Strom, kámen, větev. V tom všem je umění

Koho máte ještě rád?

Svoji ženu.

O tom nepochybuji. A jako výtvarník? Měl jste někdy svůj vzor? 

Vzory…. Z našich to byl Zdeněk Němeček, Rudolf Svoboda, ze zahraničních Angličan Henry Moore. Také mám velmi rád kubistické sochy.

A umělecké epochy? Která je vám nejbližší?

Miluji gotiku, starověký Egypt. Gotiku pro její vzdušnost, monumentalitu a spiritualitu a Egypt má pro mne velký náboj mystiky, fascinuje mne také „primitivní umění“, zejména to africké, ale i jiných původních kultur, ne však ta komerční produkce, která se nabízí turistům.

Jaká byla vaše cesta k sochařskému umění?

Tatínek byl svazarmovský modelář, jako letecký inženýr sloužil u letectva v Líních. A tak když jsem dělal sochu Jana Kašpara, bylo to pro mě zvláštní, symbolické. Učil jsem se také modelářem, ovšem modelářem keramiky, pak jsem v učení pokračoval v Duchcově na figurálním porcelánu a ve svých pětadvaceti jsem se dostal na VŠUP, studoval jsem u prof. Josefa Malinovského. Ale původně jsem o sochařství neuvažoval, maloval jsem. Ale neměl jsem štěstí na učitele, a tak vyhrály sochy.

Už nemalujete?

Ne. Dnes, co se týká volné tvorby, už na to nemám ani technicky, jsem úplně jinde a malířství mě přestalo lákat. Samozřejmě základem jakékoliv výtvarné práce je především kresba a své sochy řeším i barevně, pokud nevyužívám vlastní barvy zpracovávaného materiálu.

I když – v Pardubicích jsme v roce 2015 v rámci streetartového projektu s kamarádem dánským výtvarníkem Ruhulem Aminem Kajolem malovali na zeď u Prokopky. Jednalo se tehdy o největší streetartový projekt v České republice. Kajol připravil obrysy maleb a podle našich pokynů malovali lidé, jak dospělí, tak děti. Byl to nesmírně zajímavý projekt. Zeď měří 80 metrů, na výšku má skoro dva metry, takže plocha k malování byla obrovská. Proto se do malování zapojovala veřejnost. Byla tam zobrazena celá historie Pardubic.

V současné době jsou v katakombách plzeňského pivovaru vystaveny ledové sochy na téma „Cesta kolem světa“ a mezi nimi je i vaše tvorba. „Tutanchamon“, „Karneval v Riu“, „Šikmá věž v Pise“ a ještě další díla. Znamená to, že jste se s ledem ještě nerozloučil?

Už s ledem příliš nepracuji, v poslední době se soustřeďuji na jiné materiály, ale oslovil mě kolega a žák Plzeňák Petr Šťastný, abych pro ICE faktory, která výstavu v pivovaru pořádá, sochu udělal. A jako správný plzeňský patriot jsem na nabídku kývl, nedalo mi to. Spolu jsme tam udělali soch a objektů nejvíc.

Kdy jste udělal svoji první ledovou sochu a jak na to došlo?

Byl to „Král“ na Puškinově náměstí v Moskvě v roce 1998. Cesta k ní začala ovšem v létě ve Vejprtech, kde se konalo sochařské sympozium. Ředitel galerie ve Vejprtech Petr Hladký mě tehdy oslovil a do Ruska jsme jeli společně. Uspěli jsme, obsadili jsme druhé místo.

Úspěch vás podnítil k dalšímu tvoření – a pak jste už sbíral jedno ocenění za druhým.

Samozřejmě že má člověk radost. Vrátil jsem se do Ruska příští rok, ale už jsem pracoval sám. Opět jsem získal cenu, téhož roku jsem byl na soutěži ve Finsku ve Varkaus, kde jsem byl také druhý, a na 6. festivalu v Nancay ve Francii jsem získal Zvláštní cenu poroty.

Panečku, rok 1999 byl pěkně rušný! Jezdil jste na soutěže s ledovými sochami pak každoročně?

Ano. V roce 2001 jsem byl ve Finsku, kde jsem na Winter Vassa zvítězil, 2002 jsem byl v Moskvě, v Petrohradě a opět na Winter Vassa, kde jsem prvenství obhájil. A jezdil jsem na soutěže od té doby skutečně každý rok, Rusko, Finsko, Švédsko, Itálie, Polsko, poslední byla v roce 2013 a 2014 na Slovensku. Jezdil jsem na soutěže taky s bratrem nebo kamarády.

Jaká dostáváte na ledových soutěžích témata?

Je to různé.  Jednou bylo téma „Vtip“. Není to tak snadné, jak se zdá. Tady se smějeme jiným věcem než lidé na severu. Udělal jsem tehdy stůl a na něm velkou lahev od whisky, v níž byla uprostřed negativně vyřezána myška. Pojmenoval jsem to „Whiskeymause“ – mělo to velký úspěch! Jindy jsme dostali téma „Pohádka“, to jsem udělal vodníka, jak jede na sumci.

Kterého svého ledového díla si nejvíce ceníte?

„Tatranského dómu“ na Hrebionku, který jsem udělal v roce 2013. Kopule stanu, v němž byla katedrála umístěná, měla osmnáct metrů šířky a devět metrů výšky a věže dómu byly vysoké sedm metrů. Nejen že byl krásný, ale měl i úžasnou akustiku. Takže se tam pořádaly nádherné koncerty a divadelní představení.

Sám jste tuto ledovou katedrálu navrhl a z ledu vyřezal. A také se v ní oženil. To byla velká sláva

A velké štěstí! S vlastní realizací mi pomohlo pár sochařských přátel, kteří pak byli mými svatebními hosty. Udělat ledovou katedrálu, to byl můj sen. Ale vždycky jsem říkal, že ji postavím, jestliže se najde žena, která si mě vezme. A když na debaty o stavbě ledové katedrály došlo, řekl jsem to znovu a otočil se na Dagmarku, která tehdy jela se mnou… A souhlasila.

S takovou romantikou jste určitě jediní na světě.

„Tatranský dóm“ má pro mě opravdu velký význam. Umělecky a především lidsky. I když romantika, ta je na fotografiích, když o všem vyprávíte, když vzpomínáte. Tehdy to bylo krásné a splnilo se tolik přání najednou! Ale počasí romantice nepřálo – bylo deset nad nulou, led tál, ze sloupů kapala voda. Ale dóm vydržel a svatba se konala. Jsme spolu šťastní a to je nejdůležitější.

Moc se o tom nemluví, ale vy jste držitel olympijské medaile z olympiády v Turíně v roce 2006. Tam jste zvítězil, byla to tehdy první česká olympijská medaile a hned zlatá. Tvořil jste dílo na téma „Olympijský duch“. Jak jste se na tuto kulturní olympiádu připravoval? A podařilo se vám to, co jste si připravil?

Abych postoupil, musel jsem se účastnit i mistrovství v Itálii, a tak jsem i šampionem Itálie. V Pragelatu, kde se soutěžilo, uspěl i můj kolega a kamarád Jiří Genzer, který byl druhý.

Na samotné olympiádě to nebylo snadné, počasí nám příliš nepřálo, teplota se pohybovala od plus pěti do minus pěti stupňů. Musel jsem při práci hodně improvizovat, pracoval jsem bez přístřešku, takže mi to na slunci tálo pod rukama. A ještě jsem si zničil model! Hodně mi pomohli kolegové, například americký sochař Aaron Costic mi poskytl suchý led a radu, jak to slepit. Byla tam skvělá atmosféra – kamarádství a kolegialita. 

Je olympijská medaile oceněním, kterého si nejvíce považujete? Možná i pro ty nečekané útrapy?

Víte, v bolestech se rodí ta nejlepší díla.

Jak dlouhý život ledové sochy mají?

Jak dlouhý chcete. Záleží na tom, jak dlouho jsou udržovány při životě. Musí být v chladné místnosti, stále se musí mrazit a ochlazovat. Když přestanete, roztají.

Co všechno musíte znát, abyste mohl ledové sochy tvořit?

Musíte znát vlastnosti ledu; má úplně jinou statiku než kámen nebo dřevo. A musíte být připraven na podmínky, které vás čekají. Že bude na vás pořád foukat ledový vzduch, že vám bude zima, že se třeba nezahřejete. Nebo naopak – že budete tvořit venku, ne ve stanu, kde se obvykle pracuje, ale že začne svítit slunce, led se začne roztékat, pak znovu mrznout, podobně jako se to stalo na olympiádě v Itálii. Že povětrnostní podmínky vám materiál samy mohou měnit pod rukama. Taky musíte počítat s tím, že jedna kostka ledu váží 125 kg, není to žádná legrace. A často je to proto tak trochu i adrenalin.

Vnímáte to vy sám jako nepříjemnost, nebo spíš jako dobrodružství, výzvu?

Baví mě to. Proměny materiálu mě zajímají. A ano, je to svým způsobem výzva.

Proč tvoříte z materiálu, který je tak pomíjivý?

Právě proto, že práce s takovými materiály není jen o výsledku, ale i o procesu. Práce s nimi působí očistně. Ve škole nás náš profesor nechal pracovat na soše několik měsíců, museli jsme vypracovat každý detail. A když jsme skončili, nechal nás naše práce vlastníma rukama zničit. Uvědomil jsem si sílu okamžiku, kterým jsem se učil pracovat znovu a lépe. I náš život se skládá z takových fragmentů. A pak – můžeme sledovat vývoj. To, co u jiných materiálů, například kamene, trvá několik století, vidíme tady hned: ohlazení ploch, vyčištění tvaru až k úplnému rozplynutí a rozpadu díla. Ale co jsme vytvořili, v nás zůstává.

Tedy „důležitý není cíl, ale cesta“?

Ano, tak podobně to vnímám.

Co vás zajímá na ledu? Čím si vás získal?

Led je živý organismus, živý materiál, mění své vlastnosti podle změny klimatu. Úžasná je hra se světlem, které můžete s ledem docílit. Má podobné vlastnosti jako sklo, ale na rozdíl od něj mi umožňuje řezat, sekat. Led je pro umělce natolik živým organismem, že když dílo roztaje, říkají, že socha měla kolaps.

Je možné realizovat ledové sochy ve skleněné verzi?

Je to možné, i když ne zcela. A především je to komplikované a nákladné. Vytvořil jsem podle ledových soch skutečně skleněné, ale nebylo to totéž. Ledová díla sloužila jako inspirace. Vzniklo něco podobného. Například v ledu jsem udělal „Rajskou zahradu“, její provedení ve skle už bylo jiné a dostalo i jiný název – „Brána života“.

Stejně pomíjivým materiálem jako led je i písek, ze kterého rovněž tvoříte.

Písek je ekvivalentem k zimě. Má ale samozřejmě úplně jiné vlastnosti. Umožňuje mi především práci s energiemi. V momentu, kdy dávám důraz na statiku, současně dávám sypké hmotě tvar. Vnímám jej intuitivně, stávám se tak jeho součástí. Každý písek je specifický – má jiný podíl jílových částí a na tom závisí soudržnost materiálu, s nímž se pohybuji na hraně statiky a existence hmoty. Je to napínavé, to mě zajímá. U pískových soch se odráží i momentální naladění, rozpoložení dané chvíle.  Jsou to díla okamžiku.

Které materiály máte nejraději?

Všechny! Každý má své specifikum, každý se hodí na něco jiného, na jinou věc. Kámen mne vždycky fascinoval, využívám jeho tvar a on sám mi svou tvrdostí určuje i formu, líbí se mi obrovská škála barevnosti a struktury. Sklo umožňuje hru se světlem, jeho čistota a průzračnost je nádherná, je to ale jeden z nejnáročnějších materiálů. U dřeva musíte cítit směr růstu letokruhů a akceptovat samotné struktury dřeva, což je někdy svazující, ale kresby a letokruhy ve dřevě jsou mnohdy neuvěřitelně zajímavé, ve dřevu se odráží energie přírody. K mým nejoblíbenějším materiálům patří jednoznačně bronz. Umožňuje mi jít proti statice a zachytit nejen dynamické formy, ale i otisk ruky či stopu po nástroji. Má velmi širokou barevnou škálu od čistých leštěných ploch až po strukturované patinované povrchy.

Pracujete i s drahými kameny. Bývají součástí vašich děl.

Sbírám kameny, fosilie, polodrahokamy. Nemám v tomto směru žádné odborné vzdělání, ale je to o citu, obcházím burzy a často tam najdu krásné kusy a krásné kameny. Oba s manželkou z nich máme radost, v kamenech je zakódována energie.

Pracujete i s novými technologiemi.

Nové technologie mi otevírají další možnosti k fyzickému ztvárnění myšlenek. Výhodnou je snadná realizace a nekonečné možnosti kombinací materiálů a jejich spojování. Je to hledání, je v tom dobrodružství a současně i napětí. Některé výsledky předvídám, ale hodně věcí jen odhaduji. Pracuji s vodním paprskem, laserem, 3D technologií či pálení plazmou.

Tvoříte díla raději abstraktní, nebo konkrétní?

Nijak se nevymezuji. Jednou přijde to, jindy ono. Kvalitní abstrakce je ovšem často těžší než reálná socha. Je o sebereflexi, vnímavosti, citu. Hodně lidí se dnes schovává za abstrakci, protože nedokáží udělat kvalitní reálnou věc, ale i na abstrakci se projeví, jestli je kvalitní, nebo je to jen berlička. Umění je o pokoře a o tvrdé práci. A dnešní doba tomuto přístupu nepřeje – každý chce okamžitý úspěch, chce všechno hned. Ale to není možné bez trpělivosti, práce, a právě pokory. Bohužel jsou tyto vlastnosti právě tím, co v dnešní době citelně chybí.

Mrzí vás to? A jak moc tím trpí umění?

Naštěstí žijí mezi námi lidé, kteří to tak nastavené nemají a ti v součinnosti s rozvojem nových technologií to současné umění posunují stále dál. V době mých začátků se nám o těchto možnostech mohlo jen zdát.

Vy pracujete s mnoha materiály, kombinujete je. Jak často je střídáte, pokud je to jen na vás?

Když jsem nasycen prací s jedním materiálem, začnu pracovat s jiným. Jednu práci dokončuji a už se mi vybavují témata nová, jiná, napadají mě jiné možnosti, jak věc uchopit. Například jsem v Karlových Varech vytvořil sochu „Prameny“, a už když jsem na ní pracoval, napadaly mě nové a další verze. Jindy jsem dělal „Démona“, následně se z něj vyklubal „Převozník“, „Charón“.

Inspirace přichází tedy sama, jeden nápad podněcuje druhý?

Dostanete zadání a pracuje podle tématu, jeho uchopení je samozřejmě na vás. Ale s tématem přicházejí další možnosti, podněcují vás jiné materiály, ty rozvíjejí nápady. A ano – z jednoho nápadu se rodí jiný, jedno téma můžete zpracovat různými způsoby. A už je to něco jiného, téma se mění, dostává nové podoby, jak přicházejí nové podněty zvenčí. Z našeho života. Inspirace je v našem životě. Největší inspirací je skutečně život sám.

Ve vašich dílech jako by byla často všudypřítomná příroda, cítíme z nich pohyb, někdy mi připomínají ustrnutí ve větru. Jakou roli pro vás hraje příroda?

Příroda je můj svět. Stačí se dívat a vnímat. Strom, kámen, zahnutá větev… V tom všem je umění.  Někdy si vezmu přírodninu a už v ní vidím tvar, takový, který bych sám nevytvořil. Když svět kolem nás nepozorujeme a nevnímáme, ochuzujeme sami sebe. Spousta lidí se dívat neumí, chodí jako se zavřenýma očima. A přitom největší umělec na světě je příroda sama.

... CELÝ ROZHOVOR NAJDETE V JARNÍM SPECIÁLU ČASOPISU BARBAR!

Jarní číslo časopisu Barbar v prodeji mj. na alza.cz

Předplatné můžete zakoupit na send.cz