Jsem takový plzeňský Náprstek

„Bylo to nejtěžší rozhodnutí mého života,“ vzpomíná dnes vitální dáma, exilová básnířka, publicistka, nakladatelka Jiřina Fuchsová. Sedíme v klidu a tichu mezi knihami, starými fotografiemi, památkami z cest a unikátními archivními materiály v její soukromé knihovně v Plzni. V přízemí domku, který její rodina kdysi vlastnila, který komunisté znárodnili a který po roce 1989 ne právě snadno získávala zpět.

„Odchod z Československa jsme s manželem plánovali, proto jsme se přihlásili na zájezd s Čedokem. Byla to dlouhá cesta, jeli jsme do Egypta a Řecka. Než jsme odjeli, utráceli jsme všechny své peníze, nechtěli jsme tu nic nechat. Naše cestování bylo vlastně tak trochu paradoxní. Na zájezdu byly tři stovky lidí. Jeli jsme vlakem do Sovětského svazu a v Oděse nastoupili na loď s názvem Poběda, tedy Vítězství! Byla to ukořistěná válečná loď, z níž se stala loď dopravní. Dojeli jsme do Egypta a odtud do Řecka.“

Tady se s manželem rozhodli k útěku. „Měli jsme jen letní oblečení, samozřejmě žádná zavazadla. Podařilo se nám zmizet z dohledu estébáka v jedné z pasáží. Zastavili jsme se a můj muž se na mě obrátil: Rozhodni se podle sebe – jestli se chceš vrátit, vrátíme se, jestli chceš pryč, odejdeme. Já se uživím doma i v cizině. Definitivní rozhodnutí nebylo snadné, i když s ním jsme na zájezd jeli,“ vzpomíná Jiřina Fuchsová. 

„Věděla jsem, že maminka bude na mě čekat za čtrnáct dní u vlaku a já z něj nevystoupím, že ji tu nechám… Na druhé straně jsem chtěla pryč, doma jsem se dusila, nemohla jsem tam volně dýchat. Volnost, svoboda – to mi zoufale chybělo! Chtěla jsem studovat, a komunisté mi to kvůli mému buržoaznímu původu nedovolili. A tak jsem v sobě zadusila bolest, rozhodla se pro svobodu a kývla: Jdeme! Anglicky jsme pořádně neuměli, požádali jsme na americké ambasádě sice anglicky o azyl, ale ostatní jsme už museli vyjednávat v ruštině.“

HOLČIČKA Z KOLONIÁLU

Když se Jiřina narodila, byla druhá světová válka těsně za svojí polovinou. Její tatínek měl koloniál, vybudoval i továrnu na sušené houby a borůvky na Šumavě v Soběšicích. Válečná situace nebyla pro její rodinu jednoduchá.

„Tatínek za války živil a chránil jednu židovskou rodinu,“ vzpomíná na dobu, kdy byla ještě hodně malá. Dětství trávila Jiřinka v Plzni a celé léto právě na Šumavě, dokonce tam chodila určitou dobu po prázdninách i do školy. A Šumava se pro ni stala útočištěm, když komunisté začali znárodňovat majetky.

„Tatínka označili za buržousta, ale on se odmítal majetku vzdát, vzpíral se. Byl spolu ještě s jedním majitelem koloniálu na Borech poslední, kdo majetek měl, ale komunisté mu ho stejně sebrali, donutili ho podepsat. Co bylo dál, si nepamatuji. Vím, že jsme byli na Šumavě, zřejmě nás tam naši odvezli, aby nás toho všeho alespoň trochu ušetřili,“ říká Jiřina Fuchsová.

Přišli o továrnu i plzeňský domek, v dolní části, kde byl koloniál, se začali střídat různí nájemníci, do horního patra jejich někdejšího domu byly nastěhovány dvě jiné partaje.

Jiřina odmaturovala na jedenáctiletce, ale další studia na medicíně jí komunisté s odvoláním na její původ nedovolili. Směla vystudovat pouze dvouletou nástavbu na elektroprůmyslovce, obor silnoproud. Vdala se za inženýra Jaromíra Fuchse. Ale poměry v komunistickém Československu pro ni byly neúnosné. 

AMERIKA, ZEMĚ ZASLÍBENÁ

„Věděla jsem, že začátky snadné nebudou, ale nebála jsem se. Byli jsme volní!“ říká Jiřina Fuchsová. Třetí den po příletu do Ameriky nastoupili manželé do práce – žádná kancelář, žádné teplé místečko. Továrna na sešívačky. „Bydleli jsme v laciném hotýlku na Manhattanu a peníze jsme neměli. Hledali jsme krajanské firmy a krajany, kteří by nás v začátcích podpořili. Byla zima, měli jsme hlad,“ vzpomíná na těžké začátky, které se ukázaly být ještě těžší, protože i v Americe, zemi zaslíbené, narazila na nenáviděné komunistické manýry.

„Přišli za mnou, abych vstoupila do odborů. Musela bych na ně ovšem přispívat ze svého týdenního platu dvaadvacet dolarů šesti dolary do odborové kasy. Odmítla jsem to. A proto jsem dostala padáka!“ vypráví Jiřina Fuchsová. „Řekli mi – Když nechceš do odborů, nemůžeš tu pracovat. Zajdi do kanceláře, dostaneš výplatu, a sbohem! Tak jsem šla,“ říká s humorem.

A začala zase znovu. Po dva roky se stala jejím zaměstnavatelem firma OTIS – průmyslové zdviže a elevátory. Kresličská odborná práce to nebyla, jako kresliče tehdy firma OTIS zaměstnávala pouze muže, Jiřině to však nevadilo. Začala nejprve na půl úvazku prodávat dopoledne pánům kresličům kávu a zákusky a v průběhu dvou let to dotáhla na asistentku vedoucí podnikové jídelny, která denně v poledních hodinách servírovala obědy a občerstvení pěti stovkám zaměstnanců budovy – headquarters OTIS ELEVATO COMPANY.

Jiřina si svoji pasivní znalost angličtiny zdokonalovala na večerních kurzech a po třech letech se přestěhovali do Los Angeles. „Manžel se podruhé v životě rozhodl pro studium na univerzitě, opustil kvalifikaci ČVUT – obor auta a traktory a vrhl se na začínající obor elektronika, počítače a přidružený výzkum pod vedením zakladatele české počítačové školy doktora Antonína Svobody, který tehdy vyučoval na UCLA,“ vzpomíná Jiřina Fuchsová.

Sama pracovala a začínala opět od píky. Jako úřednice za přepážkou v bance Santa Monica, a opět během dvou let se vypracovala, ve stejné pobočce se stala hlavní pokladní. V Kalifornii začala také psát své knihy a studovat filozofii a slavistiku na losangeleské univerzitě. V roce 1968 už začali být Fuchsovi přesvědčeni, že se poměry doma změní. „V létě jsme si mysleli, že se na podzim do Českoslovenka vrátíme.“

Ale dopadlo to úplně jinak…

CHE GUEVARRA V LOS ANGELES

V roce 1970 jsou tedy Fuchsovi stále v Americe. Je srpen a Jiřina ve vysokém stupni těhotenství skládá na univerzitě v Los Angeles zkoušku. „Byla to doba oněch velkých až agresivních studentských hnutí, kdy ve Francii hořela auta. V Americe se mobilizovala levicová mládež. Seděli jsme ve třídě a čekali na profesora. Vtrhli tam levičáci s rudými prapory, na hlavách šátky jako Che Guevarra a začali nás ze třídy vyhazovat, že je revoluce! Rozčílilo mě to, vyjela jsem na ně, ať koukají zmizet, že jsem z komunistické země a chci studovat! Spolužáci mi začali tleskat a vraceli se na svá místa v lavicích. Revolucionáři se zalekli a odešli. To víte, taky viděli těhotnou ženskou!“ vypráví se smíchem Jiřina Fuchsová.

Když si představíte do detailu tuhle rozjitřenou a vypjatou scénu, uvědomíte si a plně pochopíte energii, odvahu, schopnost rychle se rozhodnout a jít si pevně za svým, kterou Jiřina Fuchsová v sobě má. Mnohokrát v životě se jí její odvaha a důslednost vyplatily.

Z absolventky se stala matka dvou synů. Nikterak nepolevila ve své činorodosti. Začala se angažovat v celé řadě krajanských aktivit. Spoluzaložila Klub československé kultury a Czchoslovak Institute of Los Angeles, měla samizdatové nakladatelství. A když přišel rok 1989, byla to ona, kdo stanul mezi organizátory Občanského fóra – West. A samozřejmě psala. I básně, z nichž bylo jasné, jak má ráda zemi, ve které se narodila. Mohla o ní a jejím kulturním bohatství ale také přednášet druhým. V letech 1992–2002 učila na losangeleské univerzitě český jazyk, českou literaturu a historii.  

Na podzim roku 1991 navštívili Los Angeles manželé Havlovi s doprovodem. Tato převratná událost se provždy zapsala do paměti a duší všech Čechoslováků v Kalifornii i jejich amerických přátel, kteří se jí tak či onak měli možnost účastnit.

HOLLYWOODSKÉ HVĚZDY

Toho roku byla úroda avokáda zvlášť veliká. Strom na zahradě domu v Los Angeles byl doslova obtěžkán plody. Na zmar ale nepřišly. Plnily kuchyňskou linku a talíře celé rodiny Jiřiny Fuchsové. S manželem a svými dvěma dětmi je vaří naslano, nasladko, vařené, pečené… „Ještě že je avokádo tak výživné!“ vzpomíná Jiřina Fuchsová na tu dobu s humorem a vyrovnaností jí vlastní.

Týden po odletu prvního československého prezidenta ztratil špičkový odborník na elektroniku a počítače inženýr Fuchs zaměstnání a rodina se v podstatě ocitla na mizině. Půl století starý avokádový strom, pod kterým u Fuchsů sedával od let sedmdesátých mezi jinými i Karel Kryl, zachránil rodinu od hladu a dobří přátelé dočasně pomohli s hypotékou, aby byl dům zachován. Právě to je doba, kterou budou mít už navždy spojenou s avokádem na tisícero způsobů.

Jiřina, do té doby žena v domácnosti a básnířka na volné noze, začala opět – po kolikáté už – hledat v Americe výdělečnou práci. Nalezla ji jako provozní ve fitness centru, kam si chodily udržovat postavu a kondici hollywoodské hvězdy a hvězdičky. „Mojí dobrou kamarádkou se stala osobní sekretářka herce Richarda Gere, Šeri. Čekávala před klubem ve čtyři hodiny ráno, než jsem odemkla, aby do osmi, kdy musela být v kanceláři, byla odfitnessovaná, osprchovaná, nalíčená a vůbec k ruce svého slavného šéfa. S ní jsem jednoho časného lednového rána v roce 1994 zažila něco, co bych už zažít nikdy nechtěla,“ zvolní ve vyprávění básnířka.

ZACHRÁNĚNÝ ŽIVOT

Jiřina přišla ten den do práce jako každé ráno. Odemkla. Šeri šla cvičit. Jiřina zamířila do mučírny, jak říkala s nadsázkou velké místnosti s ohromnými posilovacími soupravami s těžkými závažími, aby i tam rozsvítila. Cesta od dveří k protější stěně s vypínačem se ale změnila v děsivý zážitek. Zdálo se jí náhle, jako by se tuny vážící kovové struktury jaksi volně a nevysvětlitelně v panující tmě pohybovaly!

„Zemětřesení!“ uvědomila si.

Šeri!

Okamžitě se obrátila a letěla do druhé haly. Tam v nejvzdálenějším koutě na běžícím chodeckém pásu s obrovskou televizí přímo nad hlavou docela sama ponořená do svých myšlenek špacírovala Šeri své ranní fitness míle. „Vrhla jsem se na ni, strhla ji daleko od běžícího pásu a pozorovala jakoby ve zpomaleném filmu, jak se ode zdi odtržená televize tříští před našima očima na tisíce kousků. Přímo tam, kde Šeri ještě před chvíli pochodovala. Šeri mi visela křečovitě kolem krku a s námahou sípala „U-mí-rám… Mám … astma!“ „Šeri, neumíráš, mám tě, nic se ti nestane, dýchej, rozdýchej se, dýchej!!!“

Dva lehké políčky do obou tváří zmírnily šok, dovlekla jsem ji do předsíně klubu, posadila do kancelářské židle na kolečkách a vytlačila ven,“ vypráví Jiřina. Veliké zemětřesení pokračovalo a ničilo Los Angeles. Ve městě i v jeho okolí srovnalo domy se zemí, přetrhalo dálnice a do copu zkroutilo železniční koleje. Jiřina, ze šoku se vzpamatovávající Šeri a další lidé poslouchali z autorádia zprávy a přihlíželi postupující zkáze. Všude panovala naprostá, hluboká, všepohlcující tma. „Jako by ponořila noc, hýřící obvykle světlem, na dno hrobu.“

Všichni se pokusili dostat domů, Šeri se rozhodla pro nejistou cestu do Hollywoodu. Zemětřesení mělo, bohužel, i smutnou dohru, která se týká Plzně a dobrého přítele Jiřiny Fuchsové, Dr. Harry Kaye, který byl v roce 1945 s Pattonovou armádou v Plzni jako důstojník a lékař. „Celý život na Plzeň vzpomínal, v roce 1990 založil dobrovolnou organizaci veteránů na podporu Československa a Václava Havla. A měl unikátní archiv fotografií a dokumentů z válečné doby a z doby osvobození. V roce 1994 bydlel ve velkém obytném přívěsu v San Fernando Valley. Tento trailer park s několika stovkami podobných obytných přívěsů při tomto zemětřesení úplně vyhořel. Dr. Kay se zachránil, ale jeho unikátní sbírka shořela. Slyšela jsem, že ho toto neštěstí zničilo a dožil v péči svých dětí. Byl to skvělý člověk. Čest budiž jeho památce,“ říká s důrazem Jiřina Fuchsová.   

DÁMA NA TELEFONU

Cesty české exilové básnířky a literátky ale nebyly přímočaré. Poznávala nejrůznější stránky života. Velmi dlouho se živila překladatelským servisem po telefonu. A to až do roku 2012.

„Už v roce 1968 jsem pro americkou vládu překládala zajímavosti o Československu, ale tohle bylo samozřejmě něco docela jiného. Výhoda byla, že jsem pracovala z domova, klidně z postele! Nevýhoda, že i v noci, a docela často jsem celou noc nespala. Šlo o to, že jsem tlumočila Čechům, kteří se nedokázali v Americe domluvit. Ať u lékaře, nebo kdekoliv jinde. A i když si třeba stěžovali na své americké zaměstnavatele,“ vysvětluje Jiřina Fuchsová.

Jako tlumočnice po telefonu dojednávala i okolnosti operace Gregory Pecka, který dostal při pobytu na Mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech zánět slepého střeva, tlumočila i Ottovi Wichterlemu. A taky zažila dost humorných situací. Některému z volajících se líbil její hlas a zval ji na kávu. A jiní chtěli po telefonu nejen tlumočení, ale i služby docela jiného rázu. „A to jsem samozřejmě telefon pokládala!“ směje se Jiřina Fuchsová.   

BOJ O ČESKÉ OBČANSTVÍ

V té době byla Jiřina Fuchsová také řadu let v první bojové linii za věc, která se po roce 1989 zdála docela přirozená, ale nebyla. Otázka dvojího občanství. Jiřina Fuchsová se po emigraci sice stala Američankou, ale stále byla uvnitř Češkou. A když se po pádu komunistické totalitní moci v roce 1989 dozvěděla na konci roku 1992, že si všichni emigranti mohou obnovit české občanství, zaradovala se. Ale radost byla předčasná. Obnovení občanství se protahovalo, navíc ve vztahu k americkým emigrantům se zdálo, že je pro ně nedosažitelné.

Paradoxně – podpora Občanskému fóru i Václavu Havlovi byla ve Spojených státech amerických veliká. „Na české emigranty do Ameriky se vztahovala česko-americká smlouva z 20. let 20. století, podle níž člověk, který odešel z jedné země do druhé, automaticky ztrácel občanství prvního státu,“ vysvětluje Jiřina Fuchsová.

Krajanů postižených stejným způsobem bylo tehdy na třicet tisíc. Jiřina Fuchsová založila Mezinárodní asociaci Čechů pro dvojí občanství, restituce a volební právo. Dopisů, žádostí, urgencí, článků o tématu českého občanství krajanů žijících v Americe bylo na čtyřicet tisíc. Ruku v ruce s nárokem na dvojí občanství pro Čechoameričany šel nárok na zákonné restituce a volební právo pro české krajany žijící v zahraničí.

„Lidé nebojovali o občanství kvůli majetkům, naopak byli mnozí, kteří byli ochotni se svých majetků vzdát, aby podpořili demokratický režim! Ale chtěli mít stejná práva jako jiní krajané – být stále Čechy,“ komentuje situaci Jiřina Fuchsová, která v prosinci 1998 držela kvůli situaci s přiznáním dvojího občanství dvoudenní protestní hladovku přímo před Úřadem vlády. Ukončila ji až po telefonickém rozhovoru s tehdejším ministrem vnitra Václavem Grulichem a příslibu, že se situace bude řešit.

Tehdejší český velvyslanec v USA Alexandr Vondra označil celou situaci s dvojím občanstvím Čechoameričanů za křivdu, kterou by bylo žádoucí napravit. Až v roce 2013 Jiřina Fuchsová občanství získala zpět, její manžel o dva roky dříve. A až dnes mi se zadostiučiněním v hlase cituje novou zákonnou úpravu z roku 2013: „Nová právní úprava plně opouští princip jediného státního občanství, a naopak se zcela přiklání k možnosti existence dvojího (či vícerého) státního občanství.“

PAMÁTNÍK ZAHRANIČNÍCH ČECHŮ

Celou dobu svého života v Americe shromažďovala materiály o historii Čechů za hranicemi své země. Vybudovala tak Památník zahraničních Čechů. Nesídlí však ve velké reprezentativní budově, nemá svého ředitele, sekretářky a archiváře. Skutečné historické poklady, které jsou jeho součástí, najdete v domě Jiřiny Fuchsové. V policích, ale především v pečlivě popsaných bednách.

„Mám noviny, které vycházely v Mnichově, Londýně, Paříži… Knihy ze všech zahraničních nakladatelství, měsíčníky, časopisy. Od roku 1963, kdy jsme odešli, jsem kupovala vše, co vycházelo. Mám písemnosti českých klubů a misií, zahraničního Sokola, zahraničního skautingu, osobní archivy významných exilových osobností,“ říká Jiřina Fuchsová.

Stejně pozoruhodná je i Knihovna Jiřiny Fuchsové. Založila ji v roce 2005 v Los Angeles, otevřela v Plzni v roce 2010. „Mám tu světovou poezii v českých překladech a částečně v originálech, českou poezii od 18. století přes 19. století až do současnosti, česko-cizojazyčné slovníky, knihovnu české historie a etnografie, knihovničku literární historie. Osobní fondy knižní i časopisecké. Nejstarší moje kniha jsou Puchmajerovy básně. První část knihovny jsem přivezla z Ameriky v roce 2013, druhou 2015. Jediné, co jsem nedovezla, bylo několik tisíc knih české beletrie, klasiky. Rozloučit se s knihami mi působilo bolest, ale nemohla jsem vzít všechno. I tak zásilka 350 kartonů materiálů mi co do třídění stále dává zabrat, asi abych se na stará kolen doma nenudila.“

Cenné historické materiály nechce předat jiné instituci nebo rozdat. „Kdybych veškeré archivní materiály rozdala, všechno, co jsem za celá léta sbírala, se rozdrobí a nic z toho nezbyde. Svůj smysl má pouze celek. Ráda zpřístupním archiv seriózním badatelům. Ale rozdat či předat jej nechci,“ říká jasně. A zasměje se: „Jsem takový plzeňský Náprstek!“

DOMOV

Bylo to na jaře roku 2005. Jiřinu Fuchsovou kontaktuje legendární bojovnice za rovnost a lidská práva Rosa Parksová. Žádá ji o souhlas, aby se mohlo její jméno objevit vytesané do Zdi cti v Montgomery v Alabamě. Ve společnosti takových osobností, jakými byl i Martin Luther King. Ocenění za své aktivity se tedy Jiřina Fuchsová dočkala. Nepřišlo ale z její rodné země. Její neúnavnou práci ocenili v zahraničí.

Když žila v Americe, stýskávalo se jí po Čechách. Teď v Čechách se jí někdy stýskává po Americe. Ale vrátit se tam už nechce. „Když jsem odešla z komunistického Československa, toužila jsem po svobodě. A začala pracovat pro lidi dobré vůle za oceánem. Po pádu komunismu jsem se mohla vrátit. A jsem ráda. Tady jsem doma. Tady žili mí rodiče, moje babička. Tady jsem šťastná,“ rozhlíží se po svém království. „Jediné, co mě mrzí, je, že nevidím pořádně svoje vnoučata,“ zamyslí se. „Ale oni opět přijedou. A já se na ně těším.“

Jiřina Fuchsová

je česká básnířka a prozaička, novinářka, překladatelka a vydavatelka. Z Československa emigrovala v roce 1963, ale po roce 1989 se začala vracet. Od roku 2015 žije trvale v Plzni. Na svém kontě má prozaické i básnické tituly, celkem dvě desítky knih. V současné době se věnuje především budování Památku zahraničních Čechů.

... CELÝ ČLÁNEK ČTĚTE V ZÁŘIJOVÉM ČÍSLE ČASOPISU BARBAR!

Na stáncích v prodeji za 49 Kč!

Elektronická verze ke stažení za 35 Kč na Alza.cz!

Předplatné je možné pořídit ZDE - 10 čísel (včetně letního a zimního speciálu) za 390 Kč!