ŽENSKÝ SVĚT: Výchova dětí v Čechách
„Úkolem školy není děti vychovávat, to je práce rodičů,“ stojí na lístku na dveřích družiny jedné nejmenované sportovní základní školy v Budějovicích. Hádejte, co jsem udělala? Pro svého syna jsem našla školu jinou. Tam, kde jsou přesvědčení, že zařízení, kde dítě tráví osm hodin denně, nemá děti vychovávat, pro mě nemá žádný kredit. Už Komenský ve svém díle zdůrazňoval, jak důležité je pěstovat u dítěte schopnost ovládnout sám sebe, tedy aplikovat výchovu mravní. Škoda že i na tento jeho poznatek a s ním i na mnoho dalších české školství zapomnělo.
Říká se, že Britové nebo Američané své děti většinou rozmazlují a nestanovují jim žádné hranice ani povinnosti. Alespoň s takovou zkušeností se vracejí mladé Češky z au-pair pobytů. Která je tedy ta správná cesta? Pro každého rodiče jiná, a to většinou podle cíle, kterého chce dosáhnout. Mít doma samostatně přemýšlejícího člověka, který umí předvídat následky svých činů a vypořádat se s nimi. Zlomenou dušičku, která jen čeká na příkazy a rozkazy, a motivací je pouze trest nebo odměna? Rodičovské dovednosti se také liší podle toho, zda se rodič vůbec o různé možnosti přístupu k dítěti zajímal, nebo jestli pouze kopíruje postupy svých vlastních rodičů praktikované na něm samotném ještě v době socialismu.
V jednom zábavném stand-up vystoupení mladá komička indického původu, Sindhu Vee, žijící v Londýně, poznamenala, že za některé indické výchovné praktiky, kdyby je praktikovala v Británii, by skončila nejspíš za mřížemi. A že je proto pro ni velmi stresující naučit děti disciplíně. K popisu výchovy dětí v Indii si vzala milý příklad snídající rodiny. Na něm vysvětluje, že i indičtí rodiče, podobně jako ti západní, při výchově používají spojování činů dítěte a jejich následků. Jen to dělají trochu netradičně. Čtyřleté dítě si místo jedné lžičky kakaa dá do hrnečku s mlékem (proti stanoveným pravidlům) lžičky dvě. „Johne, ty sis dal dvě lžičky kakaa? Ty chceš, abych umřela?“ běduje indická matka. „To je u čtyřleťáka hodně účinné – fakt získáte jeho pozornost,“ poznamenává Vee směrem ke smějícímu se publiku. Varianty maminčiny reakce se pak mírně odlišují podle toho, ve kterém indickém státě se nacházíte.
Gudžarát: „Johne, ty sis dal dvě lžičky kakaa? Proč vůbec piješ mléko? Pij rovnou moji krev!“
Paňdžáb: „Ty sis dal dvě lžičky? Jdu se zbičovat. K smrti. Ale nenech se rušit a v klidu si vypij svoje kakao.“
A na severu Indie, když dítě míchá kakao a cinká přitom lžičkou, ho maminka hindsky okřikne: „Johne, proč cinkáš tou lžičkou? Proč si rovnou nevezmeš nůž?“
Vee potvrzuje, že u jejího prvního dítěte tyto techniky velmi dobře fungovaly. Až do doby, než ji ředitel ze školy pozval i s manželem do školy, že si potřebuje promluvit o velmi specifických úzkostech jejího sedmiletého syna. Dodává, že manžela s sebou ani nevzala. Je totiž Dán a jejich rodičovské techniky se ani v nejmenším nepřekrývají. Výchovný repertoár dánského tatínka je totiž velmi úzký a většinou se omezuje na: „Miláčku, prosím, chci, abys byl moc moc moc šťastný a spokojený. Tady máš lego.“
Naproti tomu současné české děti jsou vzorkem pro výchovný experiment napříč všemi alternativními směry: novými i těmi ozkoušenými desítkami let. Od waldorfské výchovy, respektujícího přístupu, montessori, přes nevýchovu až k vojenskému drilu. Všechny ale vždy narazí na skálu. Babičku.
Přijedete na rodinný oběd a hned mezi dveřmi vrazí dítěti do ruky nějakou sladkost. Dítě se nestihne ani nadechnout a ve vteřině následuje kritika a jedno napomenutí za druhým. To neumí pozdravit? To neumíš poděkovat? To dítě nic nejí. Proč nejí? (Třeba proto, že mělo před obědem pytlík bonbónů?) Tohle za nás nebylo. Vy jste nešli od stolu, dokud nebyl prázdný talíř. (Odtud ta averze ze školky vůči rýžovému nákypu a mlékové polévce). A jak to jde ve škole? Co bude na vysvědčení? Scénu v obchodě ti udělala? Okamžitě by dostala na zadek! Vy je vůbec nevychováváte. Ty děti rostou jako dříví v lese!
A můžete horem dolem mluvit o tom, jak si nepřejete děti cpát sladkým nebo kolou. Jak je už dávno mnohými výzkumy dokázáno, že fyzické tresty nefungují. Tedy fungují – tak, že dítě se stane agresivním, protože nechápe, proč ho dospělý může bít, ale ono nesmí bít své vrstevníky (a později v dospělosti tyranizovat své vlastní rodiče). Nebo že si jednoduše pro své dítě přejete svobodu. Tu stejnou jako pro sebe. Že by se vám taky nelíbilo, kdyby o vás někdo před vámi mluvil, jako byste tam nebyli. Kdyby vám někdo nutil jídla, která vám jednoduše nechutnají. Že když se vám něco prostě nechce, tak jste rádi, když nemusíte.
Proč je pro dospělé problém chovat se k dětem tak, jako se chováme k ostatním dospělým, které máme rádi? K přátelům, partnerovi… Když vaše nejlepší kamarádka udělá něco, co se vám nelíbí, zbijete ji? Když váš partner nebude mít chuť na stejnou večeři jako vy, nacpete mu ji násilím nebo ho snad pošlete spát bez večeře? A proč bychom se k těm nejkřehčím a nejmilovanějším bytostem, které na nás zcela závisí, měli chovat jinak? Nikdo mě nepřesvědčí, že jsou situace, kdy není jiná možnost než ve výchově použít násilí, vydírání nebo vyhrožování. Třeba: Řekni mi, co tě trápí a jak to vyřešíme. Jak ti můžu pomoct? Tohle mi fakt ubližuje nebo: To je mi moc je líto, proč jsi to udělal. Co třeba se pokaždé sám sebe nejdřív zeptat: Jak bych se teď zachoval ke svému nejlepšímu příteli?
A ještě existuje jedna prevence, jak neskončit s nevychovaným dítětem. Už se z toho stalo klišé, a lidé si to přesto stále neuvědomují. Děti jsou zrcadlem svých rodičů. Zdravit a děkovat se naučí napodobováním. Ne dloubáním do zad a neustálým popichováním. Hezkému chování k ženám se naučí od tatínka. A když ten se hezky nechová k mamince a k babičce, kde to mají odkoukat? A když maminka nechce, aby si dcera jednou nechala od partnera ubližovat, nesmí jí především ona ukázat, že to je to normální, že si to sama nechá líbit.
To je totiž ta nejtěžší rodičovská mise. Najít pro děti toho druhého rodiče, který jim spolu s vámi ukáže, jak být dobrými lidmi.
... CELÝ ČLÁNEK ČTĚTE V ZÁŘIJOVÉM ČÍSLE ČASOPISU BARBAR!
Na stáncích v prodeji za 49 Kč!