Dáma s trabantem

Peggy Kýrová je drobná štíhlá blondýnka. S modrýma očima za skly brýlí vypadá křehce a zranitelně. Až když ji znáte déle, pochopíte, že křehká a zranitelná vůbec není. A že se v ní skrývá nečekané množství energie i odvahy, ona by řekla šílenství.

Sednout do více než čtyři desítky let starého trabanta a docela sama se vydat na cestu k polárnímu kruhu dlouhou deset tisíc kilometrů – která žena by se k tomu odhodlala?! Jet z Plzně s legendárním dvoutaktním veteránem až na Nordkapp! Peggy zabalila do bílého autíčka tenisky i sportovní boty (bude v přírodě a v horách), pár triček, džíny, dvě cestovní sukně (zastaví se i ve městech), mikinu, plavky (bude u moře), dva svetry, tlustý zimní kabát (jede přece za polární kruh), vojenskou ušanku jí dali kamarádi před odjezdem. K tomu náhradní klínový řemen, žárovičky, pojistky a cestou pro jistotu přibalí i rezervní alternátor. Vařič, několik polévek v sáčku a sušenky. Usedla za volant – světlá hlava za sklem a zvídavé oči upřené daleko za přední sklo auta. A vyrazila na cesty. Dáma v trabantu.

Byl červen a ten letošní opravdu nebyl chladný. Ale v trabantu bez klimatizace to nevadilo. „Otevřela jsem si okna a chladil mě průvan,“ směje se. A pak – čím dál jela, tím více bylo poznat, že míří k nejsevernějšímu místu Evropy. Místo klimatizace se hodilo spíše topení. Denně ujela někdy jen 200, 250 kilometrů, ale její trabantík, jak mu Peggy důvěrně říká („nediv se, je to přece člen rodiny!“), většinou zdolával přes 500 kilometrů denně.

Kde se u tebe vzala láska k trabantům?

Byly mi čtyři roky, když si moji rodiče pořídili trabanta. Tenkrát jsme bydleli na okraji Plzně, v takové slepé ulici, která vedla do polí. Auto v ní projelo tak dvakrát do roka, v úterý a v červenci.  Táta tehdy něco kutil kolem trabanta a já jsem začala škemrat – tati, já bych chtěla řídit toho trabantíčka, a můj hodný tatínek si mě posadil na klín a rozjeli jsme se. Ty podružné, nedůležité věci, jako brzda, spojka, plyn, řazení – to obsluhoval tatínek. Ale volant, volant jsem držela já! A byla to láska na celý život. Od toho trabanta jsem se už neodloučila.

Je to ten stejný trabant, se kterým ses vydala na cestu do Norska?

Ano, je to tentýž. Prošel samozřejmě několika omlazovacími kúrami, ale je to on. Jezdili jsme s rodiči do Polska k moři, do roku 1981 se všechny cesty a veškeré dovolené podnikaly s trabantem. Sama jsem s ním jela na velkou cestu poprvé až teď do Norska.

Kde se v tobě vzala odvaha podniknout docela sama takovou cestu? Dojet až na Nordkapp?

Velká touha procestovat Skandinávii mě popadla, když jsem si přečetla knihu Zdeňka Šmída Za písní Severu aneb Proč bychom se neztratili. Tehdy se taková cesta zdála nedostižná – finance, čas… Pak mí rodiče podnikli podobnou cestu, ale s novým autem. Zjistili, že to celé lze stihnout zhruba za tři neděle, takže to začalo být časově zajímavější. A já jsem si asi před čtyřmi lety uvědomila, že přece mám úžasné auto, úplně nejvhodnější na takovou cestu – trabanta! A řekla jsem si, že s ním pojedu.

Ale jen ty a trabant – deset tisíc kilometrů jsi odřídila úplně sama. Projela jsi na své cestě Německem, Dánskem, Švédskem, Norskem a částečně Finskem. Spala v kempech nebo na odpočívadlech přímo v autě. Projela jsi s ním skandinávské metropole i pustinu za polárním kruhem.

Původně jsem sama jet neměla. Chtěli jsme uspořádat velkou expedici Trabantklubu, ale z nejrůznějších důvodů k ní nakonec nedošlo. Měla jsem jet sama s manželem, ale když šest neděl před startem bylo jasné, že nedostane dovolenou, stála jsem před rozhodnutím – buď to celé zrušit a vzdát svůj letitý sen, nebo jet sama. Jsem Beran. Jela jsem.

Žádné pochybnosti?

Teď už můžu říct, že jsem měla stavy, kdy jsem opravdu dostala strach, když jsem si uvědomila, k čemu jsem se rozhodla. Manžel si se mnou v klidu sedl a rozebírali jsme to. Z čeho že tedy mám ten strach? A ze mě vypadlo, že se bojím, abych toho svého trabantíčka dovezla v pořádku domů.

Měla jsi větší strach o auto než o sebe?

Vždyť je to člen rodiny! Ale znovu jsme si s manželem řekli, že nejedu do pouště ani do Antarktidy, že budu v civilizované zemi s funkčním telefonem. A že se tedy není čeho bát. A tak jsem vyrazila.

Jak dlouho jsi cestu připravovala a jak sis plánovala trasu?

Jela jsem přesně podle Zdeňka Šmída, ale trasu jsem přece jen trochu pozměnila. Když se dojede za polární kruh, je to na Nordkapp, co by kamenem dohodil a zbytek došel pěšky – takže tam byl můj cíl. A další věc – když se jede sólo a jediný parťák je auto, musíte upravit cestu, aby si to užilo i to auto. A tak jsem do své cesty zahrnula, na rozdíl od Zdeňka Šmída, třeba Tromsø, Atlantic Ocean Road nebo elektrárnu Vemork nedaleko Rjukanu.

Musela jsi počítat s tím, že budeš na cestě i sama sobě, tedy spíš trabantovi, automechanikem. Jak ses na to připravovala?

Teoretické znalosti mám, ale ty šikovné ruce nemám. S obyčejným klíčem nevyměním ani svíčky. Vím, jak se to dělá, ale nemám tu sílu, která je zapotřebí. Na radu kamarádů z plzeňského Trabantklubu jsem měla nějaké věci s sebou. A spoléhala jsem na to, že potkám lidi, kteří mi v případě nouze pomůžou. Což se nakonec taky stalo.

Kdy?

Jela jsem přes Německo v noci a u Berlína, kde je hustota benzínek tak jedna na dvě stě kilometrů, takže jsem musela dolévat z kanystru, mi vypadly blikačky, ale nevěnovala jsem tomu pozornost. V Rostocku jsem se s trabantíkem nalodila na trajekt, v Dánsku jsme vyjeli z lodi. Za Gedserem pravil trabantík, že má hlad, tak jsem ho nakrmila, a když jsem chtěla nastartovat, nepodařilo se. Ujali se mě tam příjemní Dánové. Jeden z nich zavolal svého strýčka, pomohli mi, dotáhli klínový řemen a já jela dál. Dojela jsem do Ringstedu, tam mě ale zase museli roztlačovat. Jela jsem pořád dál podle naplánované trasy přes Helsingør trajektem do Švédska, i tam mě roztlačovali, ale nijak mě to nerozhodilo.

Roztlačování trabanta pro tebe není nic mimořádného.

Dojela jsem do Markarydu k losí rezervaci Älgpark. Byla zavřená, a tak jsem chtěla pokračovat. Zkoušela jsem nastartovat – a znovu nic.  A kde se vzala, tu se vzala, stála tam Amerika z roku 1947, majitel viděl, že mám problém a dali jsme se do řeči. Zajímalo ho taky neobvyklé auto. A Frederic, tak se můj nový známý jmenoval, mi motor zkontroloval a odhadl to na závadu alternátoru. A tak jsem v té chvíli byla fakt hodně blondýna. „Já mám rezervní alternátor, ale nemám ty šikovný ruce, který by ho vyměnily,“ svěřila jsem se mu. A on mi slíbil, že mi alternátor příští den vymění, ukázal mi na mapě kemp, roztlačil mě, dojel se mnou do kempu a já se tam pohodlně vyspala. Ráno mě zase místní kempující bez mrknutí oka roztlačili, já jsem dojela k Fredericovi, jak jsme se domluvili. Volali jsme kamarádům do Čech, protože Frederic bral výměnu alternátoru velmi zodpovědně. Vyměnil ho, také spálenou žárovku v pravém předním světle, a pak už trabantík šlapal jako hodinky! Uvědomila jsem si později, jak je zajímavé, jakým způsobem člověk funguje v krizových situacích. Můj mozek veškeré informace, které by mě nějak zbytečně stresovaly nebo rozhodily, odsunul jako nepotřebné. Já samozřejmě už ze školy vím, že bez elektriky to auto nepojede. Ale tady jsem si to nepřipouštěla, proto jsem mohla v klidu dojet se špatným alternátorem až tak daleko.

Jak vstřícní byli lidé, které jsi ve všech těch zemích potkala?

Vesměs velmi fajn a velmi ochotní. Snad jen v Oslu, rozkopaném a naprosto neznačeném, jsem nepotkala příliš vstřícných lidí. Ale jinak si v žádném případě nemůžu stěžovat, naopak. Zajímali se o auto, o moji cestu, vycházeli mi vstříc a poznala jsem plno neuvěřitelně hodných a příjemných lidí.

Navázala jsi nějaká přátelství?

Zůstala jsem v kontaktu s Fredericem z Markarydu, dokonce se možná i vypraví do Čech. A přímo v Markarydu jsem se setkala s jedním skandinávským trabantistou. Přijel se na mě podívat, když se od Frederica dozvěděl, že jsem tam.

Jak reagovali lidé na trabanta? Přece jen ve Skandinávii je takové auto asi hodně velkou raritou.

Tamější obyvatelé opravdu ohledně identifikace trabanta spíše tápali, našlo se pár takových, kteří o existenci trabantů neměli vůbec tušení. A to i přesto, že ve Skandinávii je Trabantklub (Nordisk Trabant & IFA-klubb) a pár trabantů tam jezdí. Potkáte tam i wartburgy, barkasy, ale daleko víc tam jsou rozšířené ameriky ze 60. let minulého století, ty s tou obrovskou spotřebou. O trabanta se zajímali lidé hodně, chtěli znát podrobnosti, ptali se na motor, techniku, karosérii. Čím víc jsme se blížili na sever, tím větší pozornost trabant budil. A u Stockholmu už se s ním chtěli fotit!  Také jsem zjistila, že mi ve Skandinávii dávají sami od sebe v kempech slevu.

Slevu za auto?

V jednom kempu to bylo doslova za „nejstylovější auto“. Nebo když jsem si před cestou na Svartisen  zaplatila v kempu místo pro auto, objevil se najednou majitel a řekl mi, že mám nejúžasnější auto, jaké kdy viděl. A že tedy musím spát v chatce! Nechtěla jsem, když jsem viděla ceny, ale on nedal jinak a že za to nic navíc nechce. A já jsem opravdu spala v té nejluxusnější chatce, což byl vlastně úžasně vybavený malý domeček s kuchyní a veškerým příslušenstvím. Pořád jsem přemýšlela, v čem je háček, co z toho bude, co budou ode mě chtít… Nic nechtěli. Byla to jen pozornost a laskavost majitele kempu. Prostě já a mé auto jsme jim byli sympatičtí. A kousek u Rjukanu byla majitelka kempu fanynka starých aut, tam jsem dostala nejen slevu, ale mohla jsem využívat opakovaně zdarma sprchu (protože tady jsem se konečně vykoupala v ledovém jezeře) a tahle hodná paní mi i vařila na účet podniku kávu. A největší psina byla poslední noc ve Skandinávii v jižním Švédsku. Chtěla jsem místo pro auto, ale pro malá auta měli v kempu už plno. Když ale paní zjistila, že spím v autě, účtovali mi trabanta jako stan bez auta!  

Kde vzbudil trabant největší ohlas?

Asi v Norsku na Stezce trollů. Zaparkovala jsem na nejvyšším bodě a vydala se na vyhlídku. A když jsem se vrátila z restaurace, byl trabantík doslova oblepený spoustou lidí. Hlavně asijští turisté z něj byli úplně u vytržení! A na Nordkappu mě zdravili motorkáři motorkářským pozdravem. Zřejmě věděli, co je to za auto a dokázali ocenit, kam až jsem dojela. Vždyť trabant je v podstatě dobře kapotovaná motorka!

Co bylo na cestě nejnáročnější? Nebylo nejtěžší zvyknout si na to, že je člověk jen sám se sebou?

Ano. Nejtěžší bylo, hlavně za polárním kruhem, zvyknout si na samotu. Ne že by na mě šla trudnomyslnost nebo deprese, to ne, ale přijdou úplně jiné zvláštní pocity. Jedeš hodinu, dvě, čtyři, nepotkáš auto, nepotkáš živáčka, nevidíš chalupu. A člověk začne uvažovat, jestli neprojel nějakou časoprostorovou bránou a neocitl se někde úplně jinde. Pohledem před sebe zjistíš, že je tam pořád asfalt. Signál byl taky, ubezpečíš se, že jsi pořád ve stejné časové dimenzi. Ale ten zvláštní pocit zůstává. Nejsme zkrátka na tyhle obrovské prostory zvyklí.

Jako by člověk visel v prostoru bez začátku a bez konce…

Přesně. Zjistila jsem, že mi proti tomu pomáhalo zpívat si naše lidové písničky. Zejména moravské. A tak jsem široširému prostoru sdělovala třeba, že Teče, voda teče, cez velecký majír, a bylo mi dobře. A taky jsem si povídala s trabantem. Byl a je to můj parťák.

Jak tě zasáhla divoká severská příroda?

Zasáhla. Psychicky i naprosto reálně.  Hodně na mě zapůsobilo, jak se mění. Kolem silnice jezírka, na jezírcích ostrůvky. Velký zážitek byl, když jsem se dostala za polární kruh. To byl pocit obrovského, nefalšovaného štěstí – že jsme si s trabantem splnili ten cíl, že tam opravdu jsme.  Nádherné jsou bílé noci! Vůbec se mi nechtělo spát… A v Norsku hory, fjordy. Chvíli jsi u moře, pak vyjedeš do hor, a je tam sníh. Příroda v Norsku je krásná a drsná. Hlavně mi to předvedla u Nordkappu. Ještě severněji než Nordkapp je Knivskjellodden, kam se dá dojít jen pěšky. Dočetla jsem se, že je to příjemná procházka, čtyři a půl kilometru dlouhá. Tak jsem vyrazila, bylo pět hodin odpoledne, krásné počasí se nemělo změnit. Podle předpovědi mělo být vidět půlnoční slunce. Už po pár krocích jsem zjistila, že to tak snadné nebude. Po cestě močály, nesnadný terén. Byla jsem něco mezi stopařem a Králem Šumavy. Zjistila jsem taky, že je to do pěti kilometrů, ale že jedna cesta je dlouhá devět kilometrů a ke konci se překonává převýšení přes 400 metrů. To vlastní místo je totiž dole na mořském břehu, takže ve finále jsem se stala i horolezcem. Když jsem se k moři dostala, byla jsem tam poslední turista, všichni ostatní, kteří šli přede mnou, se už vrátili. Nevadilo mi to a začala jsem hledat místo, kde bych vlezla do vody, abych se na tom nejsevernějším bodě vykoupala. Ale najednou mi přišlo, že bych se měla rychle vrátit.

Intuice?

Jsem naučená poslouchat svoji intuici a na téhle cestě už jsem byla vycvičená. Poslechla jsem ji, obrátila jsem se a lezla těch 400 metrů do vršku. Nahoře jsem se otočila a uviděla, jak se od moře valí mlha. Viděla jsem terénní vlny, které musím překonat, značky už nebyly moc dobře vidět. Přidala jsem do kroku, cestou jsem potkala stádo sobů. Když jsem měla za sebou asi dvě třetiny cesty, myslela jsem si, že mám vyhráno. Sice jsem měla už rozmáčené boty, které mi držely na nohou jen díky tkaničkám, ale parkoviště s trabantíkem už bylo na dosah. Ale kromě rychle se blížící mlhy od moře přicházela ještě jedna z druhé strany. Pomalu mě obklopovala hustá mlha, bílá jako mléko. Byla mi zima, nohy mokré až ke kolenům. Věděla jsem, že musím jít dál, že jsem tu poslední a sama a že mlha na Nordkappu může zůstat i týden. Posledních 300, 400 metrů už nebylo na značky vidět, to jsem šla k parkovišti po sluchu, slyšela jsem auta ze silnice. Byla to velká úleva, když jsem už byla v autě, převlečená a suchá s termoskou horkého čaje. Po pár hodinách, kdy jsem se vzpamatovala, vyjela jsem opatrně z parkoviště a zamířili jsme s trabantem na Nordkapp. K cíli. Na nejsevernější místo v Evropě, kam se může auto dostat suchým kolem. Dojeli jsme tam v naprosté mlze. Zaplatila jsem vysoké vstupné. Ale nevadilo to. Vždyť jsem to přece trabantíčkovi slíbila, že tam spolu dojedeme!

Ty ses chtěla koupat v několika stupních nad nulou?

Proč ne – na tu chvíli a pro ten pocit. Chtěla. Ale nevykoupala. Naštěstí. Asi bychom tu takhle spolu neseděly. Byla bych už dávno pohlcena mlhou.

Přišel okamžik, kdy sis řekla, že nedojedeš do cíle? Že se budeš muset vrátit?

Ne. Nikdy. Vůbec mě to nenapadlo. Zpětně viděno, to mohl být okamžik, kdy se mi rozbil alternátor, ale tehdy mi to ani nepřišlo na mysl. A druhý takový moment – také viděno zpětně – byl, když jsem spadla při sestupu od ledovce Svartisen. V náročném terénu se mi zachytla noha mezi kameny, letěla jsem po hlavě a při pádu se mi vytočilo koleno. Bolest to byla taková, že jsem myslela, že ho mám zlomené. Chvilku jsem si sedla, abych se vzpamatovala, a nakonec jsem slezla sama dolů, ani jsem nepotřebovala cizí pomoc. Když jsem ležela mezi kameny a přemýšlela, jestli můžu vůbec vstát, napadlo mě jen, jak mě odtud dostanou a že by se mi s nohou v sádře špatně řídilo. Naštěstí jsem si nezlomila nic. A řídila jsem ještě ten den. Všechno se to rozleželo až následující ráno. Nikdy mě ani v takových chvílích však nenapadlo, že bych to vzdala a do cíle nedojela. To bych tomu trabantovi přece nemohla udělat! Vždyť to byla jeho největší cesta.

Jakou další expedici plánuješ s trabantem?

Plány by byly, ale tohle byla nejspíš trabantíkova poslední velká cesta. Příští rok mu bude padesát a na cesty do zahraničí bude potřebovat zvláštní povolení. Už to nebude jenom veterán, ale navíc i technická památka.

Technická památka?

Ano, jakmile je auto starší než padesát let, má tenhle statut a potřebuje k výjezdu za hranice zvláštní povolení. Všechno bude proto mnohem složitější.

Co ti dala cesta s trabantem na Nordkapp? 

Taková cesta není běžná dovolená. To je hlavně cesta k sobě samému. Já jsem se vypravila nejen na Nordkapp, ale i do svého nitra. Člověk si uvědomí, kolik zbytečných věcí v civilizaci s sebou vláčíme. Také se o sobě člověk dozví věci, které ani sám netušil. Třeba, že vydrží víc, než by si myslel. Že se dá překonat strach. A že když člověk musí, překoná i sám sebe.

... CELÝ ČLÁNEK ČTĚTE V ZIMNÍM ČÍSLE ČASOPISU BARBAR

Zimní číslo časopisu Barbar v prodeji mj. na alza.cz!

Předplatné časopisu Barbar pořídíte zde.