Ve škatulace drsňačky

Narodila jste se v Českých Budějovicích, kde měli vaši rodiče angažmá v Jihočeském divadle. Původem jste tedy Jihočeška?

Rodiče se v Jihočeském divadle seznámili. Tatínek pocházel z Bělé pod Bezdězem a maminka se narodila v Brně. Tenkrát dostávali ještě takzvané umístěnky nebo šéfové divadel jezdili do škol a vybírali si. A vybrali si mámu. Táta už v té době v Budějicích byl, odešel tam s partičkou kolegů z pražského Divadla Jiřího Wolkera. V Budějicích se tedy rodiče seznámili a vzali se mezi dvěma představeními v Maškarním sále zámku v Českém Krumlově. A já jsem se v Budějicích narodila.

Váš tatínek působil ale v Jihočeském divadle do roku 1965 a pak dostal angažmá v Brně.

To jsem se zrovna narodila. Táta šel pak do Brna kvůli mámě, protože byla Brňačka a v Brně žila babička, která by pomáhala s hlídáním. Máma se mou ale ještě dva roky žila v Budějicích a pak dostala angažmá v Satirickém divadle Večerní Brno. Do Budějic občas s rodinkou zajedeme, aby věděla, kde jsem se narodila.

A kdy jste byla na jihu zatím naposledy?

Loni, tři dny v jednom penzionu v Českém Krumlově, byli jsme se tam podívat na představení, prošli jsme si celý Krumlov, byli jsme na Hluboké. Krumlov si pamatuji z dětství, naši mě tam vzali na Lucernu. Někdy si zase musím udělat výlet do mého rodiště, do Budějic, na náměstí, k Bludnému kameni, do Masných krámů, a taky na Rožmberk nebo k jihočeským rybníkům.

Divadlo jste tedy poprvé nasála v Brně. Hrála jste už jako dívka?

Herečkou jsem nikdy nechtěla být. Jak vyrůstáte mezi herci, aniž byste chtěla, získáte k herectví nějaký vztah, protože se o něm mluví. V jedenácti letech jsem natočila televizní Pohádku z větrného lesa, dokonce jsem tam hrála s paní Janou Janovskou, která mě pak učila na JAMU.

Jak jste se dostala k natáčení?

Nevím, jen si pamatuji, že vždy, když se dotočilo, nechtěla jsem, aby mě odlíčili a šla jsem na pískoviště, aby děcka viděla, jak jsem nalíčená. Pamatuji si také, že jsem tam od lidí ze štábu slyšela nějaká sprostá slova, to byl taky zážitek.

Říkala jste, že jste nechtěla být herečka?

Nechtěla. Chodila jsem do Pirka, to byl tenkrát Pionýrský rozhlasový kolektiv, bylo to něco jako jsou Dismani v Praze, tedy Dětský pěvecký sbor Českého rozhlasu. V Pirku jsme hráli divadlo, jezdili jsme i do ciziny. Vedla nás Jindra Delongová, která bohužel nedávno zemřela. Ta nikdy neříkala, že z dětí, které chodí do Pirka, budou herci, spíš že to budou pedagogové, ale hodně dětí z Pirka se nakonec herci stalo. Jednou jsme měli jet do Anglie a naši se přišli podívat na představení. Z vyprávění mámy vím, že po skončení představení se k ní táta otočil a oddechl si: Z té herečka nebude, zaplať pánbůh. Prý jsem byla příšerná.

Ale absolvovala jste JAMU.

Po základce jsem šla na gympl a vůbec jsem nevěděla, co budu dělat, nebyla jsem vyhraněná. Bavila mě spousta věcí, od všeho něco, a nic pořádně. Táta tenkrát rozhodl, že půjdu na práva, udělala jsem přijímačky, ale byla jsem asi tisící pod čarou, takže mě nevzali. Táta byl na mě tenkrát naštvaný a nejdřív chtěl, abych šla do fabriky k pásu, abych si vážila studia. Nakonec mi domluvil práci v Českém rozhlase v Brně, nastoupila jsem jako technička a po třech letech jsem se stala asistentkou režie. Rodiče, hlavně táta, mě tlačili na vysokou školu. Ale mě se v rozhlase líbilo a nevěděla jsem, co bych studovala. První rok, že bych mohla zkusit herectví, ale nepodala jsem ani přihlášku, druhý rok, že bych třeba studovala češtinu a dějepis, a až třetí rok máma řekla, abych se rozhodla a že jestli chci zkusit divadlo, musím mít někoho, kdo mě bude připravovat. Byla jsem hrozně liknavá. Ale řekla jsem si, že to zkusím, a když mě nevezmou, zůstanu v rádiu, kde mě to bavilo. Máma mně zařídila úžasnou brněnskou herečku Jiřinku Prokšovou, taky už je po smrti, připravovala mě, a tím pádem jsem na přijímačky šla. Měla jsem strašlivou trému, protože mě všichni znali už jako dítě. Přijali mě, a tím pádem jsem herečka. Takhle prozaické to je.

Po JAMU jste léta působila v brněnském divadle.

Takových dvacet pětadvacet let. Nejdřív to bylo Státní divadlo, pak Zemské a nakonec Národní divadlo. Když jsem v roce 2007 odešla do Prahy, zůstala jsem tam na částečný úvazek a úplně jsem tam skončila asi před pěti lety. Tu budovu miluju. Divadelní budovy pro mě musí mít divadelní čuch. Některé ho pro mě mají, a některé ne. Národní divadlo Brno je stará historická budova, v takových budovách jako by byl ten stoletý duch. Mám ráda velká divadla, velká jeviště.

Nasáváte atmosféru divadel i na zájezdech?

Hodně taky hrajeme v kulturácích nejenom s Palmovkou, ale i s jinými soubory, já už vlastně na Palmovce nejsem, už jsem na volné noze. Kulturáky velmi často nemají žádný čuch. Ale čím menší divadlo, tím vřelejší, milejší, pohostinnější a vstřícní lidé tam jsou.

Ještě za „brněnské éry“ v roce 2002 jste dostala nabídku moderovat televizní soutěž Nejslabší! Máte padáka! Nejste na ten pořad alergická?

Svého času jsem byla, ale teď už ne, už je to dávno. Asi mi to částečně změnilo život, moc si to neuvědomuji, tyhle věci moc nevnímám. Už mně nebylo dvacet, byla jsem starší, a sláva a popularita jsou pomíjivé. Buď jste na obrazovce a lidé vás znají, nebo z té obrazovky odejdete a jste okamžitě zapomenuti. Protože jsem z divadelní rodiny, to, že jsem byla vidět na obrazovce, se mnou nic neudělalo. Navíc jsem měla dohodu s kluky z techniky v Brně, kdyby měli pocit, že se nějak charakterově měním, ať mi dají jednu do zubů, abych se vzpamatovala. Jediné bylo, že jsem na jevišti získala větší trému. Začalo představení a slyšela jsem: Jé, to je ta Slavíková z televize. Vlastně jsem přestala být anonymní herečka, kterou znali hlavně diváci z brněnského divadla. Znervózňovalo mě to a trvalo nějakou dobu, než jsem si na to zvykla.

Jako moderátorka soutěže jste musela být přísná. Neviděli vás tak potom lidé? Diváci si občas herce spojují s rolemi.

Viděli ti, kteří mě neznali. Ale takhle si mě zaškatulkovali i v televizi a nabízeli mi role ředitelek škol, upnuté, a to mi hrozně vadilo, spoustu věcí jsem odmítla jen z principu. Na druhou stranu jsem si říkala, že když si lidi myslí, že jsem drsná, od rány, tak si na mě netroufnou, nikdo mě nepošle do háje.

Jste soutěživý typ?

Ne, vůbec.

Nebyla jste ani jako dítě třeba při tělocviku?

Tělocvik jsem měla ráda, ale soutěžit jsem nepotřebovala. Zato můj muž je soutěživý a hravý, ale já nepotřebuju vyhrávat, nemám to v povaze.

Sázíte třeba sportku?

Ne. A nenávidím adrenalinové sporty, bojím se toho.

Dětství jako rozená Jihočeška jste prožila na severu, v Bělé pod Bezdězem. Jak na tu dobu vzpomínáte?

Od mých tří měsíců do šestnácti let jsme tam jezdili každé léto. Když mně bylo dvanáct, naši koupili chalupu, ale k babičce do Bělé jsme stále jezdili.  

S komedií režiséra Zdeňka Trošky Doktor od Jezera hrochů jste se podívala do

Keni. Měli jste čas trochu zemi poznat?

Čas moc nebyl. V Keni jsem byla devět dní, z toho jsem točila jenom dva, ale na rovníku se v šest ráno rozední a v šest večer je tma. A po západu slunce se mohlo vycházet jen na vlastní nebezpečí, protože my jsme nebyli v turistických oblastech, ale v místě, kde koordinátor Aleš Bárta vybudoval s humanitární organizací ADRA nemocnici. Měl touhu založit nemocnici v místě, kde nebyla dostupná zdravotní péče. Nakonec si vybral Keňu, sehnal sponzory a začal tam v kopcích budovat malou nemocnici. Nejbližší je odtamtud vzdálená 70 kilometrů. Podařilo se mu to a vozil tam doktory z Česka. Aleš je tam Bůh. Zachraňuje životy, a to doslova. Byli jsme toho svědky. Když jsme točili, přišla tam těhotná maminka, šla sedm kilometrů pěšky, a kdyby nedorazila, tak by zřejmě zemřela ona i dítě. Sešly se tam místní ženský a juchaly, jak to známe z filmů.

Celkově to musel být zážitek.

To byl, ale za devět dní samozřejmě nepoznáte vůbec nic, máte kusé informace, je to takový rychlonáhled. Mně se třeba Keňané líbí fyziognomicky, jsou krásní, a jsou tam zbytky britské kolonizace, každá škola má svoji uniformu, ale je tam velká chudoba a bída. Zažili jsme děti, které fetují, něco tam čichají, sjeté pětileté děti. Je tam hodně sirotků. Dospělí pijí brzdovou kapalinu smíchanou s nějakým ovocem, ale když si zapálíte v Nairobi na ulici cigaretu, tak vás zavřou. Pro mě, pro člověka, který předtím v Africe nebyl, je to nepochopitelné. Ale jinak je ta zem krásná. V místech, kde jsme byli, mi to připadalo jako u nás na Vysočině.

Pamatujete si nějaká svahilská slovíčka?

Hakuna matata – žádný problém, asanté – děkuji, jambo – pozdrav, dobrý den. Dokonce jsem si poctivě psala slovníček, jednotné i množné číslo.

Když se vrátíme k vaší divadelní kariéře – z brněnského Národního divadla jsme přešla do Divadla pod Palmovkou a tam působila 12 let. Teď jste na volné noze?

Po třiceti letech angažmá si můžu třeba vymyslet, že pojedeme na hory, nahlásím, v jakém termínu nemůžu hrát a můžu odjet. Za těch třicet let jsem byla dvakrát se svou rodinou na horách. Můj muž miluje lyžování a moje dcera taky, jezdí lyžovat každou zimu, a já jsem nemohla, protože jsem měla práci. Když bylo Barušce devět, byla jsem s nimi v Itálii a asi před pěti lety to vyšlo tak, že jsem nezkoušela a jeli jsme Francie. Ale jinak s nimi jezdila maminka nebo kamarádi.

Měla rodina pochopení? I váš manžel je z herecké rodiny.

Jeho rodiče byli loutkoherci. Rodina, to je to nejdůležitější. Můj tatínek mi vždycky radil, abych neměla divadlo na prvním místě, a já se tím řídila. Dneska můžete přijít o práci ve vteřině, a nemusíte nic udělat špatně. A když nemáte rodinu, tak vás to zničí. Říká se, že pro chlapy je důležitá kariéra, ale myslím si, že chlap, který dělá kariéru a nemá zázemí, je špatně a ženská bez rodiny a bez dětí vůbec. Můžete být hvězda první velikosti, ale když nemáte rodinu, pořád vám něco chybí, nejste úplně kompletní.

Vám se podařilo skloubit rodinu a kariéru.

Dřív jsem hrála ve 28 až 30 představeních za měsíc, ale to ještě nebyly děti. U povolání herce nemáte svátky, ale jsou i jiné profese, kde se slouží dvanáctky, jako třeba sestřičky, doktorky nebo na železnici. Záleží i na tolerantním manželovi.

Dá se říci, co je pro vás víc – divadlo, nebo televize?

Divadlo je základ, tak to bývalo a já jsem tak trochu stará škola, v některých věcech jsem konzervativní. Samozřejmě že můžou být herci, kteří jsou vynikající v divadle a nemusí být dobří na kameru. Ale myslím si, že ve většině případů je znát, když herec zvyklý jenom na kameru přijde do divadla.

Kde aktuálně hrajete?

V Palmovce jsem skončila, zkoušíme ve Viole, budu hrát v Divadle Palace a spolupracuji s Agenturou Harlekýn. Ve Viole právě zkoušíme Vančurovo Rozmarné léto s Jiřím Štěpničkou, Vláďou Benešem a Václavem Helšusem.

A zahrajete si někdy ještě v Brně?

Když tam jedeme s Harlekýnem nebo Palacem, hraje se v Divadle Bolka Polívky. Jinak tam jezdím spíš soukromě, za mámou, sestrou, manžel Tomáš tam má sestry s rodinami. A když jsme v Brně déle, říkám, že se musím jít podívat na představení do divadla.

Zuzana Slavíková

• herečka, dabérka, moderátorka
• českobudějovická rodačka
• pochází z herecké rodiny, otec Oldřich Slavík, matka Ludmila Slancová Slavíková
• absolventka brněnské JAMU, obor herectví
• členka činohry Národního divadla v Brně, Městského divadla v Brně, Divadla pod Palmovkou, od roku je 2018 na volné noze
• moderovala soutěžní pořad Nejslabší! Máte padáka! na TV Nova
• manžel Tomáš Čisárik je dabingový herec, zvukař a režisér
• syn Jakub, dcera Barbora
• výběr z filmů a seriálů: Správná trefa, Detektiv Martin Tomsa, Četnické humoresky, Ordinace v růžové zahradě, Doktor od Jezera hrochů, Vyprávěj, Kriminálka Anděl, Kameňák 4, Stopy života – O život, Ulice
• výběr z dabingu: seriály Tarzan, Sabrina – mladá čarodějnice, Pobřežní hlídka, Medvídci mývalové, Baywatch Nights, Dallas, filmy Ukradené Vánoce Tima Burtona, Titanic, Gulliverovy cesty, Psycho 3, Piano, Mary Poppins, Sissi, osudová léta císařovny, Půlnoční míle, Terminátor 2: Den zúčtování, Cesta kolem světa za 80 dní, Až tak moc tě nežere, Čtyřicítka na krku
• audioknihy: Před pikolou za pikolou, Geniální přítelkyně, Na větrné hůrce, Terry Pratchett Letní shakespearovské slavnosti: Othello, Jindřich IV. Divadlo Metro: Sextet aneb Zkusíme to jinak, Play Strindberg Agentura Harlekýn: S tvojí dcerou ne Divadlo pod Palmovkou (Divadlo Komedie): Nájemníci pana Swana aneb Peníze na cestě, Mefisto, Tramvaj do stanice Touha, Sám na dva šéfy, Krvavá svatba, Cyrano z Bergeracu, Celebrity, Paní Bovaryová, Rodina je základ státu

... CELÝ ČLÁNEK ČTĚTE V ZÁŘIJOVÉM ČÍSLE ČASOPISU BARBAR!

Na stáncích v prodeji za 49 Kč!

Elektronická verze ke stažení za 35 Kč na Alza.cz!

Předplatné je možné pořídit ZDE - 10 čísel (včetně letního a zimního speciálu) za 390 Kč!