Moje diplomatická mise

Když si vzpomeneš na svá středoškolská léta, měla ta doba vliv na to, čím se teď zabýváš?

Určitě. ČAG má totiž jednu obrovskou výhodu, z každého, kdo má píli a zápal, umí takzvaně vyždímat to nejlepší. Dokáže podchytit zájem žáka a ten dál široce rozvíjet.

Co vyždímal z tebe?

Zájem o mezinárodní vztahy a politiku. Škola mi pak dala řadu příležitostí se v těchto oblastech zorientovat – hodiny politologie v angličtině a politické geografie, ze kterých čerpám dodnes, přednášky z filozofie, ekonomie a práva. ČAG nás také ochotně připravoval na akce, jako jsou Evropský parlament mládeže a Studentský summit OSN. A právě díky Pražskému studentskému summitu jsem se podívala na svou první diplomatickou cestu do Střední Asie s Ústavně právním výborem Senátu, kde jsem později začala i pracovat.

Jak může sedmnáctiletý student jet na diplomatickou cestu?

Jak se říká – líná huba, holé neštěstí. Ale abych to vysvětlila. My jsme byli na summitu naprostí nováčci a připravili si jako téma Rusko, jenže nám nakonec přidělili postsovětskou republiku Uzbekistán. Já věděla jen to, že leží někde ve Střední Asii, a tím jsem končila. Tak jsme museli načíst kvanta materiálu. Napsala jsem také na českou ambasádu v Taškentu, jestli by mi poskytli nějaké informace, abychom úplně nepropadli a měli se o co opřít. A takhle jsem byla v kontaktu s tehdejším charge d'affaires asi čtvrt roku, a když ten program skončil, povídám mu do telefonu, jestli bychom se mohli potkat naživo. Třeba v tom Taškentu.

Co on na to?

No, chvíli trvalo, než mi odpověděl. A pak mi řekl, že má pro mne dobrou zprávu. Že jsou prý dvě možnosti, jak se tam podívat. Buď s výpravou českých superstar, nebo s Ústavně právním výborem Senátu. Superstar byla sice bezva nabídka, ale já raději sáhla po tom Senátu.

A ty jsi tam měla jakou roli?

Specialista na Uzbekistán. (Smích) Ale ono paradoxně, jak je svět jedna obrovská vesnice, tak tenkrát ministerstvo zahraničních věcí napsalo na svůj web, že do Uzbekistánu jede senátní výprava doplněná studentkou Česko-anglického gymnázia. A kouzelné na tom bylo, že ten článek četl člověk, který se jmenuje Vojtěch Hledík a v Taškentu tehdy pracoval pro OSN. On si mě našel a já zjistila, že je to můj soused z Dobré Vody. Poprvé v životě jsme se ale potkali až v Taškentu. Ještě před naším setkáním mi však pomohl se v místní situaci poměrně slušně zorientovat.

Tak to jsi mu určitě z Budějovic přivezla nějaký dárek.

On mi psal, abych mu z domova přivezla šálu, knížky a flašku, protože tam je to prý trochu složitější. Půlka mého kufru byla plná jeho věcí. A dřív než s ním, jsem se setkala s jeho mamkou, protože bydlíme ob jednu ulici.

Jaký byl program té návštěvy?

Měli jsme celou řadu jednání na meziparlamentní úrovni – a to jak v horní, tak i dolní komoře parlamentu. Při jednání v dolní komoře bylo například uvedeno první vydání Ústavy České republiky v uzbečtině. Ústava byla přeložena na počest dvou výročí: dvaceti let od navázání diplomatických styků mezi zeměmi a „dvacetin“ přijetí obou ústav samostatných „demokratických“ republik. Dále jsme jednali třeba se zástupci expertního týmu EU, kteří se v Uzbekistánu účastní projektu reformy trestní justice – což je samo o sobě trochu bizarní. Jasné to bude každému, kdo si o trestněprávních poměrech v Uzbekistánu něco přečte. Mluvili jsme i s představiteli Ústavního soudu, kde si předseda naší výpravy, pan senátor Antl, vyměňoval zkušenosti o fungování Ústavního soudu. Následně už jen zmíním návštěvu na Nejvyšším soudu, Generální prokuratuře, Ministerstvu spravedlnosti… Hlavním cílem bylo prakticky zmonitorovat institucionální systém tvorby zákonů a fungování kontrolních mechanismů. Část programu probíhala v sousedním Tádžikistánu a ta byla hodně náročná, protože polovina naší výpravy odpadla.

Odpadla?

Jo, do slova a do písmene. Já si poprvé v životě dala v Dušanbe na hotelovou kliku kartičku „Nerušit“ a myslela si jenom – Nerušte mě, já umírám. Byla jsem přesvědčená, že mě najdou za tři dny mrtvou. Zničila nás otrava jídlem.

A to vás nikdo nevaroval?

Vojta posílal známým takový občasník, ve kterém se svěřoval se svými postřehy i v této oblasti. V oficiálních dokumentech o tom však pomlčeli. Každá senátní nebo poslanecká výprava dostává před cestou tlustou bichli, takového průvodce. Píše se tam, jak to v té které zemi vypadá, jací jsou reprezentanti, které potkáte, jaká jsou témata v souladu se zahraniční politikou. O čem mluvit, čemu se naopak raději vyhnout, protože jsou témata, co připomínají nášlapné miny. Tady třeba Aralské moře. A tahle bichle upozorňovala na všechno možné, ale zrovna o jídle a pití tam nebylo ani ťuk. Ale jídlo a pití patří k diplomacii. Bohužel jsme nemohli na jednáních, která byla spojená se stolováním říci–Nedám si, bojím se žaludeční reakce. Strašné však bylo, když po dni stráveném v křečích na hotelovém pokoji nás čekala večeře s generálním prokurátorem. Usadili mě naproti němu a začali nosit na stůl. Já byla schopná jen olíznout špejli od šašlíku, a žaludek začal opět protestovat, přičemž se mě pán neustále dotazoval, zda mi chutná. Musela jsem zalhat a tvrdit, že oběd byl tak vydatný, že už se toho do mě příliš nevejde.

Ale ještě zpátky k té bichli…

Zkrátka úřad nám dal informace, jak to vypadá formálně, ale ke mně se dostala spousta drbů, nahlédla pod pokličku. A když jsme navštěvovali jednotlivá místa, tak já zkušeně komentovala, co kde je, o čem se mlčí, a politici říkali, to je dobrý, kdes to zjistila? A já na to, že mám své lidi. (smích)

Proč je Aralské moře nášlapná mina?

Je to zdroj napětí v regionu. Aralské moře mělo rozlohu 17 tisíc kilometrů čtverečních, teď na jeho místě najdeme převážně jedovatou solnou poušť. Uzbeci využívají vodu z řek Amudarja a Syndarja pro účely zavlažování svých bavlníkových polí, průmyslových závodů a obydlených aglomerací. Jenže řeky jsou hlavním zdrojem vody pro Aral, a tam jí přitéká už jen velice málo. Jedná se o ekologickou katastrofu. Bylo dost těžké se při nějakých rozhovorech udržet a nezakřičet: Proberte se!

Tahle výprava tedy nastartovala tvou politickou kariéru?

Potom, co jsme se vrátili z té Střední Asie domů, mi pan senátor Antl, předseda Ústavního právního výboru, nabídl mou úplně první pražskou stáž. Byla to krásná doba, protože já jsem tenkrát nastupovala do prvního ročníku na vysokou a přijížděla jsem s tím, že budu nejen studovat, ale i pracovat, což je hodně důležité, protože na škole byla taková maličká katedra politologie, a já se mohla v oboru dál profilovat. Zažila jsem v Senátu kouzelné debaty, kdy seděl na jedné straně Antl, Wagnerová, Dientsbier, a proti nim Tomio Okamura coby tenkrát ještě senátor.

Zažila jsi na svých cestách nějakou hodně velkou exotiku?

Největší exotika byl určitě Uzbekistán a Tádžikistán, ale největší zážitek byla cesta do Ameriky. Byla jsem tehdy americkou ambasádou nominovaná do mezinárodního programu – International Visitor Leadership Program. A v říjnu 2016 jsem letěla do USA. Ukázali nám Ameriku od východu k západu, od severu na jih, a to v době před prezidentskými volbami. Program ovšem spravovala demokratická administrativa, a my cestou viděli jenom samé demokraty a žádného republikána. Pak nám v Pittsburghu udělali řízenou debatu s oběma tábory na téma, proč budu volit toho kterého kandidáta. Byli to dva republikáni ku šesti demokratům, takže jasná přesilovka.

Jaký jsi z toho měla pocit?

No, že je výsledek jasný. Takže, když mě po příjezdu zpátky do Prahy pozvali do Amerického centra na vyhlašování výsledků voleb, tak mi padla brada.

Které město nebo místo USA tě okouzlilo, kde bys klidně hned teď mohla bydlet?

Až magicky na mě zapůsobil Washington D.C., to centrum moci je neskutečné, má úžasnou atmosféru. Tam jsem se nadýchla a řekla: Tady se mi líbí. A hlavně ve Washingtonu jsem úplně náhodou narazila na bezva spojence. Můj život je složený z řady až neuvěřitelných náhod. Otázka je, do jaké míry jde o náhody... Když jsem tam letěla poprvé, tak jsem v rámci programu Americké ambasády musela vyplnit formulář, ve kterém stálo, co byste rádi ve Státech viděli, co očekáváte od programu a podobně. To mi bylo dvaadvacet. Měla jsem načtenou autobiografii Madeleine Albright, i její texty. A tak jsem napsala, že bych ji tam ráda potkala a mohla si s ní popovídat.

A potkala?

Když jsem přestupovala v Paříži na letadlo do Washingtonu, seděla vedle mě hrozně ukecaná paní. Já potřebovala dodělat přípravy, dostudovat všechno, co nám k programu poslali… Říkala jsem si, že buď budu devět hodin naštvaná, anebo si s ní začnu povídat. Rozhodla jsem se, že lejstra můžou počkat. Takže jsme se představily, jmenovala se Pamela Corbel, a ve chvíli, kdy jsem jí řekla, že jsem z České republiky, tak ona zamávala přes uličku na svého manžela a volala: John, John, tady Jana je z Čech jako ty! A John mi říkal, že pochází z Československa a je bratrem Madeleine Albright. S Pamelou a Johnem jsme si padli do oka a stali se přáteli. Dodnes si vyměňujeme dopisy a maily. Pak jsem do Washingtonu jela ještě jednou, v dubnu 2017. Pamela mě tenkrát provázela po Washingtonu. Je tam vilová čtvrť, kde bydlí samí demokraté, tak mi ukazovala, kde kdo bydlí a povídala různé drby. Dokonce Trump tam má také dům, jenže pro něho je to tak nevraživé prostředí, že raději rodinu z New Yorku nepřestěhoval. Proto Melanie bydlí v Trump Tower. Na setkání s paní Albright osobně stále čekám.

Jaké to bylo v Bruselu?

Odjela jsem tam na stáž do europarlamentu. A nestačila se divit, ta budova, kde parlament sídlí, je vlastně takovým městem ve městě. Když nechcete, nemusíte vůbec opustit objekt. Je tam uvnitř úplně všechno, co člověk potřebuje. Oni si vybudovali svět, takovou bublinu, kde jsou posilovny, jídelny, kadeřník, v těch svých kójích mají sprchy, takže když úředník dělá ve dne v noci na nějaké agendě, tak nemusí vůbec domů. Může tam bydlet.

Dozvěděl jsem se, že jsi měla osobní zkušenost s připravovaným teroristickým útokem.

Kousek od bytu, kde jsem bydlela, našli muniční sklad teroristů, takže v půlce stáže mě převeleli do Štrasburku, protože tenkrát se Brusel úplně zastavil. Zavřel se Parlament, obchody, metro nejezdilo, protože byl strach z teroristického útoku. V té době měl být v Bruselu český ples, tak jsem si vezla šaty, které jsem si kvůli tomu nechala narychlo ušít. Jenže ráno nám volali, že je ples zrušený, aby všichni zůstali raději doma. Odjela jsem tedy vlakem na plenární zasedání do Štrasburku. Když jsem odjížděla z Bruselu, abych se dostala na nádraží, musela jsem si chytnout taxi, protože MHD nefungovala. Nasednu do taxíku a oddechnu si, že nechávám všechny ty teroristy daleko za sebou. A ve chvíli, kdy se se mnou vůz rozjel, pustil řidič rádio a z něj se linuly modlitby z mešity. Ve mně by se v té chvíle krve nedořezal.

Ale v Čechách už byl klid, nebo ne?

Klid? Asi před rokem přišla mému šéfovi obálka, já ji automaticky otevřu, a vyvalil se na mě oblak bílého prášku. Říkám, co je to za bordel? A všechno se to vysypalo do počítače, tak ho vezmu a začnu vyklepávat. Kolem jde jiný asistent a začne křičet, že to může být jed, ať na to nesahám. Volá hasiče, já ho utěšuju, že kdyby to bylo otrávené, tak bychom stejně byli všichni mrtví, že je to nějaká jedlá soda. A v tu chvíli slyšíme houkačky, dorazili hasiči, policie, pyrotechnici, zdravotníci, celá Malá Strana byla zasekaná zásahovkou. Mě si vzali stranou, od koho byl dopis, co v něm bylo, jestli se cítím dobře, můj počítač dali do červeného pytle, a já říkám: Super, tak dneska v práci končím. Někdo si z nás chtěl vystřelit, a podařilo se mu to.

Takže, když to shrnu, tvůj koníček se stal i tvou prací.

Přesně tak. Spousta lidí vidí politiku jako výtah k penězům a moci. Ale ti, kteří by se tímto směrem někdy chtěli vydat, by si měli uvědomit, že politika je hlavně služba, služba státu a služba lidem. A to nám učitelé i vedení školy na ČAGu vždycky připomínali a vštěpovali.

... CELÝ ROZHOVOR ČTĚTE V ČERVNOVÉM ČÍSLE ČASOPISU BARBAR!

Na stáncích v prodeji za 49 Kč!

Elektronická verze ke stažení za 35 Kč na Alza.cz!

Předplatné je možné pořídit ZDE - 10 čísel (včetně letního a zimního speciálu) za 390 Kč!