Věřím ve svět, do kterého se vrátí úcta

Kniha „Jmenuji se Orel“ je vaší prvotinou. Co vás přimělo k tomu, abyste napsala knihu určenou hlavně dětem?

Moje rozhodnutí přišlo skoro hned potom, co jsme si vynesené slepičky z velkochovu přivezli domů. To, co jsem tam viděla, cítila a slyšela, mě velice zasáhlo. Přemýšlela jsem, co mohu udělat já jako jednotlivec mimo organizace, které na nelehký život hospodářských zvířat upozorňují a snaží se ho změnit. Žádnou předchozí zkušenost s psaním jsem neměla. Měla jsem jen velkou potřebu něco udělat. Přemýšlela jsem, jakým způsobem předat veřejnosti jemnou formou informace o tom, jak někteří tvorové za zdmi velkochovů žijí.

Dalo vám velkou práci knížku napsat?

Kdyby mi šlo všechno v životě tak jednoduše jako napsat knížku „Jmenuji se Orel“… Bylo to hezké období plné radosti ze společné práce. Když je člověk nadšený, tak to jde samo. Svou vizi o napsání knihy jsem vyprávěla hudebníkovi Ondřeji Smeykalovi, z něhož se záhy vyklubal ilustrátor a velký podporovatel mého nápadu tyto příběhy sepsat. Ani jeden z nás doposud neměl zkušenost, co to obnáší. Jakmile byla maketa knížky na světě, dostalo vše rychlý spád. Koncem června 2019 si ji přečetl pan Karel Svoboda, který stojí v čele nakladatelství KNIHA.JE. Brzy se rozhodl naši knížku vydat – slavnostní „otevření knihy“ se konalo 19. října 2019 na pražském Vyšehradě v prostorách starého purkrabství, a to s úžasnými kmotry. Byla jsem dojatá, kolik přijelo podporovatelů z různých koutů Čech a Moravy.

Jak se rodily ilustrace a co jim říkáte? Měla jste šanci se k nim průběžně vyjadřovat?

Ilustrace vznikaly každá jinak. Ze všech jsem byla nadšená. Někdy byl text příběhu inspirován obrázkem, jindy byl obrázek dotvořen až do hotového příběhu. Myslím si, že Ondra by vám řekl, že některé ilustrace trvaly dlouho a jiné byly hotové hned. Příběhy vznikaly ve vzájemné spolupráci, někdy přinesl Ondra obrázek k rozepsanému příběhu, jindy ilustroval již hotový příběh.

Ondřeje Smeykala znají lidé hlavně jako velmi osobitého a úspěšného hráče na didgeridoo, hudební nástroj australských domorodců. Jak jste se potkali?

S Ondrou jsme se seznámili v roce 2013 díky herci Jaroslavu Duškovi, s nímž se vídáme při různých příležitostech. Od první chvíle, co se s Ondrou známe, nás spojuje radost ze vzájemného nadšení pro věc. Myslím, že je pro nás oba důležité, čeho jsme součástí. 

Co všechno už jste díky chovu slepic z klecí vlastně zažila?

Vždy, když přijde čas a začne výprodej vynesených slepic ve velkochovu, ptám se svých blízkých, kteří chovají slepičky, jestli by nějaké nepřibrali. Kdo už si někdy nějaké vzal, vezme si je znovu – hodně lidí, co mají rádi zvířata, totiž návštěva velkochovu rozesmutní. Snažím se odtud v rámci svých možností odvézt slepiček co nejvíce, ale je to jen kapka v moři. Všem, co tam zůstávají, se v duchu omlouvám a slibuji, že pro jejich druh udělám vše, čeho jsem schopná. Mám štěstí nebo nějakou ochranu, že v životě hledám u všeho spíš způsob, jak by to šlo, než to, že to z nějakého důvodu nejde. Po příjezdu do nových domovů si slepičky rychle zvyknou. Je moc hezké pozorovat zázrak, jak vše objevují a že umějí všechno, co potřebují. Obrostou peřím a velice rychle se zapojí do slepičího kolektivu. Ještě několik let snášejí vajíčka. Všichni, které znám, jsou dojatí, jak příroda vše brzy zahojí. Za pár týdnů by na nich nikdo nepoznal, co mají za sebou. Zajímavé je, že oproti slepičkám, které z velkochovu nepocházejí, jsou více přítulné. Mají rády hlazení a chodí za vámi jako pejsek. Mnoho rodin má zkušenost, jaké to je mít doma slepičku, která je zvídavá jako náš Orlík.

Na konci knížky je jeho fotka. Jak moc jste si příběhy vymýšlela?

Všechny postavy jsou opravdové: žily nebo žijí v našem blízkém okolí. Příběhy se zakládají z části na skutečnosti, kterou jsme prožili. Stačilo se jen dívat a příběhy sepsat.

Je tam i pasáž o systému číslování vajíček, z něhož lze poznat, z jakého chovu pocházejí. Tento nápad má velký ohlas i dopad. Protože když si to děti osvojí, mají šanci při nákupu vajec ovlivnit svou rodinu.

Ano. Povedlo se nám jemnou formou předat tuto důležitou informaci, jak jednoduše se dají věci měnit. Kde není poptávka, končí nabídka. V tom vidím teď velkou šanci. Každé vajíčko koupené v obchodě je označené číselným kódem. První číslo je nejdůležitější, protože označuje, z jakého druhu chovu vajíčko pochází. 0 je vajíčko z ekologického zemědělství, 1 od slepic ve volném výběhu, 2 z halového chovu na podestýlce. Číslo 3 značí vajíčka od slepic žijících v klecích. Jak by řekl Orlík, hrdina naší knížky, 3 neznamená jako ve škole známku dobrou – u označování vajíček je to nedostatečná, takže pět! Mnohdy na krabičce z recyklovaného papíru vidíte obrázek šťastné slepice, která běží v trávě. Předpokládáte proto, že v krabičce jsou vajíčka od slepic, které žijí jako ta slepice na obalu. Otevřete obal, a zjistíte, že vajíčka jsou označena číslem 3.

Pomohlo této osvětě, když vaše knížka získala nominaci v prestižní soutěži Magnesia Litera?

Nominace pro mě byla velkým překvapením. Magnesia Litera má ve společnosti velký kredit, je to literární soutěž, které se účastní ti, kdo mají zkušenosti s psaním či literární vzdělání – zatímco já jsem do té doby psala jen pohledy kamarádkám. V den, kdy jsem měla své první autorské čtení s autogramiádou a byla pár metrů od knihkupectví, mi zazvonil telefon. Volal mi pan Pavel Mandys, ředitel soutěže Magnesia Litera, že naše kniha je nominovaná v kategorii Objev roku. Vždy jsem si přála podívat se do Národního divadla, ale že tam pojedu na vyhlášení této prestižní ceny, to mě nenapadlo ani ve snu. Moje překvapení pokračovalo, když jsem se dozvěděla, že v roce 2019 vyšlo u nás téměř 16 tisíc titulů knih. Nejsem velký čtenář a znalec literatury. Každopádně vše, co se kolem knížky teď děje, si žije svým životem.

Napsala jste ji pod pseudonymem. Ze skromnosti?

Nad tím jsem nikdy nepřemýšlela. Prostě když jsem začala psát, už to psala Romi Grey. Co se týká ohlasu, stalo se, v co jsem doufala. Jsem ráda, že se knížka podle reakcí, které chodí Greyové na www.romigrey.cz, líbí lidem všech věkových kategorií. A ač se nejedná o lehké téma, je čtenářům s Orlíkem hezky a lehce… Zároveň se povedlo upozornit na problematiku klecových chovů. Tak jako v minulých ročnících se opět ukázalo, že nominace Magnesia Litera zvyšuje popularitu i prodej knihy. To jsme zaznamenali i u naší knížky.

Jak se zrodil nápad doplnit ji pracovním sešitem?

Když kniha vyšla, měli jsme společně s Ondrou pocit, že jejímu sdělení pomůže, když malé čtenáře ještě určitým způsobem nasměrujeme. Na jaře 2020 přestaly děti chodit do školy v souvislosti s koronavirem a to pro nás byl impulz k rychlému vytvoření pracovního sešitu. Ondra doslova během pár dnů připravil pracovní sešit k tisku a vše pak mělo rychlý spád. Nominace, rozhovory, televize ... Jaroslav Dušek na YouTube téma podpořil v pořadu Malá Duše K – tentokrát o knize „Jmenuji se Orel“. Překvapilo mě, jakou jeho pořady mají sledovanost. Po odvysílání se začali ozývat překladatelé, že by knížku chtěli přeložit. Bylo to hezké, takové pozitivní šílenství. Jarda je náš velkej muž a propojovatel všeho možného. Má nadání poznat, co by čemu mohlo pomoci. Vše nabralo rychlý spád a naši knížku i s pracovním sešitem začal doporučovat Národní pedagogický institut v rámci podpory čtenářské gramotnosti v online vzdělávání na základních školách.

Jaké máte ohlasy ze škol nebo od rodičů?

Ohlasů je opravdu hodně. Děti jsou velcí učitelé. Vždy mě udivuje ta čistota, kterou v sobě mají. Greyové chodí krásné maily a zprávy. Od rodičů, učitelů, dokonce i poslanců či senátorů. V každé zprávě je jiné sdělení, co si čtenář v knize našel. Někdo tam vidí příběhy podobné „Malému princi“, někdo má radost, že jejich postižené dítě knížku přečetlo samo, jiní vzpomínají na dětství na venkově. Ze všech zpráv vnímám, že čtenářům je při čtení knížky hezky, což mi dělá velkou radost.

Dokonce Divadlo Kampa podle vaší knihy připravuje pohádkový muzikál z prostředí jihočeského dvorku, kde nebojácná slepice předvede let orla, kterého předtím nepotkala.

Podle scénáře se zdá, že se při ztvárnění Orlíkových dobrodružství budou bavit děti i jejich rodiče. Pražské Divadlo Kampa je v mnoha směrech inspirující. Odehrávají se tam krásná představení a konají se benefice pomáhající potřebným. To je mi osobně velice blízké. Když nám teď různá omezení nedovolují užívat si kultury, jak jsme byli zvyklí, dovolila bych si dát čtenářům zatím jiný tip. Na YouTube je kanál Na Knoblošce, kam si Karel Svoboda z nakladatelství KNIHA.JE zve každý pátek úžasné hosty, s nimiž si povídá o knihách a životě. Je to v této době takové pohlazení.

Dostane se váš Orlík i do audioknihy?

Myslím, že to bude další krok. Nechme se překvapit. Za mě bych viděla, že by knížku mohl načíst některý z kmotrů knihy: Simona Babčáková, Jaroslav Dušek nebo Agáta Dušková s Markem Menšíkem, kteří budou ztvárňovat divadelní pojetí a jsou skvělí. Nebo všichni společně. Mohlo by to být hlasově barevné jako duha.

Máte rozepsáno něco dalšího?

Před dokončením máme maketu knihy „Orel se vrací“, která bude k vydání připravena během roku 2021. V nejbližší době vyjde anglická verze knihy „Jmenuji se Orel“ a pracuje se na překladech do mnoha dalších jazyků. Orlíkova dobrodružství se tak rozletí doslova do celého světa. Ondra na svých stránkách www.smeykal.com připravil prodejní galerii svých ilustrací. Najdete tam i obrázky z knížky „Jmenuji se Orel“. Za příjemné povzbuzení tvořit dál jsem moc vděčná hlavně majitelům vydavatelství KNIHA.JE, u kterých si jejich vydávané tituly můžete koupit přímo. Setkání s naší knihou pro ně bylo dokonce inspirací k tomu, aby si pořídili vlastní chov slepic z velkochovu. Připravili jim krásný domov i s kohoutem Jarmilem.

Na obzoru je zákaz klecového chovu slepic v České republice, který má platit od roku 2027. Co si o tom myslíte?

Je to na delší vyprávění. Každopádně mám velkou radost: pátek 13. listopadu 2020 byl pro slepice velkým dnem! Světlem na konci tunelu pro jejich druh. Senát Parlamentu ČR totiž schválil zákon zakazující klecový chov od roku 2027. Myslím ale teď na všechny ty slepice, kterým už toto rozhodnutí poslanců a senátorů nepomůže. Bude to nejspíše ještě šest generací slepic, které prožijí svůj krátký život v kleci bez toho, aby poznaly slunce, trávu, roztažení křídel nebo hrabání v hlíně. Věřím, že přichází čas, kdy po vajíčkách číslo 3 nebude poptávka. To by mohlo ukončit trápení slepic ve velkochovu dříve. Kde není poptávka, končí nabídka. Takhle jednoduché by to mohlo být. Většina velkých obchodních řetězců už oznámila ukončení prodeje těchto vajec nejpozději v roce 2025. Pro vaši představu: dnes žije v klecových chovech 90 % slepic z celkového počtu 4,1 milionu chovaných v České republice, tedy 3,69 milionu. Šest generací při obměně nosnic ve stáří 13 měsíců představuje ještě přes 22 milionů slepičích životů v těchto podmínkách. Velikost prostoru pro jednu slepici v kleci je počítána jako jeden papír formátu A4, klec je vysoká tak, aby mohly stát. Tady je navíc důležitá informace, že běžná délka aktivního života slepice někde na dvorku je okolo šesti let. Ovšem zvíře, které je označené jako vynesená slepice, je staré 13 měsíců. V tomto období nejsou schopné snášet dvě vajíčka za den, a tak život většiny končí. Ty, které mají štěstí, se dají vykoupit za 35 Kč. Často jsem si při výkupech říkala, co se stalo, že během pár let jsou slepičky při odvozu v daleko horším stavu. Před pár lety nás drůbežáři nepustili do haly, zatímco teď jako by jim nevadilo, že vidíme, co se tam děje. Je mi upřímně líto všech lidí, kteří přímo v těchto halách pracují. Někdy jim koukám do očí a hledám důvody ...

Napadlo vás, když jste příběhy psala, jak se tato myšlenka zhmotní a co vše přinese?

Jsem ráda, že jsme se mohli přidat v pravý čas k těm, kteří na nelehký život hospodářských zvířat upozorňují a chtějí ho změnit. Kapka ke kapce – a je z toho pěkná řeka.

Zdůrazňujete hodnotu svobody a přátelství. Proč zrovna to považujete za důležité v životě člověka a zvířete?

Věřím ve svět, do kterého se vrátí úcta. Kde za vše, co k sobě připoutáme, budeme zodpovědní. Říká se: Co jím, to jsem, čím se obklopuji, tím jsem. Sami se rozhodujeme, čeho chceme být součástí. Myslím si, že každá společnost na různých úrovních je tak silná, jak je schopná postarat se o své nejslabší a nejzranitelnější, ať jde o zvířata, staré lidi, hendikepované, nebo lidi bez domova. Příběh mé knihy může povzbudit všechny ty, kteří mají pocit, že musí někomu nebo něčemu pomoci. Mnohdy je to o osobní odvaze. Stačí udělat ten první krok. A tak bych nám všem popřála dobré dny v plné síle a ať to, co všichni teď prožíváme, zvládneme s lehkostí.

Romi Grey

Pravým jménem Romana Šedivá

Narodila se roku 1966, má dospělého syna a dceru a jednoho vnuka.

S rodinou žije ve Vidově u Českých Budějovic.

V roce 2011 s manželem založili rodinný podnik Zahrada Vidov, který se zabývá rostlinnou výrobou – své výpěstky prodávají formou bedýnkového prodeje a spolupracují při tom s farmáři a sadaři z jižních Čech.

... CELÝ ČLÁNEK NAJDETE V ZIMNÍM ČÍSLE ČASOPISU BARBAR!

Zimní číslo časopisu Barbar v prodeji na alza.cz!

Předplatné můžete zakoupit na send.cz