I kartářka musí být psycholog
Kromě své soukromé praxe působíte i na klinice pracovního lékařství. Co si mám pod tím pojmem představit?
Já jsem na klinice pracovního lékařství pracovala před rodičovskou dovolenou a obnášelo to psychologickou diagnostiku jak našich, tak jiných zaměstnanců. Vyšetřovali jsme například nově příchozí sanitáře, abychom zjistili, zda jsou schopni tuto práci vykonávat. Nebo se na nás obracely firmy, abychom zjistili, zda jejich zaměstnanec bez potíží zvládne náročnou služební cestu, která ho čeká. Dnes spadám pod oddělení klinické psychologie a mohou ke mně přicházet klienti zvenku, ale také docházím za pacienty na lůžkových odděleních, pokud je to potřeba.
Zabýváte se také dopravní psychologií. Co to obnáší a kdo vás vyhledává?
Dopravně psychologická vyšetření mohou v dnešní době dělat jen ti psychologové, kteří k tomu mají akreditaci. Psychotesty pro řidiče musí podstoupit lidé, kteří přišli o řidičský průkaz, protože dosáhli 12 bodů nebo protože jim byl z nějakého důvodu odebrán, řídili například pod vlivem návykových látek. Podstoupit ho musí také učitelé autoškoly a profesionální řidiči. Ti ho podstupují na začátku své kariéry, a pokud psycholog či lékař neurčí jinak, opakuje se vyšetření v 50 letech věku a pak každých pět let. Vyšetřujeme pomocí psychologické baterie testů, kde zkoumáme výkon, pozornost, inteligenci, soustředění, paměť, jak rychle a správně řidič reaguje. Je třeba posoudit i osobnost řidiče, posoudit, jaký má temperament a charakter, jestli není příliš agresivní, psychicky labilní, impulzivní nebo jestli netrpí psychickou poruchou.
Zavzpomínáte na začátky své profesní dráhy?
Já jsem vždycky tíhla k humanitním vědám, psychologie mě bavila a zajímala. Navíc můj táta je psycholog; když jsem byla malá holka, založil Rodinnou poradnu v Domažlicích (tehdy se nazývala Manželská a předmanželská poradna), kde dodnes působí jako vedoucí. Po gymnáziu jsem vystudovala Vyšší odbornou školu sociální a pedagogickou, ale už tehdy jsem chtěla studovat psychologii, kterou jsem poté absolvovala na Masarykově univerzitě v Brně. Po škole jsem pracovala ve věznici a k tomu ve Středisku výchovné péče. Takže jsem vlastně pracovala s problémovými dospělými i s problémovými dětmi. Věznice v Horním Slavkově, kde jsem působila, je věznice s ostrahou, byli tam muži odsouzení za krádeže, loupežná přepadení, znásilnění i vraždy. Odsouzení zde měli možnost psychologické péče, někdy byl však rozhovor s psychologem pouze vytržením ze stereotypu, někdy tím chtěli získat výhody, například přesunout na jiný barák. Ale měli samozřejmě i reálné potíže, například se šikanou, starosti o rodinu, rozchod s partnerkou, úmrtí blízkého člověka. Vedla jsem také různé terapeutické skupiny a bylo potřeba napsat psychologický posudek u nově příchozích odsouzených, které přivážela eskorta dvakrát týdně.
Práce s vězni by měla asi také předcházet tomu, aby se do vězení znovu vraceli?
Cílem výkonu trestu odnětí svobody by měla být resocializace odsouzeného a následná reintegrace do společnosti. My jsme měli například roční program na takzvaném Speciálním oddělení pro odsouzené s poruchami chování, kde zhruba čtyřicet odsouzených podstupovalo každý den pod vedením psychologů, sociálních pracovníků, speciálních pedagogů a vychovatelů skupinové i individuální terapie, relaxace a různé vzdělávací programy. Snahou bylo, aby odsouzení získali jiný náhled na trestnou činnost, aby ji neopakovali, aby se pokusili změnit svoje chování, aby se naučili řešit různé životní situace vhodným způsobem. I přes tyto programy se však mnoho odsouzených do nápravného zařízení vrací.
To musí být dost demotivující.
Působila jsem ve věznici téměř pět let, cítila jsem, že potřebuji posun ke zdravé populaci a k běžnějším starostem. Jak jsem se již zmínila, ve věznici není vždy účelem návštěvy psychologa tzv. práce na sobě. Když vás vyhledá motivovaný klient, který na sobě chce pracovat a společně se vám v terapii daří jít za jeho cílem, postupně vidíte po pár konzultacích změny, tak je vaše práce opravdu naplňující a radostná.
Chodí k vám do poradny lidé výhradně řešit problémy, nebo chodí také proto, aby pracovali sami na sobě?
Přicházejí lidé s různými potížemi, nejčastěji neurotickými. Klienti mají často úzkosti vyvolané stresem, dělají si obavy, kreslí si černé scénáře, mají rozličné formy strachu. Chodí ale i lidé, kteří nemají žádný závažný problém a chtějí změnit kvalitu svého života. Vědí, že když na něčem zapracují, mohou být spokojenější. Například přijde slečna s tím, že o sobě ví, že je žárlivá a chce to změnit. Takový přístup je dnes rozšířený. Návštěva psychologa už není stigma, už to neznamená, že jste blázen. Lidé berou návštěvu psychologa jako možnost něco na sobě zlepšit. Nejčastěji mě vyhledávají mladí lidé – středoškoláci a vysokoškoláci – a lidé ve středním věku. Více chodí ženy, protože se méně stydí a jsou schopné o problémech hovořit. My jsme už od přírody více povídavé a víc sdílíme pocity s ostatními. Ale za tu dobu, kdy jsem v oboru, začali přicházet i muži a také lidé na párovou terapii, i když tam bývá iniciátorkou většinou žena. Mám například klienta, který se vždy objedná jednou za rok na pár sezení a říká mi, že to má jako takovou psychickou generálku. Nechce zatěžovat ženu a kamarády, za ten rok se mu nastřádají různé starosti a důležitá rozhodnutí, která pak společně probereme.
Myslíte si, že existuje něco, čemu se říká krize mužství? Že zkrátka muži dnes nezvládají svou mužskou roli?
Já bych to rozhodně nepaušalizovala, role muže a ženy se vyvíjí, koukněte, jak moc se posunula ve 20. století, kdy se změny týkaly zejména žen, získaly volební právo, přístup ke vzdělání, k prestižním povoláním, změnil se postoj k sexu. Někteří muži se s těmito změnami ještě úplně nesžili. Také pro nás bylo snazší se ve vztazích orientovat, když byly role jasně dané. Na druhou stranu to, že role nejsou jasně definované, nám dává více možností. Ale tím, že nejsou ještě ustálená pravidla nová, nám přináší i velký pocit nejistoty, protože pravidla potřebujeme. Dnes se rozvádí každé druhé manželství, dřív by toto bylo nemyslitelné, žena by se po rozvodu o sebe například nebyla schopná postarat, proto ženy setrvávaly i ve vztazích, které evidentně funkční nebyly. Dnes máme možnost volby, navíc status úspěšného člověka už není podmíněn tím, být ženatý či vdaná. Na druhou stranu dnes nejsme tak trpěliví, chceme hlavně prožitky a zážitky, které nestojí moc úsilí. Manželství je do jisté míry nuda a stereotyp a navíc vyžaduje úsilí a práci. Nejsme příliš ochotní na vztahu kontinuálně a vědomě pracovat, často je pro nás jednodušší ze vztahu odejít.
Co říkáte na novodobé šamany, všelijaké kartářky a čarodějnice?
Mám klienty, kteří se mi svěřili, že byli také u kartářky, na kineziologii nebo – jak říkají – u čarodějky. Já si myslím, že cokoliv, co člověku pomáhá, je dobře. To, co je v terapii hodně důležité, je navázání vztahu s klientem, pocit jistoty, bezpečí. Pocit, že můžete říct cokoliv, že vás nehodnotí. Klientovi máme pomoci, aby si pomohl sám. Není to o radách, ale o tom, aby si našel zdroje sám v sobě. Pokud je to schopná nabídnout jiná, alternativní terapie, tak proč ne. Ale neměla by škodit a nabízet něco, co nemůže splnit. A také by ten člověk, který nabízí nějakou alternativní terapii, měl rozpoznat, zda se u klienta nerozvíjí nějaká psychická porucha, například deprese nebo schizofrenie, a doporučit mu návštěvu psychologa či psychiatra. Obávám se, že pokud nemá základní přehled o psychopatologii, tak to nepozná.
Myslíte si, že jsme v současnosti více vystavováni stresu?
Stresu není obecně víc, žijeme v blahobytu, v relativním bezpečí, máme minimum starostí. Stresory nejsou spojené s fyzickým ohrožením, v současné době jsou spíše sociální a psychické. Stres vzniká až tím, jak člověk realitu hodnotí a interpretuje, zda je to pro něj ohrožení, či ne. Stresujeme se tím, co musíme či co bychom měli udělat, jsou to naše představy a očekávání.
Dospívající a mladí lidé například prožívají nezřídka stres z toho, že mají mnoho možností a nevědí, kterou si vybrat. Když se po škole rozhodnou cestovat, přijdou třeba o dobré místo ve firmě, a naopak.
Stres si také lidé vyrábějí sami tím, že se zbytečně obávají věcí, které by mohly nastat. Dělají si krizové scénáře o tom, co by se mohlo stát, až poveze manžel děti do školy, co by se mohlo stát cestou na dovolenou, když nestihnou v práci splnit včas zadaný úkol… Když pak společně na terapii ten strach probíráme, zjišťujeme, že není reálný.
Jak potom terapie probíhá? Určitě nestačí říct klientovi, aby se nebál.
To máte pravdu, to nestačí, už to určitě slyšel od lidí v okolí a asi to nepomohlo. Vlastní psychoterapie probíhá jako vědomá, záměrná a strukturovaná interakce mezi terapeutem a klientem. Během tohoto procesu postupně odstraňujeme tyto strachy, které brání klientovi ve spokojeném životě, učí se žít jinak, nahlížet na věci jiným úhlem pohledu. Každý klient je jedinečný, a proto je i každá terapie jiná. Základem je nehodnotící přístup založený na spolupráci, respektu a důvěře v klientovy zdroje. Technik, kterých v terapii využíváme, je celá řada. Někdy pracujeme s příběhem klienta, někdy se stačí podrobně podívat na klientovy strašáky, zjistit, z čeho strach vychází, z čeho má obavy. Někdy na člověka dobře zapůsobí relaxační cvičení, kdy se naučí zklidňovat dech a k tomu si situaci zracionalizovat. Někdy se klient postupně krok po kroku svým strachům vystavuje. Někdy o problému vůbec nehovoříme a jdeme spolu rovnou za řešením, za tím, co vlastně klient chce.
Často se mluví o tom, že děti jsou dnes závislé na telefonu. Jaký největší nešvar ve výchově pozorujete vy?
Jsme zaměření na výkon, snažíme se dětem až příliš strukturovat čas. Nechceme nechat dítě lelkovat, musí dělat něco užitečného. Máme pocit, že čím více kroužků a volnočasových aktivit jim nabídneme, tím uděláme lépe. Dnešní děti také nemají čas nudit se, najít si vlastní aktivitu, jen tak ležet, nic nedělat. Ale děti potřebují být samy, bez dohledu, nic nedělat, v té době přemýšlejí, relaxují. Také nejsou zvyklé aktivně trávit čas s rodiči obyčejnými činnostmi, třeba si zahrát karty, pomáhat v domácnosti, popovídat si, jít spolu na procházku, pozorovat přírodu. Takto spontánně strávený čas bývá pro dítě ten nejlepší.
Co ještě můžeme na výchově pokazit?
Současní rodiče mají děti ve vyšším věku a o výchově nepřiměřeně přemýšlejí, mají hodně načteno, nastudováno. Nevychovávají přirozeně, spontánně. Také máme k dispozici spousty informací o výchově, často i protichůdných, lidé se v nich neorientují a to může řadě rodičů způsobit úzkosti. Často se také necháme zviklat svým okolím, že něco děláme špatně, nejsme potom autentičtí, klidní, necítíme se v tom dobře. Hodně rozšířená je také volná výchova, kdy dítě necháme být, vše mu dovolíme, neomezujeme ho, ať žije, zkouší, my mu do toho nemluvíme. Nakonec to vypadá tak, že máme doma spratky, kteří neberou ohledy na své okolí, a rodič se ptá dítěte, zda se může najíst, pozvat k sobě domů návštěvu atd. U nás jsme historicky blíže německému modelu vychovávat děti v nějakém režimu a pořádku. Dětem nevadí přísnost, naopak vyhovuje jim. Líbí se jim, když je rodič přísný, ale spravedlivý. Pokud je dítě v láskyplném prostředí a má pocit bezpečí a jistoty, tak mu bez zbytečných pocitů viny můžeme nastavit hranice. Děti se pak cítí dobře, je to vlastně jejich potřeba. V dodržování nastavených pravidel bychom pak měli být důslední a jednotní s partnerem, aby se v tom dítě umělo orientovat. Stejně je to i s povinnostmi. Řada lidí přijde do poradny s tím, že jejich dvanáctileté dítě nechce doma pomáhat, neuklízí si pokoj, nedělá si přípravu do školy. Ale to přicházejí pozdě. Už když jsou dětem dva roky, můžeme je vést k drobným povinnostem, zvládnou nasypat granule psovi nebo dát svoje špinavé věci do pračky. Učíme je tím nenásilnou formou mít pracovní návyky a povinnosti a že se dělí práce mezi členy rodiny. Když rodiče dítě omlouvají, že toho má moc, že má moc učení a kroužků, tak se pak diví, že nezačne pomáhat ve dvanácti, kdy už navíc přichází do puberty.
Myslíte si, že nedostatek sebevědomí pramení ve výchově? A můžeme se na to v dospělosti vymlouvat?
Může to být jedna z věcí, které dítě v rodině přejímá. Pokud je podporováno v tom, že je dobré, šikovné, bude se tak i cítit. A naopak, pokud denně uslyší, že je k ničemu, že nic nezvládá, bude se tak také cítit. Pokud ale dospělý trpí nedostatkem sebevědomí a ví, že prvopočátek je v rodině, nemá cenu se v tom dlouhodobě rýpat. V psychoterapii, kterou dělám, se zaměřujeme na cíl, na to, co klient chce, jakou životní změnu si přeje, co všechno chce mít v životě jinak. Uděláme si například škálu, na které můžeme měřit pokrok, a po malých krůčcích k cíli směřujeme. Rozebírání problému spíš klienta v situaci utvrzuje, takovým rozpitváváním se člověk zacyklí. Já bych se klienta ptala, co s tím můžeme spolu udělat. Jak chce, aby jeho život vypadal. Ptala bych se, kdy a v jaké situaci se cítí sebevědomý. Pokud takové chvíle jsou, znamená to, že někdy sebevědomí má. A na tom můžeme společně stavět.
Takže radíte se v tom moc nebabrat.
Mám volbu, jak se k situaci postavím, jakou cestou se vydám. Určitě není efektivní, pokud mám v životě nějakou nepohodu, schovávat se i v dospělosti za výchovu svých rodičů. To už nezměním, měl bych se orientovat na to, co změnit mohu, tedy co s tou nepohodou mohu udělat já nyní. Na výchovu rodičů se můžeme dívat třeba tak, že většina rodičů, pokud nejsou psychicky nemocní, dělá to nejlepší, co v té chvíli umí. Doporučila bych tedy navštívit psychologa, aby pomohl klientovi začít na sobě pracovat a směřovat ke spokojenému životu podle svých představ.
Myslíte si, že by ve školách měl být kladen větší důraz na psychologii, vést děti k určité empatii a ohleduplnosti?
Já bych v tomto ohledu školu nepřeceňovala, není všemocná. Primárně získáváme vzory v rodině, učíme se nápodobou. I když se budu učit, že mám být empatický, a doma uvidím, že táta denně řeže mámu, tak je to k ničemu. Když uvidím, že se k sobě doma chováme empaticky, že si pomáháme se sousedy, že je správné pozdravit a poděkovat, tak takové chování přejímám a půjdu s ním potom i do kolektivu. Stejně může fungovat jako vzor paní učitelka nebo trenér.
Máte nějakou jednoduchou radu, jak si udržet psychickou rovnováhu?
Zjednodušené rady a doporučení většinou nefungují. Na někoho mohou některé metody fungovat, na někoho ne. Obecně je důležité myslet na duševní hygienu, to znamená mít dostatek spánku, dostatek tělesné aktivity, kvalitní zájmy a záliby, mít v pořádku vztahy s blízkými lidmi, vést zdravý životní styl, střídat práci s odpočinkem. Uvědomit si, co pro mě v životě zátěž představuje a co na mne funguje, co mi dělá dobře. Když budou lidé vědět, v jakých situacích se cítí dobře, a je jedno, jestli to bude s dětmi venku, při meditaci nebo třeba při sportu, tak by měli takové aktivity co nejvíc vyhledávat. Důležité je také čerpat z každodenních maličkostí, vědět, že se mám každý den na co těšit, třeba na to, že si popovídám s kamarádkou nebo si vypiju čaj na zahradě. Když mi klienti říkají, že na to není čas, tak se jich ptám, co je vlastně důležitější než oni sami?
Lidé by se tedy měli naučit odpočívat?
Určitě je dobré střídat práci s odpočinkem, výkon s relaxací. Nehnat se neustále za tím, aby bylo vše hotovo a na sto procent. Je důležitého ukazovat i dětem, že je naprosto v pořádku, když si máma vezme knížku a má chvilku jen pro sebe. Že není neustále pod tlakem, nervózní a ukřičená.
Mám pocit, že hodně lidí odpočívá před obrazovkou mobilu, počítače nebo televize.
Někteří lidé, když mají hodně práce a cítí se unavení, vyhledávají spíš pasivní odpočinek, mají pocit, že s tabletem nebo mobilem si víc odpočinou. Opak je však pravdou, při fyzické aktivitě se odbourávají látky, které při stresu vznikají, pohyb usnadňuje uvolnění, které se často po skončení tělesné aktivity dostavuje automaticky. Pohyb mírní lehčí úzkosti i deprese. Navíc je to zase chování, které předáváme dál svým dětem. Děti se učí na základě observačního učení, tedy napodobují chování rodičů. Když si pak klienti stěžují, že děti tráví veškerý čas s mobilem, tak se ptám, kde to viděli a jak to, že je jim to umožněno.
A co jim pak radíte?
Je to o nabídce alternativ společně prožitého času, jak trávíme čas jako rodina, jaké má dítě koníčky, zájmy, co dělá s kamarády. Dítě by mělo mít volný čas smysluplně vyplněný nějakým koníčkem, povinnostmi a mělo by mít i nějaký čas, kdy si může dělat, co chce, lenošit, koukat na televizi, hrát si. Když tento čas tráví na počítači, rodiče by měli vědět, na co se dítě dívá na Youtube, s kým komunikuje na sociálních sítích. Dnes už máme k dispozici výzkumy, které dokazují, že užívání sociálních sítí je spojené s nárůstem deprese, úzkosti a pocitem životní nespokojenosti. Sociální sítě byly vyvinuty tak, aby podporovaly nárůst hladiny dopaminu v mozku a vytváří neurologický návykový cyklus. Vždyť více než polovina lidí si otevře Facebook předtím, než si vyčistí zuby. Dospívající spolu stále méně a méně komunikují, mají sklony se neustále srovnávat, chtějí zapadnout, být přijatí svými vrstevníky. Na fotkách to vypadá, že všichni okolo mají ideální život, a oni nedokážou vyhodnotit, co je realita a co fikce. Jsou méně šťastní, sebepoškozují se. Pořád platí, že se s dítětem nebo dospívajícím domlouváme, kolik toho času s mobilem nebo počítačem může denně strávit. Jestli je to více o vzájemné domluvě nebo o striktním nastavení pravidel, záleží na našem výchovném přístupu a samozřejmě i na věku dítěte.
Mgr. Daniela Voláková, DiS
- Vystudovala jednooborovou psychologii na FF Masarykovy Univerzity v Brně a sociální pedagogiku na VOŠ pedagogické a sociální v Praze.
- Věnuje se psychologickému poradenství, psychoterapii a psychodiagnostice dospělých a dospívajících. Kromě soukromé praxe působí ve Fakultní nemocnici Plzeň.
- Terapeuticky pracovala s dospělými s poruchami osobnosti i s dětmi s výchovnými potížemi.
- Absolvovala výcvik v systemické psychoterapii, hypnoterapii, ve skupinové kognitivně-behaviorální terapii a výcvik zaměřený na krizovou intervenci.
CELÝ ČLÁNEK ČTĚTE V ŘÍJNOVÉM ČÍSLE ČASOPISU BARBAR!
Na stáncích v prodeji za 49 Kč!