Itálie, můj osud

Jak se daří Shirley Valentine po jedenácti letech od premiéry?

To je pěkné, že začínáme tou nejpěknější a nejnáročnější rolí, která mě v divadelním životě potkala. Víte, Shirley Valentine je magická hra, velmi vtipná a hluboká a má obrovský smysl. Jeden z největších komplimentů mi dala jedna paní doktorka – psychiatrička, která mi prozradila, že na moji hru posílá svoje pacientky, aby se šly podívat a poslechnout si myšlenky Shirley Valentine, jak se vyrovnává s humorem se svými životními problémy. Do této komedie dávám celou svoji osobnost, všechny svoje radosti i smutky, všechny svoje výhry i prohry, a jsem šťastná, že divačky mi stále plní divadlo. Jednou přivedou kamarádku, podruhé sestru, dceru, manžela, milence… Dnes už mi dorůstá další generace. Těm, co bylo v době premiéry deset roků, je dnes jednadvacet a je možné, že rodiče na moji Shirley Valentine své ratolesti posílají, když mají samy se sebou problémy. Je to velmi dobrý pocit, že tato komedie má tak velký ohlas a tak velký smysl.

Hry si dnes sama vybíráte, jste svým vlastním dramaturgem. Podle čeho se při výběru hry rozhodujete?

Je to běh na dlouhou trať. Není to hned a nejde to lehce. Čtení scénářů věnuji spoustu času, protože jeden z padesáti je ten pravý. Až když to ve mně zazvoní, když se sama bavím, směju se u prvního čtení, když se nemohu od čtení odtrhnout a mám trochu zvýšený tep, pak teprve vím, že ten scénář je dobrý. Chodím do Divadelního ústavu pro scénáře, mám kamarády překladatele, kteří mě zásobují svými novinkami a italské komedie čtu v originále. Taky si z mládí pamatuji, když jsem chodila do divadel na velké herečky. Pamatuji si, co která hrála a uchvátila mě jak ona, tak celá hra a já už jsem si tenkrát řekla, že tuhle postavu chci za třicet let hrát. A dneska je hraju.

Která z kolegyní vás takhle nadchla?

Byla to Jaroslava Adamová jako Evy Mearová ve hře Drobečky z perníku. Úplně mě v těch mých jednadvaceti letech uhranula. Bylo to zjevení. Tato komedie je napsaná americkým autorem Neilem Simonem podle skutečnosti, je inspirovaná životem velmi slavné zpěvačky Judy Garland a její neméně slavné dcery, také zpěvačky a herečky Lizy Minnelli. Je to velmi vtipná komedie, přestože ukazuje rub a líc slavných lidí. Evy Mearová je opravdu vtipná ženská, která přes všechny nesnáze pochopí, že sláva, úspěch a kariéra není to nejdůležitější v životě, že to nejdůležitější, co nakonec každý z nás potřebuje, jsou vztahy v rodině, a především dobré vztahy s dětmi. Miluju tuto komedii a je vidět, že diváci taky.

Za tu roli jste dostala Cenu Thálie za ženský herecký výkon. Jaký to byl pocit?

Moc krásný a děkuji Jaroslavě Adamové, že mi vlastně k této ceně pomohla svým výkonem před těmi třiceti lety. Musím říct, že to není jediná role, kterou jsem po paní Adamové zdědila a kterou jsem si s touto velkou herečkou zapamatovala z mládí.  Hraji i roli Amandy ve Skleněném zvěřinci. Je to tragikomedie, velmi poučná pro nás matky, které se snažíme žít za svoje děti a máme pocit, že všechno víme nejlíp.

Berete si z této role něco i do soukromého života?

Sama na sobě si uvědomuji, kde se musím brzdit a jak je důležité nechat své dospívající děti rozhodovat se samy za sebe. Ne vždy má totiž rodič pravdu, i když to myslí s dětmi nejlíp. Někdy taková dominantní matka může svými nejlepšími úmysly velmi ublížit a pak jen kouká, co se to s dětmi stalo. Tyhle hry jsou krásné v tom, že si přes smích uvědomíme závažnost tématu. Dnes už by mě nebavilo hrát v něčem, kde se divák nemá možnost od srdce zasmát. Smích je ten, který osvobozuje, očišťuje, a je to nejlepší prostředek, jak nenásilně upozornit na své vlastní chyby. Přes smích si je lépe uvědomíme a snáze je přijmeme a jsme ochotni něco změnit.

Osm let jste byla vdaná do Itálie za italského profesora umění a dějin Eusebia Ciccottiho. Máte spolu dvaatřicetiletého syna Marka, který je napůl Ital. Co pro vás italský život znamená?

Strašně moc. Je to můj osud, kterému jsem šla jenom naproti vědomě i nevědomě. V jednadvaceti letech jsem se přihlásila na italskou ambasádu, na italský institut na kurzy italštiny, naučila jsem se ten krásný jazyk, přestože mně máma i celá rodina radila, abych si dodělala státnici z angličtiny, že italština je mrtvý jazyk. No a vidíte, když si člověk jde za svým, neposlouchá tolik rodiče, kteří ne vždy mají pravdu, tak může dosáhnout svého štěstí. A já jsem se tímto svým zabejčením pro italštinu do Itálie vdala, porodila syna Marka a italskou kulturu stále přitahuji na česká jeviště v podobě italských komedií.      

Itálie je pro vás tedy druhý domov?

Ano, je to můj únik do normálního života, mezi lidi, kteří nemají s uměním nic společného a mají mě rádi ne proto, že mě znají z televize, ale proto, jaká jsem já Simona, obyčejná holka v civilu. To je pro mě v mém životě velmi důležité a drží mě to krásně při zemi. Stýkám se s lidmi, kteří vůbec netuší, že mě v Česku někdo poznává. Znám jejich řeč, miluji jejich temperament a jejich prosluněný a mořem prosolený charakter a utíkám k nim, jak jen mi to divadelní čas dovolí. V Itálii, především v Římě a na Sicílii, jsem šťastná, jsem tam sama sebou v té nejčistší a nejkoncentrovanější formě mého skutečného já.

Kdy jste měla jasno, že chcete být herečkou? Bylo to jednoznačné, nebo jste měla i jiné profesní představy?

U mě to bylo velmi přirozené. Vyrostla jsem v umělecké rodině, narodila jsem se mámě herečce, která mě brala odmalinka do divadla, takže rozhodování nebylo těžké. Zkrátka jsem od mládí k divadlu přičuchla natolik, že mě nenapadlo nic jiného. Divadlo je těžká řehole, pokud chcete něčeho dosáhnout, pokud to s divadlem myslíte opravdu vážně.

To vám říkala i vaše maminka Jiřina Bohdalová?

Ano, to jsem od mládí viděla na mámě, na všech velkých hercích, se kterými jsem se měla možnost za ten svůj život seznámit, samozřejmě také díky mámě. Ať už to byla Stellunka Zázvorková, Pepíček Bek, Vladimír Dvořák, Vladimír Menšík. Mohla bych jmenovat spoustu a spoustu vynikajících herců, kterým jsem říkala strejdo a teto. To všechno určilo moje přirozené rozhodování o mém budoucím životě.

Jiřina Bohdalová měla první angažmá v Divadle ABC u Jana Wericha, kde hrajete už osmadvacet let. Jste na to hrdá?

Ano, touto otázkou jste mě teď přesně vystihla. Jako malá šestiletá holka jsem hrála malého amorka v Divadle ABC ve hře Škola žen po boku Václava Trégla. On hrál starého amora, který když umře, stane se z něj malý amorek a to jsem byla já. Měla jsem na zádech připnutá malá křidélka a měla poslední větu celé hry: „Co jsem dlužen, pane doktore?“ Po mnoha letech jsem dostala angažmá v Divadle ABC a hrála jsem andělskou matku ve hře Černošský Pán Bůh a páni izraeliti a měla jsem na zádech velká křídla. Moje máma byla na premiéře a sama mě se slzami v očích upozornila na tuto krásnou zvláštnost, jak jsem se po letech opět s křídly, tentokrát už velikými, vrátila na jeviště Divadla ABC. Dodnes ta křídla mám ve své duši připjatá a doufám, že je budu mít pořád.

Ještě za studií jste měla první angažmá v Jihočeském divadle v Českých Budějovicích. Proč zrovna tam?

Ředitel a režisér Jihočeského divadla v Českých Budějovicích se přijeli podívat na náš absolventský ročník na DAMU do divadýlka DISK a vybrali si mě. Měla jsem pocit, že si mě vybral svatý Petr do Ráje, tenkrát se velmi cenilo, když si vás někdo vybral do tak prestižního divadla. Budějovice byly tenkrát mnohem výš než Plzeň a já jsem radostí skákala. Hráli jsme hru Rytíř hořící paličky a já s Ivanem Luťanským jsme hráli hlavní role kupce a kupcové. Tuto komedii režíroval slavný režisér Evžen Sokolovský a vytvořil skutečně vynikající studentské představení, se kterým jsme byli pozváni do Itálie do L’Aquily. To je to městečko uprostřed Itálie, které se před nedávnem zatřáslo a moc lidí tam zemřelo.

Tenkrát tedy vzniklo vaše italské pouto?

Když si tak s vámi vzpomínám, tak vlastně to byl první impulz k mé další italské anabázi. S Ivanem Luťanským, který bohužel zemřel v roce 1982 ve Vietnamu, jsme se naučili po cestě autobusem do L‘Aquily své repliky v italštině. Měli jsme všude vylepené taháky v italském jazyce a pochopitelně jsme měli obrovský úspěch. Tam někde jsem pochopila a pocítila, že Italové jsou můj národ a že jsem tam v minulém životě musela žít. Možná jako nějaká toulavá kočka, kterých je tam nepočítaně. A hned po návratu domů jsem se přihlásila na italský institut na italštinu. Jak říkám, je to můj osud. Krásný.

Vraťme se ještě do Budějovic. Dojížděla jste tam, nebo jste tam bydlela?

Máma mi tenkrát v jednadvaceti letech darovala červenýho Fiátka 500, to bylo to nejmenší autíčko, které si dovedete představit, a já jsem jí za to dodneška vděčná. Bydlela jsem u kolegů Jany Vasmutové a Milana Kličky v hereckém domě a bylo to moc krásné období.             Na sobotu a neděli jsem jezdila fiátkem domů, tím pádem se ze mě stal skutečně dobrý řidič, velmi zkušený, protože žádná dálnice tenkrát nebyla. Byla to silnice Praha – Budějovice, se všemi zákrutami, a já jsem to jezdila dvě hodiny dvacet minut, což vám můžu prozradit, že jsem to fiátkem pěkně drandila. Skvělá řidičská zkušenost.

Vybavujete si první představení v Budějovicích?

Samozřejmě. Hned na začátek jsem dostala velikánskou příležitost ve hře Grigorie Gorina Thyl Ulenspiegel. Veliké, neuvěřitelné štěstí bylo, že tuto nádhernou hru režíroval Milan Fridrich, vynikající režisér, který dostal třikrát nabídku do pražského Národního divadla, ale protože byl duší Jihočech, pokaždé odmítl. Víte, já jsem si pak myslela, že tak, jak režíruje pan Milan Fridrich, bude režírovat každý režisér. To jsem se teda moc spletla, a takového režiséra jsem pak potkala až po letech v divadle E. F. Buriana. Byl to Jan Kačer. Pak jsem si zase musela léta počkat, než jsem potkala Ladislava Vymětala, Miloše Horanského, Zdeňka Kaloče a teď už pár let pracuji pravidelně s Vladimírem Strniskem. To jsem vám vyjmenovala všechny pány velikány divadla, kteří se na mě podepsali.

Ještě na škole na DAMU jste dostala příležitost v Dietlově seriálu Žena za pultem (1977). Mnozí tento seriál haní kvůli hlavní hrdince Anně Holubové, kterou zahrála Jiřina Švorcová, politička KSČ, ale seriál měl hvězdné obsazení. To asi byla dobrá škola pro začínající herečku.

Podívejte se, paní Švorcová pomohla spoustě lidem, kteří ji potom pomlouvali. Byla to čestná ženská, která nikdy nikomu neublížila a nikdy nezměnila své přesvědčení, za to si jí vážím. Byla jsem velmi šťastná, že si mě pan režisér Jaroslav Dudek vybral a že mi dal roli učednice Zuzany. Pana Jaroslava Dudka jsem si totiž já ve svých sedmnácti letech vybrala, jestli by mě připravil ke zkouškám na DAMU a on mě neodmítnul. Proto jsem taky zkoušky udělala hned napoprvé, to už bych musela být veliké dřevo, když mě připravoval tak znamenitý režisér. No a Žena za pultem byla pro mě nejen veliká profesní škola, ale také krásné setkávání s velikými herci. To natáčení je stále v mém srdci. To jsou zážitky, které mi už nikdo nemůže vzít.

O divadle mluvíte se zaujetím. Nechcete připomenout nějakou svoji filmovou roli, třeba z dnes už kultovních Pelíšků nebo Románu pro ženy anebo Musíme si pomáhat?

Ne, nechci. Tyto filmy se povedly, žijí si svým vlastním životem, jsem ráda, že baví diváky, ale se mnou už mají společné jen to, že jsem je tenkrát vytvořila. Dnes se věnuju divadlu. Divadlo je můj život, naplňuje mě a cítím, že naplňuje i moje diváky jak v Praze, tak po vlastech českých a moravských. To je smysl mého profesního života.

Od filmu Lída Baarová, kde jste hrála maminku herečky, jste už nenatočila žádný film. Nechce se mi věřit, že byste už žádnou nabídku nedostala.

Jak říkám, od určité doby jsem se rozhodla veškerý svůj profesní život, svoji duši, své myšlenky a city dát divadlu. To se mi daří. Momentálně to nehodlám měnit. Jak se říká: „Nikdy neříkej nikdy,“ ale v tomto období mého života je to takhle a jsem velmi spokojená a vnitřně naplněná.

Nemůžu se nezeptat na vaše africké synky. Co vás vedlo k adopci na dálku?

Děkuji za tuhle otázku. Víte, já jsem velmi pro to, pomáhat co nejvíc v prostředí, kde ty děti vyrostly a nemají možnost studovat a třeba se i najíst a dostat výchovu. Proto jsem se už před patnácti lety stala patronkou CENTRA DIALOG – Adopce na dálku. Mám jednoho, kterému je už 23 roků a studuje vysokou školu v Guineji, jmenuje se Mamadou Diallo. A jednoho v Keni, kterému je teď devět roků a jmenuje se Osman Burman. Pokud by měl někdo zájem a cítil by tu samou potřebu, jakou jsem měla já, tak to není zas tak velký problém. Ročně platím na jednoho 7500 korun a z toho ten človíček zdarma studuje, dostává dvakrát denně najíst, školní pomůcky a uniformu, která je v jejich lokalitě podmínkou. Je možné si takového človíčka sám vybrat podle fotografie. Může se složit třeba celá škola, která si jednoho či dva vezme, nebo organizace, nebo si ho můžou vzít lidé na třetinu, na polovinu, podle svých finančních možností.  Dostávám od obou svých „adoptivních synů“ každý měsíc dopisy, sice jsou ve francouzštině, kterou moc nevládnu, ale poděkování a výpis známek z předmětů přečtu hravě a vždycky mě to moc potěší. Je to dobrý pocit a už jenom za ten dobrý pocit to stojí. Kdyby měl někdo skutečně zájem, tak stačí se ozvat na centrum@centrumdialog.cz a ředitelka Lucie Tamášová, skvělá ženská, se vám bude věnovat. Vážně ten pocit stojí za to.

Simona Stašová

herečka

Studovala konzervatoř a DAMU, po studiu byla rok v angažmá v Jihočeském divadle v Českých Budějovicích (1976).

Od roku 1977 byla 14 roků v angažmá v Divadle E. F. Buriana v Praze.

V roce 1991 dostala angažmá do Městských divadel pražských – Divadlo ABC a Divadlo Komedie, kde strávila 14 let. 

Od roku 2005 je stálým hostem na pražské scéně Divadla ABC.

Hostovala v divadlech v Příbrami a v Mladé Boleslavi. V Praze v Divadle za branou II u Otomara Krejči, v Divadle v Řeznické, v Ungeltu a v Činoherním klubu.

Dnes hraje v Divadle ABC (monodrama Shirley Valentine – premiéra 26. dubna 2008, italská komedie Vím, že víš, že vím), v Divadle bez zábradlí (Skleněný zvěřinec, Filumena Marturano, Poslední ze žhavých milenců, Drobečky z perníku, Římské noci a Vězeň na Druhé Avenue).

Letní shakespearovské slavnosti – Veselé paničky windsorské.

Filmy a seriály (výběr):

Kdo je kdo (1973), Královské řádění (1974), Parta hic (1976), Žena za pultem (1977), Jak napálit advokáta (1980), Buldoci a třešně (1981), Jako kníže Rohan (1983), Létající Čestmír (1983), Sanitka (1984), Panoptikum města pražského (1987), Přítelkyně z domu smutku (1992), Když se slunci nedaří (1995), Četnické humoresky (1997), Ranč U Zelené sedmy (1998), Pelíšky (1999), Musíme si pomáhat (2000), Babí léto (2001), Místo nahoře (2002), Josef a Ly (2004), Román pro ženy (2005), Náves, Místo v životě (2006),  Muži v naději (2011), Láska je láska (2012), Sebemilenec (2013), Život je život (2015), Lída Baarová (2016)

Ocenění:

Nominace na televizní cenu Elsa za výkon v seriálu Místo nahoře

Nominace na Českého lva za Pelíšky (1999), Román pro ženy (2005)

Cenu Thálie získala v roce 2008 za herecký výkon v roli Evy Mearové ve hře Neila Simona Drobečky z perníku.

Ceny TýTý v letech 2011, 2013 (2. místo), 2014 (1. místo)

Vítězka 37. festivalu české filmové a televizní komedie Novoměstský hrnec smíchu (2015)

Cena za ženský herecký výkon Život je život (Nové město nad Metují, 2015)

Vítězka 11. Ceny Novoborské akademie spojených kinematografií Asociace provozovatelů kin ČR

Výroční cena za nejlepší ženský herecký výkon za roli tchyně Muži v naději (Nový Bor, 2011)

Dabing:

Nejčastěji Barbra Streisand ve filmech Yentl, Takoví jsme byli, Pán přílivu, Dvě tváře lásky, Jeho fotr je lotr!, Fotři jsou lotři

... CELÝ ROZHOVOR ČTĚTE V DUBNOVÉM ČÍSLE ČASOPISU BARBAR!

Na stáncích v prodeji za 49 Kč!

Elektronická verze ke stažení za 35 Kč na Alza.cz!

Předplatné je možné pořídit ZDE - 10 čísel (včetně letního a zimního speciálu) za 390 Kč!