o berlích, ale prognóza mého uzdravení není taková, jakou bych si představoval. Bohužel je to tak.

Vaše problémy začaly tím, že jste měl nejprve vážně nemocnou ledvinu. O co konkrétně šlo?

Mám vrozenou ledvinovou vadu, polycystické ledviny, se kterými si současná medicína neví rady, stejně jako s mou páteří. Laicky řečeno ledviny jsou plné různých váčků – cyst, které neustále rostou. Ledviny se zvětšují, vlastně se tím brání, aby je cysty neutlačily. Nakonec ale svůj boj stejně prohrají. Jsou sice gigantické – prorostou břišní krajinou až do třísel, ale funkční čistící tkáně je v nich jen pár procent. Jejich funkčnost zaniká a je zapotřebí transplantace.

Od kdy jste měl problémy?

Vada je vrozená, ale zhruba do 30 let mě neomezovala. Pak mi začalo růst břicho, ve výsledku jsem měl břicho plné ledvin. Normální člověk je má schované v hrudním koši a jedna váží 300 gramů. Moje ledvina měla v poslední fázi 7 kilo, takže jsem měl v břiše zhruba 14 kilo navíc, v žertu jsem říkal, že to jsou moje dvojčata. Neustále jsem poslouchal škodolibé narážky na pivní bachor a já tehdy pivo ani nepil. To se těžko lidem vysvětluje. Když jsem se párkrát snažil vysvětlit, že jde o ledviny, nikdo mi nevěřil. Brzy jsem toho nechal. V duchu jsem si říkal – jo lidi, nepřál bych vám své starosti. Z dnešního pohledu bych své tehdejší starosti bral.

Kdy přišly komplikace?

Zhruba po pětatřicítce jsem začal mít problémy s funkčností ledvin. V roce 2016 jsme si řekli s mým lékařem, že musím na transplantaci, že je nejvyšší čas. Jenže bylo jaro a já jsem nechtěl marodit na jaře kvůli dětem, chtěl jsem s nimi chodit ven, i když už jsem byl vyřízený, unavený, hodně jsem musel spát. Tímhle rozhodnutím jsem si sám nad sebou určil ortel. Ledviny přestávaly fungovat a já jsem správně nenaslouchal.

Předpokládám, že přišel kolaps...

V červenci roku 2016 jsme jeli na dovolenou do Adršpachu, kde mi ledvina v podstatě praskla. Věděl jsem, že je zle. Občas už předtím mi rupla nějaká menší cysta nebo cévka, což znamenalo krev v moči, antibiotika a týden ležet, aby se to spravilo. Tehdy to ale nebyla krev v moči, ale možná trochu moči v krvi. Měl jsem obrovské bolesti. Stalo se mi to v noci a druhý den jsme měli jet domu do Plzně. Já jsem si ještě říkal, že to vydržím domů, kde mě doktoři znají, léčí mě celý život, než jet do Náchoda, kde nebudou vědět, co se mnou. Měl jsem strach.

Do Plzně jste ale nedojel...

Už to nešlo, ve čtyři ráno přijela sanitka. V Náchodě naštěstí zhodnotili, že ta naprasklá ledvina není pro ně a musím do fakultky, takže jsme pokračovali do Hradce Králové. Tam už jsem na tom byl hodně, hodně špatně. Tlak 60 na 30, ztráta zhruba dvou litrů krve. To už zavánělo ohrožením života, které jsem si zbytečným otálením způsobil. Naštěstí sloužil vynikající doktor. Byla sobota v červenci, velká nepravděpodobnost, že tam bude někdo ze seniorních lékařů. Ale Pavel Navrátil mi zachránil život, odvedl skvělou práci. Vyndal mi naprasklou ledvinu a za tři neděle jsem byl ze špitálu venku. Od té doby jsem měl jednu ledvinu, která ale téměř nefunguje, chodil jsem proto na dialýzu a čekal na dárce ledviny.

Jak dlouho jste takhle chodil?

Odhad byl, že budu na dárce čekat půl roku. Ale zapracovala náhoda a mně už po měsíci zvonil telefon. Byl začátek října a já seděl s kamarádem v čajovně, nechal jsem čaj na stole a jel jsem v úplné euforii do fakultky. Vnímal jsem transplantaci jako vysvobození, jako šanci být zase fit. Operace proběhla perfektně, výborná práce lékařů z Transplantačního centra v Plzni na Lochotíně. Dovolte za všechny zmínit alespoň dvě jména. Docenti Moláček a Reischig, díky, pánové. Tehdy jsem se skvěle hojil, všichni kvitovali, jak se zlepšuji. Pátý den mi ale ruplo v zádech a bylo po všem.

Co se stalo?

Měl jsem znovu hrozné bolesti, ale nikdo nevěděl, co se děje. Těch možností je mnoho. Udělali mi CT plic, srdce, páteře, nikde nic nebylo vidět, bohužel. Dostal jsem utišující léky, ale uplynul asi půlden a já cítil, jak postupně přestávám vnímat nohy. V bezprostřední blízkosti míchy mi praskla céva a vlivem krvácení došlo k útlaku míchy. Nemělo to souvislost s transplantací, ale s mou nedostatečností cév.

Jak se to projevovalo?

Cítil jsem, že mě opouští nohy. Od plosek, té časti, na kterou šlapeme, dále nahoru, pak jsem začal kolabovat a šel na hranici kómatu. Probudil jsem se na jednotce intenzivní péče a od té doby necítím nohy a nemůžu chodit.

Ten pocit se asi dá těžko popsat, obzvláště zničující musel být pro sportovce, propagátora cykloturistiky a člověka, který má rád horské túry na Šumavě...

Do špitálu jsem šel opravdu přesvědčený, že se vše vyřeší, v euforii, že bude mému trápení konec, všechno zvládnu, budu ok a přišlo tohle. JIPka a vozík. Šok, popsat se to nedá.

Co rodina? Manželka, vaše dvě holčičky?

Manželka byla od začátku velice statečná, drží mě nad vodou. Nikdy nepřipustila, že bych se neměl uzdravit. Je opravdu mou velkou oporou. S dětmi je to složitější. Dva měsíce jsem na byl na JIPce, kde mě vytáhli hrobníkovi z lopaty, ale to prostředí není pro malé děti. Končí tam případy, se kterými si jinde neví rady. Na metabolku nedám dopustit, zachránili mi tam život, doktor Raděj mě řešil den co den dva měsíce, já viděl, jak moc mi chce pomoct, to mi dávalo ohromnou víru, že to zvládneme, i když mi bylo nejhůř v životě. Na to se nedá zapomenout. Metabolka jako taková je ale fakt drsná, ty případy, které byly okolo, tak ty berou dech. Já byl většinou při vědomí, ale to jsem byl jediný, navíc mě zoufale bolela hlava, břicho, bylo mi obrovsky špatně. Když jsem upadl do opiátových snů, tak jsem měl hrozné představy, kdy jsem se potil hrůzou, zdály se mi blbosti, vysvětloval jsem to manželce, protože jsem všemu věřil, ta ze mě byla vedle, protože si myslela, že budu už pořád blázen.

Kdy k vám pustili děti?

Asi po šesti týdnech jsem se dostal z nejhoršího a chtěl jsem je vidět. Ony chtěli vidět mě. Z dnešního pohledu si myslím, že to byla chyba. JIPka je krutá, ze mě trčely hadice ze všech stran, navíc se holky musely obléct do toho ochranného hábitu, dostaly roušky, protože moje imunita byla kvůli ledvinovým imunosupresivum velice narušená. Děti mě znaly jako zdravého člověka, automaticky se vyděsily, byl to pro ně šok a sbíraly se z toho dlouho. Té mladší bylo pět let, neuměla se s tím popasovat a dostat ty emoce ven z hlavy, třeba si pobrečet. Nakonec to dopadlo tak, že jsme jí našli šedivé vlasy. Je to brutální zkouška po celou rodinu. Na Vánoce ale manželka předvedla heroický výkon a dostala mě domů, takže jsme měli všichni velikou radost, že jsme spolu. I když jsem byl na kapačkách. Hodně nám to všem pomohlo, nakonec za mnou děti i šly, už se mě nebály.

Následovala rehabilitace?

Po Vánocích 2016 jsem skoro na tří čtvrtě roku zmizel. Byl jsem v Kladrubech nebo v Berouně. V srpnu a v září jsem pak byl doma. Děti se definitivně zklidnily. Vidí, že můžu fungovat, jezdíme na chalupu. Občas se zeptají, jestli budu chodit, ale já jim odpovědět neumím. Berou fakt, že teď nechodím a ta starší mi řekla: „Tatínku, mám tě ráda takového, jaký jseš.“ To se mi ulevilo, je to pro mě takový mezník a vím, že děti se s tím mým handicapem naučily žít.

V říjnu 2017 jste se navíc vrátil zpět na obrazovky TV NOVA a uváděl jednou týdně Sportovní noviny. Jaký to byl návrat?

V srpnu jsem začal trénovat před kamerou. Zkoušeli jsme, co mi bude vyhovovat, počasí nebude to pravé, protože je tam během moderování hodně pohybu. Vymýšlelo se, co bych mohl moderovat. Zjistili jsme, že stoleček bude nejlepší pro všechny zúčastněné. Takže jsme zkusili Polední zprávy, polední Sportovní noviny, ale i Volejte Novu. Zkoušeli jsme různé formáty. Začal jsem v říjnu 2017 Sportovními novinami v poledne, bylo to přesně po roce, kdy jsem byl na obraze naposledy. Sport jsem dělal asi 9 měsíců, od srpna 2018 už jsem začal kondičně zvládat delší formát Poledních televizních novin a moc mě to těší. Zprávy jsou adrenalin, jejich příprava je takový tavicí kotlík, mnohdy se pak pořadí zpráv mění i během vysílání, je to živé, mám to rád.

Pauza trvala více než rok, ale kolegové z Novy vás přivítali velice uctivě a přívětivě. Zdá se, že prostředí není tak agresivní, jak se občas povídá.

Naprosto každý to řekne, že to byl výjimečný přístup, jak se k tomu Nova postavila. Jsem samozřejmě rád a lidem z Novy patří velký dík za velkorysost a podporu v nejtěžší chvíli. Když jsem byl na JIPce, bylo mi strašně, ale byl jsem při vědomí, tak jsem věděl, že se mám kam vrátit a počítají se mnou. Neumíte si představit, jaká to pro mě byla vzpruha v téhle šílené situaci. Světýlko na konci tunelu. Ale vnímám to od Novy i v obecné rovině jako signál do společnosti, že když je dobrá vůle, tak to jde. To je nedozírně důležité.

Velkou oporou vám prý byla Karla Mráčková, bývalá kolegyně z Počasí.

Karla je zlatá, známe se 18 let. My byli neustále ve spojení. Následně se mnou také točila reportáže z Kladrub nebo Berouna. Pro mě ty reportáže byly možností ukázat přes svůj případ vozíčkářskou realitu, poukázat na některé věci, zorientovat trochu veřejnost. Povědomí lidí je nízké, sám jsem o tom jako chodící nevěděl nic. A za druhé jsem se tak bránil bulváru. Zveřejňoval jsem, co jsem chtěl já, místo abych mlčel a čekal, co si bulvár vycucá z prstu, nebo někde pokoutně vyzjistí.

Jaké to bylo, když jste poprvé vysílal?

Když se rozsvítilo červené světlo, tak by se ve mně dvě tři vteřiny krve nedořezal. Byl to silný okamžik, na který nezapomenu. Měl jsem před sebou sport, ale chvilku jsem měl pocit, že mám začít o okluzní frontě.

Patříte mezi služebně nejstarší moderátory Novy. Můžete srovnat TV Nova v době, kdy jste začínal, a dnes? V těch letech uváděl Televizní noviny Martin Severa a Martina Kociánová, Snídani s Novou Markéta Mayerová a Slávek Boura, Kolotoč Pavel Poulíček. Ti všichni jsou už pryč, ale vy jste na Nově stále.

Lidi si mě pamatují, protože v době mých začátků měla Nova padesátiprocentní podíl na trhu, jinak existovala pouze ČT, Prima byla ještě zanedbatelná. Další televize nebyly, neexistoval internet, nebo se teprve rodil, mobily stejně tak. To musí dnešním mladým znít jako scifi. Prvních, třeba osm let to tak ale ještě bylo. Tehdy NOVA přirozeně vytvářela hvězdy, mediální tváře. Dnes mají televize o mnoho menší sledovanost, z internetu je silný hráč. Já jsem ještě ze staré doby, kdy na televizi koukali všichni.

Poznávají vás lidé do dnes?

Musím říct, že jsem si toho nikdy tak nevšímal jako v Kladrubech. Uvědomil jsem si, jak ta televize je nebo byla mocná. Všichni mě tam znali, všichni se mnou chtěli mluvit. Byl jsem takový maskot v tom ne úplně veselém, leckdy dost šedivém světě. Každý si tam nese svůj kříž, tak jsem byl pro mnoho lidí zpestření, vytržení ze stereotypu. Lidi mi tam dokonce posílali papírové dopisy, které jsem naposledy dostával tak před deseti lety, v době „předmailové“. Stálo jim za to mě podpořit. Několikrát mi také někdo úplně cizí telefonoval, aby mi udělal radost, tak mě v léčebně vyvolávali tím vnitřním rozhlasem. Pan Jančařík, ať se okamžitě dostaví na vrátnici. Takže jsme si užili i srandu. Teprve tehdy jsem asi pochopil, jak byla televize silná. Je silná i dnes, ale bylo to ještě intenzivnější.

Nemáte nějaký i nepříjemný nebo vtipný moment, kdy vám nebylo příjemné, že vás lidi poznávají?

Takových momentů bylo víc. Manželka nejradši vzpomíná na to, když jsme byli zhruba před 15 lety v Chorvatsku. Přijeli jsme do kempu, který se jmenoval Rabac, obrovský kemp, ale byl úplně plný. Tak jsme si postavili stan někde snad u záchodků, zkrátka na místě, kudy chodili všichni. Třetina kempu tam byla přes Vítkovice Tours. K večeru už začali všichni chodit s ručníkem a kartáčkem do umývárny a viděli nás u stanu. Jak mě poznávali, tak někteří trošku ztráceli soudnost. Projevilo se to tím, že se zastavovali, vytvářeli jakési hloučky. My jsme večeřeli a oni si na nás ukazovali. „Hele, to je ten z televize. A co mu ta jeho uvařila. No to nevypadá nic moc.“ Bavili se o nás jako o zvířátkách v zoologické zahradě. Já měl z té trapnosti legraci, já se v tom vyžívám, třeba teď ujíždím na Jaromíru Soukupovi, ale manželce to bylo logicky hrozně nepříjemné, ostatně nemá pozornost ráda do dnes. Příjemné to není ani dětem, obzvláště teď, když se jich kdekdo ptá na můj zdravotní stav.

Jaké to bylo pro vás? Váš otec Petr uváděl v 80. letech Magion, jeden z nejsledovanějších dětských pořadů v zemi.

Navíc uváděl i Tutovku na České televizi i na Nově... Lidi ho poznávali a já byl puberťák, který si užíval to, že má známého tátu.

Jak na vás teď reagují lidé v Plzni, kde žijete?

Já sám, když jsem chodil po svých a potkal vozíčkáře, tak jsem kolikrát nevěděl, co mám dělat, bylo to mi to trapné. V tomhle mi asi medialita trochu pomáhá, prolamuje ledy. Lidi mě poznávají, dávají mi gesty najevo podporu, často mi i třeba zastaví, povzbudí mě. Je to takové akorát, nikdo mě nelituje. Je to příjemné.

Léta jste pro Českou televizi natáčel pořad Cyklotoulky, jste známý jako propagátor cykloturistiky. Nenapadlo vás se zaměřit na handicapované sportovce?

Samozřejmě napadlo a také několik lidí okolo mě. Ale cyklotoulky byly mainstreamové téma. Češi jsou národem cyklistů, tipy na takové výlety všechny zajímají. Ale výlety pro vozíčkáře, to zajímá minoritu. Možná by to mohl být internetový formát. Pořad pro velkou televizi to není. Jsme v kontaktu s Klubem českých turistů, kteří proznačují trasy pro vozíčkáře, uvidíme. Ale ve velké televizi si tento námět dokážu představit snad jen jako třeba reportáž v nějakém zavedeném formátu.

Také jsem vás zaslechl v dabingu.

To je jedno z pozitiv, které mi můj stav přinesl. Vždy jsem to chtěl zkusit, hodně lidí mi říkalo, že mám hezký a charakteristický hlas. Nikdy jsem toho moc nevyužíval. Teď to konečně dělám. Načítám dokumenty pro ČT2 o přírodě, o zvířatech. Mého tátu teď zastavil neznámý člověk a řekl, ať vyřídí Michalovi, že komentáře čte moc pěkně a je důstojným nástupcem Richarda Honzoviče. Tak to mě potěšilo obrovsky. Richard Honzovič byl čteč číslo jedna, ikona. Tak daleko nejsem, ale baví mě to moc. Člověk se ve studiu musí pekelně soustředit a zapomene na vozík.

Jaké máte v Plzni plány, vy jste známý jako moderátor, organizátor kulturních akcí. Populární byly zejména vaše koncerty v synagoze.

Ten projekt pokračuje dál, mám naštěstí schopnou kolegyni. Teď téměř všechno dělá ona. Já řeším organizaci přes telefon a přes email, exekutivu na místě ona a tým. Na jaře chystáme po letech návrat do malé Staré synagogy, kde obnovíme festival Kytara. Pokračuje i Divadelní léto na zámku v Nebílovech koncem srpna. Tam jsem měl několikrát představení Enigmatické variace s Martinem Stráským a Janem Maléřem. Skvostný kus, řekl bych nejlepší, co jsme tam za deset sezon měli. Plzeňské divadlo hru po letech stáhlo a my si s Martinem a Honzou řekli, že ji zkusíme jezdit dál jako zájezdovku. A povedlo se, rok 2018 byl super. Na letošek máme nasmlouvaných už 20 představení. Víc to ani nejde, další beru už na rok 2020. Stráňa je šíleně pracovitý a vytížený.

Snažíte se aktivně si otevírat nové možnosti.

Ale stejně mě asi pořád nejvíc baví moderování akcí před živými lidmi. Dokonce bych řekl, že je to teď ještě trochu lepší. Někdy se spíkr musí hodně snažit, aby si lidi získal. Já když teď v úvodu akce lehce zažertuju o „čtyřkolce“, tak je ruka v rukávě. Lidi zjistí, že se nemusí stydět a uvolní se. Vozík zlidšťuje.

Probíráme tady vaše pracovní aktivity, které provozujete i přes krajně pochroumané zdraví. Předpokládám ale, že hlavně se věnujete co nejvíc jeho nápravě. Co vše pro své zdraví děláte?

To je pravda. Jak jsem zmínil na začátku, naše moderní bílá medicína, která jde tolik vpřed, bohužel nic neumí ani s poraněním míchy, ani s polycystickou chorobou ledvin. Třeba co se týče polycystozy, od dětství slyším pouze – budeme váš stav monitorovat a až ledviny selžou, budeme transplantovat. To mi přijde zvláštní, že se medicína za víc než 30 let v tomto nikam nepohnula. A z dnešního pohledu mě mrzí, že jsem to vzal jako fakt a nehledal žádnou alternativu. Neříkám, že bych si ledviny vyléčil, ale určitě jsem mohl jejich devastaci alespoň pozdržet. Dnes jsem v intenzivním kontaktu s léčitelem a František mi hodně pomohl překonat obtíže, pracuje s energií a díky němu byla má rekonvalescence, cesta ze smrtelné postele zpět, snazší. Upravil jsem taky jídelníček, piju speciální čaje, hodně cvičím, skvělá je akupunktura, vojtovka, kranyosakrální terapie... Dělám, co můžu.

Máte na sobě zvláštní svetr, repliku poválečných hokejových mistrů světa.

Ano, přesně tak. Je to replika dresu našich prvních mistrů světa v hokeji roku 1947, hokejový svaz ji vydal k 70. výročí. Je to můj nejoblíbenější kus oblečení. Jsem hrdý na tuhle veleúspěšnou generaci, která však v roce 1950 skončila po vykonstruovaném komunistickém procesu v jáchymovských dolech. Nakonec byli propuštěni v roce 1955 a představte si, že se téměř všichni ještě vrátili do vrcholového hokeje! Obrovský příklad nezlomné vůle pro mě osobně. Maličko taky tenhle příběh a dres beru jako spojnici k mé nové profesi moderátora sportovních zpráv. A především, obrovsky mě štve relativizace nedávné historie v posledních letech, takové ty řeči o tom, že za komunistů to vlastně bylo docela fajn... Na tahle zvěrstva, která byla jen špičkou ledovce, nesmíme zapomínat.

... CELÝ ROZHOVOR ČTĚTE V ÚNOROVÉM ČÍSLE ČASOPISU BARBAR!

Na stáncích v prodeji za 49 Kč!

Elektronická verze ke stažení za 35 Kč na Alza.cz!

Předplatné je možné pořídit ZDE - 10 čísel (včetně letního a zimního speciálu) za 390 Kč!