Já a Freddie Mercury

Dodnes mám schovaný rozhovor s vámi z roku 2008. Tehdy mě překvapilo, že bývalý osobní tajemník Freddieho Mercuryho žije v Česku.

Ano, tenkrát jsem žil v Klatovech, předtím jsem bydlel tři a půl roku v Praze, kam jsem se přestěhoval z Londýna. Ještě v Anglii mně kamarád doporučil, abych se alespoň jednou za život podíval do Prahy. Udělal jsem to a Praha mě okouzlila natolik, že jsem se tam přestěhoval. Ale když tam bydlíte, zjistíte, že Praha je stejná jako každé jiné velké město: tramvaje, prach, hluk, problém s parkováním. Hlavní město je sice život, ale zvažoval jsem, že možná bude lepší venkov.

Jak jste vybral Klatovy?

Jeden kamarád mi nabídl, abych si vyzkoušel život na venkově, jeho rodina bydlela blízko Domažlic. Budeš tu dva týdny, uvidíme, jak se ti to bude líbit, řekl mi. Nakonec jsem tam zůstal šest měsíců a potom jsem koupil dům dvacet kilometrů od kamaráda. Venkov je úžasný, klid, příroda, je super. V Klatovech jsem žil deset let a dojížděl do práce do Německa, to bylo dvacet minut jízdy. Hodně kamarádů jsem ale měl ve východních Čechách, práci v Olomouci a v Praze, přestěhoval jsem se proto do východních Čech. V dubnu to budou čtyři roky.

Nelákaly vás jižní Čechy?

Jezdím tam, byl jsem v Českých Budějovicích, v Českém Krumlově v tamním otáčivém hledišti, v Písku mám kamaráda a zahrál jsem si ve filmu Zdeňka Trošky Babovřesky 3.

Když jste přišel do Čech, měl jste tady už známé, nebo jste je teprve nacházel?

Byl jsem úplně sám.

Čím vás Čechy chytly za srdce, že jste tady zůstal?

Poprvé jsem byl v Praze v roce 2000, čtyři dny. Líbilo se mi město, lidé, atmosféra, bylo to super. V Anglii jsem doma, říkal jsem si, ale o tři měsíce později jsem byl zpátky v Praze. 

Venkov jste upřednostnil před velkými městy. Nebylo důvodem i to, že jste si užil rušného života ve velkoměstech, v šoubyznysu, na večírcích?

Ano. Celý život jsem bydlel ve velkém městě, jen od šesti do jedenácti let jsem byl na internátní škole v malém městě v Indii. A určitě i spolupráce s Freddiem a kapelou Queen. Je ale fakt, že Praha je vzdálená od mého současného bydliště hodinu a dvacet minut, do města si tedy můžu kdykoli zajet.

Dvanáct let čtyřiadvacet hodin denně jste byl v úzkém kontaktu s Freddiem Mercurym. Jaký byl ale život před Freddiem a jaký po něm?

Měl jsem práci v Královské opeře v Londýně, a to nebyla normální práce od pondělí do pátku od osmi do čtyř hodin. Pro mě byl víkend jako jakýkoli všední den. Šoubyznys je víkendová práce. Když Freddie zemřel, dělal jsem dobrovolníka v londýnské nemocnici od čtvrtka do neděle a každý rok na Vánoce nebo na Silvestra, protože jsem byl sám a nevadilo mi o svátcích pracovat.

Kdy vám Freddie nejvíc chyběl, nebo chybí?

Skoro každý den pro něco. U Freddieho jsem byl zaměstnaný, každý měsíc mi přišly peníze na účet, Freddie byl ale kamarád, hodně jsme spolu mluvili, co bylo, jak bylo, co si myslí a co si myslím já. Při natáčení filmu Bohemian Rhapsody se mnou proto konzultovali, co by si Freddie asi myslel, co by řekl.

V jednom rozhovoru jste o hlavním hrdinovi Bohemia Rhapsody Rami Malekovi řekl: To je Freddie. Jaké jste měl pocity, když jste poprvé viděl film, ve kterém jako by Freddie ožil?

Poprvé jsem film viděl loni 28. října v pražské Lucerně, bylo to pro mě hrozný, byl jsem dojatý, šly mi slzy do očí, a to jsem hned po skončení musel na pódium. Na plátně jsem viděl Freddieho, moje kamarády a vlastně i svůj život. Je ale dobře, že ve filmu nehraji. Jsem součástí Freddieho příběhu, ale nikoli celého. Ten film je hollywoodský, nemůže být úplně pravdivý, do dvou hodin se nemůže vtěsnat celý Freddieho život. Dodnes jsem film viděl čtyřikrát, naposledy se svými studenty, každý čtvrtek totiž učím angličtinu na střední škole Trivis.

Jste se známými z okruhu Queen ve spojení?

S kytaristou Brianem Mayem a bubeníkem Rogerem Taylorem. Oni sice bydlí v Anglii, já v Česku, ale máme maily.

Jste v kontaktu i s láskou Freddieho Mary Austin?

Naposledy jsem s ní mluvil v roce 2003, povídali jsme asi tři čtyři hodiny. Ani nevím, jestli film viděla a co mu říká.

Víte, co se stalo s Freddieho přítelem Jimem Huttonem?

V roce 2010 umřel na rakovinu plic, kouřil čtyřicet let, pak ale přestal a dvanáct let nekouřil.

Freddie měl rád život a říkal třeba, že „život je příliš krátký na to, aby člověk ztratil jedinou minutu“. Myslíte na to a řídíte se tím?

Ano, ale ne tak striktně. Už jsem skoro o dvacet let starší než Freddie, když zemřel, a pochopil jsem, jak důležitý je čas. Když jste mladý, připadá vám, že máte spoustu času. Já už jsem ve věku, kdy myslím na věci, které jsem neudělal, když jsem měl čas. Hlavní je rodina. Někdy mi chybí, ale nikdy bych na sebe nevzal zodpovědnost mít dítě. Otcem nejste do osmnácti let dítěte, ale celý život, a jestli dítě dělá špatné věci, pak je to chyba rodiny, která má za dítě zodpovědnost. Mám moc dobrých kamarádů, nejsem sám. Doma ano, ale mám kočku… ne, vlastně kočka má mě. Ale já ji víc. Vím, že se čas nevrátí, jestli něco neudělám dnes, možná už to zítra nebudu moct udělat. Proto dělám věci, jak můžu, jak je to možné. Teď máme například rozdělané projekty, musím na nich pracovat, dokud můžu. Protože může přijít den, kdy nebudu mluvit, nebo den, kdy nebudu moct chodit.

Proč máte rád právě kočky?

Lidé mají psy, ale o ně se musí nepřetržitě starat. Kočky můžou zůstat chvíli samy, bez péče, jsou nezávislé. Kočky byly rodinou Freddieho, za celý život měl deset koček, když umřel, zůstalo jich šest.

Co dalšího vás spojovalo? Balet?

Balet bylo první, co mě a Freddieho spojilo. Jak jsem říkal, pracoval jsem jako garderobiér v Královské opeře v Londýně, kde Freddie vystupoval na charitativním koncertu a kde jsme spolu poprvé mluvili. A už tady v Čechách jsem dělal libreto pro baletní inscenaci Queen – The Show Must Go On pro olomoucké Moravské divadlo.

Měli jste i společné oblíbené jídlo? Ptám se proto, že jste před dvěma lety napsal Královskou kuchařku Freddieho Mercuryho.

Chutnal nám například čočkový guláš s kuřecím masem a zeleninou. Freddie měl rád koření, ale ne moc pikantní, jako třeba chilli, spíš kurkumu, římský kmín, koriandr.

Rok před vydáním kuchařky jste pořádal přednášky pro žáky základních a středních škol pod názvem Titanic – Freddie – AIDS.

Ano, s hudebníkem Milanem Šatníkem, který přišel s nápadem upozornit žáky základních a středních škol na nebezpečí nemoci AIDS poté, co slyšel moji besedu o Freddiem v rámci jednoho koncertu. Potkali jsme se na něm před osmi lety. S přednáškami Titanic – Freddie – AIDS jsme navštívili jedenáct škol v Pardubickém kraji. Žáci z přednášek odcházeli s pokorou. Nejčastěji je zajímalo, jak se Freddie nakazil, jestli pohlavním stykem, nebo drogami.

Připravujete společně s hudebníkem Milanem Šatníkem i další projekty?

Máme novou přednášku, kterou na videu uvádí kytarista Queen Brian May. V lednu jsme začali v Hradci Králové, následují Pardubice a od března pokračujeme po velkých krajských městech.

Společně ale také chystáte CD o myšlenkových pochodech Freddieho Mercuryho.

V textech jsou Freddieho myšlenky, se kterými se mi svěřoval v různých životních situacích, na turné, když chtěl napsat písničku, když se hádal se svojí múzou... K textům, které jsem napsal, Milan složil hudbu a nazpíval je. Už před dvěma lety vydal singl Friends, který poukazuje na to, jak důležití byli pro Freddieho přátelé. Byli vlastně jeho rodinou. Album, které se bude jmenovat Another Step In Time, se právě natáčí a v září by mělo vyjít. Do toho připravujeme divadelní hru, kterou Milan zrežíroval, a máme v ní společně hlavní roli.

Je také ze života Freddieho Mercuryho?

Ze života skupiny Queen. Je to zvláštní divadelní hra s dialogy, muzikou, kinematografií. Začíná krátkým filmem, kdy mladý novinář bulvárního deníku, který se zaměřuje na hudbu a kapely přijíždějící do Prahy, kvůli kolegyni, která má intimní vztah se šéfredaktorem, nedostává práci, jakou by chtěl. Podává proto výpověď a v ten moment dostane šanci – pořídit článek o kapele Queen. Ta ve hře, ke které napsali scénář Milan Šatník a pražský dramaturg Miroslav Oupic, zpívá deset písní.

V jakém stadiu je hra?

Máme hotový scénář, je kompletně zrežírovaná. Po Novém roce se začal točit krátký film, následovat budou zkoušky a přípravy na výjezd do Německa, premiéra by měla být v Drážďanech, pokračujeme v Berlíně a potom se budeme vracet do Čech.

Freddie je ve vašem životě stále díky vaší činnosti a projektům. Proč to děláte? Jako poctu Freddiemu, nebo je to pro vás svým způsobem pokračování práce tajemníka?

No, to je otázka... Práce pro Queen skončila, chtěl jsem dělat něco nového, a proto jsem nastoupil jako dobrovolník do nemocnice. V té době jedny noviny v Anglii vydaly špatný článek, redaktor čerpal z knihy od Lesley-Ann Jones Freddie Mercury: Bohémská rapsodie jednoho života a přidal si tam, že jsem byl Freddieho milenec. Dovedl jsem si představit obavy pacientů – jestli jsem byl milenec Freddieho, možná mám AIDS. V devadesátých letech to bylo normální. Nechtěl jsem zvětšovat stres pacientů, kteří si mohli myslet, že když se jich dotknu, dostanou AIDS, a proto jsem dal výpověď. Fanoušci Queen se stále ptají na Freddieho, často mi zvoní telefon s žádostí o rozhovor. Jsem tady pro fanoušky, navštěvuji je, když mě pozvou, sám se ale nenabízím. Svoji činnost neberu jako kariéru, ale tak, že co jsem se od Freddiho naučil, můžu předat dál.

Ženou vás tedy vzpomínky?

Vzpomínka je jako videopáska, nemizí. Vzpomínky a myšlenky se dají neustále předávat. A co se týká přednášek, pro současnost a budoucnost je a bude důležitější, jestli zachráníme třeba jen jednoho člověka před AIDS. S Freddiem jsem spolupracoval dvanáct let, jsem za to šťastný. Můj život byl a je úžasný, a může být, jestli budu moct pomáhat lidem. A já jim budu pomáhat, třeba slovy, až do dne smrti.

Je otázka, kterou vám ještě nikdo nepoložil a kterou byste chtěl, aby vám někdo položil?

Abych byl upřímný, v tomhle rozhovoru jsem řekl víc než v těch ostatních… Některé vaše otázky jsou srdeční záležitostí, posunuly kameny.

Kdy jste si naposledy poslechl My Melancholy Blues?

To je moje nejoblíbenější píseň od Freddieho, Zpívali mi ji na podzim v Holandsku a 5. prosince na jednom rádiu, kde se mnou pořizovali rozhovor.

Jste velmi pozitivní člověk.

Musím být pozitivní člověk, protože jsem měl a mám moc dobrý život. Hodně lidí má horší život než já. Když mě zítra srazí autobus, budu se usmívat.

Peter Freestone

narozen 8. ledna 1955

garderobiér Královského baletu v Royal Opera

garderobiér skupiny Queen

od roku 1979 osobní asistent Freddieho Mercuryho, který 24. listopadu 1991 podlehl nemoci AIDS

dobrovolník v londýnské nemocnici

po Freddieho smrti se přestěhoval do Čech

autor libreta pro baletní inscenaci Queen – The Show Must Go On pro olomoucké Moravské divadlo

preventivní přednášky o nemoci AIDS pro žáky základních a středních škol projektu Titanic – Freddie – AIDS (2015)

vyučuje angličtinu  

autor knih Freddie Mercury (2010), Královská kuchařka Freddieho Mercuryho (2016)

spolupracuje s hudebníkem Milanem Šatníkem

... CELÝ ROZHOVOR ČTĚTE V ÚNOROVÉM ČÍSLE ČASOPISU BARBAR!

Na stáncích v prodeji za 49 Kč!

Elektronická verze ke stažení za 35 Kč na Alza.cz!

Předplatné je možné pořídit ZDE - 10 čísel (včetně letního a zimního speciálu) za 390 Kč!