Jiří Smrž: Současná pandemie je nouze světa, jaký jsme si stvořili

Poprvé jsem písničkáře a básníka Jiřího Smrže zaznamenal před více než 20 lety ve strakonické čajovně Inspirace, a to ještě zprostředkovaně na setkáních s Vladimírem Vogeltanzem a Etikoterapií. Doktor Vogeltanz totiž svou filozofii o léčení a postojích k životu prokládal Jiřího písněmi z alba Dědičná krev, jež lékařovy úvahy obohacovaly o další rozměr. V následujících letech jsme s kamarády ze Společnosti za práva zrcadel pořádali několik Jiřího koncertů na Strakonicku. Od té doby si zpravidla nenechám ujít žádné vystoupení konané v blízkosti.

Nyní za nouzového stavu kvůli koronavirové pandemii se Jiří uchyloval natáčet studiové koncerty do nahrávacího studia AV ve Vyšším Brodě. Vzniklo tak osm pořadů na internetové TV YouTube, které mne přiměly, abych si s Jiřím popovídal nejen o současné době.

Jiří, jak trávíš čas, kdy není možné koncertovat?

Paradoxně se věnuji hudbě mnohem více než obvykle. Běžně nemám moc koncertů. Teď nemám sice žádné, ale protože nekoncertují ani ostatní muzikanti, má můj kamarád a majitel nahrávacího studia AV ve Vyšším Brodě Honza Friedl též mnoho volného času. Za normální situace je dost vytížen profesí dvorního zvukaře Vlasty Redla a skupiny Asonance. A tak Honzu napadlo to, co souběžně mnoho dalších muzikantů, totiž pořádat koncerty studiové a uveřejňovat je pak na YouTube. Říkáme té sérii KaR Anténa a v tuto chvlíli bylo odvysíláno už asi už asi 15 dílů, v nichž účinkují různí muzikanti, například Petr Linhart,  Mrakoplaš, ale i kněz Láďa Heryán nebo etikoterapeut MUDr. Vladimír Vogeltanz. Já tam mám též několik písní. Mimo tyto pořady pracujeme s Honzou Friedlem a s kytaristou Jirkou Kovářem na dvou různých CD, která by měla vyjít u knižního nakladatelství a dnes už i dost hudebního vydavatelství Galén.

Jak jsi nouzový stav vnímal z pohledu občana a muzikanta?
Jako stav nouze světa, jaký jsme si stvořili. Vnímám ten stav jako symbol, a každý symbol má nějaký smysl (pro každého možná jiný a nechci nikomu vnucovat svůj pohled). Každopádně, jestli má něco smysl, pak jedině proto, že je to ve vztahu k nějakému řádu. Smysl odkazuje k nějakému měřítku, které tento stav přesahuje. Čili základně: Existuje-li nějaký smysl toho, co prožíváme (a všude okolo sebe slyším jen hovory o tom, jaký smysl to všechno má), pak je to živým důkazem existence řádu, jenž přesahuje svět, ve kterém žijeme, i nás samotné. A je mimo naši schopnost změnit na něm byť jediný vlas. A tak mu říkáme Absolutno. Nebo Bůh. A možná to, že si to díky téhle mizerné pandemii uvědomujeme, je nakonec v celé té pandemické mizérii docela dobrá zpráva. Ale konec pokusu o scholastiku. Je mi hrozně líto všech nemocných, těch, kteří umřeli, jejich rodin a blízkých. Všech, kteří trpí, aniž co zavinili. A je mi na nic ze všech těch námi zvolených politiků, kteří si i z bolesti druhých dokážou udělat byznys.

V AV studiu ve Vyšším Brodě jsi nahrál všechna svá čtyři studiová alba. Jaká je spolupráce s Janem Friedlem, majitelem studia?

Z mého pohledu ta nejlepší možná. Jsme s Honzou především kamarádi, už asi 35 let. Dělal zvukaře kapely Minnesengři, se kterou jsem koncem 80. let hrál. U Honzy nemám pocit, že jsem v drahém studiu, kde je třeba intenzivně a efektivně zužitkovat každou minutu nahrávací frekvence, ale mám naopak jistotu, že jsem na návštěvě u kamaráda. Jdeme s Honzovými psy do lesa, vezeme jelenům a srncům v zimě žrádlo do krmelců a taky natočíme nějaké písničky. Honza může natáčet digitálně do počítače, tak jak kdekdo, ale taky, a to jako málokdo, analogově do širokého pásu. Tenhle způsob je považován některými muzikanty za zastaralý, jenže výsledek je zvukově mnohem bohatší, barevnější a živější než digitální nahrávka. Je to asi věc názoru, ale mám dojem, že v současné době trochu módního,ale pro mě zároveň sympatického návratu k formě klasického gramofonového elpíčka je to technologie nikoli zastaralá, ale naopak špičkově avantgardní. 

Dvě z tvých alb byla dokonce oceněna Akademií populární hudby a obdržel jsi dvě sošky Andělů v kategorii folk a country. Co pro tebe tato ocenění znamenala v době, kdy jsi je obdržel, a jak je vnímáš z odstupu?

Dostal jsem Anděly za alba Poslední láska v roce 2005 a Kořeny v roce 2013. Nevím přesně, kolik členů má žánrová komise kategorie folk a country, myslím, že ne zas tak moc, ale znamenalo to pro mne tehdy, že nadpoloviční většině se moje alba líbila. Možná tak deseti, dvanácti lidem. A z odstupu tiše doufám, že alespoň nadpoloviční většině z tehdejší nadpoloviční většiny se líbí i dnes. To je, myslím, dostatečný důvod k přezíravé nafoukanosti folkové hvězdy.

Se studenty písecké filmovky jste natočili dokument nazvaný Proti proudu o tvé tvorbě a pohledu na život. Jak na toto natáčení vzpomínáš?
Jako na spolupráci s talentovanými, kumštem zaujatými a tvořivými kluky. Litoval jsem, že nejsem v jejich stáří a nemohu chodit do jejich školy s nimi.

Byl jsi také hostem pořadu Posezení s Janem Burianem v České televizi, který připravoval tento známý písničkář už v roce 2006. Není tajemstvím, že právě díky Janu Burianovi vzniklo volné uskupení Osamělých písničkářů, kde najdeme mnoho zvučných jmen. S kým z nich nejčastěji vystupuješ nebo jsi vystupoval?

Osamělí písničkáři volně navazují na legendární písničkářské sdružení Šafrán. Z něho je s námi v Osamělých stále Dáša Voňková. Vystupujeme pravidelně měsíčně tři až čtyři z nás v klubu Kaštan na pražském Břevnově. A navíc se setkáváme všichni najednou na jednom pódiu na předvánočním a předprázdninovém večírku tamtéž a hlavně pak jednou za rok na dvoudenním festivalu.

Kdo je ti naturelem či tvorbou jaksi bližší z této už docela velké party?
Za osmnáct let, co toto sdružení existuje, už vystupoval a vystupuje přirozeně každý s každým. A pokud bych měl odpovědět, kdo je mi, ať už čímkoli, blízký, říkal bych tím zároveň, kdo není. A takhle se na to sdružení vzájemně se podporujících kamarádů nedívám.

Na obalu tvého posledního alba s názvem Nedokončené je napůl oloupaný banán, který evokuje slavné album Velvet Underground a Nico. Jak se vztahuje k této kultovní desce a jaký vztah máš právě ty k „Velvetům“?

Deska Velvet Underground and Nico je pro mne generačním symbolem. A obal mého alba Nedokončené je poctou všem nedokončeným písním generace Velvet Underground. Tomu, co nebylo dořečeno, byť řečeno bylo mnoho. Protože si myslím, že patří k velikosti ať už generace, či jednotlivého člověka, odcházet a mít ještě dost co říci. Myslím to v estetické, filozofické, existenciální rovině, nebo spíš stoupající, doufejme, stezce. Ostatně, zdá se mi, že člověk je permanentně bytostně nedokončen. To už je ale asi jiné téma.

Chtěl bys na závěr něco vzkázat posluchačům, kteří mají rádi český folk, písničkářství či autorskou tvorbu těch, co jako solitéři najdou odvahu a otevírají svou duši, své srdce či svůj pohled na svět posluchačům?

Myslel jsem si, že je to zapsáno v mých písničkách a není třeba vzkazovat něco navíc. A pokud to v nich není, pak darmo mluvit.

VIDEO: Jiří Smrž - KaR Anténa #1 (Živě z AV Studia ve Vyšším Brodě)

Jiří Smrž ztělesňuje básníka, který to, co zpívá, i skutečně žije. Ve svých písňových textech je tvrdý a nekompromisní především k sobě, nechybí mu ale nehraná skromnost a velká pokora před Bohem. Jeho písně jsou současně přímočarými výpověďmi, plnými bohaté životní zkušenosti, kterou předává posluchačům s velkou empatií a laskavostí. Vše na koncertech pak glosuje svou typickou sebeironií. Sám se živí těžkou manuální prací na Šumavě, kde se mu, jak sám říká, dostává největší inspirace a napojení.

Všechna svá alba piluje k maximální dokonalosti. S aranžemi a nástrojovou bohatostí v písních mu přitom pomáhají jeho přátelé – výteční muzikanti. Za tituly Poslední láska v roce 2005 a Kořeny v roce 2013 získal sošky Andělů – Ceny Akademie populární hudby v kategorii folk a country. Jeho vystoupení bývají pro ty, co Jiřího tvorbu důvěrně znají, skutečnou hudební událostí. Nejen proto, že nekoncertuje tak často, ale i proto, že je Jiří často překvapuje stále novými písněmi a trefnými glosami ke společenskému dění.