Město ve městě: v TSE zachraňují novorozence

Kdybych byla jeden den ředitelem… To je strašně těžké… No asi bych dala všem lidem odměnu pět set korun… Vlastně ne, plošně peníze přidat nemůžete, to je blbý… Můžete poděkovat za práci i bez peněz. Určitě bych nějakou formou poděkovala,“ zamýšlí se Jana Bícová, která ve společnosti TSE pracuje od roku 1977.

TSE je značka, pojem, kus českobudějovické historie. Budějovický závod Tesly Karlín byl známý dlouhá léta jako výrobce telekomunikační techniky, konkrétně městských telefonních ústředen. Po roce 1989 založili čtyři bývalí manažeři podniku firmu TSE, která Teslu odkoupila. A rozšířila záběr: vedle elektrotechniky přibyla zdravotní technika, hned na počátku 90. let zahájila firma produkci novorozeneckých inkubátorů a od té doby vyrábí stále dokonalejší verze. Konstruuje něco, co zachraňuje životy. Ani u toho ale nekončí, vzniká tady mimo jiné městský mobiliář, tedy autobusové zastávky, lavičky nebo třeba reklamní vitríny. Historie v běhu – a Jana Bícová je u toho.

„Zítra na den přesně třiačtyřicet let,“ zmíní v poslední prázdninový den. Jednačtyřicet let pracuje na stejné adrese. Zatímco zaniklo Československo, vystřídali se čtyři prezidenti a šestnáct premiérů, základ práce hlavní účetní Jany Bícové je pořád stejný: má dáti – dal. To, co se naučila tenkrát, může používat i dnes, přestože pracuje s jinými systémy a vše zanáší do počítače. Doma dohlíží nad výdaji a z profese nevyklouzne ani při nákupech. „Účtuju pořád, někdy i před spaním,“ směje se.

Účtařina je ženský svět. Pronikají do něj muži, ale stejně tu vládne hlavně něžné pohlaví. „Snad je to proto, že ženy přistupují k té práci s větší pokorou, jsou víc loajální – když něco není hotové, jen tak od toho neodejdou. Není to jen o matematice a systémech, ale o ženské preciznosti,“ myslí si.

A pak se zase vrátí k otázce, co by dělala, kdyby na jeden den usedla do šéfovského křesla. „Poděkovala bych. Děkování není nikdy dost.“ „Nebo byste vyzkoušela kafe v horním patře, prý je tam v automatu lepší než dole,“ radí jí kolegyně. „Ne, nejspíš bych řekla, že tu příležitost nevezmu. Nechtěla bych pocítit tu ohromnou zodpovědnost za lidi, já bych se toho zřekla.“

DVAKRÁT OBJEL ZEMĚKOULI

Tahle otázka prochází jako leitmotiv naším setkáním. Osm lidí se sešlo v jedné kanceláři, aby vyprávěli o sobě a TSE. O sobě v TSE. Někdy je to neoddělitelné. Někdy je člověk tak prorostlý do firmy, že ani nechce odejít do důchodu – to je případ Dany Kratochvílové.

„Přesluhuju, jsem tady už dva roky navíc,“ hlásí hned. „Já totiž neumím odpočívat. Budu tady, dokud to půjde, dokud uvidím na práci a budou mě tu chtít. A pak budu brečet.“

Dana Kratochvílová má na starosti kontrolu pod mikroskopem. Zvětšuje svět kolem sebe – z malých součástek dělá giganty. Její oči hledají chybu. Lékař zatím chybu v jejích očích nevidí, tak může pracovat dál. Má smysl pro detail a pro pořádek, říká o sobě, že je „pintlich“. A hlavně je srdcař: když firma potřebovala, aby pracovala přes čas, byla v práci skoro pořád. Dana Kratochvílová jsou oči firmy – Jana Bícová zase nohy, protože účetnictví musí šlapat. Každý tu má svou nezastupitelnou úlohu.

Osm lidí, osm srdcařů. Jejich srdce bije pro firmu. Každé trochu jinak, sedí v různých odděleních, někdo se soustředí na zdravotní techniku a jiný na strojírenství. Díky nim firma roste a přidává nové milníky: roku 2003 byla zahájena výroba pro automobilové odvětví, o pět let později výroba laboratorní techniky. Roční obrat překračuje pětadvacet milionů eur. Přes osmdesát procent produkce odchází mimo Českou republiku, putují do šedesáti zemí světa, lidé se s nimi setkávají na pěti kontinentech. Jednotlivých součástí se přitom dotýkali tihle lidé, zaměstnanci v Českých Budějovicích

U některých sehrála životní roli náhoda. Specialista IT Stanislav Pavlásek dojíždí do Budějovic přes čtyřicet let z Týna nad Vltavou, tam a zpátky sedmdesát kilometrů denně. Sedmnáct tisíc kilometrů ročně, od začátku po dnešek sedm set tisíc kilometrů, takže skoro dvakrát už objel zeměkouli, jen aby se dostal do práce a domů. Vzdálenost, to byl důvod, proč do předchozí práce občas dorazil pozdě – musel se spoléhat na navazující spoje. Jednoho dne proto vzal mapu a kružítkem do ní vyznačil prostor okolo vlakového a autobusového nádraží v Českých Budějovicích. A pak se stalo něco, co bylo určující pro další desetiletí.

„Přišel jsem do Tesly za technickým náměstkem panem Posekaným, kráčel jsem po schodech a najednou ucítil jídelnu. Ta vůně byla fantastická. V tu chvíli jsem se rozhodl, že bych chtěl pracovat tady, a nikde jinde,“ vzpomíná.

Zažil zakládání zdejšího výpočetního střediska, pracoval ještě na sálových počítačích, za mistra přes techniku platí dodnes. Musí sledovat novinky, účastní se školení, hodně času mu zabere samostudium. Sousedé mu nosí počítače, ale raději se vymlouvá, že jim nerozumí – při stále složitější technice je časově náročné najít problém a času je méně než dřív.

To potvrzuje Milan Churavý, který se Stanislavem Pavláskem pracuje na oddělení. „Kdybych já byl ředitel, zakázal bych tyhle seance. O práci se nemusí povídat, lepší je pracovat,“ říká na rovinu. Ve firmě je od roku 1983, do roku 2000 působil i jako vedoucí oddělení, ale dneska je rád, že už takovou zodpovědnost nemá. „Vedoucí střídá porady, musí prosazovat svoje vize, umět se hádat. Já radši pracuju víc v klidu,“ vysvětluje.

Z DĚLNÍKA ŘEDITELEM

Pozoruhodnou cestu ve firmě TSE urazil David Jileček. V září 2009 nastoupil na dělnickou pozici, a dnes je ředitelem divize. Skok přes deset pozic. A přitom si každou z nich trpělivě prošlapal. „Člověk musí vědět, co chce – a musí být pro to zapálený. Pak se všechno děje tak nějak přirozeně,“ říká.

Jeho příběh ukazuje, že TSE je svět, kde si vedoucí všímají talentů. David Jileček nikdy nechtěl být dělníkem, jen se mu tehdy naskytla příležitost a ve vnitřních mechanismech firmy se rozezněl alarm: tady byl vidět potenciál. Jileček dnes připouští, že TSE je továrna pro zaměstnance, kteří chtějí být trochu kreativní a netouží po tom, aby pracovali jako roboti. Díky svým posunům dnes zná firmu jako nikdo jiný.

„Dělník si domů nosí čistou hlavu. To je ohromná výhoda. Na kontrole kvality zase dostanete možnost procestovat za firemní peníze kus světa, podíval jsem se na Maltu, do Anglie nebo do Číny, můžete se inspirovat kulturami, zvyklostmi, to všechno jsou pak cenné zkušenosti pro další život. Management postaví člověku do cesty výzvy, jak se naučit usměrňovat myšlenky a učit se komunikovat s každým jednotlivcem v týmu,“ popisuje.  

Kdyby před jedenácti lety prošel branou jiné firmy, byl by jiným člověkem. To platí pro něj, stejně jako třeba pro Martina Cipína, který se v letošním roce stal výkonným ředitelem TSE Electronics. Začínal na pozici konstruktéra. Také on dnes musí naslouchat svým podřízeným, umět rozeznávat a rozhodovat se. Nastavit si priority a držet se jich, protože příležitostí je tolik, že není možné stihnout všechno. Možnost se prosadit, právě v tom vidí největší výhodu TSE.

„Korporáty vás můžou lákat na stabilitu, ale jednoznačně je převálcuje atmosféra rodinné firmy. V nadnárodní společnosti se nikdy nedostanete k věcem jako tady. Už proto, že nejvyšší vedení sídlí na stejné adrese, je možné aktuální nápady konzultovat s nimi na přímo – a nestane se, že se jedna myšlenka tlumočí tak dlouho, až z ní není nic,“ vyzdvihuje Martin Cipín.

MUZIKA I VČELY

Továrna je malé město. Jednotlivá oddělení jsou čtvrti, každá místnost ulice. Setkávají se v nich různí lidé a stejně jako sousedé v jednom činžáku o sobě nemusí vědět všechno. Tvoří komunitu, kde vznikají přátelství a někdy i historky, které se pak vyprávějí na firemních večírcích nebo výročních slavnostech.

„Já myslím, že to o mně ani moc kolegů neví,“ říká opatrně Libor Pokorný. Pracuje jako operátor, obsluhuje linku na osazování desek plošných spojů, a současně hraje v country kapele. Je to exhibice, ale hlavně relax, když rozezvučí svou baskytaru. Jmenují se Country Rebels České Budějovice, hrají po klubech, jejich žánr je folk a country. „Nikde se s kapelou nevytahuju. To už si radši povídám o playstationu. Na tom vyloženě ulítávám. Doma mám skvělé herní vybavení, dokonalý automobilový simulátor.“

Milan Babouček je zase pan včelař. V TSE působí jako mechanik elektro zařízení a pět let aktivně včelaří. Má nejlepšího parťáka, svou vlastní manželku, a také les, kde mohl postavit včelíny. Včely mu berou řadu víkendů, v sezoně si kvůli nim bere dovolenou, ale naučily ho tolik, že povinnost k nim nikdy nepřeroste v řeholi.

„Učím se od nich trpělivosti. Dozvídám se, že všechno není tak, jak si člověk nalinkuje a jak si přeje, hlavní slovo má vždycky nakonec příroda. A člověk si uvědomuje, jak je malý, co všechno ho přesahuje. Příroda to chce nějak – a jinak to nepůjde,“ zdůrazňuje.

Prožitky z lesa pak transformuje i do běžného života; pochopil, že všechno má svůj správný čas. I u včel vidí, jak důležitá je práce v týmu, a podobný úl je vlastně TSE. „Jeden navazuje na dalšího, člověk se musí spolehnout na ostatní, ze zkušenosti vzniká kamarádství,“ uzavírá Milan Babouček. Přemýšlí o tom, co by udělal on, kdyby byl na jeden den ředitelem. Možná by na střeše zřídil včelín.

TSE očima jednatele Karla Fiedlera:

Od samého začátku existence firmy TSE s.r.o. jsem měl dvě přání. Budovat firmu, ve které budou zaměstnanci rádi pracovat, vytvořit kolektiv pracovníků, kteří se budou vzájemně respektovat a spolupracovat.  A to zásadní – vždy dávat na první místo příležitost k růstu těm, kteří chtějí něco dokázat. Za těch 28 let existence jsme zažili i krizová období. Přestože letošní ještě neskončilo, musím konstatovat, že celý kolektiv firmy vždy předvedl úžasnou soudržnost i ve zlých časech.

Druhé přání: Mít nejvyšší úroveň produktů firmy. Jak technické provedení, tak kvalitu i dodavatelskou spolehlivost. Tím se dostat do povědomí zákazníků po celém světě. Neskromně se domnívám, že i toto přání se postupně naplňuje.

Přestože při různých příležitostech vyjadřuji velká poděkování všem spolupracovníkům, využiji této možnosti poděkovat všem, kteří se podílejí na vytváření dobré pověsti firmy.