Suchý plus

Vy jste Semafor a Semafor jste vy. Cítíte tu symbiózu?

Cítím ji v rozšířeném vydání: Suchý plus. Bez toho plus si nedovedu Semafor představit. Bez Jitky Molavcové, bez našeho herectva, bez naší kapely, bez techniky a kanceláře…

Jak jste slavili?

Hlásám všude, že jsem notorický neslavič, a tak i má odpověď na tuto otázku bude stručná. Slavili jsme představením Semafor má narozeniny, které v jakési slavnostnější verzi natočila taky Česká televize. Představení reprízujeme do konce této jubilejní sezóny.

Vzpomeňte, jak vlastně Tulipán vznikl?

Vznikl na objednávku různých funkcionářů, kteří mně chtěli pomoct, ale chyběl jim argument proti těm, kteří se nás snažili likvidovat jako divadlo bezideové a písničky jako Zlomil jsem ruku tetičce nebo Zastřelilo tele krávu považovali za zvrhlost, protože nevyjadřovaly vztah k tehdejšímu socialistickému současnu. V tom měli pravdu, nevyjadřovaly. A tak jsem dal našim zastáncům argument: Tulipán. Ihned se ocitl v čítankách a nebezpečí bylo zažehnáno.

Divadlo Semafor, to je satira i humor. Máte smysl pro humor i v soukromí?

S tou satirou si nejsem tak jist. Pravda, sem tam se dopustím drobnějšího satirického „šlehu“, ale dělat satiru, jaká byla v minulosti po nás vyžadována, to se mi nechtělo a jinou jsme dělat nesměli. A dnes, kdy se smí všechno, mě to prostě nebaví. Ale humor jako takový považuju za věc téměř posvátnou. Nevyhýbám se mu ani v soukromí.

Co vás zatím naposledy rozesmálo?

Nevím. Doufám totiž, že jsem se nerozesmál naposled.

A co vás naopak dokáže pěkně napružit? Působíte tak, že nic.

Ale jo. Některé vlastnosti mých bližních: mstivost, arogance, absence pokory, hulvátství, netolerance a ještě několik set dalších. Asi bych neřekl, že mě pěkně napruží, spíš mě zneklidňuje jejich pozvolný nárůst. 

Slavné šansony z 60. let letí i dnes, podobně jako další vaše písně. Čím to je?

Asi tím, že jsou dobrý.

Četla jsem, že vás objevil Miroslav Horníček. Je to tak?

Mě ani ne, objevil jsem se sám, ale přivedl mi Jiřího Šlitra, a tím se stal objevitelem dvojice S + Š.

Které osoby sehrály ve vašem profesním životě velkou roli?

Anglický komik George Formby, V+W, Miroslav Horníček, Ivan Vyskočil, Vítězslav Nezval, ti mě formovali. Někteří osobně, jindy jen jejich tvorba.

Semafor je vaše (a Šlitrovo) dítě. Dovedl jste ho ke zralosti. Jak vnímáte jeho proměny?

Já je vlastně ani moc nevnímám, probíhaly většinou zpozvolna, a tak jsem si je ani neuvědomoval. Ale když je mi položena tato otázka, uvědomuju si, že proměny jsou. A najednou se na mě řítí jejich množství. Je fakt, že Semafor je dnes jiný, než byl před šedesáti lety. Ale ty tři základní kameny jsou neměnné: humor, hudba, poetika.

A jak proměny divadelního publika?

Hlavní kádr našeho publika tvoří děti těch, co k nám chodili za rokenrolem a bylo jim šestnáct. Dneska jsou z těch dětí padesátiletá děcka, odkojená magnetofonem Sonet duo svých rodičů a skrze něj písničkami Semaforu. Ale těší nás, když vidíme, jak se ta menšina mladých v sále utěšeně zvětšuje.

Na jevišti je vaší věrnou partnerkou Jitka Molavcová, divadelní Melicharová. Čím vás před padesáti lety upoutala?

Tím, jak byla jiná. A taky tím, že z šansoniérky se náhle stal i klaun.

Manželství se občas potýkají s partnerskými krizemi. I herecká?

Za to půl století, co spolupracujeme, jsme se nikdy nepohádali. Patříme do Guinnessovy knihy rekordů.

Nezmizely Jonášovi a Melicharové ideály?

Věřím, že ne.

Jste objevitelem československého videoklipu a autorem prvního českého rock and rollu na desce? To bylo na svoji dobu úžasné!

Nám to ani tak nepřipadalo. Všechno jsme si dělali jen tak pro radost a nepřikládali jsme tomu žádnou důležitost. Jak prosté!

Videoklipy jsou i na vašem webu. A také staré fotografie a secesní pohlednice. Máte je i z míst svého narození – Plzně, a z Klatov, kde jste trávil dětství?

Samozřejmě. Miluju hlavně ty starodávné.

Vzpomínáte rád?

Ano. Kolikrát žasnu, co všechno se mi vybaví z dob dávno minulých. Jsou to drobné vzpomínky, které ležely v mé hlavě pětaosmdesát let, aniž bych o nich věděl. A najednou na mě vybafnou. Je to neuvěřitelné.

Jaké bylo vaše dětství? Prý jste jako chlapec zpíval v kostele – to bylo už v Klatovech?

Narodil jsem se v Plzni a pak jsem žil do šesti let v Klatovech. V kostele jsem zpíval až v Praze, na Spořilově, kam jsme se přestěhovali.

Vracíte se na ta místa ve vzpomínkách, nebo i fyzicky?

Fyzicky minimálně jednou za rok, ve vzpomínkách furt.

Jsou věci, které byste udělal jinak, nebo ničeho nelitujete?

Lituju. Neustále se mi v mysli vynořují skutky, které jsem měl udělat jinak. Otravujou mě ty vzpomínky, protože vím, že co se stalo, nedá se odestát.

Jste hodně pracovitý člověk. Jak odpočíváte?

Prací. Píšu, kreslím, komponuju a hlavně zkouším novou inscenaci naší staré hry Nižní Novgorod, která bude mít v dubnu premiéru.

Na ni byste aktuálně pozval diváky do Semaforu?

A na všechno, co hrajeme.

Jiří Suchý

básník, textař, spisovatel, klaun, herec, filmař, zpěvák, skladatel, hudebník, režisér, grafik, výtvarník, sběratel

narodil se 1. října 1931 v Plzni, dětství prožil v Klatovech, od roku 1936 žije v Praze

po vojně pracoval jako grafik v Propagační tvorbě

člen skupiny Akord club (název vymyslel) s Viktorem Sodomou, od roku 1957 vystupovali v Redutě na Národní třídě, kde se seznámil s Miroslavem Horníčkem a díky němu s Jiřím Šlitrem

v roce 1959 založil s Jiřím Šlitrem a jazzmanem Ferdinandem Havlíkem divadlo Semafor

30. října 1959 měla premiéru jejich první hra Člověk z půdy

zrození divadelního Jonáše (1962), s Jiřím Šlitrem vytvořil kabaret Jonáš a tingl-tangl

v roce 1964 vydal u Supraphonu svou první dlouhohrající desku Písničky – Jiří Suchý a v nakladatelství Československý spisovatel knihu Klokočí

srpen 1968 zastihl Suchého v zahraničí, po zvažování emigrace se vrátil z Anglie do Čech

podepsal petici Ludvíka Vaculíka 2000 slov

po smrti Jiřího Šlitra (1969) se stala členkou divadla v roce 1970 Jitka Molavcová

premiéra Kytice (1972) – představení dosáhlo největšího úspěchu za celou dosavadní divadelní kariéru Jiřího Suchého

zrození divadelní Melicharové (1985)

v listopadu 1989 se Semafor mezi prvními připojil ke stávce divadelníků

Semafor se stěhuje do Hudebního divadla v Karlíně (1995), od roku 2005 působí v Dejvicích

premiéra hry Lysistrata (2007), nejúspěšnější představení novodobého Semaforu

v roce 2009 obnovena hra Kytice

v roce 2010 měla premiéru Suchého úprava klasické operety Mam'zelle Nitouche, na které se textařsky podílel i bratr Jiřího Suchého Ondřej

v roce 2018 vydává Jiří Suchý knihu Klaun si povídá s Bohem

loni měl premiéru celovečerní filmový dokument režisérky Olgy Sommerové Lehce s životem se prát

... CELÝ ROZHOVOR NAJDETE V JARNÍM SPECIÁLU ČASOPISU BARBAR!

Jarní číslo časopisu Barbar v prodeji mj. na alza.cz

Předplatné můžete zakoupit na send.cz