Rodokmeny od mojedejiny.cz

Thumbnail

Za zdmi kláštera: Bůh je jako GPS

Jak se žije člověku, který se zřekl na celý život mnoha světských radostí, rodiny nebo soukromého majetku? A opravdu dokáže víra v Boha naplnit člověka natolik, že mu všechno, po čem ostatní prahnou, dokáže vynahradit? Redaktorka časopisu Barbar navštívila řád Congreratio Jesu, sídlící na zámku ve Štěkni u Strakonic.
Beata Tisucká
11. Prosinec 2019 - 13:28

Je konec září.  Stojím v pozdním odpoledni před štěkeňským zámkem a lehce nervózní hledám správný vchod do jeho útrob. Už asi sto let se zde nachází domov řádu sester Congregatio Jesu, jak hlásá návštěvníkovi i barevná poutací cedule u starého zarostlého schodiště. Mojí průvodkyní je sestra Monika, která mi dovolila sdílet s ní část svého dne a přiblíží mi trochu tajuplný svět řádového života.

Ve chvíli, kdy nacházím správné dveře a zazvoním, promítám si v duchu všechny ty stereotypy a představy o řádových sestrách, které jsem kdy nasbírala a přes které je někdy těžké poznat podstatu takového života. Sestra Monika mě rychle vytrhne z polosnění, stojí ve dveřích a zve mě dál s milým úsměvem.

Vyzařuje takový zvláštní klid a bezpečí. Přenáší se ve velké míře i na mě. Provádí mě budovou zámku a vysvětluje mi, jak zde sestry žijí. Zámek je barokní, vcelku rozlehlou stavbou čtvercového půdorysu, uprostřed s nádvořím osazeném tújemi a květinami. Nejstarší zdivo ve sklepeních pochází ze 13. století. Název původní tvrze se odvozuje údajně z tvaru mužského jména Šček, snad tehdejšího vlastníka. Zámek v 17. století významně přestavěl hrabě Jan Antonín Losy z Losinthalu, na konci 18. století pak připadl rodu Windischgrätzů, jimž byl majetek po 1. světové válce zkonfiskován. Za zmínku stojí i týdenní pobyt císaře Františka Josefa I. na zámku v roce 1905 u příležitosti vojenských manévrů.

Na širokých chodbách je klid, občas přejde nějaká sestra nebo zaměstnanec a zvědavě se dívají na příchozího hosta. Na stěnách chodby visí obrazy od Ignáce Raaba s tematikou svatých. Ve velkém Losyho sále, kde jsou krásné nástropní fresky, zrovna cvičí nějaké mladé dívky na baletizolu. Na můj překvapený výraz odvětí sestra Monika: „Máme tu zrovna na pobytu taneční skupinu z Prahy.“ Několik mladých se na konci chodby zrovna přetahuje o kliku dveří a smějí se na celé kolo. 

Štěkeňský zámecký park je oázou sám o sobě. Jeho dominantou jsou 300 let staré plazivé duby, které pamatují předchozí majitele zámku a svými po zemi pnoucími větvemi jako by otvíraly náruč všem kolemjdoucím. Vedle nich stojí malá bílá kaplička se soškou Panny Marie, ke které nosí sestry pravidelně kvítí a zapalují svíčky. Posadíme se na lavičku oproti dubům a já jen nerada přerušuji to pokojné ticho, které se rozhostilo.

Sestra Monika mi vypráví s velkým zaujetím o historii řádu. „Congregatio Jesu je 400 let starý řád pocházející z Anglie. Zakladatelka Mary Ward byla ve své době velkou novátorkou, dokonce ji po určitou dobu považovali za kacířku. Nechtěla totiž zakládat tzv. klauzurovaný řád, kde jsou členky o samotě a tichu za zdmi kláštera, ale chtěla vychovávat děvčata ke vzdělanosti a důstojnosti, aby byly dobrými matkami a předávaly svým dětem víru. Inspiraci si vzala z Tovaryšstva Ježíšova a usilovala o službu druhým lidem v sociální a charitativní oblasti. Měla na svou dobu pokrokové heslo: I ženy mohou dělat velké věci. Ženy nejsou podřadnější oproti mužům.“

Ten řád svým přístupem opravdu předběhl dobu. Svou rozvolněností je mi docela sympatický. Od roku 1922, kdy řád zakoupil zdejší zámek, zde byl uznávaný Ústav Anglických panen, ve kterém studovala děvčata z různých vrstev, mimo jiné i písecká politická vězeňkyně Dagmar Šimková. Ústav fungoval do roku 1948, později zde byl domov důchodců, od roku 2001 tu sestry vykonávají apoštolskou činnost. Mezi hlavní činnosti řádu patří samozřejmě předávání a šíření víry. Mnoho sester žije na Slovensku, kde učí na školách náboženství i jiné předměty a pracují ve farnostech, ve kterých žijí v malých komunitách. Zde ve Štěkni mají činností hned několik. Starají se tu o starší a třeba již nemohoucí řádové sestry, poskytují ubytování rodinám s dětmi a mládeži. Vyučují tu také náboženství, ale k nespokojenosti sestry Moniky se přihlásilo na hodiny jen sedm místních dětí.

V parku se začíná ochlazovat a pár lidí se zdraví se sestrou Monikou. Přestože má na sobě řeholní šatovku a přes vlasy závoj, nepůsobí na mě nijak nesoučasně nebo běžnému, modernímu světu vzdáleně. Jen má navíc v sobě onen do okolí zářící klid a vypadá prostě spokojeně a šťastně.

Zajímá mě, jak se to přihodilo, že se stala řádovou sestrou. Odpovídá: „Bylo to složité. Naši se rozvedli v mých dvanácti letech, tatínek byl evangelík, maminka katolička. Tak jsem se z mnoha důvodů začala raději spoléhat na školu. Šla jsem na matfyz, protože mě matika i fyzika bavily a také se do toho nepromítaly ty tehdejší politické věci. Po ukončení studií jsem vyučovala na průmyslové škole v Děčíně.“

Dlouho hledala, kam by měla patřit. Později poznala na faře jednu sestřičku ze Štěkně, ta ji sem přivedla. „Nejdřív se mi sem nechtělo. Pamatuji si, jak byl už pozdní večer a my jsme se o jarních prázdninách trmácely od vlakové zastávky v Čejeticích až sem. Ale zazvonily jsme, přišla nám otevřít sestra Aloisie a ze mě všechna únava a nechuť spadly. To bylo v roce 1985. Začala jsem do Štěkně jezdit a cítila jsem, že tu s nimi chci být a že tady je moje místo.“

Ptám se, co všechno obnáší stát se řádovou sestrou. „Nejdřív je rok kandidatury a poté dva roky noviciátu. V něm se seznamujete s pravidly života v řádu, řád zkoumá vás, jaké máte pohnutky nebo jestli u vás nejsou nějaké velké překážky, například že jste zasnoubená nebo máte dítě. Na začátku noviciátu je obláčka, při níž dostanete řeholní šat, a po těch dvou letech se pak skládají první sliby – slib chudoby, čistoty a poslušnosti. Za další tři roky tyto sliby obnovíte a za další tři pak skládáte takzvané věčné sliby.“

Slib chudoby v praxi znamená, že sestry odevzdají všechen svůj majetek do společné pokladny, vše mají společné. Pokud by si některá chtěla něco koupit, musí se zeptat představené sestry a požádat o svolení. „Je to tak, že vy dáváte vše, co máte, a na oplátku vše, co potřebujete, dostáváte.“

Nemůžu se nezeptat i na možné pochyby a krize v průběhu takové řeholní cesty. „To se mění s věkem. Nejtěžší je chvíle, kdy skládáte věčné sliby, to se zavazujte na celý život a musíte si připustit, že se zříkáte rodiny, dětí. Krizi jsem měla, mnohokrát. Ale je zajímavé, že Bůh vám vždycky ukáže nějaké východisko. Vždy se pak našla cesta, po které můžete jít dál a krize se vyřeší. S břemenem jít dál opravdu nemůžete.“

Za nejhezčí období sestra Monika považuje tzv. exercicie, duchovní cvičení, kdy se člověk v tichu zamýšlí nad svým nasměrováním, čte evangelium, chodí na přednášky a sdílí s exercitátorem své myšlenky. Denní harmonogram sester na zámku je volnější než u jiných řádů, protože nemají chórovou modlitbu. „My se modlíme breviář každá sama, tak jak je každá sestra zvyklá. Někdo si přivstane, někdo se pomodlí později. Důležité je denní rozjímání, alespoň půl hodiny nad Božím slovem. Ráno se koná společná mše svatá od 8 hodin, dopoledne pak máme každá nějaký úkol, nějakou práci. V poledne se pak sejdeme na zpytování svědomí a na modlitbu v kapli, kdy se zamýšlíme nad tím, jak proběhlo dopoledne, co se povedlo, co ne. Odevzdáváme to Pánu Bohu, prosíme případně za odpuštění nebo děkujeme, když bylo vše v pořádku.“

Odpoledne má opět každá nějakou práci a od pěti do šesti hodin bývá adorace, od šest je večeře. „Já se tedy ještě chodím modlit se sestrou Miladou do kaple. Ony ostatní sestry jsou zvyklé se modlit samy a o společnou modlitbu moc nestojí,“ říká. Večer má každá sestra už volný program. Sestra Monika se svěřuje, že prý ráda luští křížovky, a aby byla v kontaktu se světem, dívá se pravidelně na ČT 24. „A víte, kolik je sestře Miladě roků? Už jí bylo 102 let a je to pořád čiperka,“ dodává.

Rozmlouváme spolu také o problémech dnešní společnosti, o víře a věřících. Říká, že lidé vědí, že je něco mezi nebem a zemí, něco nad námi, ale kostel k tomu nepotřebují. Třeba je něco zklamalo, nebo také záleží na místním knězi, jak dokáže oslovit lidi. To je celkový problém dnešní církve, jak dokáže lidem předkládat víru, zpopularizovat ji a mluvit na lidi jazykem, kterému rozumějí.

„Já bych nad lidmi ale nelámala hůl, i když do kostela nechodí. Lidé hledají a je to v nich, jen třeba ještě nenacházejí odpověď. Každý hledá, každý je tvorem Božím. Jenže dnes je tolik možností, jakými cestami jít. Ale naštěstí Bůh je na konci všech těch cest nebo si nás k sobě po cestě volá. Každý člověk se někdy dostane do situace, kdy mu Bůh nabízí přiblížení a záleží jen na něm, jak mu odpoví. Vždy jde o dialog. A Bůh jde pak stejně za námi a udělá nám třeba nějakou nabídku později. Víte, Pán Bůh je takové GPS. On se pořád přepočítává na tu naši cestu, na naše aktuální místo a dává nám svobodu rozhodnutí, nechce nás mít jako loutky.“

Chvíli debatujeme i o tom, jaká je dnes situace v rodinách – kolik lidí se rozvádí a kolik rodin se rozpadá. Těžko se prý pak vysvětluje dětem, kdo je to Bůh Otec, když samy nezažily pořádně ani vlastního otce.

S trochou napjatého očekávání se ptám, co by sestra Monika lidem dnes poradila, aby se jim lépe žilo. Po dlouhé tiché pauze odpoví: „Víte, já se moc necítím, abych jim nějak moc radila. Ale asi bych jim doporučila, aby někdy mohli zažít takové to ztišení. Aby věnovali víc pozornosti životu kolem sebe, ne jen koukat do mobilu nebo počítače, jak to vidím u těch mladých. Aby byli víc v přírodě a tichu. Nebo aby někdy zažili také duchovní cvičení – ten prožitek člověka změní.“

Není zastáncem velkého odříkání. Protože život sám přináší hodně obtíží a odříkání, je možné cvičit právě v přijímání těchto obtíží bez reptání, nebo za ně dokonce i děkovat. „Je také třeba hledat v každém člověku, že je obrazem Božím, a prokazovat si vzájemnou úctu. Ta je dnes moc důležitá a bez ní to nejde. Zároveň je důležité nechat si v životě prostor, že já tomu všemu za všech okolností nešéfuji.“

„A máte i vy osobně nějaké své přání?“ ptám se.

„Já si přeju, aby nám přišlo hodně novicek, protože bez nich tady naše činnost asi brzy skončí,“ dodává sestra Monika s upřímným úsměvem.

 

... CELÝ ČLÁNEK ČTĚTE V ZIMNÍM ČÍSLE ČASOPISU BARBAR

Zimní číslo časopisu Barbar v prodeji mj. na alza.cz!

Předplatné časopisu Barbar pořídíte zde.