Malování mě zachránilo

Máte rozpracovaný jen jeden obraz, nebo několik najednou?

Právě přemýšlím o Náladě za horkého léta a pracuji na Předjaří. Buď se snažím namalovat svou myšlenku, nebo mě okouzlí něco zvenčí.

Některá vaše díla působí abstraktně, a přitom představují konkrétní věci.

Domnívám se, že divák výstav hledá sám sebe. Někdy to tak funguje.

Vaše díla jsou známá i v zahraničí.

Vždycky mě někdo ze zahraničí vyzval k účasti na výstavě. Abych mohla poslat obraz do zahraničí, musela jsem mít dokonce povolení z celnice. Cestovat se svými obrazy jsem mohla do roku 1989 jen platonicky. Slyšela jsem, že v některých zemích mládež neplatí vstupné. Byla bych ráda, kdyby to bylo možné i u nás. Snad to tak někdy bude.

Cestujete a cestovala jste ráda?

Do roku 1969 jsem cestovala hlavně na zahraniční festivaly a pak s Národním divadlem nebo někam na dovolenou.

Jaké obrazy visí u vás doma?

Doma visí některé moje obrazy, kterých se nechci vzdát. Trvalo mi docela dlouho, než jsem rozeznala své omyly. Taky jsem záviděla mužům, kteří neměli tolik povinností co ženy.

Doma jste byla do sedmnácti let v Plzni. Tam jste si také poprvé zahrála?

K divadlu mě přivedla maminka. Poprvé jsem se ocitla na jevišti v pěti letech, kdy jsem si zahrála jednu z lištiček v Janáčkově opeře Liška Bystrouška. 

Měla jste umělecké sklony. Proč jste ale šla studovat obchodní akademii?

Na tom trval tatínek, tak jsem poslechla. Přemluvil mě, abych si udržela dobrou češtinu, než se otevřou studijní umělecké obory. Bylo mi patnáct, když skončila válka.

V Brně na studiích jste se potkala s Karlem Novákem, pro vás pracovně osudovým člověkem.

Přála bych mladým lidem, aby potkali takovou osobnost, jakou byl on.

A ten vás obsadil do vaší už v dětství vysněné Manon Lescaut.

Asi ano, ale hrála jsem i důležitější role, nicméně tahle má stále ještě dnes své pamětníky. Manon jsem hrála dvakrát, v Pardubicích a v Praze, v televizi a hostovali jsme na pražských jevištích. Kromě Manon byly moje srdeční role Rosalinda, Karenina, Kleopatra, Celestina nebo například hra Dva na houpačce.

V knize Život jako takový vzpomínáte na divadlo. Dojemná je část, kde popisujete rozlučku s Východočeským divadlem. Zažila jste podobné pocity, když jste se rozhodla upřednostnit výtvarnou činnost před divadlem?

To byly dvě rozdílné události. V té první jsem šla za budoucností, a loučení v Národním divadle po čtyřiačtyřiceti letech angažmá a vůbec s profesí bylo po dlouhém uvažování. Předchozí generace byly, slušně řečeno, vytěsňovány, a já si slíbila, že odejdu, když o mě ještě budou stát. Hrála jsem ještě i ve Viole s Josefem Somrem a vzala roli v Činoheráku. Napsala jsem knihu, udělala velkou výstavu na Praze 1. To je můj způsob slavení i loučení. Malování mě zachránilo, když tak tvrdě poškodili moji kariéru. (komunisté nechtěli, aby točila, protože ve Velké Británii „načichla Západem“, pozn. red.) Odvděčuji se téhle profesi dodnes.

Jste především divadelní herečka, v televizi jste byla tak trochu zaškatulkovaná v rolích, pro které je typická psychologická složitost a emoční rozervanost.  

Hrála jsem i komediální role, ale nemohu poroučet archivům, co pustí na obrazovku. Těšilo mě ale, že mě obsazovali do složitých postav. Byla to spousta inscenací, které zmizely s novými technikami.

Vybavuji si z dětství seriál My všichni školou povinní, kde jste hrála manželku učitele Lamače Ivu, která žárlí na jeho žáky i na kolegu Karfíka a pálí mu dopisy…

To jsem se zvolna vracela do práce v televizi. Ve filmu to trvalo déle, od roku 1969 do roku 1981. Už jsem si nemohla vybírat jako kdysi. To, co jsme odmítali, je dnes považováno za umění

Sama jste měla syna až v pozdějším věku.

Můj tatínek několik let umíral na rakovinu plic, žili jsme ve společné domácnosti, nešlo moji maminku ještě zatížit miminkem. Rodiče byli důchodci, a já se musela o všechno postarat. Po smrti tatínka jsem se šla poradit o mém mateřství se skvělým primářem na Štvanici a ten mě povzbudil, přestože tehdy se ještě ultrazvuk nekonal. Pan primář byl vzácný člověk a můj syn se narodil normálně a z lásky.

Váš syn zdědil umělecké sklony, je fotograf. Necháváte se od něho fotit?

V mé rodině jsme rádi fotografovali, je to skvělá profese. A vážím si toho, co můj syn dělá a mám z toho radost. Já se fotografuju nerada, ale z herecké i výtvarné profese mám spousty fotek.

Jistě jako babička ráda posloucháte zpěv vnučky Alžběty, která doprovází vaše vernisáže.

Není to ale pravidlo. Alžbětka vystupuje na mých vernisážích podle toho, kdy má čas. Hrozně jí fandím, protože je usilovná, nadaná, báječná holka. Můžete si ji poslechnout na jejím CD O lásku dál. Můj vnuk Jeroným teď končí výtvarnou školu a myslím si, že bude šikovný, že má velký talent. Můj syn se snachou můžou být šťastní, že mají takové děti. Ale oni taky byli dokonalí rodiče.

Jste stále akční. Loni jste pro Český rozhlas Vltavu natočila titulní roli rozhlasové inscenace Návštěva staré dámy.

Přijala jsem tu nabídku, protože obdivuji hry Friedricha Dürrenmatta, se kterým jsem se osobně potkala v Národním divadle v roce 1968, a protože jsem si vážila spolupráce s mladou režisérkou Natálií Deákovou. Nechtěla jsem zklamat její důvěru.

Chystá se něco dalšího, třeba i u příležitosti vašeho jubilea, které připadá na příští rok?

Netroufám si ve svém věku něco plánovat. Letos pracuji na výstavách. Jestli bude příležitost za rok ještě něco oslavovat, udělám to jako před tím. V sympatické galerii AzeReT na pražském Žižkově ukážu, co budu mít odpracováno za nynější rok.

Chystáte výstavu i v rodné Plzni?

Nechám se překvapit galeriemi i svým osudem, který byl ke mně tak laskavý, že mi zatím dopřál pokračování v mé rodině, i když tady nebudu.

Blanka Bohdanová

herečka, malířka, výtvarnice, spisovatelka, pedagožka

narodila se 4. března 1930 v Plzni

vystudovala Obchodní akademii v Plzni, herectví na JAMU v Brně (1951)

první angažmá ve Východočeském divadle v Pardubicích (1951–1957) např. Desdemona, Rosalinda, Anna Karenina, Máša, Manon Lescaut

od roku 1957 divadla v Praze:

Městská divadla pražská (1957–1960)

Divadlo E. F. Buriana (1960–1966)

Národní divadlo (1966–2010) např. Ellena v Schisgalově hře A co láska?, Kleopatra, Lady Macbeth, Rojasova Celestina, pacientka v Puigově Vabanku

... CELÝ ROZHOVOR ČTĚTE V KVĚTNOVÉM ČÍSLE ČASOPISU BARBAR!

Na stáncích v prodeji za 49 Kč!

Elektronická verze ke stažení za 35 Kč na Alza.cz!

Předplatné je možné pořídit ZDE - 10 čísel (včetně letního a zimního speciálu) za 390 Kč!

ála jednu z lištiček v Janáčkově opeře Liška Bystrouška.